Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938

Ze stejnojmenné knihy, vydané Ústavem mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha 1996)

Úvodem

Miroslav Klen, předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí

„Češi si žili během války jako v ráji,“ prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize. Ostatní tzv. Novorakušané, odsunutí po válce od nás, živě souhlasí. Tento bývalý majitel severočeské továrny ví dobře od moderátora, že mi Němci ve válce zavraždili jedenáct příbuzných. Ví i to, že dalšímu českému účastníku diskuse popravili otce ze „napomáhání osobám ,Říši nepřátelským“, což byla formulace pro sbírku na oběti koncentráků.

Podobné cynické výroky o tom, jak prý si „Češi žili“ lze slyšet zejména z úst funkcionářů sudetoněmeckého landsmanšaftu často. O svém utrpení hovoří a píší v nesčetných článcích a publikacích velmi barvitě, někdy sice věcně, často však i nepravdivě. O zločinech, které sami páchali na Češích a antifašistech, vědět nechtějí, ač zde jasně existuje časová i příčinná souvislost. Na diskusním pořadu Křesťanské akademie v Praze odpovídá pražský zástupce katolické Ackermann-Gemeinde, přátelsky naladěný páter Anton Otte, na otázku, proč se soustřeďuje nátlak na Českou republiku nepoměrně silněji než na Polsko: „Poláci dovedli vnést do německého povědomí nesrovnatelně výrazněji pocit viny za zločiny, jichž se nacisté dopustili na polském lidu, než Češi. O utrpení Čechů se téměř neví. Navíc je sudetoněmecký landsmašaft nejlépe organizován ze všech vyhnaneckých organizací.“

Ovšem nejen Němci, ale ani Češi nejsou řádně informováni o té smutné kapitole novodobých českých dějin, kterou tvoří osudy českých vyhnanců z pohraničí v létech 1938 – 1945, či o životě těch Čechů, kteří přežili válku v pohraničí. Ještě méně se ví o desetitisících vyháněných z četných území Čech a Moravy během války. Propaganda sudetoněmeckého landsmanšaftu dokonce tvrdí, že měli svobodnou volbu zůstat či odejít.

Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí vznikl teprve 28. října 1993. Jedním z hlavních úkolů, jež si vytkl, je právě podchytit vzpomínky našich hraničářů. Je to už ani ne „za pět minut dvanáct“, nýbrž „minutu před dvanáctou“. Vždyť naprostá většina těch trpkých zkušeností českých hraničářů odešla do nenávratna spolu s pamětníky za více než padesát sedm let od osudné a ostudné Mnichovské dohody. Jen s velkými obtížemi budou historici shromažďovat fakta o osudu Čechů v našem pohraničí (již od poloviny třicátých let!). Navíc suchá čísla a fakta, nutně neúplná, nikdy nemohou nahradit živou vzpomínku, osobní zkušenost.

Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, který se ujal úkolu podchytit alespoň malou část těchto vzpomínek, by chtěl výslovně zdůraznit, že by se hluboce mýlil ten, kdo by podkládal této skromné publikaci protiněmecké, nacionalistické pohnutky, kdo by v ní viděl rozdírání starých, z větší části již zajizvených ran. Řídíme se starým latinským okřídleným příslovím „História magistra vitae“ (Dějiny jsou učitelem života). I když zkušenost nenasvědčuje příliš tomu, že by si lidé z dějin brali poučení, nevzdáváme se naděje, že tento sborník přece jen trochu přispěje к tomu, aby se historie neopakovala. К tomu musí přispět i každý z nás, minimálně tím, že pozná minulost a poučí se z ní.

Mnichov a československé pohraničí v roce 1938

Josef Bartoš

Často se stává, že popis a rozbor pohnutých a dramatických dnů roku 1938 v Evropě a zejména v Československu je zakončen aktem podpisu mnichovské dohody a kapitulací čs. vlády 29.-30. září 1938. Bylo to určitě vyvrcholení událostí té doby, je však třeba mít na paměti, že znamenalo – poněkud symbolicky vyjádřeno -spíše dvojtečku, za kterou pro Československo následovaly jednak bezprostřední důsledky, jednak dlouhodobější vývoj spějící к 14. a 15. březnu 1939. Ve své konečné fázi vedly к rozpoutání druhé světová války. Z historie a konkrétně československých a českých dějin pak nelze oddělit osudy těch pohraničních oblastí naší republiky, které byly odtrženy a přičleněny к Německu, к Polsku a Maďarsku. Největší kořist v českých zemích získalo fašistické Německo.

Dohoda z Mnichova, podepsaná vedoucími představiteli Německa, Itálie, Francie a Anglie bez souhlasu Československa, obsahovala několik bodů formulovaných tak, že otevíraly dveře pro mnoho dalších velmi závažných jednání, změn, požadavků i ústupků, které však nakonec ve všech případech vyzněly ve prospěch agresora -hitlerovského Německa. Prokázala to všechna jednání a rozhodnutí tzv. mezinárodního výboru signatářů dohody složeného z ministrů zahraničí zúčastněných zemích – později i z oficiálních představitelů ČSR. Zasedání výboru započalo v podvečer 30. září v Berlině. Svou práci ukončil – tehdy již spíše formálně – v druhé polovině listopadu 1938. Německo zde zastupoval státní tajemník v zahraničním úřadě Erich von Weizsäcker, československou skupinu vedl zpočátku vyslanec v Berlíně V. Mastný, později E. Machatý. Tento výbor zřídil postupně tři podvýbory, jeden pro otázky vojenské, druhý pro oblast hospodářství a financí a konečně třetí (s označením C) pro řešení problémů hraničních a delimitačnich; poslední byl nejdůležitější.

* * *

… Nacistické Německo zabralo v Československu celkem 28 680 km2 (bez Těšínská, ale včetně slovenské Petržalky). Na zabraném území bylo při sčítání v prosinci 1930 evidováno celkem 3 653 292 obyvatel ( z toho bylo 15 566 na Slovensku). … Tímto způsobem dojdeme к závěru, že na území okupovaném v roce 1938 Německem (odvozeno od sčítání v roce 1930) byl pravděpodobný počet Čechů maximálně 727 000, včetně Těšínská pak přinejmenším 822 000. …

* * *

Nacistický režim, který ovládl po Mnichovu roku 1938 i okupované čs. pohraničí, se vyznačoval výraznou nacionálni nesnášenlivosti a rasovou nenávistí, což se týkalo zejména Čechů a Židů, ale také ostrými zákroky proti odpůrcům, tj. i demokratům a antifašistům z řad sudetských Němců. Vyjádřil to K. Henlein již 7. října mezi soukmenovci v Krnově, když prohlásil: „Odpůrce pozavíráme, až zčernají“. To zřejmě nevylučovalo, naopak spíše předpokládalo výhody a výsady pro vlastní přívržence a příslušníky tzv. německé národní pospolitosti, a těch byla v odtrženém pohraničí zcela nesporně většina. Počáteční období bylo v tomto směru poznamenáno mnoha velkorysými plány, sliby a nadějemi i pro mnoho jinak pronacisticky neorientovaných sudetských Němců. I když většina z nich nebyla nakonec splněna, některé kroky v nacionálni i sociální oblasti, jako bylo rychlé odstraňování nezaměstnanosti, zvyšování platů a široce propagovaná akce materiální i finanční výpomoci sociálně slabým rodinám, zjevně sehrály svoji významnou roli při akceptování nového režimu v řadách sudetských Němců. Bylo to ovšem na úkor jiného národa, občanů jiného smýšlení a na škodu míru ve světě.

Na tomto místě se chceme věnovat jenom jedné stránce tohoto procesu, a to osudům nacistickému režimu nepohodlných či nepřátelských skupin a osob, z nichž vedle německých antifašistů a nevelkému počtu Židů představovali většinou Češi. Byli to jednak ti, kteří byli danými okolnostmi nebo přímo přinuceni z pohraničí odejít, jednak ti, kteří zde zůstali. Je třeba si uvědomit, že mezi oběma proudy existovala velmi silná vazba. Vystěhovalci totiž ve své zdrcující většině představovali tu exponovanou složku, která by byla za nového nacistického režimu v pohraničí vystavena perzekuci. Všechna fakta svědčí o tom, že zdrcující většina těch, kteří odešli, tak učinila ze zcela oprávněné obavy z nacistického okupačního a nepřátelského režimu, ze strachu před pronásledováním, resp. přímým terorem. Zároveň by ovšem bylo zkreslováním skutečnosti, kdybychom neuvedli, že jenom část z těchto vystěhovalců byla přímo a fyzicky vyhnána, nebo úředně vysídlena; v ostatních případech šlo o odchod tak či onak vynucený okolnostmi, zejména ztrátou zaměstnání a ohrožením existence, zdraví i života v důsledku psychózy vyvolávané henleinovci. Nelze také nevidět, že situaci bezprostředně po Mnichovu výrazně ovlivňovaly i mezinárodní ohledy, což do značné míry zakrývalo celkové a dlouhodobé tendence a plány, které se pak uplatnily za okupace v celém československém prostoru a v podmínkách druhé světové války, o případném vítězství Hitlera v této válce ani nemluvě. Bez těchto širších pohledů nelze pochopit ani bezprostřední situaci v pomnichovském pohraničí.

Je nevýhodné, že u vystěhovalců z okupovaného pohraničí českých zemí existují také odlišné údaje, výpočty a odhady; i zde se objevuje nepřesnost v určování relevantní doby a území, z kterého či do kterého migrace směřovala…

Zmínil jsem se již o tom, že je naprosto nemožné vysvětlovat ohromné rozdíly mezi počty Čechů v pohraničí (a do jisté míry i Němců) mezi roky 1930 a 1939 jenom migračním úbytkem, to při celkově téměř přehlédnutelném přirozeném přírůstku. Vyjdeme proto raději z údajů, které na základě různých podkladů odhadla čs. vládni místa a následně zveřejnil tisk a jiné informační zdroje.

Celkový rámec pro úvahy o emigračních přesunech je dán změnami v celkovém počtu obyvatel. Ten se v Německem okupovaném pohraničí (bez Těšínská) snížil od roku 1930 do roku 1939 o 243 000 osob na 3 408 000, což by při poměrně malém přirozeném přírůstku 69 000 osob znamenalo absolutní úbytek v důsledku migrace ve výši 312 000 osob. Existují i poněkud odlišné údaje, ale ty základní trendy nemění. …

Další souhrnná zpráva o imigrantech označovaných jako utečenci a uprchlíci pochází již z období po zřízení Protektorátu Čechy a Morava a uvádí zde celkový počet takto přistěhovaných ve výši 220 000, z čehož 162 000 připadalo na Čechy, 23 000 na cizí státní příslušníky a 1315 na Slováky; zbývající počty nejsou specifikovány. Je zřejmé, že tentokrát šlo již o přesídlence ze všech území ČSR okupovaných Německem, Polskem a Maďarskem; …

Vyhnání z Čech

V roce 1929 jsem se s rodiči přistěhoval do Nové Bystřice, městečka těsně na hranici s Rakouskem. Bylo mi pět let. Obec měla asi 2 500 německých obyvatel, Čechů zde bylo v té době asi 300. Do roku 1936 bylo soužití Čechů a Němců bezproblémové. Česká menšina zde žila velmi čilým kulturním životem. Byl tam Sokol, Národní jednota pošumavská, hudební a pěvecký kroužek. Byl zde postaven i český kulturní dům, prostě vše bylo velmi krásné.

Koncem roku 1936 a 37 se vše začalo měnit. Mladi Němci dostávali z Německa „školení“ a své vlastní soukmenovce šikanováním nutili, aby Čechy nenáviděli a na každém kroku jim dělali nepříjemnosti a násilí. Kteří Němci tak nejednali, bylo jim vyhrožováno, že až přijde Fuhrer, pomstí se jim. A tak i ti slušní Němci se nám začali vyhýbat a bát se. Vše vyvrcholilo v osmatřicátém, kdy mladí Němci prchli z republiky, vytvářeli bojové oddíly „freikorps“ a ty přepadaly naší armádu a Stráž obrany státu (SOS). Zůstali tam jen staří lidé a děti.

Vrcholem bylo září 1938, kdy jednoho dne, to mi bylo čtrnáct let, přišel otec a řekl matce. „Připrav jen to nejnutnější, odpoledne přijede vojenské auto a všechny Čechy odvezou do vnitrozemí.“ To se již čekal vpád německé armády. A tak jsem prchali jen s ruksakem, všechno ostatní jsme tu nechali. Ti, co včas neprchli, pocítili od německých „nadlidí“ „lásku“ к Čechům; když to dobře dopadlo, tak bitím a nucením, aby se dali к Němcům, dále šikanováním a vězněním, v mnoha případech i fyzickou likvidaci.

A tito lidé si nyni stěžují, že v roce 1945 museli z tohoto území odejít za stejných -já si myslím, že slušnějších – podmínek než v roce 1938 my. Němci určitě tenkrát způsobili našim lidem nohem více utrpení, a to, co se jim stalo, bylo přece jejich přáním – „Heim ins Reich“ – Náš Fúhrer poroučí, my posloucháme“ atd.

Jiří Beneš, tehdy Nová Bystřice

***

Narodil jsem se v Třebíči v roce 1914. К finanční stráži jsem nastoupil dne 5.4.1938, a to na oddělení vArtolci (inspektorát Nová Bystřice). Správce oddělení byl vrchní respicient Fr. Svoboda, bývalý legionář a čestný člověk.

Od 21.5.1938, kdy byla zřízena Stráž obrany státu, až do 10.10.1938 jsme měli stálou pohotovost. Sousední oddělení finanční stráže, Romava, zřídilo ve Staré Huti hlídku, kam jsem často večer vodil několik vojáků jako posilu. Někdy jsem tam i sám zůstal.Tato hlídka byla několikrát přepadena ordnery. Ti byli organizováni z našich uprchlých Němců. Měli dva těžké kulomety, automatické zbraně, granáty a byli ve velké přesile. Bylo jich až 120. Nás na hlídce bylo stálých sedm a na noc ještě šest vojáků. Sám jsem zažil tři přepadení.

Nevím přesné datum, kdy ordneři napadli oddělení Romava – jednoposchodovou budovu v vrchem ze dřeva. Granáty budovu zapálily a kolegové byli nuceni uprchnout. Jiná úniková cesta nebyla, než plavat přes rybník na Starou Huť. Na druhé straně jsme je tahali z vody. Ve vysokých botách nelze dobře plavat. Sám jsem byl při návratu ze Staré Huti jedné noci napaden střelbou.

Obec Artolec byla do žní celkem klidná. Pak se vylidnila. Většina německých obyvatel utekla do Rakouska. Obilí na polích nikdo nesklízel, to vzrostlo a zčernalo. Jednoho dne jsem si šel koupit nějaké jídlo do Nové Bystřice. Když jsem na kole projížděl к náměstí, někdo po mně střelil. S kolegou od četnictva jsem udělal kontrolu, ale pachatele se nám nepodařilo zjistit. Tehdy byl v Nové Bystřici otevřen jen jeden obchod. Koupil jsem si salám a po cestě zpět jsem kousek snědl. Při příchodu na oddělení se mi udělalo špatně. Zjistilo se, že salám byl otráven. Kolegové ihned jeli do nové Bystřice, ale obchodník již prodejnu zavřel a taká utekl do Rakouska.

Dne 10.10.1938 jsme opustili oddělení spolu s kolegy z Nové Bystřice a členy četnické stanice z Nové Bystřice jsem podle nařízení ustupovali do Jindřichova Hradce. Za první obci za Novou Bystřicí již jely německé tanky. Jak nás Němci dojeli, obklíčili nás, namířili na nás zbraně, ptali se, co jsem zač a žádali odevzdat zbraně. Náš správce jim je odepřel vydat a upozornil, že podle dohody měli ještě více než dvě hodiny se záborem počkat. Poté nám nabídli, abychom si sedli na tanky, že nás dále zavezou, což jsme odmítli.

Já měl s sebou kolo, které jsem po tomto zajetí Němci půjčil našemu správci, protože nám měl v Jindřichově Hradci zajistit ubytování. Dále jsem šel s ostatními pěšky, ale známí z Jindřichova Hradce nám jeli naproti, aby nás odvezli. Mne vzal na motorku učitel Tichý, který často chodil pomáhat na hlídky. V Horní Pěně, blízko Jindřichova Hradce, vítali Němci vojsko, které nás okupovalo. Jak uviděli na motorce naši uniformu, hodili nám do cesty suchý stromek. My jsem zabalancovali a upadli asi 50 cm od pásu tanku. Měl jsem pušku na zádech, ta mě při pádu udeřila do hlavy; jak jsem vstával, cítil jsem v pravé noze bolest. Sundával jsem pušku a snad bych do té hordy střílel, ale tanky zastavily, voják ve věži tanku mi pušku sebral a udeřil mě přes hlavu, takže jsem znovu upadl. Pan Tichý zatím narovnal blatník motocyklu a měli jsme štěstí, že jsme mohli odjet. Tři dny jsem sloužil v Jindřichově Hradci, ale noha otékala a v nemocnici mi ji dali do sádry; měl jsem přeražený pravý bérec. V jindřichohradecké nemocnici jsem se sešli tři zraněni, jeden kolega ze Staré Huti, jeden záložník také z Huti a já. Druhý den mě kolega Fr. Forejtar odvezl na vlak, nemocnice v Jindřichově Hradci byla přeplněna, a tak jsem jel do třebíčské nemocnice. Byl jsem asi měsíc nemocný a pak jsem nastoupil na své odděleni finanční stráže v Jarošově nad Nežárkou, kde jsem byl až do konce října 1938.

Naše oddělení finanční stráže bylo napadeno jednou a tento přepad jsme snadno odrazili. Nikdo při něm nebyl raněn. Druhé připravované přepadení bylo odvráceno tím, že rakouský kolega pohraniční stráže, jehož předci pocházeli z Čech, nás zavčas upozornil a my jsem žádali o posilu na praporu Stráže obrany státu. V Jindřichově Hradci. Přijelo asi třicet lidí, zůstali dva dny а к útoku na naše oddělení tím pádem už nedošlo.

Na odděleni finanční stráže v Artolci nás bylo třináct a tři záložní vojáci jako pomoc Stráže obrany státu. Vzpomínám si, že ti civilisté, kteří ustupovali později, byli
surově zmláceni a o vše okradeni. Mladý závodčí četnictva Baloun, který dělal spojku, byl při jedné cestě přepaden ordnery a zajat. Vezl 30 000 Kč, rozvážel po odděleních doplatky. Vzali mu všechny peníze i motorku a zmlátili ho. Vrátil se až po záboru, kdy nám předávali větší počet zajatých, které označovali jako zločince. František Křivánek, tehdy Artolec

Při záboru byla polovina obce Německé u Suchdola n. Lužnicí zabrána německým vojskem. Na zabrané půlce jsme měli domek. Protože můj otec byl členem Sokola, Národní jednoty pošumavské atd., musel ze zabrané části uprchnout, jelikož mu hrozilo zatčeni. V domku zůstala jen má matka. Já v té době studoval v Třeboni a bydlel v Suchodole n. Lužnici. 10. listopadu 1938 se do našeho domku přistěhoval německý celník s rodinou. Matku, která si sebou mohla vzít jen několik drobností, vyvezli za hranice do okleštěné republiky.

Ing. MUDr. František Dmek, tehdy Německé

Byla jsem vyhnána se dvěma dětmi ve věku 8 a 11 let, jenom se dvěma uzlíky a s tim, co jsme měli na sobě. Bydleli jsme v hájovně, měli jsme dvě kravky, kozu, slepice, kachny, prasátko, nábytek do kuchyně a světnice a také 20 m3 dřeva. Musela jsem tam všechno nechat, manžel narukoval do Brna a já jsem s dětmi jela do Kardašovy Řečice, kde jsem měla tetu. U ní jsem nechala děti, sama jsem jela do Jemčiny a tam jsem pracovala v lese, abych mohla tetě dávat na děti penize.

Děti přišly na neděli domů a druhý den jsem je zase dovedla do Řečice. Po půl roce jsme dostali byt a mohli si děti vzít domů. Tam jsme bydleli celou válku. Muž jezdil s koňmi a pracoval v lese jako já. Po válce jsme se vrátili domů na Markétu, koupili si nějaký nábytek a mohli žít zase jako lidi.

Už bych nechtěla zažít to, co jsme zažili za těch šest roků.

Ema Růžičková, tehdy Markéta

Rodiče žili od roku 1921 v Českých Velenicích, kde otec pracoval. České Velenice měly v té době asi 5 000 obyvatel a spolků byla řada – Sokol, DTJ, Orel, Junáci volnosti, skauti, sportovní kluby a zejména hudební soubory. Železničářská dechovka jezdívala pravidelně na všesokolské slety. Dále zde působily pěvecké soubory, ochotnické soubory i baráčnické spolky. V městečku byla jak obecná, tak i měšťanská škola. České Velenice byly téměř stoprocentně české, takže situace nebyla nikdy tak vyhrocená jako v jiných místech.

Konala se různá shromáždění s projevy odhodlání bránit vlast, neopouštět území. Zejména tradiční lampiónový průvod к svátku Mistra Jana Husa byl veden ulicemi viditelnými z blízkého rakouského, od března 1938 však již německého GmQndu. Pamatuji se, že hlavním řečníkem byl poslanec JUDr. Neuman, pozdější ministr.

V    Českých Budějovicích, kam jsem denně dojížděl do učení, bylo možno pozorovat rychle narůstající drzost příslušníků početné německé menšiny. Rovněž ve vlaku byly jejich sebevědomé stále zřetelnější, zvlášť Němců z Nových Hradů (panství, které požaduje zpět tehdejší majitel Buquoy).

V    září 1938 mi otec řekl, že se v dílnách rozebírají stroje a odvážejí s dalším důležitým materiálem do vnitrozemí. V té době také někteří občané začali stěhovat cenné předměty i nábytek к příbuzným. Ubezpečování představitelů města a státu již nikdo nevěřil, ovšem daleko více než zabráni území se očekávalo vojenské střetnutí. Tomu nasvědčovalo horečné budování pevnůstek, lidově „řopíků“, v pásmu asi 10 km od hranic.
Také matka odjela s několika zavazadly к příbuzným do Kozárovic, asi 10 km od Mirovic. S ni odjela i sestra, která po svém sňatku v roce 1937 bydlela nedaleko od nás.

Po odjezdu matky a sestry jsme zůstali s otcem sami v rodinném domku, postaveném v roce 1932, a čekali, co se bude dit.

Jednoho dne přišel otec se zprávou, že к večeru odjede do vnitrozemí poslední vlak, takže jsme sbalili zavazadla a odvezli je na nádraží. Prostor před nádražím byl plný vozíků, kočárků, trakařů apod., velké nádraží bylo přeplněné, ale lidé se chovali velmi ukázněně, na nějaké scény se nepamatuji. Švagr přenesl cennější věci do našeho domku v očekávání, že budou lépe zabezpečeny, bohužel však byly ukradeny.

Konečně se dal vlak do pohybu směrem České Budějovice. Lokomotiva však neutáhla dlouhý vlak ve stoupání hned za nádražím, takže se celá souprava vrátila zpět a po chvíli se znova rozjela. Kulisou těchto dramatických chvil byly hořící haldy uhlí vedle výtopny, tmavý kouř zahaloval oblohu.

