Václav Babinský – mýty a skutečnost

Kde se narodil? Většina autorů, kteří psali o životě zbojníka Václava Babinského, uváděla rok 1796. Na základě výpisu z matriky a záznamů vídeňského vojenského archivu se však přikláníme k roku 1792. Podařilo se nám zjistit i den – 20. srpna.

Narodil se v severočeských Pokraticích a mládí prožil v poněmčeném okolí Litoměřic. Díky dobrému finančnímu zabezpečení si jeho otec Wenzel Babinský mohl dovolit přihlásit syna do litoměřického gymnázia. Některé romány dojemně vyprávějí o jeho mládí v chudé a bídné chatrči, věrohodnější údaje však hovoří o tom, že Babinského otec byl dobře situovaný mistr kovářský, popřípadě majetný rolník.

Školní řád a nutnost podvolit se vůli učitelů činily neposednému žákovi od samého počátku studií velké problémy. Víc než o učební látku projevoval zájem o zbojníky největšího ražení. Jeho idolem se stal Michele Pezza, slavný vůdce lupičů v anglických službách. Mezi oblíbenou četbu studenta nepatřila díla věhlasných klasiků literatury, ale například třísvazkový román Rinaldino Rinaldini. Proto také musel, k nelibosti otce, záhy lavice opustit.

Čekala ho uniforma vojáka císaře pána, kterou měl oblékat rovných čtrnáct let. Roku 1815 (1816) vstupuje do pěšího regimentu Polombini 36, pak přechází nakrátko k dělostřelcům a přibližně v letech 1820-1824 působí u pěšího Wellingtonova pluku.

Všechny dostupné údaje svědčí o tom, že jako voják byl Babinský neukázněný s velkou neochotou respektovat rozkazy nadřízených. Raději simuloval šílenství, a tak byl dočasně umístěn na psychiatrii v provizorní vojenské nemocnici. Pak je přeložen do invalidovny, odkud roku 1924 prchá. Prý spolu s ním zmizela i plukovní pokladna. Historky hovoří o tom, že dezertér chtěl zcizením peněz pomoci své milé, pocházející z chudé rodiny. Starodávná píseň Velký loupežník Babinský má v textu i následující řádky, pojednávající o tomto období:

Na vojně si udělal pak známost S hezounkou a hodnou dívčinkou / Chudé matičky jedinou dcerkou / s dobrou milovanou Lidunkou.

Ta když s matkou v nouzi velké byla / chtěl jim jinoch něčím přispěti / a tu nejprv sešel z cesty pravé / které se měl vždycky držeti / ukradl jest svému setníkovi pokladnici s mnoha penězi / dal je dívce a aby trestu ušel uprchl z vojny, běžel za lesy…

Tento čin je však zpochybněn, neboť je dokázáno, že pluk žádnou ztrátu pokladny nebo peněz nehlásil. Přesto je Babinský pro dezerci nucen prchat před spravedlností. Začíná jeho neblahá loupežnická kariéra.

Bral bohatým i chudým

Úřední záznamy v objemné, v kůži vázané 36. protokolární knize bývalé státní věznice v Brně na Špilberku vydávají svědectví: „Václav Babinský, nazývaný Pokratický Venca, Josef Schmidt, František Malý…, zdravý, velmi odvážný, zatvrzelý, všeobecné veřejnosti velmi nebezpečný člověk.«

Zdaleka ne však takový lotr, jak se o něm traduje. V románech se dočteme, že jeho bandu tvořilo dvanáct mužů zarostlých tváři, »jimž šibenice z očí hleděla«. Vězeňské archivy však za spolupachatele udávají pouze Apolenu Hoffmannovou a další čtyři provinilce.

Přestože Babinského tlupa »působila« převážně v Českém středohoří, okolí Litoměřic a České Lípy, neváhala si »odskočit« a 24. března 1832 vyloupit mlýn Antonína Meima u Brna. V severočeských lesích a okolí neměl na dva metry vysoký loupežník se svými kumpány chudým téměř co vzít. A tak si vybíral oběti z majetných vrstev. Snad také proto se stal pro prostý lid neprávem představitelem odporu proti zvůli panstva a monarchie.

