Osudy Suezu a Panamy

K nejvýznamnějším dopravním stavbám světa nesporně náleží Suezský průplav v Egyptě, který spojuje Středozemní s Rudým mořem. Je dlouhý 195 metrů, široký 365 metrů a hluboký 19 až 20 metrů. Je zásobován vodou z Nilu kanálem prokopaným do Ismáílíje. Průplav je v úrovni mořské hladiny – tedy bez zdymadel – a plavba za pomoci remorkérů trvá průměrně 15 hodin.

V konvoji bývá 20 i více lodí s tím, že denně plují dva konvoje jižním směrem a jeden severním. Na trase jsou čtyři výhybny. Průplavem mohou proplouvat lodě do výtlaku 400 000 tun. Ročně jím propluje asi 25 tisíc plavidel s 250 miliony tun nákladu. Tato stavba představuje nejen vynikající technické dílo, ale i komerčně velmi zajímavý projekt, neboť zkracuje cestu z Evropy do Indie o 11 000 kilometrů. K velkým stavbám rovněž náleží Panamský průplav, který je dlouhý 81,6 kilometru, široký 150-305 metrů a hluboký 12,5 až 13,7 metru. Má šest zdymadel a proplutí trvá v průměru 7-8 hodin. Podstatně zkracuje cestu mezi Atlantským oceánem a Tichým oceánem.

Výstavba těchto monumentálních děl vyžadovala muže, který měl v sobě nejen talent pro odvážné průkopnické myšlenky, ale také kvalifikaci, silnou vůli a vlohy špičkového podnikatele. Kdo tedy byl oním průkopníkem, jenž si vytkl za úkol spojit Evropu a Severní Ameriku s Asií?

Diplomatem jako otec

Takový muž, plným jménem Ferdinand de Lesseps, se narodil 19. listopadu 1805 ve Versailles v rodině diplomata. Po vystudování lycea Jindřicha IV. a následném získání právnického vzdělání se vydal po stopách otce a stal se rovněž diplomatem. V roce 1825 začal kariéru v roli tajemníka francouzského vyslanectví v Lisabonu. Pak následovaly další »štace« – Tunis, Alexandrie, Káhira, Barcelona, Madrid. V roce 1849 opustil diplomatické služby, ale diplomatické umění mu zůstalo. V klidu svého sídla La Chenaie v Berry se intenzívně zabýval studiem technických disciplín, především vodních staveb. A stále se přitom nechal unášet vzpomínkami na svůj pobyt v obou největších egyptských městech. Zejména Alexandrie se svou polohou na březích Středozemního moře mu nedávala pokoje.

Užitečný kontakt

Lesseps přijel znovu do Káhiry, když se jeho přítel Muhammad Saíd stal v roce 1854 egyptským místokrálem. Chtěl nového panovníka přesvědčit o myšlence prokopání vodní cesty mezi Rudým a Středozemním mořem, kterou podporoval francouzský císař Napoleon III. Egyptský místokrál sice vřele souhlasil a dokonce se zavázal, že poskytne požadované kontingenty stavebních dělníků, kteří se budou rekrutovat zejména z řad feláhů, tj. egyptských vesničanů, na rozdíl od kočujících beduínů usedlých, pracovitých a zkušených v polních i stavebních pracích.

Velké osobní úsilí

Ovšem rozhodující podmínky k rozběhu tak velkého mezinárodního projektu musel Lesseps zajistit sám. Věnoval tomu všechnu energii a uspěl. S dovednostmi zdatného diplomata nejdříve přesvědčil vlády tří států, kterých se tato akce nejvíce dotýkala, aby ji politicky uznaly. Jednalo se o Francii, Anglii a Turecko. Pak musel nastoupit Lesseps jako obchodník. A opět uspěl. Rozvinul velkou kampaň v řadách bankéřů i drobných akcionářů. Pro projekt přesvědčil investory z Francie, Itálie, Rakouska, Egypta, Ruska, Spojených států. Sám místokrál Muhammad Saíd si koupil 44 % akcií  společnosti,  která měla kanál vybudovat. Není bez zajímavosti, že  Lesseps nezískal podporu ve Velké Británii, a to proto, že průplav byl v Londýně považován za konkurenci britským železničním tratím. V roce 1856 byl Lesseps jmenován konzulem v Káhiře a obdržel koncesi na stavbu.

