Z análů kolonialismu

V nezasloužené zapomenutí upadlo prvenství římského papeže, pokud jde o novodobý koloniální pořádek. Zajistil je papež Alexander VI., zhýralý otec zpustlého dona Caesara a proslulé Lucrecie, kterého i jezuitský dějepisec Blažej Racek charakterizuje jako ctižádostivého a zchytralého kavalíra, jehož mravní úhonnost byla všeobecné známa.

Když se roku 1493 vrátil Kryštof Kolumbus z prvé americké plavby a zveřejnil anexi objevených území pro Španělské království, zdvihlo proti tomu ostrý protest Portugalsko, které se cítilo vzhledem ke své poloze a držbě Azor a Madeiry poškozeno. Avšak Rodrigo Borgia vulgo Alexander VI. byl Španěl a rozhodl pro Španělsko: Portugalcům se uznává jejich nárok na území za Azory, ale jen do určité nevelké vzdálenosti na západ od nejzazšího bodu souostroví. Tudy dal pak vést od pólu k pólu demarkační linii: Co se objeví od ní na východ, daroval i s lidmi (!) králi portugalskému, co na západ, katolickým veličenstvům španělským.

Víme, že se dle tohoto rozhodnutí obě mocnosti skutečně po určitý čas do jisté míry řídily: dodnes se mluví ve východní části Jižní Ameriky portugalsky, v západní španělsky.

Papežské buly však nebral nikdy vážně ani lid porobených zemí, ani katolický dvůr ve Francii, tím méně protestantská Anglie, Nizozemí a jiné nekatolické státy, jako Dánsko a Švédsko. V konkurenčním zápase podléhali ovšem malí dravci šelmám silnějším: tak se švédské kolonie v 19. století scvrkly na jediný ostrůvek v Malých Antilách o rozloze 21 km2, na který ještě Švédové dopláceli, až ho smlouvou z 10. srpna 1877 prodali za 60 000 franků Francouzům.

Nejméně známým konkurentem církvi požehnaných vykořisťovatelů se však stalo Braniborsko. Roku 1677 jmenoval kurfiřt Fridrich Vilém Holanďana Benjamina Rouléa vrchním ředitelem námořního obchodu a plavby a na jeho radu došlo r. 1682 k založení braniborské Africké obchodní společnosti. Téhož roku přistál major von der Groeben se dvěma válečnými loďmi na vyhlédnutém místě na pobřeží nynější Ghany u mysu Tří špicí (Tres Puntas), zabral kus území a založil tu pevnost Gross-Friedrichsburg, jejíž rozvaliny dosud připomínají Fridrichův koloniální obchod. Africké državy společnosti se rozrostly o ostrůvek Arguin (1685) a přístaveček Portendick v dnešní Mauretánii; r. 1685 převzal celý podnik braniborský stát. Akce ovšem skončila úplným krachem, ač se Braniboři snažili odírat Afričany, jak jen mohli. Roku 1721 prodal pruský král Fridrich Vilém africké dědictví Braniborska Holanďanům: teprve za 183 léta poznala Afrika opět německý koloniální militarismus podnikem Bismarckovým.

Věrnými průvodci dobyvatelů se stali misionáři. Církev si dovedla obratně zabezpečovat vliv v zámořských državách jednotlivých mocností, a nemusela se proto pouštět do riskantního podnikání na vlastní pěst. Avšak i tu učinila několik zajímavých pokusů. Tak r. 1651 získal suverénní řád johanitů, jenž v té době ovládal jako vlastní stát Maltu, antilský ostrůvek Sv. Bartoloměje. Hospodařil tam tak, že se tato náboženská kolonie stala rejdištěm pirátů, kteří ohrožovali odtud obchod v celé Střední Americe. Hrdinným rytířům maltským nezbylo, než aby se svého zámořského panství zase rychle vzdali.

Samostatnou kapitolou by mohly tvořit kalonizační pokusy jezuitů. Ti si zřídili na uzemí dnešní Paraguaye jakýsi stát ve státě, který podléhal jen zcela formálně španělskému králi. Indiáni tu byli nuceni k nejtěžší práci na své pány a není žádným divem chlouba jezuitského dějepisce, že se tyto „svobodné osady“, zvané redukce, vydržovaly samy, bez podpory Evropy. Světovou ostudou skončilo hospodaření jezuitů na Martiniku, kde na plantážích řádu pracovalo na pět set otroků. Představený Páter Lavalette dokázal během pěti let dík korupci a lichvě prohospodařit 4,5 miliónu zlatých livrů. Roku 1760 ohlásil úpadek a protože ohromnou sumu nemohl zaplatit ani celý řád v říši, bylo roku 1764 ve Francii Tovaryšstvo Ježíšovo dekretem Ludvíka XV. zrušeno.

V té době, kdy již byla velká část nejvýhodnějších zámořských území rozchvácena, přihlásili se o svůj podíl také rakouští Habsburci. Na návrh amsterodamského Němce Wilhelma Boltse dala r. 1776 vypravit Marie Terezie námořní expedici k přímému navázání obchodu s Indií a k získání zámořských osad. Prvou takovou državu se podařilo expedici zabrat na území dnešního Mozambiku v zátoce Delagoa. Začátkem května 1777 koupil W. Bolts od tří tamních domorodých náčelníků oba břehy řeky, jež se tu vlévá do moře, zajistil si ostrov Iniaca, jenž záliv uzavírá, a postavil v čelo državy „guvernéra“ Ondřeje Daniela Polleta, vybaveného plnou mocí, deseti vojáky a několika děly. Smlouvy byly sepsány anglicky a náčelníci je podepsali arabsky. Přísaha obsahuje slib věrnosti Josefu II. jako římskému císaři a Marii Terezii jako uherské a české královně. Obdobně byl proveden za pomocí místního misionáře Jednoty bratrské zábor druhé osady r. 1778, na Nikoharech. Josef II. se zabýval plánem získat americký ostrov Tobago, ale mezitím o obě kolonie přišel. Jméno ostrůvku Terezia v Indických Nikobarech je jediné, co na mapách světa připomíná tuto epizodu.

Zatímco se lze habsburskému podniku ještě alespoň trochu usmát, není na kolonizátorských akcích Spojených států amerických už vůbec nic veselého. Pod pláštíkem známé Monreovy doktríny provedly r. 1898 rafinovanou intervenci v boji kubánských vlastenců proti Španělům, aby pak po celá desetiletí pomocí kubánských loutkových „vlád“ panovaly na ostrově samy. Na vzdálenějším Portoriku, jejž si podmanily tehdy přímo, trval úporný boj proti Yankeeúm, kteří viděli v ostrově především opěrný bod zajišťující ovládání Panamskěbo průplavu. Prvním kolonizátorským činem USA byl podvod, kterým se Američané zmocnili bohaté a rovněž strategicky důležité Havaje. Z návodu představených vlákal americký důstojník John Dominis tamní královnu Lydii Kamachu Lilinokalaniovou na loď, oženil se s ní a učinil ji tak občankou Spojených států. Formálnímu prohlášení „samostatné“ republiky následovala „smlouva“ z 16. června 1897, jejímž důsledkem se stala okupace ostrovů a jejich prohlášení tzv. teritoriem Spojených států amerických.

Archiv NoS