Krajem se nesly zvěsti o zapálené sýpce s obilím lakomého sedláka u Mělníka, přepadeném poštovním voze na lesní cestě nedaleko Teplic, oloupeném bohatém kupci i vykradené zámecké pokladně. Četnictvo i vojáci byli bezradní, cena za hlavu Babinského dosáhla výše slušného majetku. V soudním archivu je o něm napsáno: »…je velmi vychytralý a podnikavý, dvakráte se pokusil nanejvýš smělým a nebezpečným života spojeným způsobem o útěk z vězení a uvedl k tomu i jiné.«

Fakta o místě jeho skutečného a definitivního zatčení se rozcházejí. Někde se uvádí blízké okolí Litoměřic, jinde zase oblast u Jaroměře. Naprostá shoda údajů je však v tom, že to byla zrada ve vlastních řadách, která umožnila chytrého loupežníka dopadnout. Kdo byl zrádce, přesně nevíme. Někdo z jeho kumpánů, nebo snad šlo o pomstu milenky?

V době, kdy Babinský žil, nebyl kriminální soud hlavního města Prahy příliš na výši. Skládal se z magistrátních radů, kteří však zpravidla neměli právní vzdělání (vysloužilci z řad vyšších důstojníků). Chyběly proto otázky, které by vyslýchaného uvedly do rozpaků a usvědčily z množství údajně spáchaných zločinů a vražd. Z dvanácti bodů obžaloby mu jich polovinu vůbec nedokázali. Prokázat se podařilo jen vraždu jistého tkalce, falšování dokladů, zranění, podloudnictví a poškození vozu. Proto byl odsouzen »pouze« ke dvaceti letům žaláře. Apolena Hoffmannová ke dvanácti letům vězení (zemřela však ještě téhož roku). Tak rozhodl vrchní apelační soud 4. května 1841, ke kterému byl celý případ postoupen po dlouhých měsících bezvýsledného vyšetřování.

Odsouzenec byl vězněn na Špilberku v horním poschodí Josefínského traktu v cele číslo čtrnáct. Vězení bylo tehdy známo po celé Evropě nelidskými podmínkami. Většina vězňů umírala v okovech ještě před uplyputím trestu. Je prokázáno, že i Babinský se trestu bál a několikrát se bezvýsledně odvolával. Proto se rozhodl pro útěk. Ten se mu i jednomu jeho druhovi zdařil. Za pouhých pět dnů byl však dopaden a opět vsazen do žaláře. Ještě připomeňme, že v té době byli na Špilberku vězněni také Poláci, účastníci povstání proti ruskému carovi, a italští vlastenci. Mnozí z nich byli po několikaletém žaláři deportováni do Severní Ameriky a Mexika. V jejich vzpomínkách zůstal Babinský jako statečný bojovník proti bohatým a vrchnosti, kterému se podařilo uniknout z nelidského vězení. Tak se mýtus o spravedlivém loupežníkovi rozšířil i za oceán.

Po více než 200 letech došlo roku 1855 ke zrušení věznice na Špilberku a Babinský byl spolu s dalšími spoluvězni převezen do Kartouz, kde si odpykal posledních pár let trestu. Kdysi surový lupič se zde dal cestou pokání. Byly mu poskytnuty (ve věku více než 60 let) různé úlevy. V zahradě kartouzských řádových sester ošetřoval růže a obdělával záhony. Roku 1861, když Babinský odsloužil zbytek svého trestu, odešly jeptišky z Kartouz do ženské trestnice v Řepích. Starý pán, který nevěděl, kam jít (rodná obec se chvěla před jeho návratem a odmítla ho přijmout), přijal nabídku generální představené Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (jejíhož otce údajně kdysi zachránil před bankrotem) k následování.

