Kdo vyhodil do povětří bitevní loď Julius Caesar?

 

caesar lodV roce 1955 došlo k největší katastrofě století na sovětské válečné lodi v období míru. Nepodařilo se zachránit 600 námořníků. Byla to tajná operace italských diverzantů?

B, KARŽAVIN: Michaile Romanoviči, Vy jste měl službu na lodi, když 29. října 1955 došlo k výbuchu.

M. NIKITĚNKO: Nejprve si připomeňme některá fakta z biografie lodi. Stavba bitevní lodi „Novorossijsk“ bývalého italského „Julia Caesara“, byla zahájena v Itálii v roce 1910 a d výzbroje italského námořnictva byla zařazena 29. listopadu 1913. V letech 1933-37 byl „Julius Caesar“ modernizován, prodloužil se trup, vyměnily kotle a turbíny, zvýšil se výtlak i rychlost. Vlajka sovětského vojenského námořnictva byla na lodi vztyčena v r. 1949 v Albánii a poté loď přistála v Sevastopolu. V italském tisku se tehdy objevily zprávy, že plavidla, předaná v rámci válečných reparací – bitevní loď a 4 ponorky — do Sevastopolu nedoplují a budou vyhozeny do povětří cestou.

B. KARŽAVIN: Ano, byly i výzvy vlastencům potopit „Caesara“ a zprávy, že kníže Borghese, bývalý velitel útočné flotily, která zahrnovala i „torpéda — kamikadze“, přísahal pomstu za loď. V roce 1950 vydal vzpomínky Desátá flotila. Vychvaloval italské podmořské diverzanty, kteří v roce 1941 vyhodili do vzduchu v alexandrijském přístavu dvě anglické bitevní lodi a velký tanker. Přitom velitelem ponorky, která vypustila tři „lidská torpéda“, byl sám Borghese. Tento „černý kníže“ byl jednou z nejznámějších postav během války i v poválečném období. Zuřivý monarchista, který až do posledních dnů bojoval na straně Němců a krutě potlačoval italské partyzánské hnutí. Co se tedy stalo 29. října 1955 v Sevastopolu?

M.NIKITĚNKO: 28.října 1955 v 18,15 hodin, po cvičné dělostřelecké střelbě, vplula loď do Severního zálivu. Spustili jsme levou kotvu a já jsem nastoupil službu. V 19,10 proběhlo rozdílení služeb. Několik dní předtím byla doplněna posádka asi o 200 lidí. V 00,30 se vrátili námořníci z vycházky. V tu chvíli bylo na lodi více než 1 600 lidí, z 50 důstojníků asi 20.

V 01,30 se trup otřásl silným nárazem. Zhaslo světlo. Strážní důstojník hlásil, že v přední části došlo k výbuchu. Loď se naklonila o 2—3 stupně na pravý bok. Spojení nefungovalo. Na palubu vybíhali námořníci, každý v tom, v čem zrovna byl. Mnozí byli zamazáni od jílu. Přikázal jsem jim oběhnout všechny kabiny a vyhlásit poplach. Podal jsem hlášení operačnímu dozorčímu do štábu a zavolal záchrannou službu. Objevovali se první ranění.

Asi za 2 až 3 minuty bylo obnoveno spojení. Vyhlásil jsem bojový poplach, zajistil čluny pro raněné a vydal další nezbytné rozkazy. Brzy jsem dostal hlášení, že do lodě proniklo asi 1000 tun vody. V 01,39 přirazil k levému boku člun, na který bylo sneseno asi 100 raněných.

Šel jsem k místu výbuchu. Předek lodi znatelně poklesl. Prostory na špici lodi byly už téměř zaplněné vodou. Slyšel jsem křik a volání o pomoc. Brzo se rozhostilo ticho. Výbuch zablokoval vchod a lidé byli pohřbeni zaživa. Byl jsem v mnoha bojích, mnohokrát jsem viděl smrt zblízka, ale toto mnou otřáslo.

Sešel jsem do patnácté kajuty. Ze čtrnácté téměř úplně zatopené se valila voda škvírami ve dveřích. Námořníci pracovali klidně, byly slyšet pouze rozkazy staršiny. Hodnotil jsem vzniklou situaci a svoji činnost. Toho, kdo má službu, je přece možné vždycky v něčem obvinit. Co jsem udělal? Námořníky jsem vzburcoval, operačnímu jsem hlášení podal, odvoz raněných jsem zajistil, velitele a zástupce pro věci politické jsem informoval, havarijní četa pracuje. Co je možné a nutné ještě udělat?

Odeslat aspoň přebytečné námořníky na břeh? Ne, nemohu. V řádech je napsáno: „Zachraňovat posádku až když není možné zachránit loď.“ A co s lodí? Větší nebezpečí než výbuch už nehrozí. Střelivo není poškozené. Paluba 16 metrů nad vodou.

Hloubka 18 metrů. Vrstva jílu 5—7 metrů. Záď může klesnout o 2—3 metry. To, co zůstane nad vodou bude stačit. A co jestli natočit loď kolmo na břeh? Teď je úhel menší než 30 stupňů. Záď se ocitne na mělčině. Potom využít vlečné lodě … Tento nápad jsem dostal asi 15 až 20 minut před příchodem velitele flotily.

Zhruba v 01,50 bylo na levé palubě připevněno lano vlečné lodi. Připluly další záchranné čluny a odčerpávaly vodu. Nevěděli jsme, že trhlinou o rozměru asi 150 m2 vniká mnohem více vody než se stačí odčerpat. Přikázal jsem vlečné lodi „přemístit se na záď“ a otočit loď.

Možná, že moje rozhodnutí nebylo optimální, ale jsem přesvědčen, že by vedlo k úspěchu. Později, když jsem se podílel na přípravách k vyzdvižení lodi, jsem viděl geologický profil zálivu. Kdyby se loď popotáhla ještě o 3 až 5 metrů, směrem ke břehu, sedla by záď na tvrdý podklad. Nestihl jsem to. Asi ve 2 hodiny dorazil na loď velitel flotily. Podal jsem hlášeni o situaci. Pokus s vlečným člunem byl zastaven. Asi v 03,55 jsem si všiml, že loď se pomalu, ale jistě naklání. Podal jsem hlášení veliteli a ten přikázal opustit loď. Předal jsem rozkaz na záchranné čluny. Stěžně se stále nakláněly. V 04,15 se pohyb náhle zrychlil a za 2 až 3 sekundy byla paluba pod vodou. Pak stěžně na okamžik pohyb zpomalily. Námořníci se snažili dostat na ležící pravý bok a běželi směrem ke kýlu. Brzo se loď převrátila.

B. KARŽAVIN: Vaše vzpomínky mnohé objasňují… Jestli byla spuštěna levá kotva 70 metrů od zastavené lodi, nemohla narazit na minu pod pravým bokem lodě. První zprávy ze zahraničí hovořily o staré německé mině. Co podle vás způsobilo výbuch?

M. NIKITĚNKO: Vládní komise přesnou příčinu neurčila. Předpokládalo se, že to byla stará německá mina z druhé světové války. Já si to ale nemyslím. Proč nevybuchl „Sevastopol“, který zde kotvil stokrát? Kromě toho i mina o hmotnosti přes 1 000 kilogramů by v daných podmínkách loď poškodila.

B. KARŽAVIN: Z výsledků vyšetřování potápěčů vyplývá, že okraje trhliny byly ohnuty dovnitř lodě, což svědčí o kontaktním výbuchu kumulativního účinku. Hypotéza, že mina vyplavala přes několikametrovou vrstvu jílu, je absurdní. Zdá se, čtenáře mátli. Co to tedy mohlo být?

M. NIKITĚNKO: Myslím si, že nálož byla připravena ještě před připlutím lodi. Nevylučuji možnost diverze.

B. KARŽAVIN: Borghese se ve svých memoárech zmiňoval o nových prostředcích podmořské diverze, které se objevily koncem války. Píše, že nemůže o nich říci nic bližšího, protože jsou tajné a mohou být použity v budoucnosti.

Podezření vyvolávají i další fakta. 28. října připluly do Istanbulu americká bitevní loď „New Jersey“ a 5 torpédoborců. Následující den ještě letadlová loď a 2 torpédoborce. Ve východním Středozemním moři se soustředilo několik uskupení amerického vojenského námořnictva. Proč asi? (Bylo období „studené války“ mezi SSSR a USA – pozn. red.) Zatím to zůstává jedním z bílých míst historie. Mimochodem, pro podvodní diverzi byl zmíněný čas ideální a ve II. světové válce mnohokrát vyzkoušený.

Proč o možnosti diverze nehovoří za hranicemi? Zdá se, že knížeti Borghesi, potomku starého rodu, se vavříny mezinárodního teroristy nehodily.

Boris KARŽAVIN, kapitán III. stupně v záloze, kandidát technických věd
Michail NIKITĚNKO, kapitán I. stupně v záloze

Archiv NoS

Čtěte : http://en.wikipedia.org/wiki/Italian_battleship_Giulio_Cesare

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *