Vzpoura na sovětském torpédoborci

– dvě verze s jedním komentářem

Verze západní – v podání Alexandra Šalněva, stálého zpravodaje listu Izvestija v New Yorku
 
Před několika lety jsem se ve Washingtonu seznámil s pracovníkem maličkého nakladatelství, které se specializuje na vydávání knih o vojenském námořnictvu. Ukázal mi novinku, která právě měla vyjít.

Příběh knihy, jak tvrdil vydavatel, byl napsán podle skutečných událostí, ke kterým došlo v sovětském vojenském námořnictvu na Baltu. Americký badatel James Oberg je v knize s názvem „Odhalení sovětských katastrof“ rekonstruuje.

Ke vzpouře došlo na eskadrovém torpédoborci Storoževoj začátkem listopadu roku 1975, v dny oslav 58. výročí revoluce z roku 1917. Při tom, jak se zdá, došlo k pokusu probít se přes Baltské moře do Švédska.

Torpédoborec Storoževoj se právě vrátil do rižského vojenského přístavu. Jeho posádka měla za sebou sérii složitých manévrů a zaujala místo ve sváteční přehlídce. Z dvousetpadesátičlenné posádky bylo mnoha námořníkům umožněno vypravit se na břeh.

Velitel torpédoborce Storoževoj zůstal na palubě. Spiknutí vedl jeho zástupce pro věci politické Valerij Sablin, k němuž se přidala ještě asi desítka námořníků. Zavřeli velitele v jeho kajutě, ostatní důstojníky svázali a pak rozkázali nic netušící službukonající posádce zvednout kotvy a vyplout na moře.

Asi ve 3.30 hodin, když se torpédoborec ocitl na hranicích vnější rejdy, jednomu z mičmanů se podařilo nepozorovaně skočit do moře. Doplaval ke břehu, stopem se dostal do štábu v Rize a ohlásil mimořádnou událost.

Na palubě torpédoborce se mezitím jeden důstojník zbavil pout, pronikl do telegrafní kabiny a odvysílal bleskovou depeši: „Na palubě je vzpoura, plujeme na otevřené moře!“ Její text nebyl zašifrován a zachytily ho švédské stanice.

Protože Storoževoj ignoroval příkazy k zastavení plavby, sovětská letadla ho začala bombardovat. Existuji informace, že někteří sovětští letci zprvu odmítli zaútočit proti vlastnímu plavidlu. Švédové zaregistrovali „velmi bouřlivé rozhovory“ se zemí. Ale nakonec byl rozkaz splněn.

Šest hodin po odplutí z Rigy, asi 30 mil od ostrova Gotland, se vzbouřenci vzdali. Vážně poškozené plavidlo bylo odvlečeno na opravárenskou základnu lotyšského přístavu Liepaja. Kapitán 3. třídy Sablin a spolu s ním 82 účastníků vzpoury bylo na základě rozsudku vojenského tribunálu zastřeleno.

To je verze amerického autora. Zpravodaj listu Izvestija k ní dodává:

„Je smutné, když na Západě píši o událostech, ke kterým došlo v naší zemi, ale o kterých my nic nevíme. Je smutné, když o své historii — ať už byla jakkoliv špinavá a smutná — se dozvídáme z knih zahraničních badatelů a z filmů zahraničních režisérů.“

 

Verze východní v podání Nikolaje Čerkašina, spisovatele a námořníka, který v roce 1975 byl také zástupcem velitele pro věci politické

Kapitán 1. třidy Michail Sablin celou válku obětavě sloužil v Severním loďstvu. Jeho práci vysoce hodnotil a vážil si jí jeho tehdejší velitel admirál Golovko.

Stejným způsobem vychovával tři syny: nejstaršího Borise, prostředního Valerije a nejmladšího Nikolaje.

Bratři se samozřejmé připravovali na povolání námořníka. Ale jednoho zradilo zdraví, druhý se na křižovatce svého mládí rozhodl pro kariéru vojenského inženýra. Takže otcův sen uskutečnil Valerij. V roce 1956 začal studovat na Vysokém vojenském námořním učilišti M. Frunzeho.

Vzpomíná starší bratr Boris:

„Valerij otce přímo zbožňoval. Ale hádal se s ním do krve. Bratr dokazoval, že nemůžeme žít tak, jak tehdy země žila. Všichni čtyři — otec a my, jeho synové, jsme důstojníci. Ale situaci v zemi jsme chápali různě. Všichni jsme dětmi své doby. Jestliže při sporech jsem se já oddával spíše citům, bratr jasně argumentoval: kdo, jak a proč v našem životě překáží.“

Vzpomíná A. I. Ljalin, spolužák V. Sablina v učilišti:

„Valeriji jsme říkali svědomí ročníku. Nemyslete si, že to byl nudný šprt. Vůbec ne, patřil k velmi veselým a živým mladým mužům, ale zároveň byl neobyčejně zásadový. Nekličkoval, nechytračil. Velení ho hodnotilo dobře. Rychle se stal velitelem oddělení, jako jeden z prvních — ještě ve čtvrtém ročníku — vstoupil do strany. Zvolili jsme ho tajemníkem komsomolského výboru fakulty.“

Poručík Sablin začal sloužit v roce 1960 v Sevastopolu, na eskadrovém torpédoborci Ožestočennyj. Velel skupině pro řízení dělostřelecké palby. Sloužil tělem i duší, což dosvědčují četné pochvaly velení, které na ně bývá obyčejně skoupé.
Nehledě na to, první povýšení měl na rok zastavené. Poručík Sablin totiž napsal dopis tehdejšímu nejvyššímu představiteli strany a státu N. S. Chruščovovi. Vyložil v něm své myšlenky o čistotě stranických řad. Dopis napsal jako komunista, mající teoreticky právo obrátit se na libovolný stranický institut. V praxi si však vysloužil tvrdé poučení, jehož smysl nebylo těžké uhodnout: nevysunuj se!

Zdálo se, že Sablin si poučení vzal k srdci a po hlavě se vrhl do práce v loďstvu.

Předurčovali ho k funkci velitele bojové lodi. Ale on všechny překvapil — po deseti letech služby požádal o možnost studovat na Vojenskopolitické akademii V. I. Lenina. A tam, v Moskvě, postihoval taje společenských věd se zaujetím a ne jako dříč-kariérista. Charakterizuje ho například část jeho konspektu z Marxe:

„Mravní stát předpokládá u svých občanů státní způsob myšlení, dokonce i tehdy, když lidé vstupují do opozice proti organizacím státu, proti vládě…“

Loďstvo je jemná a složitá tkáň, na které se ihned odrazí jakékoliv poruchy společenského organismu. Ať už je to úplatkářství, protekce, ideologická narkomanie nebo „dvojí život“, rozpor mezi slovy a činy. Plavidlo je model státu v miniatuře. Má-li země horečku, drkotá zubama i loďstvo.

V sedmdesátých letech, na která tak neradi vzpomínáme, když se Sablin vrátil z akademie do služby, vojenské námořnictvo pěkně drkotalo zubama. Ale na pohled, podle hlášení a přehlídek, bylo vše v ideálním pořádku. I zde zaháněli nemoc do hloubky a nemysleli na následky.

Zástupce pro věci politické Valerij Sablin patřil k těm nemnoha, kdo si troufli podívat se pravdě do očí, napřímit hlavu a zvýšit protestující hlas. Za pár let vystoupil na můstek torpédobrce Storoževoj jako na tribunu — a velmi dobře věděl, že tím vystoupil na popraviště.

„Dlouho jsem byl liberálem,“ napsal ženě v dopise na rozloučenou. „Věřil jsem, že v naší společnosti stačí něco trochu poopravit, napsat pár obviňujících článků, něco nebo někoho vyměnit… To jsem si myslel do roku 1971. Studium v akademii mne s konečnou platností přesvědčilo, že ocelová státně stranická mašinérie je natolik ocelová, že jakékoliv pokusy prorazit ji hlavou jsou zbytečné…

Od roku 1971 jsem snil o svobodném propagandistickém území plavidla. Bohužel, situace se vyvíjela tak, že teprve v listopadu 1975 se mi podařilo vystoupit. Co mne k tomu vedlo? Láska k životu. Nemám na mysli život sytého maloměšťáka, ale světlý, čestný život, přinášející opravdovou radost… Jsem přesvědčen, že v našem lidu se ještě zažehne, stejně jako před 58 lety, revoluční svědomí a že dosáhneme skutečných komunistických vztahů v zemi…“

Plán, který v Sablinovi zrál dlouho, byl prostý. Chtěl doplout se svojí bojovou lodí do Leningradu, do kolébky revoluce, vplout do Něvy, zakotvit vedle legendárního křižníku Aurora a požádat o možnost vystoupit v televizi. Ještě před tím se chtěl pomoci lodní radiostanice obrátit k lidem:

„Všem, všem, všem! Občané! Hovoří svobodná loď Storoževoj. Vlast je v nebezpečí! Stát je okrádán, podkopávají ho demagogie, okázalost a lež. Je nutné vrátit se rychle k leninským principům demokracie a sociální spravedlnosti… Vážit si cti, života a důstojnosti člověka…“

To byl plán, který chtěl uskutečnit ve výroční den revoluce, v noci ze 7. na 8. listopad roku 1975. Z Rigy do Leningradu pluje torpédoborec právě jednu noc.

Nejprve musel neutralizovat velitele lodi, který s ním nesdílel radikální názory. Kapitán Vasiljev odmítl odejít ve sváteční den na břeh. Tak ho Sablin lstí přilákal do hydroakustické kapiny a zamkl ho tam. Nechal mu tam jen několik knih a dopis, ve kterém vysvětluje motivy svého počínání. Nechtěl podrobovat námořního důstojníka urážející, i když nutné proceduře uvěznění.

Pak pozval do lodní klubovny důstojníky a mičmany. Oznámil své rozhodnutí „vyhlásit plavidlo za středisko politické aktivity“. Každému dal možnost svobodné se rozhodnout. Sablina podpořilo dvanáct mužů. Ostatní zamkli na spodní palubě, i když nikdo z nich se nechtěl do události vměšovat. Udělali to tak proto, aby je nikdo nemohl obvinit ze spoluúčasti.

Následující události jsou už známy. Kdesi v orbeckém průlivu dosáhly svého cíle reaktivní bombardéry. Ozvaly se první — byť výstražné — výstřely. Palba z leteckých kulometů proděravěla komín. Střelbou ohromený bocman osvobodil velitele lodi. Vasiljev se s pistolí v ruce vrhl na můstek, kde u strojního telegrafu stál jeho zástupce pro věci politické — nyní vzbouřenec. Kapitán namířil a vystřelil mu na nohy…

Po připlutí plavidla na základnu byl Sablin uvězněn a poslán do Moskvy. Vyšetřování nebylo ani dlouhé, ani důkladné. Sablin nic nezapíral, veškerou vinu vzal na sebe a v posledním slově jen prosil, aby námořníci z jeho lodi nebyli postaveni před vojenský tribunál.

Ve starém ruském loďstvu existoval obyčej: posádka, která s něčím ze srdce nesouhlasila, z vlastni vůle nastoupila na palubu a nerozcházela se tak dlouho, pokud nepřišel velitel a nevyslechl si nahromaděné stížnosti. Říkalo se tomu „vyhlásit stížnosti“.

Myslím, že něco podobného se chystal učinit Sablin: nastoupit před očima celého Leningradu, vyhlásit stížnost na ohromující nepravdu tehdejšího našeho života, na zkreslování leninských myšlenek, na to, že brežněvská elita si dělá co chce. Brežněvština parazitovala na odvěkém strachu společností ze státní mašinérie, která umí i kosti lámat. Sablin pokusil rozehnat tento ubíjející strach.

Slova o deformaci socialismu stála Sablina život. Ale opravdu měl on, křišťálově čestný a upřímný člověk, přesvědčený komunista a vynikající námořník, mlčet?

