Karel Marx

Jeho učení je dodnes předmětem prudkých sporů. Ale zřejmě nikdo nemůže popřít, že mělo a má značný vliv. Lze totiž u něho vystopovat stále aktuální myšlenky o globalizaci, nerovnosti, politické korupci, monopolizaci, technickém pokroku, úpadku vysoké kultury a vysilující podstatě moderní existence – problémy, s nimiž se nyní ekonomové potýkají znovu, aniž leckdy tuší, že vlastně uvažují a píší v jeho stylu a mnohdy i dikci.

Z Trevíru do Londýna

Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru Porýní. Tedy v regionu, který tehdy patřil Prusku. Jeho rodiče, oba Židé, pocházeli z rodin známých rabínů, ale otec, úspěšný advokát, jenž četl Kanta a Voltaira, byl liberálem a roku 1817 přestoupil k protestantům. Mladý Karel studoval právo, filozofii a historii nejprve na bonnské univerzitě a pak v Berlíně. V roce 1841 dosáhl v Jeně doktorské hodnosti na základě velmi fundované disertační práce o řeckých filozofech Démokritovi a Epikúrovi. Nemohl najít zaměstnání, a tak odešel do Kolína nad Rýnem, kde se stal šéfredaktorem listu liberálních bankéřů a průmyslníků Rheinische Zeitung (Rýnské noviny). Ale již v říjnu 1843 se objevil v Paříži. S tímto pařížským pobytem, který sice trval pouhý jeden rok, jsou spojeny tři Marxovy životní milníky. Oženil se s Jenny voň Westphalen, seznámil se s Bedřichem Engelsem a byl s Arnoldem Rugem spoluzakladatelem Deutsch-französische Jahrbücher (Německo-francouzská ročenka). Ale na základě kontaktů s místními činiteli socialistického hnutí a také kvůli jeho radikálním článkům byl z Francie již v roce 1844 vyhoštěn. Přesněji řečeno, francouzské úřady ho vypověděly na přání pruských kolegů. Další »štací« byl Brusel, kde se vzdal pruského občanství a stal se tak fakticky po celý další život běžencem.

A právě tam položil základy svého politického myšlení i konání. V belgické metropoli vstoupil do tehdy tajného spolku Svazu komunistů. Program tohoto svazu je jeho a Engelsovým společným dílem z roku 1848 a je znám jako Manifest der kommunistischen Parte/, kterému se rovněž říká Komunistický manifest. Marx dokázal do svých spisů dovedně zkombinovat německou filozofii, francouzský utopický socialismus a anglickou ekonomii. A zejména přišel s materialistickým výkladem dějin: vývoj světa určují ekonomické podmínky. Odrazilo se to již v jeho prvních dílech, která psal spolu s Engelsem v letech 1844 a 1845 – Svatá rodina a Německá ideologie. Když v únoru 1848 vypukla ve Francii revoluce, Marx se do Paříže vrátil, ale jakmile revoluční jiskra přeskočila do Německa, ocitl se rychle opět v Kolíně nad Rýnem, kde se ujal řízení Neue Rheinische Zeitung (tedy Nových Rýnských novin). Porážka revoluce v květnu 1849 ho donutila znovu odejít. Novým a tentokrát již trvalým místem jeho pobytu se stal – po krátké zastávce v Paříži – od srpna téhož roku Londýn, kde byl většinou odkázán na podporu svého ideově spřízněného celoživotního druha a spolupracovníka Bedřicha Engelse.

Spisovatel, nebo vědec?

Marx byl samozřejmě v první řadě vědcem, ale nesporně i vynikajícím mistrem slova, jenž byl dalek toho, aby se nechával jako ostatní píšící ekonomové, politikové a historikové ukotvit suchých stylem. Jeho díla mnohdy připomínají spíše gotický román, jehož hrdinové vystupují jako otroci kapitálu v podobě obludy, kterou sami přivedli k životu. Anebo si všimněme, jak obrazně líčí například období španělské nadvlády v Evropě za Karla V. a Filipa II.

»Byla to doba, kdy Vasco Núňez Balboa vztyčil kastilský prapor na březích Darienského zálivu, Cortés i i v Mexiku a Pizzaro v Peru, kdy v Evropě naprosto převládal španělský vliv a kdy žhavou obraznost obyvatel Ibérie okouzlovaly vidiny eldoráda, rytířských dobrodružství a světové říše. Tehdy se španělská svoboda vytratila za třeskotu zbraní, zmizela pod přívalem zlata a v děsivé záři autodafé.«

Das Kapital

Právě tato Marxova schopnost barvitého vylíčení běžných jevů národohospodářského života se plně projevuje v jeho největším životním díle, kterému dal všeříkající, výstižný a úderný titul Ďas Kapitál. V tomto díle, které nese sice časový údaj 1867, ale zůstalo nedokončeno, se pak plně uplatnila jeho metodologie dialekticko-materialistické analýzy jako myšlenkového výkladu skutečnosti v její konkrétní celistvosti a také v celé řadě pojmových určení vnitřní struktury reálného světa a jejího pohybu.