162 km

O dva roky později už měl na své straně přes dvacet tisíc střadatelů, kteří mu upsali 100 milionů franků. To pro zahájení prací stačilo. Lesseps neváhal a nehodlal propásnout jediný stavební den. To už vystupoval jako ředitel obrovského podniku, jímž byla akciová společnost Societě Universalie du Canal Maritime de Suez (Všeobecná společnost Suezského námořního průplavu). Je to až s podivem, že jeden člověk mohl mít v sobě vlastnosti hned několika špičkových odborníků z řady náročných profesí. Samotné práce začaly v roce 1859 za nesmírně obtížných podmínek. Zpočátku tu pracovali jen trestanci, později stavba přitáhla i dělníky z Evropy. Možno tedy konstatovat, že 25 000 dělníků muselo vykopat 23 milionů krychlových metrů zeminy, aby tak vzniklo dílo představující tehdy 162 kilometry dlouhou a 170 metrů širokou vodní cestu s hloubkou asi osmi až deseti metrů. Jak už bylo řečeno, posléze byly šířka i hloubka postupně zvětšovány.

Velký Francouz

Ferdinand de Lesseps se ve své době těšil přezdívce Le Grand Francois – Velký Francouz – a celých patnáct let žil jako jeden z nejobdivovanějších, nejuznávanějších a nejpozoruhodnějších mužů světa. To bylo ovšem vel druhé polovině 19. století. A za všechny tyto superlativy mohl děkovat Suezskému průplavu. Lépe řečeno tomu, co při jeho stavbě dokázal, a hlavně co se nemohlo z celé řady důvodů podařit žádnému z jeho předchůdců, kteří o to usilovali. A byly to nějaké kapacity!

Připomeňme si, že idea spojení Rudého se Středozemním mořem se objevila již v době egyptských faraónů, kteří do dnešních dnů sklízejí obdiv za to, že uměli zorganizovat monumentální stavby od pyramid přes dokonalé zavlažovací soustavy až po skvostné chrámy v Karnaku a Luxoru. Začali sice kopat podél východní větve Nilu v jeho deltě. Leč dílo nedokončili. Stavitelské štěstí po nich zkoušeli další známí tvůrci historických staveb Řekové a pak ještě Římané. Neuspěli ani Arabové, když v 7. století dobyli Egypt. Velký zájem o spojení obou moří měl i Napoleon Bonaparte, když sem dorazil za svého egyptského tažení v roce 1789. Ale jeho inženýři mu to rozmlouvali, neboť podlehli mýtu, že hladina Rudého moře je o devět metrů vyšší než hladina Středozemního moře. Až přišel jeho krajan, Ferdinand de Lesseps. Bylo zapotřebí řady let velmi těžké práce – desetitisíců najatých egyptských feláhů i vynikajícího obchodního talentu, technických znalostí a řídícího umění samotného Lessepse – aby se konečně 15. srpna 1869 splnil sen celých generací. Vody obou moří se vzájemně setkaly.

Verdiho Aida

Slavnostní otevření Suezského průplavu, na jehož počest rovněž složil Giuseppe Verdi slavnou operu Aida, se konalo ve dnech 17.-20. listopadu 1869 za přítomnosti Evženie de Montijo, mimochodem Lessepsovy kmotry, která byla provdána za Charlese Louise Napoleona Bonaparta, synovce generála, jenž  byl v roce 1848 zvolen francouzským prezidentem a rok po státním převratu z 2. prosince 1851 prohlášen císařem. Dalšími účastníky ceremoniálu byli rakouský císař, nizozemský kníže a kněžna, pruský a anglický následovník trůnu a řada dalších hlav států a šéfů vlád. Císařovna Evženie setrvala na palubě Aigle tři dny, po které se v čele slavnostního konvoje dostávala ze Suezu od jednoho přistání k druhému po celé trase průplavu, až nakonec 20. listopadu 1869 celá tato flotila zakotvila v Suezu. Po celé Evropě se tehdy uznale hovořilo o geniálním muži, který dokončil největší stavbu, jakou kdy člověk uskutečnil od dob faraónů. Byl rovněž oslavován jako průkopník kratší cesty do Indie. Byl to zkrátka technický i komerční čin, před kterým se v úctě skláněl celý tehdejší svět.

Lessepsova akciová společnost měla od egyptského místokrále smlouvu z roku 1856, která jí zaručovala koncesi na provoz průplavu po dobu 99 let od jeho otevření. Egyptská vláda původně vlastnila 44 % akcií společnosti, zatímco 56 % akcií náleželo akcionářům ve Francii a dalších evropských zemích. Avšak v roce 1875 využila Velká Británie hospodářských potíží Egypta a od jeho vládce, kterým se mezitím stal chedív Ismaíl, odkoupila kontrolní balík akcií. V důsledku britské okupace Egypta roku 1882 se pak Suezský průplav dostal plně pod kontrolu Londýna. V roce 1937 byl Egyptu přiznán nepatrný podíl z provozu kanálu ve výši asi 300 000 liber ročně a v roce 1949 byl egyptský podíl zvýšen na 7 % čistého zisku. V roce 1956 egyptská vláda Suezský průplav znárodnila a Egypt se stal cílem trojstranné agrese (Velká Británie, Francie a Izrael). Nicméně byl uhájen (i díky politickému zásahu Sovětského svazu v situaci, kdy ani USA se nehodlaly kompromitovat podporou agresorů). A konečně 13. července 1958 podepsali zástupci společnosti s egyptskou vládou dohodu, v níž se zřekli práv akcionářů na Suezský průplav za náhradu 28,3 milionu egyptských liber. V následujících letech byl kanál rozšířen a prohlouben.

Panamský průplav

Po velkém úspěchu s dokončením Suezského průplavu Ferdinand Lesseps vzplanul myšlenkou na další obrovský projekt, kterým jsou rovněž spojovány celé kontinenty a o tisíce kilometrů zkracovány námořní trasy. Lesseps se rozhodl propojit Atlantský a Tichý oceán. Jeho pohled padl na nejužší šíji, která se samozřejmě nacházela v Panamě. Ačkoliv výsledky rychlého průzkumu ukazovaly, že vzhledem k situaci kolem Suezského průplavu jsou na panamském území mnohem těžší podmínky – skalnatý terén, tropické klima, moskyti, jedovatí hadi, nemoce způsobené avitaminózami -Lessepse to neodradilo. Nasadil veškerý svůj obchodní talent k tomu, aby získal finanční prostředky pro tento nesmírně ambiciózní podnik. Podařil se mu husarský kousek, když exponované francouzské investory doslova nadchl, a to navzdory tomu, že šlo o projekt, který se nemohl od samého začátku pohybovat jinak než v amplitudě mezi rizikem a hazardem.

Krach

Avšak záhy se ukázalo, že právě riziko a hazard převládnou. Nedostatečná zdravotní opatření si vyžádala ve velmi krátké době velké oběti na životech dělníků (převážně černochů ze západoindických ostrovů), přičemž stálé překračování původně plánovaných nákladů, chaos ve finančním hospodaření a zejména rozsáhlý korupční skandál v řadách francouzských veřejných činitelů nakonec vedly v roce 1889 k bankrotu. Vinným byl shledán i sám nyní již zestárlý a k finančním spekulantům až příliš důvěřivý Ferdinand Lesseps, jenž byl se svým synem Charlesem odsouzen na pět let. l když kvůli nějaké procesní chybě byl nakonec tento rozsudek zrušen, Lessepse to již nemohlo nijak potěšit.

Dílo i socha jsou pevně zakotveny v dějinách

Nakonec přišli na řadu Američané, kteří celý podnik převzali, zakoupili za 40 milionů dolarů zbývající francouzský majetek a stroje. Lessepsovu ideu a samotnou stavbu průplavu s deseti plavebními komorami pak dokončili v roce 1914. Stálo to v přepočtu dvě miliardy zlatých franků, což bylo třikrát více, než předpokládaly Lessepsovy propočty. Ale toho už se Ferdinand Lesseps nedožil, neboť zemřel 7. prosince 1894. Dožil se krásného věku 89 let.

Muž, kdysi oslavovaný po celém světě, byl až do samého konce zahořklý panamským neúspěchem. Nicméně na velkou Lessepsovu osobnost se nezapomnělo. Moderní dějiny mu prohřešky prominuly. Jeho socha dnes stojí v Port Saidu, nedaleko vstupu slavného kanálu do Středozemního moře.

Michal RYBÍN

Archiv NoS