Do Českých Budějovic jsme dorazili za tmy, nějaké pomocné skupiny nás dopravily к přespání do škol. Odtud jsme odjeli za matkou do Kozárovic, ne na dlouho, neboť otec byl přeložen do Jihlavy, švagr do Trnavy. Tam nacionálni Slováci Čechy do dílen vůbec nepustili, zaměstnali je kopáním zákopů, takže jsme nakonec zakotvili v Plzni, v dílnách ČSD.

Já jsem se vrátil zpět do Českých Budějovic, obsadil jsem pokoj bratra, který byl v té době mobilizován. Záhy jsem zjistil, že nepravidelným spojením se mohu vrátit zpět do Českých Velenie, což se mi podařilo a zůstal jsem tam několik dnů až do odjezdu poslední soupravy vlaku s posledními obyvateli města, hlavně železničáři. Druhý den vstoupila nacistická vojska do zcela opuštěných Českých Velenie – bylo to 8.10.1938.

Byl to otřesný pohled – pětitisícové město téměř bez lidí, po zahradách se proháněli králíci, slepice, psi, u plotu ještě zůstávaly přivázané kozy, u nádraží snad stovka různých dopravních prostředků. Nejhůře působilo zlověstné ticho a očekáváni, co vlastně přijde.

František Krpálek, tehdy České Velenice

Patřím také к vyhnaným v roce 1938. Narodil jsem se v roce 1921 a až do roku 1938 žil v šestičlenné rodině v jižních Čechách v Českých Velenicích. Hitler zabral Sudety, ale České Velenice, které byly téměř bez Němců, zabrány nebyly a pouliční ampliony stále ujišťovaly, že zabráni nebudeme, abychom zůstali na svých místech.

V    Českých Velenicích byly tehdy velké železniční dílny a opravny ČSD, kde byla zaměstnána možná více než polovina obyvatel města. ČSD však nečekaly, až Němci přijdou, ale celé dílny i se zaměstnanci přestěhovaly do vnitrozemí. Někteří dobře situovaní si objednali stěhováky a zavčas se i s majetkem vystěhovali. My jsme zůstali s maminkou a čekali jsme , co se bude dít. A dočkali jsme se. Jednou v noci městem běžel hasič, troubil na trubku a volal: „Lidi utečte, Němci jdou“. To už jsme neměli čas na nic jiného, než se obléci a utíkat na nádraží, kde čekal poslední vlak, do kterého se museli vejít všichni, ale s holýma rukama. Maminka nesla kufřík, ve kterém byly naše doklady, ale vše ostatní jsme museli nechat doma. A tak jsme přišli o všechno, co stačili rodiče za dvacet let nahospodařit.

Josef Benda, tehdy České Velenice

Jsem jednou z těch, co byli v roce 1938 vyhnáni henleinovci z pohraničí. Narodila jsem se v roce 1920 v Rudolfově, okres České Budějovice. Můj otec byl zaměstnán u ČSD a v roce 1926 byl přeložen do Horního Dvořiště, kde ve strážním domku bydlela naše čtyřčlenná rodina (starší sestra se narodila v roce 1918). Chodily jsme do místní školy. Byla postavena po válce, a to základní a čtyři třídy měšťanské. Můj otec jako úpravčí trati měl přiděleno na práci kolem 50 mužů, převážně německé národnosti, a pro svou rozvážnou povahu byl mezi zaměstnanci oblíben. V roce 1935 byl služebně přeložen do Omlenic, okres Kaplice. Já se setrou jsme dojížděly do školy dále do Horního Dvořiště.

Moji rodiče tvrdě pracovali – hospodařili na kousku půdy, která к domku patřila. Vedlo se nám dobře, měli jsme malé hospodářství, několik krav, drůbež a malou mechanizaci.

Do roku 1937 vše probíhalo v klidu a pořádku, než Henlein zfanatizoval sudetské Němce. Ti se pak к nám chovali nepřátelsky, docházelo ke střetům jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Vyvrcholilo to v září 1938, kdy nám Němci vyhrožovali pověšením na telegrafní tyče, a my jsme jen s několika osobními věcmi odjeli na Včelnou. Tatínek zůstal s několika Čechy s nákladním vlakem mezi Certlovem a Loučovicemi. V Mertlově vytrhali Němci na trati koleje a za týden, až henleinovcům zchladly hlavy a trať bylo možno opravit, přijel otec za námi. V té době byl v poštovním voze zabit listonoš a listonoška.

Odškodněni jsme nikdy nebyli.

Růžena Větrovcová, tehdy Omlenice

Po obsazení českého pohraničí jsem musela nuceně opustit se svými rodiči místo, které mi bylo domovem.

Žila jsem v Dolním Dvořišti, kde otec pracoval jako zaměstnanec ČSD. V těch smutných dnech, kdy Němci zabrali naše pohraničí, byla naše česká rodina násilně vystěhována – museli jsme opustit domov pouze s nejnutnějšími věcmi. Byla jsem v této době ještě dítě a pamatuji jen na některé okamžiky, které jsem byla schopná vnimat, ale zůstaly mi v paměti celý život. Mé dětské duše se tehdy nejvíce dotklo, že jsem si nemohla sebou vzít své hračky.

Výraz vystěhování asi není ten správný, protože nebylo co stěhovat. Moji rodiče již nežijí. Jistě by se smutnou vzpomínkou popsali naši cestu v nákladním vagonu, jehož část nám byla přidělena na umístění několika kusů nábytku a oblečení. Zachovala se mi z této doby jen jediná fotografie, která mi stále připomíná pár let prožitých v radostném a pěkném domově. Po odchodu z pohraničí jsme nějakou dobu bydleli u babičky a za čas nám dobří lidé pronajali jednu místnost v nedalekém Jarošově nad Nežárkou.

Otec začal pracovat na železniční stanici v Jindřichově Hradci, kam z místa bydliště dojížděl. Později jsme v tomto městě dostali byt. Z této doby si již pamatuji, jak těžce a dlouho jsme doplňovali naši chudou domácnost věcmi, které musely zůstat v zabraném Dvořišti.