Marx si uvědomil, že tržní cena se v podmínkách konkurenčního kapitalismu nutně nemůže rovnat její pracovní hodnotě. A proč je tomu tak? Inu, z toho jednoduchého důvodu – říká Marx -kapitalista získává ve svém příjmu přebytek nad pracovními náklady, tedy nadhodnotu. Marx tím rozuměl obecně rozdíl mezi příjmy a celkovými náklady práce – přímé náklady zaměstnávané práce a nepřímé náklady práce použité při výrobě kapitálových statků a tudíž »ztělesněné« v kapitálu. A na další logickou otázku, jak tento rozdíl vzniká, Marx předložil následující odpověď: Jelikož jsou dělníci nuceni prodávat svou práci kapitalistům, kapitalisté zaplatí dělníkům pouze část hodnoty jejich produktu. V obyčejném případě, kdy se nepoužívají žádné stroje, se míra nadhodnoty – podle Marxe míra vykořistbvání – prostě rovná podílu zisku ke mzdám. Marx tedy chtěl ukázat, že zisky – lépe řečeno ta část výstupu, kterou vyrábějí dělníci, ale přisvojují si kapitalisté – představují bezpracný důchod.

Cožpak může být Kapitál mrtev?

Marx v tomto svém vrcholném díle vedle vědeckých postulátů pojednávajících o tom, co všechno způsobuje nadhodnota, současně dokázal, že měl odvážnější ambice než jen suchý popis těchto jevů a jejich souvislostí. Poslechněme si, jak z tohoto hlediska Marxe hodnotí například Marshall Berman, profesor na College of New York, když ve své knize Adventures in Marxism (1999) mimo jiné uvádí: »Marx je jedním z velkých trpících gigantů devatenáctého století – vedle Beethovena, Goyi, Tolstého, Dostojevského, Ibsena, Nietzscheho, van Gogha -, kteří nás přivádějí k šílenství stejně, jako se do něho přivedli sami ti, jejichž trýzeň však zplodila spoustu duchovního kapitálu, z něhož my pořád žijeme… Každý, kdo je ochoten pochopit Beethovena, Goyu nebo Tolstého, by měl dokázat naučit se něco nového četbou Kapitálu – už jen proto, že to, o čem pojednává, dosud ovládá naše životy. Cožpak může být Kapitál mrtev, když je kapitál stále naživu?«

Marx nebyl žádným nositelem absolutních pravd. Stačí si to uvést na příkladu takové nespravedlnosti, jakou představuje odcizení a odlidštění způsobené námezdnou prací.

Vždyť sám tvrdil, že za kapitalismu dochází k relativnímu – a tedy nikoli absolutnímu – poklesu mezd. S tím nesouhlasí dvojice známých amerických ekonomů Paul Samuelson a William Nordhaus, když ve své učebnici Economics (česky Ekonomie z roku 1991) tvrdí, že »reálné mzdy, místo aby klesaly nebo zůstávaly stálé, ve století, které uplynulo od roku 1867, kdy Marx napsal svůj Kapitál, během průmyslové fáze kapitalismu velmi výrazně vzrostly«.

Co by k tomu asi řekl Marx? Snad jen tolik, že přece žádný podnikatel, jenž dosáhl zvýšení nadhodnoty o 20 %, ji nepředá celou zaměstnancům v podobě zvýšení mezd o 20 %. Ostatně Marx se i k této otázce částečné dostal, když napsal: »Z toho vyplývá, že tou měrou, jak se akumuluje kapitál, musí se zhoršovat postavení dělníka, ať je jeho mzda jakákoli, vysoká, nebo nízká.« A dnes je k tomu možno jen dodat, že stále platí ono »ať je jeho mzda jakákoli, vysoká, nebo nízká«. Zaměstnanci se stále více opoždují za kapitálem, bez ohledu na to, kolik aut a mikrovlnných troub si mohou dovolit.

Žije dál

Karel Marx zemřel 14. března 1883 v Londýně. Bedřich Engels zakončil řeč nad jeho hrobem na hřbitově Highgate v Londýně slovy: »Jeho jméno a jeho dílo přetrvají staletí.« Po více než stu letech – konkrétně 20. října 1997 – napsal o Marxovi americký ekonomický publicista britského původu John Cassidy v magazínu The New Yorker. »Marxovy knihy budou stát za přečtení tak dlouho, dokud bude existovat kapitalismus.“ Ano, není důvod tomu nevěřit. Stejné jako nelze jen tak snadno odmítnout názor londýnského ekonoma a historika Francise Wheena, že suť berlínské zdi Marxe vůbec nezavalila a že možná až teprve nyní se začíná odhalovat jeho pravý význam a – kdoví – nestane-li se nakonec Marx nejvlivnějším myslitelem i pro jednadvacáté století?

Michal RYBÍN

Archiv NoS