Jak byl zadržen K.H. Frank (2)

 

frank-popravaZmizel i z Prahy. Kam ho převezli z Plzně? Snad dostatečnou odpovědí na položenou otázku jsou slova dr. B. Ečera, pronesená při zahájení soudního procesu s K. H. Frankem:

„Dne 26. května 1945 jsem zjistil, že ve Wiesbadenu je internován ve skupině asi dvanácti německých generálů obžalovaný K. H. Frank. Požádal jsem, abych ho mohl vyslechnout. Zahájil jsem výslech a žádal o vydání obžalovaného ve smyslu moskevské deklarace.

Obžalovaný mě namítl, že se pokládá za politického vězně anglo-amerického velitelství, aniž by z této námitky tehdy vyvozoval, že nemám právo ho vyslýchat a žádat o jeho vydání. Odpověděl jsem mu doslovně takto: Franku, vy jste podle názoru Čs. vlády politickým vězněm, vy jste vinen ze sprostých zločinů spáchaných na území Československé republiky, a proto budete vydán čs. soudům k souzení a potrestání. Poté výslech pokračoval a trval asi osm dnů. K. H. Frank odpovídal na všechny otázky velmi ochotně.“

Žije tedy ve Wiesbadenu, chová se krotce a odevzdaně, na otázky odpovídá velmi ochotně, bez nejmenšího uzardění pronese dokonce větu: „Je pro mne, který vždycky chránil autonomii českého národa, tragické, že sedím na lavici obžalovaných tohoto českého národa…“ Ale celá věc není tak docela jednoduchá. Je třeba předložit generálu Eisenhowerovi žádost o vydání K. H. Franka, je třeba jednat s americkým soudcem Jacksonem — a čekat. Trpělivě čekat. Konečně. Frank je vydán čs. úřadům. Prozatím ovšem platí rozhodnutí: výkon rozsudku smrti, jestliže bude v Praze vynesen, se odloží až do doby, kdy mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku nebude Franka potřebovat jako svědka. Po čase navštěvuje dr. Ečer Jacksona. Americký soudce mu oficiálně a s definitivní platností oznamuje, že žalobci K. H. Franka za svědka nechtějí, že proces tudíž může být zahájen kdykoli. A rozsudek může být vynesen a vykonán v kterékoli době.

Pro úplnost jen tohle: Franka jako svědka se dovolával pouze bývalý Reichsprotektor von Neurath, ale ani ten nežádal o jeho předvolání do Norimberku; stačila mu písemná výpověď.

V pátek 3. srpna ráno je vysílán do Československa prostřednictvím lucemburského rozhlasu následující vzkaz: „Dr. Ečer cestuje v úterý 7. srpna 1945 do Prahy americkým letadlem s velkým zavazadlem. Připravte převzetí zavazadla na letišti!“

V nedělních nočních hodinách byl vzkaz opakován ještě s informativním sdělením, že americké letadlo „s velkým zavazadlem“ přistane na letišti v Praze-Ruzyni přibližné v 11,30 hodin. Je 7. srpen 1945.

Letadlo „s velkým zavazadlem“ odstartovalo v 9,15 hodin z Frankfurtu. K. H. Frank si krátce předtím připevnil ochranný pás a zdvořile požádal amerického seržanta, aby mu jej pomohl zapnout. Takto posílen v pocitu bezpečnosti života seděl mezi strážci, obracel tvář k okénku a pozoroval ubíhající prostor hluboko pod sebou.

Po jedenácté hodině zakroužilo letadlo nad Ruzyní. Během několika minut dosedlo na letištní plochu. Dveře se otevřely dokořán. Do oslnivě jasného pražského dne vystoupil K. H. Frank ve stejnokroji SS a v plášti bez distinkcí, v čepici, jejíž štítek byl směšně posunut do strany, muž kdysi vzpřímený, hrdý, všemocný a dnes troska s tváří nápadně sešlou a popelavou. Vstoupil na pražskou půdu a nemohl očekávat jiná slova, než která uslyšel: „Franku, jménem zákona vás zatýkám!“ A potom nasedá do vozu, který opouští letištní objekt, projíždí Prahou, jede rušnými ulicemi, kde sotva někdo tuší, koho a kam zrovna tohle vozidlo veze.

Pankrác!

V rozmezí tří let bylo ve zdejší sekyrárně zavražděno přes tisíc osob. A nepříliš daleko od tohoto krvavého popraviště dýchá, žije a čeká na soud Karl Hermann Frank, narozený 24.ledna 1898 v Karlových Varech, syn řídícího učitele, původním povoláním knihkupec, naposledy říšský státní ministr pro Čechy a Moravu. Tisíce lidských životů má na svědomí. A Lidice. A Ležáky. Ještě před necelým rokem nařizuje, aby na veřejných místech byli pověšeni všichni chyceni partyzáni i všechny podezřelé osoby, které je podporují. Ve svém rozkaze zvlášť zdůrazňoval: „Služebny v pohraničních oblastech je nutno výslovně upozornit na to, že v příštích dnech je politicky žádoucí popravit větší počet osob takovým způsobem a z toho důvodu má odpadnout jejich odevzdání soudu…“

A teď, po tom všem a jen několik málo dnů po svém návratu do Prahy, sedí v zašlé o vybledlé uniformě bez výložek o bez řádů u malého vězeňského stolku, sklání se nad papírem a píše — píše ministru spravedlnosti:

„Pane ministře! Já, poražený, prosím o velkomysmost a velkorysost vítěze. Poněvadž moje životni dráha a moje existence tak dokonale ztroskotaly a byly rozbity a stíhá mé na mé bludné cestě kletba mých spoluobčanů, nemám už na tomto světe nic jiného než svou rodinu, a nechci také nic jiného, než abych pro svou rodinu někde jednoduše, skromně, pokorně a vší politiky vzdálen směl žit a pracovat… Vřele milovaná manželka a pět vřele milovaných dítek, všechny nezletilé, očekávají svého manžela, otce a živitele…“

Kam se scvrkla jeho nadutá povýšenost? Je to vůbec ten Frank, za jehož brutálního panování bylo v koncentračních lágrech umučeno na dvě stě tisíc osob, z toho přes dva tisíce dětí? A jehož přičiněním byly desetitisíce zahnány na nucené práce do říše?

Dozorce v pravidelných intervalech nahlíží do cely. Frank se nevzpouzí, je krotký, je poslušný, žene ho k tomu strach i víra v mírný rozsudek. Pokládá před sebe knihu, čte a čte, je to kniha Karla Čapka, jsou to jeho „Hovory s T.G.M.“

frank-po-poraveSvou poslušnost, diktovanou strachem i nadějí, dává najevo všude; v cele, na chodbě, při procházce po vězeňském nádvoří. Jednou takhle jde, pomalu, zvolna, s hlavou skloněnou k zemí, a zahlédne nedopolek cigarety. Sebere ho, určitě ho sebere, předvídá dozorce, protože ví, že sbírání „špačků“ se stalo Frankovou vášní. I tím se pokouší vzbuzovat soucit. A taky ze ten nedopalek sebral. „To je bída, Franku, co?“ usměje se dozorce. A poslušný Frank nato: „Bída? Ba ne, to je spíš symbol… symbol vašeho vítězství a mého krachu, porážky, pádu, mého konce.“ Je až neuvěřitelné, že takhle může mluvit a jednat Frank, bytost s označením: válečný zločinec.

Jistě málokdo ví (i tenkrát to málokdo věděl), že během jeho pobytu na Pankráci došlo i k nevšední kuriozitě. Totiž: nakladatelská firma Ulrico Hoepli z Milána zaslala na adresu bývalého knihkupce K. H. Franka do českého pohraničí dopis, v němž uváděla:

„V nejbližší době bude opět normální styk mezi našimi státy. Bude uvolněna i doprava zboží, a proto si vás dovolujeme upozornit no svůj podnik, s nímž jste byl ve spojení, než byly všechny styky zpřetrhány. Prosíme Vás, abyste se na nás obracel i v budoucnosti, neboť Vám promptně budeme dodávat všechny italské knihy a časopisy…“

Dopis samozřejmě putoval z českého pohraničí do Prahy. A na poštovním úřadě čísi ruka hned vedle jména trefně připsala: „Toho času na Pankráci!“

Dne 22. března 1946 v 10 hodin 15 minut je přiveden do soudní síně. Těkavě se rozhlíží kolem sebe. Snad mu tohle prostředí něco připomíná, snad doby, kdy ještě nosíval vyleštěné holínky a pečlivě vyčištěnou uniformu s řády a výložkami SS Obergrupenfůhrera, ale – zdá se, že je ještě popelavější a sešlejší. A výslech pokračuje.

Předseda: „Od května do července 1942 bylo vyneseno asi 1700 rozsudků smrti nad českými občany. Rozsudky byly vykonány popravčími četami. Tyto rozsudky stanných soudů jste schvaloval?“

Frank: „Formálně ano! Částečně byly podepisovány od Reichsprotektora, částečně ode mne.“

Předseda: „Byly vám předkládány před provedením exekuce nebo po provedení?“

Frank: „Nemohu říci, nevím, zda před nebo po.“

Předseda: „Zúčastnil jste se akce v Lidicích?“

Frank: „Byl jsem přitom…“

Dějství se uzavírá. K.H.Frank, někdejší říšský státní ministr pro Čechy a Moravu — válečný zločinec, je nakonec odsouzen k trestu smrti a veřejně popraven…

Byla to ale zvláštní náhoda co? V Rokycanech Franka zadrželi. A rokycanský rodák – dr. Kozák – Franka soudil.

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *