Rovnoprávnost církví?
Skončilo vydáním tolerančního patentu císaře Josefa II. z r. 1781 stíhání nekatolíků ze strany státu? Patent dával svobodu vyznávat mimo katolickou víru ten víru luterskou, kalvínskou a pravoslavnou (tzv. řeckokatolickou). Kdo odmítl přihlásit se do některé z těchto církví, byl potrestán deportací do Sedmihradska; tento trest byl později zrušen. Kdo se prohlásil za ateistu, dostal 24 ran holí apod. Svoboda vyznání pro tři nekatolické církve byla stejně omezena. Směly stavět kostelíky, ale bez věží a zvonů a bez přímého východu na ulici. Rovnoprávnosti vSech církví bylo u nás dosaženo až r. 1861.
Často se hovořívá o spojení „šavle a kropáče“. Rozumí se tím výsadní postavení církevních úřadů i aktivní spolupráce moci světské a duchovní v bývalé rakousko-uherské monarchii. Stejně zajímavé, časově bližší a přitom méně známé jsou podobné vztahy v období mezi dvěma světovými válkami, za tzv. první republiky.
Poměr státu a církve nebyl po znovunabytí samostatnosti upraven až do r. 1949 jednotným státním zákonem. I po pádu monarchie platily dále namnoze prastaré předpisy, které vyjadřovaly různou formou uznání různých církví a přiznávaly jim rozdílná práva a povinnosti. Některé duchovní vyplácel přímo stát (církve kongruální), jiní žili z různě stanovených gáží (církve dotační), na Slovensku trval rozdíl mezi církvemi „recipovanými“ a uznanými a na Podkarpatské Rusi teprve postupně docházelo k rušení skutečné roboty církevním vrchnostem (koblina a rokovina). Obce, jednotlivci, ale i továrny (!) v nejrůznějších končinách státu byly zatíženy tzv. patronátem, tj. povinností udržovat bohoslužby v některém kostelíku, kupovat tam víno, svíčky, kadidlo atp.
Náboženská řevnivost podporována rozhodnutím c. k. soudů nedovolovala patronům disponovat jejich majetkem ani ve prospěch celku. Tak zvonem, i když patřil obci, se nesmělo zazvonit bez souhlasu církevních orgánů (nález z 19.3.1891). Ale nešlo jen o zvony! Nic nepomohlo ani, když celá obec vystoupila z určité církve a zbyl jen farář a kostelník: stát proplácel z kapsy poplatníků oba dál, zůstaly jim kostel, fara, hřbitov, polnosti… Velmi zajímavě byla upravena ochrana svobody svědomí a přesvědčení. Ústava je sice zaručovala, ale v jednotlivých případech se zas rozlišovalo, zda jde o církev uznanou nebo recipovanou či jen trpěnou atd. Podkladem soudního rozhodování tu byl trestní zákoník z doby bachovského absolutismu vyhlášený 27.5.1852, který stanovil na zločin rušení náboženství (§122) trest do deseti let těžkého žaláře (§ 123), a pak §303 z 20. 2. 1919 o urážkách církví a náboženských společností státem uznaných. Zločinu proti § 122 se dopustil jednak „kdo provozování náboženství ve státě jsoucího rušil, nebo kdo způsobem zneuctívajícím zle nakládal s nářadím k bohoslužbě zasvěceným nebo jinak činy, řečmi, v dílech tiskových nebo rozšiřovaných spisech náboženství veřejně opovržení prokazoval“, jednak každý, „kdo hleděl rozšiřovati nevíru.“ § 303 zas chránil „provozování náboženství“, přičemž se náboženstvím rozuměl i křížek v poli či kropáč a provozováním také svěcení praporu veteránů.