 

Komentář generálmajora justiční služby A. Boriskina, náčelníka správy Hlavní vojenské prokuratury

Plně souhlasím se zpravodajem listu Izvestija: lidé musejí znát celou pravdu o své historii. Neboť tam, kde ji před lidem skrývají, vzniká množství fám a pověstí.

A teď o faktech. V listopadu roku 1975 se zástupce velitele eskadrového torpédoborce Storoževoj, kapitán třetí třídy V. Sablin pokusil opravdu uskutečnit dávno promyšlený záměr: izoloval velitele lodi, řadu důstojníků a mičmanů a uchvátil moc na vojenském plavidle.

Nehledě na kategorické rozkazy velitelství, doplul s lodí do Baltického moře, za hranice sovětských teritoriálních vod, směrem k pobřeží Švédska. Když bylo plavidlo Storoževoj zastaveno a vráceno na základnu, chybělo mu k dosažení švédských teritoriálních vod 50 mil.

Ano, bylo použito zbraní. Bomby však nebyly svrženy na loď, ale před ní, ve směru plavby. Nebyl zaznamenán jediný zásah, jediné poškození paluby a nadstavby. Stejně tak mezi členy posádky nebyli mrtví ani ranění. Kromě samotného Sablina, který měl střelné poranění nohy. Způsobil mu ho velitel, když se snažil obnovit právo a pořádek na vojenské lodi.

Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR shledalo dne 13. července 1976 Sablina vinným v tom, že dlouhou dobu
— od jara roku 1973 — promýšlel záměry orientované na dosažení zločinných cílů: násilnou změnu státního a společenského zřízení SSSR, výměnu vlády. A pak přistoupil k praktickému uskutečnění své dobrodružné akce, čímž porušil vojenskou přísahu.

Sablinovo ultimátum, které vyslal rádiem veliteli vojenských námořních sil, začínalo slovy: „Vyhlásit území plavidla Storoževoj za svobodné a nezávislé na státních a stranických orgánech…“

V průběhu vyšetřování a při hlavním líčení byl Sablin klidný, své politické názory nezměnil, i když litoval toho, že si pro jejich realizaci zvolil nesprávnou cestu, že nepociťoval reálnou odpovědnost za své činy.

Sablinova vina byla plně prokázána výpověďmi mnohých očitých svědků, mnoha věcnými důkazy a také tím, že Sablin se ke svému zločinu přiznal. Byl zbaven vojenské hodnosti, vyznamenání a odsouzen k trestu smrti zastřelením.

Proti šesti důstojníkům a jedenácti mičmanům, oklamaných Sablinem a nápomocných mu při uchvácení moci na plavidle a jeho únosu za hranice SSSR, bylo zahájeno trestní stíhání, které však bylo brzy zastaveno. Takže dvaaosmdesát popravených je holý nesmysl.

Dnes se mnoho hovoří o tom, že Sablinovy politické názory by v naše dny byly přijímány úplně jinak než v roce 1975, že on málem předpověděl perestrojku, nynější reformy, včetně těch, ke kterým dochází v armádě a ve vojenském námořnictvu. Co k tomu říci?

Tehdy i dnes bylo a je porušení vojenské přísahy, uchvácení moci na vojenské lodi, její vyvedeni z podřízenosti velitelství vojenského námořnictva, odmítnuti plnit rozkazy, nejtěžším vojenským zločinem, zradou vlasti. Přitom tak kvalifikuje podobné činy nejen náš trestní zákoník, ale i zákony kterékoliv civilizované země.

Chtěl bych zvláště zdůraznit myšlenku, která je aktuální právě dnes: dobrodružství, včetně politických (tím spíše, pokud se opírají o protistátní násilné činy), nemůže být ničím ospravedlněno a vede jen k elementárním zločinným akcím. To si musíme uvědomit všichni.

Archiv NoS  

Obr. 1. Torpédoborec Storoževoj

Obr. 2. Kapitán 3. stupně Valerij Sablin

Obr. 3. Bratři Boris, Valerij a Nikolaj Sablinovi. Rok 1974