Operace Whitehall

V roce 1943, když se válečné štěstí definitivně odklonilo od nacistických praporů, prohlásil ministr propagandy Goebbels, že zázračné zbraně, které „milovaný vůdce“ připravil, nakrátko zničí Londýn a vymažou toto stredisko plutokracie z mapy světa. Zároveň dal urychleně tisknout spousty letáčků, které vyzývaly pyšný Albion, aby se vzdal a padl na kolena.

Ale ještě než mohlo dojít k zázračnému vymazání Londýna a použití Goebbelsových letáků, přihodila se jiná, pro Berlín neradostná událost. 17. srpna 1943 večer odstartovalo z britských ostrovů 600 těžkých bombardovacích letounů, které patnáct minut po půlnoci nalétly na svůj cil — na německou raketovou základnu v Peenemünde. Během devadesáti minut shodili britští letci 1,5 miliónu kilogramů tříštivých a zápalných pum, které cílový prostor doslova rozoraly. Tři dny poté opakovaly obdobný útok těžké americké bombardéry. V troskách základny zůstalo na 750 obětí…

To byla „Operace Foretap“.

Ještě než se na místo vydala zvláštní vyšetřující komise v čele s šéfem hlavního bezpečnostního úřadu Kaltenbrunnerem, zazvonil u generálplukovníka Jeschonneka, náčelníka štábu nacistické luftwaffe, telefon: „Pane generálplukovníku, zůstaňte prosím u aparátu, chce s vámi mluvit vůdce.“ Za nějakou minutu se ozvalo Hitlerovo zavrčení: „Už jste slyšel novinky z Peenemünde?“

„Ano, můj vůdce!“

„Pak tedy víte, co byste měl udělat!“ vyštěkl Hitler a praštil sluchátkem.

Generál Jeschonnek to věděl. Usedl, napsal manželce a dětem dopis na rozloučenou — a pak se zastřelil… (Podle oficiální nacistické verze zahynul „při plněni svých povinností hrdinskou smrtí v troskách Peenemünde.“)

Ohlášené zničení Londýna pomoci „zázračných“ zbraní, to jest raket V (Vergellung — odplata), musel Hitler odložit. První rakety V-1, které Angličané pro charakteristický zvuk přejmenovali na „doodle bu“ (bzučící štěnice), vzlétly k obloze až deset dní po invazi v červnu 1944, a první rakety V-2, dítka nacistického, později čelného amerického konstruktéra Wernhera von Brauna, dokonce až v září 1944. A to se ještě jejich předpokládaný denní počet scvrkl na desetinu, na necelou stovku. A konečně pro úplnost – zdaleka ne všechny rakety dosáhly cíle a zdaleka ne všechny také vybuchly. Někdy totiž obsahovaly místo třaskaviny písek.

A tu jsme u otázky, kterou si kladlo mnoho publicistů a historiků, zejména britských: Kdo má vlastně největší zásluhu na tom, že se Hitlerovi systematické ničení britského hlavního města nezdařilo? Anglický autor Bernard Newman napsal na toto téma i knihu pod názvem „They saved London“ a v ní si přidělil poněkud neskromnou úlohu „objevitele“ této důležité nacistické raketové základny. „Když jsem v září 1938 na kole projížděl pobřežím Baltského moře, sbíraje podklady pro chystaný cestopis, dorazil jsem jednoho dne na Rujanu. Náhodou jsem se tam připletl do zakázaného prostoru a byl zatčen. Za několik hodin mě propustili a zdvořile mě vyvedli ze zakázaného pásma. Při krátkém pobytu mě tam upoutalo několik věcí. Všude se povalovaly velké a silné betonové plotny… Promluvil jsem si s vesničany. Popisovali mi zvláštní hluk, něco mezi pískáním a bručením. Zvuk jako v rychlíku, říkali… Nevěděl jsem si s tím rady, ale odborníkům v Londýně to stačilo: Němci provádějí pokusy s raketami!“

Jiný britský autor, E.H.Cookridae, je zase toho názoru, že první zprávy i plány raket V-1 přinesla do Anglie francouzská agentka britské tajné služby, známa pod krycim jménem „La Souris“ (Myš), jež si vysloužila tím, že se ohlašovala škrábáním na dveře nebo na okno.

Winston Churchill, britský válečný premiér, nejmenuje ve tvých pamětech vůbec nikoho a děkuje pouze „náhodě a géniu všech zúčastněných…“ Celá léta po válce se objevovaly nové a nové skutečnosti, které podávají úplný a zajímavý obraz o tam, co se vlastně kolem německých raket a základny v Peenemünde seběhlo.

V říjnu 1939 dostal britský námořní přidělenec v Norsku, kontradmirál Bayes, anonymní dopis jakéhosi německého vědce, který mu — nikoli pro peníze! — nabízel úplné podklady o německé raketové základně v Peenemünde včetně výrobního programu raket. „Změňte na jeden den přestávkový signál londýnského rozhlasu,“ psal neznámý, „a z toho poznám, že jste můj dopis obdržel. Hned poté vám pošlu svou zprávu…“                    

Stalo se – a již v listopadu 1939 měl šéf technického oddělené Intelligence Service profesor R.V.Jones v ruce obsáhlou informaci s popisem základny v Peenemünde, s popisem raket včetně raketového letounu Me-163, a podrobnosti o přístroji „V“ pro tzv. noktovizi, umožňující také za tmy přesné optické zaměřování.

Kdo byl tímto neznámým, nezištným informátorem? Jaké pohnutky jej vedly ke kroku, jímž riskoval život? Základní odpověď je nasnadě – určitě to byl antifašista, odpůrce hitlerovské říše. Zarážející však je, že rozhodující britská místa oněm informacím dlouho nevěnovala patřičnou pozornost a považovala je za úskok nacistické tajné služby.

Tato nevšímavost trvala skoro tři roky. Teprve v dubnu 1943, když se v londýnském ústředí tajné služby množily stále naléhavější zprávy o německém raketovém výzkumu, získal dr. Jones souhlas k rozsáhlému leteckému snímkování oblasti Peenemünde.

V městečku Medmenhomu v hrabství Berkshire stál nenápadný, ale přísně střežený dům, kde sídlilo tajné oddělení britského letectva pro vyhodnocování leteckých fotografii, známé jako Photographic Inteligence. Jeho bystroocí pracovnici dovedli číst v leteckých snímcích jako jiní lidé z novin. Obrázky z Peenemünde, které do Medmenhamu docházely, byly velmi výmluvné.                                     

Největší objev se podařil 23. června 1943 nadporučici Constanci Babbington-Smithové. (Od toho dne se jí také právem říkalo Miss Peenemünde.) Mezi různými objekty našla odpalovací rampu s „podivnými přístroji ve tvaru T“, což byly rakety V-1, jak se brzy ukázalo, a několik letounů bez ocasních ploch, z nichž se vyklubaly raketové letouny Me-163. Objev „Miss Peenemünde“ vyvolal konečně zaslouženou pozornost. Zničující útok britských a amerických bombardérů v srpnu byl v podstatě součástí rozsáhlé operace „Crossbow“ (Samostříl), v jejímž průběhu došlo k systematickému bombardování připravených odpalovacích základen nacistů v Holandsku, Belgii a Francii.

Škody, které hitlerovci utrpěli, byly značné. Ale zastavit a zcela ochromit výrobu útočných raket už se spojencům nepodařilo, na to bylo příliš pozdě. Na produkci se podílely stovky rozptýlených závodu a konečná montáž zbraní V se prováděla v rozsáhlém podzemním závodě Nordhausenu, kde za nelidských podmínek otročilo 15 000 vězňú z vyhlášeného koncentračního tábora Dora, mezi nimi odborníci z celé Evropy. (Právě tito vězni se zasloužili o to, že spousta odpálených raket nikdy nevybuchla…) Z ohroženého ostrova Usedomu přenesli nacisté značnou část zkoušek nových raket do lesnaté oblasti kolem Sandoměře, kde ležela esesácká střelnice Heidelager. Nová základna nebyla už sice tak snadno přístupná ze vzduchu, ale měla zase tu nevýhodu, že se okolní lesy hemžily polskými partyzány a že se k ní kvapem blížila postupující Sovětská armáda. Jenže v létě 1944 už nacisté neměli moc na vybranou.

Krátce po odpálení prvních „bzučících štěnic“ V-1 začali nacisté u Sandoměře provádět se „zázračnou zbraní“ pokusy, aby zjistili, proč jich někdv až padesát procent selhává, jestli jde o konstrukční chybu nebo sabotáž. Obyvatele mnoha polských vesnic i partyzáni v lesích mohli několikrát denně pozorovat nízko letící střely s krátkými useknutými křídly, jejichž průměrná rychlost byla kolem 650 km v hodině. Brzo si na ně zvykli.

Koncem června 1944 však došlo u vesnice Sarnaki na řece Bugu k neobvyklé příhodě. Partyzánská hlídka v nedalekém lese zpozorovala, jak jedno bručící V-1 pojednou vybočila z obvyklé dráhy a jak se začíná snášet na vesnici. Snad jen o několik metrů přelétla poslední vesnické domky a zmizela za jejich humny. Partyzáni instiktivně přivřeli oči. Každým okamžikem musel nastat výbuch, kterému asi neodolá pěkná řádka hliněných chalup.

Okamžiky plynuly, ale ke zkáze nedošlo. Další zmetek mezi V-1.

Na louku u řeky, kde se slepá střela jen lehce zaryla do země, se zbíhali ze všech stran zvědavci. Nechyběli samozřejmě ani partyzáni. Přijela jich celá jízdní četa.

Mladý energický velitel se dlouho nerozmýšlel. Za chvíli tu mohli být fašisté pátrající po zbloudilé střele.

„Nemáme moc času, soudruzi. Ty budeš hlídat silnici na sever,“ sypal velitel rozkazy, „ty na jihu, ty u výjezdu ze vsi. Deset mužů převezme palebnou ochranu, kdyby se objevili Němci. A ostatní za mnou! Odtáhneme tu potvoru do řeky. A vy, lidicky,“ obrátil se k vesničanům, „se schovejte. Co kdyby to bouchlo…“

Za půl hodiny zmizela černá V-1 pod hladinou Bugu. Zdupaná louka připomínala napajedlo. Když přijela německá hlídka, byli už partyzáni a vesničané dávno pryč. Nacistický důstojník marně pročesával krajinu svým dalekohledem, nikdo z místních lidí „nic neviděl“ a tak zase pátrači s nepořízenou odtáhli.

Té noci se partyzánští radisté moc nevyspali. Důležité kódované zprávy létaly tam i zpátky. Jednou dorazily oklikami až do Londýna, podruhé zpět k veliteli oddílu u vesnice Sarnaki. Rozkaz zněl – zastavit jakékoli akce, dokud z Varšavy nepřijede inienýr, který raketu rozebere…“

Britští odborníci vyslovili požadavek, aby tajná služba jakýmkoli způsobem dopravila celou střelu do Londýna. Tento napohled fantastický plán dostal krycí název — „Operace Whitehall“.

Bojovníci polského podzemního hnuti v čele s bývalým výkonným letcem W. Gedyminem vyhledali v oblasti Tarnowa vhodné místo, kde by mohlo britské dopravní letadlo přistát a střelu V-1 naložit. Londýn souhlasil. Provedení akce dostal na starost velitel 267. eskadry RAF, umístěné v italském Brindisi. Nesmírně složitým kouskem, při kterém všichni zúčastnění riskovali krk, byla doprava jednotlivých dílů rakety k vyhlédnutému letišti u vesnice Wal-Ruda. I to se však povedlo a Gedymin mohl odvysílat zprávu, že je všechno připraveno. 25. července 1944 k večeru nastoupila vyhlédnutá posádka do své dakoty: kapitán Culliford, druhý pilot nadporučík Szajer, Polák, navigátor Williams a radista Appleby. Čekala je cesta do neznáma. Tam a zpátky přes dva tisice kilometrů nad nepřátelským územím, a mezi tím noční přistána na nouzové, téměř neosvětlené ploše, kde snad na ně budou čekat přátelé s cenným, životně důležitým nákladem. Snad… Jenže nikdo na světě jim nezaručí, že pří mezipřistání neupadnou do pasti. Stačí, aby hitlerovci přišli na něco podezřelého, a je zle. Gedymin má sice k dispozici čtyři sta partyzánů, ale jen v nejbližší posádce je skoro desetkrát víc nacistů. Dakota zakroužila nad letištěm a zamířila k severu. Krátce poté došel do ústředí Intelligence Service v Londýně stručný telegram. Operation Whitehall is in action“, tj. „Operace Whitehall začala“.

Přistáni se podařilo. I nakládka proběhla v plánovaných patnácti minutách. Ale při startu se těžký stroj zabořil do rozmáčené louky…

Motory hřměly na plné obrátky, jako by chtěly vzbouřit široké daleké okolí, ale stroi se nehnul. Společnému úsilí partyzánů trvalo přes hodinu, než připravili úzký pruh půdy, zpevněný tyčovím a chvojím, z něhož se letoun vznesl. Že se celou tu dobu okupanti neukázali, považovali polští partyzáni téměř za zázrak.

Cestou přes severní Afriku a Gibraltar se ukořistěná V-1 dostala v pořádku do Londýna. Britští odborníci mohli dokonale prozkoumat střelu, která již nékolik týdnů dopadala na Londýn, a navrhnout proti ni účinnou obranu.

Celkem odpálili nacisté 9300 raketových střel V-1. Asi 4 000 jich selhalo hned při startu nebo krátce po něm, hlavně v důsledku sabotáží. Ale ani mnohé ze zbývajících střel nedopadly na cil. Obránci Londýna dokonale znali letové a technické vlastnosti V-1 a to jim podstatně usnadnilo jejich úkol. Mimochodem – technický ředitel Inteligence Service dr. Jones musel konstatovat, že ukořistěná V-1 přesně odpovídá popisu a plánům, které dostal již roku 1939 přes Oslo od „neznámého informátora“.

Dnes už je známo, že oním statečným antifašistou byl německý vlastenec dr. Hans Heinrich Kummerow, kterého hitlerovci popravili i s jeho manželkou, matkou dvou dětí. V dopise na rozloučenou Kummerow mj. napsal: „Umírám jako mnozí jiní v této válce. Ale bojoval jsem vždy proti nacionálnímu socialismu…“