Počestný stařec

Osvědčený zahradník vedl v nalezinci v Řepích opuštěné děti k lásce k přírodě a učil je pěstovat květiny a zeleninu. Nalezinec byl roku 1865 zrušen a přebudován na ženskou trestnici. Babinský však zůstal i nadále zahradníkem. O nedělích, přes rameno hůlku, na jejímž konci měl zavěšený košík (který v zimních měsících sám zhotovoval), si zašel i do hospody na Bílou Horu, kde ho vyhledávali zvláště pražští studenti, kteří se dotazovali na jeho dobrodružství. Sám také v pražských hospodách vyslechl nejednu smyšlenou legendu o krvelačném, ale spravedlivém loupežníku Babinském. Na dotazy zvědavců, proč nedostal trest smrti, odpovídal: »Ten, kdo ví, nemluví, ten, kdo mluví, neví. Slůvko NE by mělo být zasazeno do  zlata!« Vždyť mu také neustálé zapírání zachránilo život.

Občas se zdálo, že zapomíná, kým býval. Jednou se nad stránkami novin rozhořčil: »No, to už se nedá snést, jak špatný je dnes svět! Poctivý člověk aby se skoro bál jít po silnici!“ Představené ústavu přával na Nový rok, aby ten nastávající prožila bez hříchu.

Dnes již zesnulý řepský kronikář Drahomír Mikulecký nám před časem řekl: »Ani v posledních letech života, kdy byl Babinský pro slabost, stáří a hluchotu služby naprosto neschopen, nezahálel. Pletl košíky a slaměné koberce na řadu let do zásoby. Jelikož trpěl velikou nespavostí, rozsvěcoval lampu a modlil se celé hodiny ze své velké silné knihy.« Je třeba dodat, jak příkladná byla starcova trpělivost v dlouhé a bolestné nemoci. Nikdy nenaříkal. Těm, kteří ho chtěli politovat, říkával: »Ach, to nic není, já zasloužil daleko víc!«

Václav Babinský zemřel v pátek 1. srpna 1879 v půl druhé odpoledne ve věku 86 let. Jeho děd se dožil 100 roků a otec 93 roků. Po smrti ležel v rakvi ve své jizbě pečlivě upraven v černých šatech a bílých rukavicích. Jeho pohřbu, který se konal v neděli 3. srpna odpoledne, se zúčastnily nespočetné zástupy Pražanů. Ostatky zesnulého byly podle poslední vůle uloženy na hřbitově pro trestankyně. Zápis o jeho úmrtí na »marasmus« je v libocké úmrtní matrice ve svazku X na straně 538, kde je zapsán jako »zahradník na odpočinutí“.

Takový byl tedy nejspíš Václav Babinský. Pověsti, písně, půl tuctu pochybných románů a nepovedené němé filmy jen zkreslily představy o zbojníkovi, který měl ve skutečnosti daleko k ušlechtilým ideálům.

Ostatky Václava Babinského jsou uloženy na řepském hřbitově, hned vedle dlouhých řad hrobů boromejek. Do roku 1995 vypadal jeho hrob dost neutěšeně. Zašlá deska, zpola vyvrácené žulové obvodové kvádry prorůstal mech a tráva. Čas od času se na hrobě objevovaly květiny a zapálené svíčky. Lidé, kteří si udělali nedělní vycházku, stěží hledali místo posledního odpočinku V. Babinského. Pak ale Řepy udělaly svému slavnému občanovi důstojný náhrobní kámen (asi 3 metry od původního hrobu), který na hřbitově nepřehlédnete. Hned vlevo od něj je hřbitov pro jeptišky, vpravo jsou v zemi uloženy ostatky trestankyň, jejichž jména se dnes již nedozvíme. Zato jméno známého zbojníka Václava Babinského žije dodnes. Letos v srpnu si připomínáme 130. výročí jeho úmrtí.       

Václav KUPILÍK

Archiv NoS