Bitva u Grünwaldu

logoPsal se rok 1410. Polsko a jeho výbojný soused, Řád německých rytířů, byly středem pozornosti tehdejšího světa. Střetnutí, jemuž Poláci začali říkat u Grunwaldu, Němci u Tannenbergu a Litevci u Žalgirisu, je jedním z největších, která byla ve středověku vybojována.

Řád německých rytířů vznikl roku 1190. Vnějším znakem se pro ně stal bílý plášť s černým křížem (křižáci). V roce 1196 obdržel od papeže Celestina III. privilegia, uznávající jeho samostatnost. Sdružoval zvláště šlechtice z německých zemí Svaté říše římské.

Pokus kolonizovat Polsko

Němečtí rytíři roku 1226 vstoupili do Polska na přání významného velmože. Řád však původní obyvatelstvo země ujařmil. Nemilosrdným chováním svou přítomnost měnil na kolonizaci Polska. Polský stát se formoval během 10. století u Hnězdna a Poznaně pod Piastovci. Kníže, později král, Boleslav Chrabrý okolo roku 1000 rozšířil jeho hranice zhruba do rozlohy dnešní Polské republiky. Nechal poddané pokřtít, ale odmítl podřízenost římsko-německému císaři. Zpočátku Polsko ochránili polabští a pobaltští Slované, ale s jejich oslabováním a pádem přišlo ohryzávání polského státního těla.

Smlouva polské šlechty s litevským velkoknížetem Jagellem otevřela cestu vzniku mocného soustátí. Litva důsledkem mongolsko-tatarského rozvrácení Kyjevské Rusi ovládla široké prostory Běloruska, Ukrajiny a Ruska. V únoru 1386 přijal Jagello křest dle západního obřadu. Sňatkem s královnou Jadwigou usedl na polský trůn jako Vladislav II. Zavázal se tím i získat zpět ztracené kraje.

Jiskrou požáru, který se pak naplno rozhořel v prvních letech 15. století, byla Žmuď, ležící v západním výběžku Litvy. Oddělovala od sebe pruské a livonské (současně Lotyšsko a Estonsko) křižácké území. Brutální postup křižáků vyvolal povstání Žmudínů. Vyslanci Žmudi putovali s žádostí o pomoc po evropských dvorech. Na konci května 1409 otevřený odpor propukl nanovo. Podporou povstalcům zdůvodnili křižáci vyhlášení války Polsku a Litvě (6. 8. 1409). Polsko a Litvu postupně uzavíral kruh křižáckých spojenců, počínaje Livonskem na severu a konče Uhrami na jihu.

Mezi spojenci Poláků čeští dobrovolníci

V prosinci 1409 se polský král Vladislav II. setkal s bratrancem, velkoknížetem litevským Alexandrem Vytautasem (Poláky zvaném Vitold) v Brestu Litevském. Dojednali společný vojenský postup.

Rozhodujícím mělo být obsazení Malborku, křižáckého střediska a sídelního hradu velmistra, ležícího 60 km jihovýchodně od Gdaňska na pravém břehu řeky Nogat.

Hlavní síly německých rytířů shromáždil jejich velitel Ulrich von Jungingen kolem Świece, což mu umožňovalo rychlý manévr.

Vladislav II. jako nejvyšší velitel polsko-litevské armády do čela polského vojska jmenoval Zyndrama z Maszkowic. Velkou krakovskou korouhev, symbol království, nesl Marcin z Wrocimowic. V korouhvi se nacházela elita polského rytířstva.

Jejich spojencem byla i námezdní korouhev sv. Jiří, utvořená dobrovolníky z českých zemí. Těch se dostavilo vůbec hodně (3 až 3,5 tisíce), takže postavili ještě druhou korouhev. Vedli je Jan Sokol z Lamberka a Jan Helm. Češi bojovali i pod prapory Jedrzeje z Brochocic a Gniewosze z Dalewic. Mezi dobrovolníky byl i Jan Žižka z Trocnova.

Rovněž křižáci se snažili najímat žoldnéře z Koruny české. Většího úspěchu emisaři pro ně pracující dosáhli především ve vedlejších částech státu (Slezsko, obě Lužice a Braniborsko).

Dne 2. července 1410 se u Czerwińsku Poláci spojili s Litevci, vedenými Vitoldem. Křižácký kronikář Possilge uvádí, že „shromáždil proti křesťanskému světu Tatary, Rusíny, Litevce a Žmudíny“. Spojená armáda postupovala na sever a 9. 7. překročila hranice Polska a německých rytířů.

Po neúspěšné snaze přejít řeku Drwęcu u Kurzętniku, bráněného křižáky, stočila pochod k jejím pramenům. Němečtí rytíři hlídali každý polsko-litevský pohyb se záměrem zahradit cestu do Malborku.

Časně ráno 15. července rozbili Poláci tábor na jihozápadním konci jezera Lubień a Litevci se položili něco severněji. Tři kilometry severozápadně odtud, mezi vesnicemi Grunwald a Stębark (Tanneberg) čekali němečtí rytíři. Posilovali je se svými družinami tzv. řádoví hosté (páni chtějící „válčit k větší slávě kříže“). Dokonce velmistr požádal v červnu krále o dvoutýdenní odklad bitvy, aby mohl dopřát „čest evropskému rytířstvu zúčastnit se vymýcení pohanů“.