Příkladem, s jak jemnými odstíny se dovedl právnický mozek za tehdejšího řádu probalancovávat oběma paragrafy, je posouzení celkem nevinného výroku: „Aby tedy Kristus nyní přišel, aby učinil zázrak a dnešní chudé nasytil.“ Mohl zakládat buď zločin dle § 122, byl-li pronesen v úmyslu Krista zlehčit nebo přečin dle § 303, vztahoval-li se jen na víru v zázraky. Zločincem se stal, kdo by postupně popíral např. neposkvrněné početí P. Marie, přičemž „trestnost takového počínání nelze omezit na případy, že by byl někdo skutečně pohoršen, stačí abstraktní možnost takového pohoršení“ (rozhodnutí z 13. 1. 1927).
Ochrana určitých církví a jejich „služebníků“ dle § 303 šla ještě dále. Tam stačilo, aby jednání pachatelovo bylo způsobilé vzbudit pohoršení (rozhodnutí z 16. 2. 1923), pro skutkovou podstatu nebyl nutný zlý úmysl (11. 8. 1927). Chránily se nejen bohoslužby, ale i obrázky svatých. Výslovně se v judikatuře dostalo ochrany papežství (25. 9. 1926), Janu Nepomuckému (22. 11, 1924) a každému kázání, byť se týkalo jen dějin či práva (20. 10. 1922). Zato byla odepřena podobná ochrana před posměchem památce M. Jana Husi („protože úcta svatých není zařízením církve československé“, rozhodnutí z 10. 9. 1927). Neobyčejně pečlivě byla chráněna církevní tělocvičná organizace Orel. Projev kněze na její slavnosti je „náboženstvím“, byť se obíral politikou (4. 12. 1922) a dokonce orlové sami jsou náboženství, jak to vyplývá jasně z rozhodnutí trestního soudu z 11. 2.1925 („popouzení k násilnostem proti orlům jest popouzení proti náboženství“, a zakládá proto přečin proti § 14 č. 2 na ochranu obecného míru).
Víme, že některé církve zamítají přísahu jako nedovolenou pro svědomí svých příslušníků. Dnes je u nás soudní přísaha zcela odstraněna. Dříve ji však směli nahradit prostým podáním ruky jen mannonité, a to dle dvorního dekretu z 10. 1. 1816! Pikantním na tom zůstává, že u nás příslušníci právě této církve prakticky nikdy nebyli a nejsou. Zmíněná ustanovení nepatří zdaleka k nejstarším, která u nás v oboru církevního práva ještě před lety platila. Tak matriky se vedly dle císařského patentu z 20. 2. 1784, termíny pohřbu určovaly dvorní dekrety z 31. 1. 1756 a 7. 3. 1771, způsob dědění po vojenských duchovních upravovalo zas nařízení válečné rady z 20. 2. 1779. Platné předpisy pro poslední vůli vysokých církevních hodnostářů sahaly až k nejvyšším reskriptům z 5. 5. 1675 (!) a 23. 4. 1710. Pod tlakem veřejného mínění a vlivem pokrokových sil došlo krátce po r. 1918 k odstranění nejkřiklavějších přežitků (zejména povinné návštěvy kostela pro školní mládež, některých církevních opatření v armádě apod.). Příchuti pobělohorských zákonů se však vymizet nechtělo: soud zastavil jedním dechem penzi bývalému římskokatolickému knězi jen proto, že se oženil (1923), ale současně prohlásil neplatným opatření ministra, který odnímal jinému knězi za prokázanou protistátní činnost přímo a ihned kongruální doplatky (nález z 2. 3. 1923). Faráři i v republice pobírali dál štolové odměny také za úkony, které za ně vykonával kaplan (nález z 18.2.1900) a bába vyznání židovského, která neupozornila včas na nebezpečí smrti dítěte nebo rodičky, aby mohly být opatřeny svátostmi, podléhala dále trestu „dle zasloužení“ (nařízení min. kultu a vnitra ze 3. 9. 1850); kněz mohl určit křestní jméno dítěte proti vůli rodičů a to pak nesmělo být změněno (nález z 1. 6. 1904)…
Archiv NoS