Komunismus a fašismus (27)

 IV. Může fašismus získat nové pozice?

1. Snáší se neokonzervatismus s fašismem?

Konzervatismus lpí na tom, co se osvědčilo a při selháních či otřesech politiky buržoazního reformismu se vrací k tomu, co je vžité, čím by bylo možné krizové situaci čelit. Nemá proto vlastní rozvinutou ideologii. Za ústřední princip, který se osvědčil, ovsem považuje podnikání. Vždy mu konec konců jde o to, aby jej maximálně „očistil“. S pomocí tohoto principu chce zachovat a konzervovat daný společenský stav. K jeho ospravedlnění jako přirozeného, konečného uspořádání, v němž je také přirozené rozdělení na elitu a dav, na pány a raby, se vrací různě hluboko do minulých desetiletí i staletí.

Neokonzervatismus /či mladokonzervatismus/ vystupuje proti úloze avantgardy ve všech oblastech lidské činnosti. Vyjadřuje svůj odpor proti tomu duchovnímu pokroku, který spolupřipravoval velké revoluční události. Šíření myšlenek suverenity lidu odsoudil po Velké francouzské revoluci už J. de Maistre /což nevyvolala rozvrat pořádku a autority, destrukci a anarchii?/.

Charakteristická je rezignace konzervatismu na poznatelnost světa a jeho zákonitostí. Věda je podle konzervativců /v tom si paradoxně notují s postmodernisty/ chladná, schematická. Nedokáže pronikat do světa živých lidí. Není schopna svět v jeho iracionální podstatě ani postihnout, natož pozitivně ovlivnit. Může se s jistými riziky věnovat technickému pokroku v zájmu kapitalistického podnikání a také modernizaci státní správy.

Místo racionality se prosazuje nový iracionalismus, náboženské sektářství /de Maistre odsoudil neslýchanou sebedůvěru rozumu, který se v osvícenském racionalismu odtrhl od náboženské víry a požadoval, aby tato autorita víry byla plně obnovena/ a spiritualismus /strašák milénia/. Nad troskami společenské racionality tančí současní dandyové. Neokonzervativci i postmodernisté rezignují na příběh, orientují se na sbírání fragmentů světa /Eco/. A výklad světa? To je výklad sématických znaků /Eco, Deridda, Foucalt, Lyotard/.

Lidských záležitostí by se měla ujmout intelektuální elita, schopná pohybovat se na úrovni nepolitické politiky. Představuje totiž morální svědomí nejen národa, ale i lidstva jako celku a zprostředkuje navíc i nepoznatelnou vyšší intenci /Patočka, Havel, idea kosmologické etiky/.

Nerovnost mezi lidmi je zcela přirozená /Bělehradský/, stejně jako vláda silnějších nad slabšími. Rovnost musí být omezena jen na ideu rovných práv. Přirozený vývoj společnosti ji nepřináší. Jestliže ji vláda prosazuje uměle, omezuje svobodu /podnikatelů zejména/ a deformuje tak /kapitalistický/ vývoj. Její prosazování pomocí skupin nátlaku vsak již tuto rovnost může ohrozit. Nerovnost je pozitivním jevem, protože dává prostor elitním skupinám. Ve společnosti jde prosazovat třídní smír, a to rozhodnými kroky, za pomoci sociální konfrontace /Thatcherová a horníci ve Velké Británii/. Hlavní energii zaměřují i konzervativci proti postavení dělníků, ve prospěch středního stavu. Základnou srozumění mají být tradiční instituce, soukromý sektor, rodina, obec. Trh je nástrojem, který vytváří harmonii.

Řečnění o svobodném trhu vyhovuje největším monopolům a finančnímu kapitálu, které usilují osvobodit se od státního zasahování ve prospěch těch méně výkonných. Proti hrubým zásahům byrokrata má neviditelná ruka trhu podobu jemného nástroje. V národním hospodářství tudíž nehraje hlavní úlohu produkce, ale rozdílení, oběh a spotřeba. Základní rozpor kapitálu je nahrazen rozporem mezi kapitalistickou výrobou a oběhem a jejich finančním vyjádřením, mezi růstem výroby a růstem množství peněz v oběhu /monetarismus/. Šoková terapie, kterou na tomto základě konzervativci vypracovali, byla monetaristy poprvé aplikována při zničení „laboratoře demokratické cesty k socialismu“ v Chile, žáky M. Friedmana /včetně J.Sachse/.

Neokonzervatismus je autoritativní, přestože mnoho řeční o lidské svobodě. Stát je složen z abstraktních občanů, kteří se mohou angažovat za své zájmy jen v rovině občanské společnosti, trvale od politické společnosti /státu/ oddělené. V žádném případě se nemají tyto roviny směšovat, jejich prolínání a prostupování se nepřipouští. /Pokud tak neustále činí ve svém výsostném zájmu podnikatelé a neustále tak vyvolávají nežádoucí kolizi zájmů, nic se neděje. Společenská elita má na zvláštní režim právo./

V konzervativní politice se projevují nacionalistické prvky a také vliv nároků různých místních, regionalistických hnutí /stát je napadán jako nefunkční instituce, kterou může nahradit místní byrokracie a buržoazie/. V mezinárodních vztazích se objevují reminiscence na formování národního státu, na přeceňování vlastního významu. Ve Velké Británii politika Thatcherové živila reminiscence na viktoriánskou podobu společnosti a na Británii jako velmoc. Provokovala Šovřnistického ducha v bitvě o Falklandy s Argentinou.
Politika se podle mínění neokonzervativců nemá ospravedlňovat ani morálně, ani poměřováním s reálnými výsledky. Nemá přece ideologická východiska a plán. Jen s ohledem na okamžitou situaci volí její představitelé mezi pragmatickou orientací na pouhé přizpůsobování /Klaus/, či přece jen na poněkud racionalizační postup /Dlouhý/.

Pokračování