Polsko zmobilizovalo 39 000 mužů

Údaje středověkých letopisců o počtech vojsk u Grunwaldu jsou značně nadsazené. Přesto se na tu dobu jednalo o obrovské množství. Nyní se soudí, že se zhruba necelých třicet tisíc křižáků srazilo s 39 tisíci příslušníků polsko-litevské armády. Číselnou převahu snižoval částečně špatný výcvik a nedokonalá zbroj litevských houfů. Výzbrojně na tom byli němečtí rytíři prý lépe. Polsko-litevské oddíly se rozkládaly z jihu od Lodwigowa k cestě Stebark-Ulnowo na severu. Vlevo stáli Poláci a vpravo Litevci. Uprostřed se nacházely české korouhve. Křižácké formace se seskupily podobně, od severovýchodu k jihozápadu. Levým křídlem se opíraly snad přímo o Stębark.

Symbolem grunwaldské bitvy je scéna, patřící mezi nejbarvitější epizody. K Vladislavovi II. dorazili dva heroldi z tábora nepřátel. Jako výzvu k boji zarazili před ním do země dva obnažené meče. Sám král popsal událost takto: „Když jsme již stáli připraveni a nějakou chvíli se měřili navzájem, velmistr nám poslal dva meče s takovýmto vzkazem: Vězte králi a Vitolde, že v tuto chvíli velmi toužíme utkat se s vámi v bitvě. Proto vám posíláme tyto dva meče ku pomoci. Odpověděli jsme: Přijímáme tyto meče, které nám posíláte, a ve jménu Kristově, před nímž se musí sklonit i zatvrzelá pýcha, s vámi svedeme bitvu. Poté jsme se v bitevním šiku bez otálení vrhli do boje.“

Ve stejné chvíli, kolem 9. hodiny 15. července bylo možné spatřit, jak se řady křižáků přeskupují a poněkud ustupují. Patrně k tomu došlo proto, aby se uvolnil prostor dělům, jež vypálila proti protivníkům z polsko-litevského tábora dvě salvy, a tím formálně zahájila bitvu. Vlivem deštivého počasí jim ale navlhl střelný prach a palba tudíž nebyla účinná. Předpokládali zřejmě, že tím Poláky vyprovokují napadnout jejich pozice. Zde měli být odraženi a vzápětí zničení drtivým protiútokem.

Rytíři ze Smolenska se na útěk nedali

Velkokníže Vitold si všiml dočasného nesouladu v nepřátelské linii a dal povel na zteč. Ne však střed sestavy, kde se údajně nacházely vyhloubené pasti (tzv. vlčí jámy), ale levého křídla. Po víc než hodině zuřivého zápolení začali Litevci ústup, měnící se místy v panický útěk.

Pravé křídlo Poláků teď bylo vážně ohroženo. Polský historik Jan Dlugosz (1415-80) chválí statečně se tady držící smolenské pluky: „V této bitvě si pouze ruští rytíři ze Smolenska, stojící pod svými třemi korouhvemi, zasloužili slávu, a to nejen pro své úsilí v boji, ale také proto, že se nedali na útěk… Korouhve bojovaly dál, jak se sluší na skutečné muže a rytíře.“

Velmistr křižáků se rozhodl uchopit příležitost a rozhodnout zápas ve svůj prospěch. Krátce po poledni vyrazil s 16 korouhvemi těžkooděných jezdců. Zpočátku se zdálo, že objektem ataku bude dokonce sám Vladislav. Němečtí rytíři vpadli do bouřící vřavy v mělkém údolí pod jeho velitelským stanovištěm.

Litva se do boje vrátila

V době této řeže nenadále vpadl do týlu protivníka Vitold. „Polské oddíly, stejně jako ty, které byly předtím poraženy, svedly se šestnácti nepřátelskými korouhvemi nelítostnou a vítěznou bitvu“ (Dlugosz). Tím, že se velkokníže pohyboval po celé jeho rozloze, získával výhodný přehled o tom, co se kde právě děje a zorganizoval zdánlivě rozprášené Litevce. Následující vývoj znázorňuje ústřední motiv známého monumentálního obrazu polského malíře Jana Matejka. Představuje triumfujícího Vitolda, dominujícího scéně, krále Vladislava, nacházejícího se v pozadí a Ulricha von Jungingen, spatřujícího svou smrt. Byl to zvrat v klání. Bez vrchního velitele křižáci hledali cestu jak se dostat k ležení u Grunwaldu. Stovky prchajících přitom ztratily život. Dosti jich zahynulo potom, co dosáhli zdánlivého bezpečí tábora opevněného vozy, kde je napadli prostí poddaní.

Pronásledování zbytků poražených skončilo ve večerních hodinách. Tisíce německých rytířů, včetně většiny hodnostářů, teď ležely na bitevním poli. V zajetí se ocitlo 14 000 křižáků. Polsko-litevská koalice ztratila asi 5-6 tisíc padlých a na 8000 raněných.

Konec křižácké éře

Ačkoliv trvalo ještě 56 let, než křižácký stát kapituloval, způsobili mu Grunwald v dlouhodobém horizontu úpadek. Skončila jedna rozsáhlá perioda velmocenského tlaku východním směrem.

Vladimír Mlejnecký

Slovanská vzájemnost č. 134

 

Vydává Slovanský výbor ČR – http://www.slovanskyvyborcr.cz/Index.htm

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *