Caesar – tvůrce moderního Říma
Starověký Řim – toť obrovská dějinná legenda, součást evropské civilizace. A řekneš-li Řím, ozve se ti Caesar, ona velká postava antiky, tolikrát citovaná historiky, státníky, vojáky, spisovateli.
Život a dílo Gaia Julia Caesara je opředen legendami. V nich je idealizován jako postava polobožská, jako vzor ctností, jako největší Říman. Jsou vzpomínána jeho slavná vítězství nad Gally, Afričany i římskými protivníky, získává si soucit generaci svou tragickou smrtí z ruky přítele, pro něhož z hranice života a smrti má hluboký povzdech: „I ty, Brute!“, němž jakoby bylo umocněno strašné břímě osamoceného génia.
Každá společenská a kulturní epocha evropských dějin vidí však svého Caesara. Shakespearův Caesar je symbolem přelomu epoch v životě Říma, nositelem dějinné dynamiky. Napoleon I., a jeho nepodařený synovec Napoleon III. vidí v Caesarovi nedostižný vzor imperátora, který, jsa opřen o armádu, vybudoval světovou velmoc. Co činí Caesara jednou z největších starověkých postav? Je třeba nejprve podívat se na Řim 1. století př. n. l. v jehož prvním roce – roku 100 – se Gaius Julius narodil ve šlechtické rodině, jejíž původ on sám odvozoval až od Aenea a bohyně Venuše. V té době se již římská republika přežívala. Před Římem se vynořují základní otázky: jak dále udržet a rozšířit panství, jak udržet statisíce otroků na uzdě, jak uspokojit radikální městskou chudinu, denně rostoucí přílivem zbídačelých rolníků do města, jak uklidnit provincie, nespokojené s vykořisťováním římské šlechty? Řím čeká na silného vládce, který z republiky učiní říši – impérium. Stává se jím Caesar. Pro plebejce se stává Caesar mluvčím jejich politického programu, namířeného proti vládnoucí nobilitě-šlechtě. Caesar získává četné vysoké úřady, stává se konsulem a v roce 60 s Pompeiem a Grossem vytváří vládu tří nejmocnějších – triumvirát. Caesarova pozornost je obrácena ke Galii. To je prostor římské agrese. „Je všem dosti známo, že Galie se dělí na tři části…“ píše v první větě Caesar ve svých „Zápiscích o válce gallské.“
Starověká Galie – toť dnešní Belgie, Porýní, Švýcarsko, Francie. Do tohoto prostoru se tlačí i kmeny Germánů, které uvádějí do pohybu keltské kmeny – obyvatele Galie. Řím pokládá pohyb obyvatelů za příznak nebezpečí pro Itálii a proto roku 58 Caesar sahá ke zbrani. Úkol řešil po částech. Zastavil vpád germánských Suebů přes Rýn, pokořil Belgy, a koncem roku 56 se stal pánem celé země. Řím panáct dní slavil toto vítězství.
Roku 52 se Gallové pod Vercingetorigem pokusili o povstání. Caesar však včas sjednotil své roztroušené legie a s nesmírnou brutalitou uhasil požár. Například v Avariku dal pobít 40 000 mužů, žen i dětí. Jeho vojsko zahnalo Vercingetoriga do Alesie, oblehlo ji dvojitým pásem opevnění a v bitvě nepřítele zničilo. Vercingetorix byl přiveden v poutech do Říma. V Římě se však prohlubuje politická krize. Senát a Pompeius vidí v Caesaroví nepřítele, lid v něm vidí spasitele. Senát nařizuje Caesarovi, aby rozpustil vojsko a odešel z Galie. Vojsko a tribunové lidu vyzývají k zásahu. Caesar si nic jiného nepřeje a proto 10. ledna 49 stojí se svými legiemi na italsko-gallské hranici a pronáší ona památná slova: „Kostky jsou vrženy!“ Začíná pochod na Řím a občanská válka. V jejím průběhu byl Pompeius a jeho přívrženci zničeni v Hispánii i v Thessalii, v Egyptě dosadil na trůn Caesar překrásnou Kleopatru a v asijské Bythynii pronáší své legendární: „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem!“ Caesar se v roce 45 stává samovládcem Říma, je však natolik prozíravý, aby za nadšeného souhlasu davů odmítl královský diadém. Začíná jeho vláda, naplněná smělými plány a reformami, která dala základ k vytvoření moderního římského impéria. 15. března 44 vsak Caesar padá, zasažen dýkami svých odpůrců, přejících si obnovit „starý“ Řím. Zemřel slavný vojevůdce, státník, řečník, autor děl básnických, historických, dramatických, hvězdářských – muž velikého a hlubokého vzdělání.
Teprve Caesar dovedl vytvořit obrovské námezdní vojsko, novou jízdu. Zorganizoval legie a zvýšil jejich manévrovací schopnost i bojeschopnost. Jeho velitelský sbor již začíná plnit některé úkoly budoucích štábů. V bojích s nepřítelem se projevil Caesarův vojevůdcovský talent. Byl stratégem i taktikem. V Galii rozdělí nepřítele, početné silnějšího, a zdolává ho po částech. Poráží nepřítele na otevřeném poli a u Alesie prokazuje své mistrovství v obléhání. Jeho dvě opevněné linie umožňují jednak blokovat uzavřené město, jednak zachytit vnější útok. V rozhodné bitvě, v níž zuří boj na obou liniích, se Caesar odvažuje vyčlenit část vojska v samostatný odřad jízdy a pěchoty, který obejde útočníka a úderem z boku a týlu rozhodne bitvu o Alesii, která byla bitvou o Galii. V bitvě u Farsalu roku 48 pomýšlel Pompeius zaútočit na pravé Caesarovo křídlo. Z pohybu oddílu poznal Caesar záměr nepřítele.
Vytváří proto znovu zvláštní sestavu: Vybírá nejschopnější legionáře, staví je na místo hlavního náporu nepřítele a navíc vytváří ze tři tisíc vojáků zvláštní zálohu — čtvrtý šik za pravým křídlem. V boji skutečně rozhodne tato „armádní“ záloha. Caesar ve svých bitvách vždy dovedl zjistit rozhodující moment a připravit takovou sílu, jejíž použití rozhodlo o výsledku. Dovedl těžit z terénu a ze schopností svých vojsk manévrovat, ať už ve smyslu strategickém (Galie 52), nebo taktickém (řeka Sicorisa r. 49, kdy bez bitvy donutil nepřítele k ústupu, který byl de facto porážkou). Toto vše činí z Caesara již vskutku moderního vojevůdce.
Příklad Caesara – vojevůdce je neméně velký, než přiklad Caesara – zakladatele římského impéria. Právem se skví v souhvězdí slavných postav světových vojevůdců všech dob.