Marta Zimová, tehdy Dolní Dvoňště

Otec byl železničář a bydleli jsme ve strážním domku u Dolního Dvořiště. Když byla založena henleinovská strana, byl již strach tam žít. Po podepsání mnichovské dohody к nám přišel traťmistr a oznámil nám, že ve 20.00 hod. jede poslední vlak do Českých Budějovic.. Věci jsme dali do kufrů nebo je zavázali do prostěradel. To bylo vše, co jsme si mohli vzít. Takhle jsme byli doopravdy vyhnáni.

Marie Šlechtová, tehdy Dolní Dvořiště

Přibližně v roce 1933 se rodiče přestěhovali do Horního Dvořiště, kde jsme bydleli do roku 1938.

Otec byl vyučený truhlář, ale protože nenašel ve svém oboru místo, nastoupil к ČSD jako dělník, kde pracoval až do důchodu. Matka byla v domácnosti. Otec byl ve spolku baráčníků.

Počátkem října, den si již nepamatuji, přišel otec z práce a řekl mamince, že musíme okamžitě odjet, poslední vlak že jede za hodinu. Pamatuji se jen na zmatek a maminčin pláč. Myla právě nádobí po obědě, ale práce zůstala nedokončená. Odjížděli jsme jenom s příruční taškou. Otec zůstal ještě asi týden v Horním Dvořišti vzhledem к zaměstnání a pak přijel za námi. Nesměl však již nic odvážet, protože bylo vše zabaveno Němci.

Nevzpomínám si, že by nám někdo vyhrožoval nebo ubližoval. Jak se to jevilo mně, probíhal odjezd v klidu.

Rodičům byla nabídnuta také jiná volba, a to přihlásit se к Němcům a pak bychom mohli v Horním Dvořišti zůstat. Na tuto možnost rodiče nepřistoupili.

Náš majetek nebyl nijak výrazný; měli jsme celkem slušně zařízený byt, na dvorku drůbež, prase a kozu. Bydleli jsme v tzv. drážním domku. Nevím, kdy rodiče obdrželi vyrozumění, že si mohou do Horního Dvořiště dojet pro věci, které jsme tam nechali. Pamatuji se, že jela maminka, ale vrátila se s prázdnou, už se nic nenašlo.

M.S., tehdy Horní Dvoňště

Narodila jsem se roku 1927 v Českém Krumlově. Rodiče si tam postavili moderní rodinný dům. Do roku 1937 jsme žili vedle Němců tak nějak normálně. Mého otce, tajemníka Národní jednoty pošumavské, nejvíce zlobilo, že všude na lepších místech byli Němci. Otec jako ruský legionář byl velký vlastenec a snažil se nabádat Čechy , aby své děti posílali do českých škol, a staral se, aby Češi měli dobrá zaměstnání. Práce se mu dařila, ale v roce 1937, hned po smrti našeho pana prezidenta T.G. Masaryka, se vše změnilo. Německé děti nám začaly nadávat, fyzicky nás napadaly, nemohly jsme bez doprovodu starších lidí chodit ani do školy. Dospělí Němci pořádali manifestace, byli agresivní a vždy v přesile. My Češi jsme žili celý rok ve strachu. V srpnu 1938 odešel můj otec bránit naše hranice a nám řekl, abychom čekali doma, že kdyby bylo zle, přijede pro nás a odstěhuje nás. My jsme bohužel poslechly, maminka, moje šestnáctiletá sestra a já – jedenáctiletá. 20. září 1938 napadla naši Masarykovu školu ozbrojená horda německých deseti- až čtrnáctiletých kluků. Utekli jsme zadním východem do svých domovů a již jsme nemohli vycházet. Kdoví, který z nich je dnešním členem sudetoněmeckého landmanšaftu.

České rodiny začaly z Českého Krumlova utíkat, pokud měly ve vnitrozemí příbuzné nebo známé. My jsme neměli nikoho a zoufale jsme čekali na tatínka. Dne 27. září nám skupina německých ordnerů začala střílet do oken, maminka, sestra a já jsme ležely na zemi; bylo to strašné! Na štěstí nějaký soused – Němec – ordnery zahnal. Potom se ale přiblížil do našeho domu přednosta stanice pan Fiala a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak a že náš otec již nemůže přijet.

Maminka nám v rychlosti navlékla svetry a kabáty, vzaly jsme si každá pokrývku a tašku, zamkly jsme dům s vystřílenými okny a já nikdy nezapomenu na pohled mé maminky, když jsme z domu plného našich krásných věcí odcházely. Hlavně však prosila Boha, aby se tatínkovi nic nestalo.

Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté Koruně nás zastavili Němci a vlak se musel vrátit do Českého Krumlova. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhou stranu nádraží a „honem utíkejte pryč!“ A tak jsme šly. Nechci vypisovat cestu plnou utrpení a nebezpečí, byla noc a my jsme se schovávaly do křoví před každou německou hlídkou. Došly jsme až do Kremže a odtud jsme jely vlakem do Českých Budějovic. Tam na nás Češi křičeli „Co utíkáte a necháváte pohraničí Němcům?“ Dovedete si představit naše zoufalství? Neměly jsme kam jít a neměly jsme tátu! Maminka měla jen adresu našich známých, kteří utekli již dříve do Horusic a odtud nám do Českého Krumlova psali, že bydlí u příbuzných a že jsou to velice hodní lidé. A tak jsme v zoufalství jely za nimi. Spaly jsme ve stodole, jejich pes prokousl mé mamince ruku, to si nikdo nedovede představit, v jaké bídě jsme se octly během jedné noci!

Já jsem začala Němce nenávidět, ale naše zlatá věřící maminka skládala naše těžké břimě do rukou Božích a nepřestávala se modlit za tatínka. Ráno nám naši známí řekli, že nás vezme do hájovny pani hajná, byla tam sama, její manžel šel také bránit naše hranice a ona čekala rodinu. Byla to vzácná žena a moc nám v naší bídě pomohla. Maminka hledala tatínka, tatínek hledal nás a koncem října jsme se šťastně sešli.

V    listopadu jsme odešli do Českých Budějovic, kde tatínek pracoval. Žili jsme v jedné studené podkrovní místnosti a nic jsme neměli. Spali jsme na dvou vypůjčených slamnicích pod pokrývkami a hřáli jsme se jeden od druhého. Měli jsme čtyři plechové hrnečky a jeden větší hrnec. Já jsem těžce onemocněla zánětem močového měchýře a dodnes nesu následky. Když se českokrumlovská záložna přestěhovala do Kremže, mohli jsme si vyzvednout nějaké peníze a koupit to nejnutnější. Do Českého Krumlova jsme nemohli. Lidé sice si tam začali jezdit pro svůj nábytek, ale na otce byl vydán zatykač. Až po nešťastném březnu 1939 dostala moje maminka povolení odvést si z našeho domu nábytek. Zůstaly tam jen těžké kusy, knihovna, prázdné skříně, vše poničené. Všechno oblečení, peřiny, ložní prádlo a veškeré věci nám Němci rozkradli. Tatínkovy vzácné vlastenecké knihy byly v kuchyni na hromadě ohořelé. Maminka přijela úplně zničená.

Nikdy jsme nedostali žádné odškodnění a ani nás nenapadlo chtít nějakou náhradu při pomyšlení na utrpení našich nevinných lidí v koncentračních táborech, na plynové komory, na utrpení dětí, mučení a bezdůvodné zabíjení. Nemohu zapomenout, jak gestapáci mého otce zmlátili před našima očima.

Moji rodiče se již nikdy v životě nevzpamatovali z utrpení a ze ztráty materiálních hodnot a všeho svého majetku. Dožili svůj život ve skrovných poměrech.

My Češi jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území. Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost к Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití. Nás, žijících pamětníků, je již málo, a proto píši, aby se nezapomnělo na hoře a utrpení našeho českého národa.

Noemi Bláhová, tehdy Český Krumlov

V    roce 1938 byl otec převelen do Českého Krumlova. Sudetští občané zfanatizovani Henleinem ztrpčovali zde žijícím Čechům život. Ve škole např. při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám „české svině“ a podobně. Napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět domů. Museli jsme spát u zdi pod okny, neboť to bylo trochu bezpečnější místo před kameny a někdy i před střelbou. Při ranních nástupech policistů na náměstí chodili henleinovci kolem, plivali na ně a nadávali jim a oni nesměli proti nim zakročit.

V    roce 1938 jsme museli jako jiní prchnout do vnitrozemí, neboť násilí sudeťáků se stupňovalo. Otec zůstal až do německého záboru.

Tuto hroznou dobu, kterou jsem prožil jako desetiletý kluk, mám stále v paměti. Vladimír Lukšan, tehdy Český Krumlov

Narodil jsem se a vyrůstal v Českém Krumlově (1915) v rodině hraničářského pracovníka. Otec pracoval ve funkci náměstka starosty města za spojené české strany a ve více než dalších deseti funkcích v českých spolcích, zejména v Národní jednotě pošumavské. Jako nejstarší syn nájemce mlýna jsem byl zaměstnán u otce a od 18 let jsem byl zapojen do veřejné činnosti. Většina mých rostenců musela rodné město opustit, protože němečtí podnikatelé pro ně neměli práci, přestože živnost i obchod ve městě byly značně závislé na zákaznicích z českých vesnic (jazyková hranice tu byla totožná se severní hranicí katastru). Zásobování záviselo na české „straně“, německé vsi živilo dobytkářství, ostatní produkce byla převážně samozásobitelská. Hned v prvních dnech října 1938 jsem potkal v Českých Budějovicích známou Němku, která mi řekla, „ co jste vy, Češi, odešli, je z města vesnice“. Platilo to v hospodářské i společenské oblasti.

Naše rodina byla postižena ihned po okupaci Rakouska neúprosným bojkotem. Po vyhnání zabral mlýn komisař, který to měl za svou činnost v SdP slíbeno už předem. Byl to syn českého otce, svůj rodný mlýn prohospodařil. Za okupace ovšem snadno hospodařil na našem pro sebe.

Za týden po útěku zemřel následkem neschopnosti adaptace třiadevadesátiletý dědeček a za pár dní otcův bratr, farář v šumavské vsi Ondřejov . Zbili ho ordneři, protože na faře byla v mobilizaci čs. vojenská jednotka. Ztýraného ho vláčeli od Horní Plané přes okresní vězení v Českém Krumlově do „minikoncentráku“ ve Václavském sklepení na českokrumlovském zámku Z tamní nemocnice jej přivezl náš styčný důstojník, polomrtvého. Za tři dny pak strýc skonal.

Dnes se najdou čeští lidé, kteří se neostýchají napsat, že Němci neměli v ČR rovná práva. Bylo tomu naopak, v mém rodném městě nebyla jediná česká střední škola, až v roce 1937 začínalo gymnázium primou. Na radnici se úřadovalo samozřejmě německy, i když tam seděli Prohazka, Pataczek atd. Jediným Čechem ve „vyšších“ službách tam byl český polír Bárta.

Jan Jakeš, tehdy Český Krumlov

V    září 1938 jsme byli nuceni opustit Český Krumlov před německými ordnery jen s batohy na zádech a s klecí s kanárem. Jako děti jsme před záborem našeho pohraničí v polovině září 1938 utíkali s naší vychovatelkou a za 10 dnů po nás pak naši rodiče.

Otec měl od roku 1932 v Českém Krumlově v nájmu jediný český hotel Růže. Ten patřil Českokrumlovské záložně, ale otec jej byl nucen komplexně vybavit novým zařízením ze svých vlastních prostředků. Celkové zařízení hotelu, jeho sklady a náš osobní majetek si po nuceném opuštěni otec cenil na 1 milion předválečných Kč. Po válce byl hotel značně zdevastován a náhradu jsme žádnou nedostali. Vladimír Švarc, tehdy Český Krumlov

Vyhnáni z našeho domova jsme byli celkem dvakrát, ponejprv v roce 1938 z České Kubice do Starého Plzence, kde jsme bydleli na spilce pivovaru a spali na slámě. Zhruba nás tam bylo 300, včetně dětí.

Podruhé pak to bylo v roce 1939, a to definitivně, byli jsme bezdomovci, nikde nás nechtěli. Asi v roce 1940 jsme získali domovské právo v Petrovicích, okres Domažlice. Pak jsme až do konce války bydleli v Domažlicích.

Když jsme se po válce dostali do České Kubice, zjistili jsme, že náš domek byl tak v dezolátním stavu, že jsme se mohli vrátit až v roce 1946. Celou dobu od skončení války jsme jej dávali do pořádku.

Jiří Schleiss, tehdy Česká Kubice

Od roku 1926 žila naše rodina ve Vimperku, kde byl otec cestářem. Zprvu byly poměry mezi Čechy a Němci normální, ale během roku 1938 se vyhrotily tak silně, že Němci například otci vyhrožovali smrtí, že bude „jeho hlavou fíastrována silnice“. Proto jsme na místě nemohli zůstat.

Nevěděli jsme do poslední chvíle, kudy povede demarkační čára, nakonec byl náš dům posledním v Říši a ne prvním v nezabraném území. Proto jsme dům opouštěli mezi posledními, spolu s odcházejícím českým vojskem. Při tom spěchu se v mansardě převrhla zapálená svíčka, naštěstí oheň včas uhasila po našem odchodu teta. Na ruční vozík a káru jsme naložili jen nejnutnější věci.

Přišli jsme o rodinný domek se zařízením, který otec svépomocí stavěl v letech 1926 až 1929 a kde bydlela naše šestičlenná rodina a ještě rodina tety a strýce, také šestičlenná.

Odjeli jsme, vlastně jenom odešli, do nejbližší vesnice, která nebyla zabrána. Žili jsme pak odděleně v různých rodinách na třech místech.

Později bylo umožněno matce (otec měl zákaz) odvézt nějaký nábytek, abychom měli v čem bydlet. Teta s rodinou se později musela vystěhovat do Smrčné.

Do Vimperka jsme se vrátili až v říjnu 1945. Domek byl totiž obsazen Němci a my museli půl roku čekat, než ho uvolnili.

Miluše Peková, tehdy Vimperk

Před válkou jsme bydleli v Nýrsku na Šumavě. Velmi jasně si vzpomínám na postupně se měnící názory, přicházející z tehdejšího Německa. Přestože Nýrsko bylo převážně sociálně demokratické, poměrně silně se i zde začaly rozvíjet nacistické myšlenky. Vzpomínám na projev Henleina, který řečnil z okna rohové restaurace pod kopcem. Prostranství sice nebylo přeplněné posluchači (táhla je spíš zvědavost jako nás), ale svých přívrženců přece jen našel dost. Myslím, že to byl výrazný okamžik, který způsobil zvlnění dosud celkem poklidné hladiny společného života.

My děti jsme spolu kamarádily bez ohledu na to, kdo byl Čech a Němec, ale pomalu se i zde začaly projevovat různice. My jsme Němcům začali překážet a bylo vidět, že se náš vztah zhoršuje. I když celkem nepochopitelně, protože podle tehdejších začínajících projevů to vypadalo tak, že my zůstaneme a Němci odejdou. Protože jejich hlavním mottem bylo „Heím ins Reich!“ Říše se jim jevila v první řadě jako vlast, kam se chtěli vrátit. I když teď předbíhám, myslím, že to bylo to pravé, co jim nakonec bylo umožněno po válce. Návrat domů, do vlasti.

Vím zvláštní zkušenosti (i po válečném procitnutí Němců), že to nakonec pro ně nebylo také jednoduché, ale byl to přirozený důsledek – a vlastně splnění jejich přání. Nebyl to tudíž žádný „vyhazov“, i když – v rámci spravedlnosti – ne všichni si to přáli. Ale zase – jaké spravedlnosti?

A co my? My jsme ve třicátém osmém roce nevolali, že chceme domů, doma jsme se cítili tam, kde jsme bydleli. A museli jsme odejít. A naráz! Bez toho, co si smíme vzít nebo co ne – byl to skutečný, život zachraňující útěk. Vzpomínám si na tuto situaci přesně.

Jako děti jsme byly samozřejmě normálně ve škole. Chodil jsem tenkrát do prvního ročníku měšťanské školy. Najednou se rozlétly dveře, vstoupil pan ředitel a rozčíleným hlasem nás vyzval, abychom okamžitě odešli domů, že dochází к záboru.

Do nás jako když střelí. V ulicích došlo během několika dopoledních hodin к úplné změně. Strategická místa byla obsazena našimi vojáky, vytvořena kulometná hnízda, obrněné vozy – jako ve filmu. Doma už nás čekali rodiče. (Bylo nás pět dětí.) Maminka sice měla připravený oběd, ale ten jsme již nestačili sníst. To proto, aby nám neujel poslední ohlášený vlak, který sbíral lidi od Železné Rudy.

Nejnutnější věci jsme naložili na vozík – nádobí, šatstvo, prádlo, peřina – a v ulicích jsme se již setkávali s dalšími, kteří také takto vybaveni spěchali к nádraží. Zde jsme ale několik hodin čekali. Panoval již všeobecný strach, co se děje, ale nakonec vlak přijel. Byl hlídán ozbrojenými dobrovolníky a uvnitř plno lidí – pouze v pracovním, tak, jak stačili doběhnout – např. přímo z polí. Pamatuji si na jednu plačící paní s motyčkou v ruce. Tam nahoře už šlo skutečně o život. Tam se střílelo a lidé zachraňovali pod ochranou našich vojáků holé životy. Podařilo se nám všem (myslím) dostat se do vlaku í s našimi vozíky a odjeli jsme do Klatov, kde bylo sběrné středisko. V té době tenkrát určitě Němci neviděli, příp. nechtěli vidět, tu tragedii, zoufalství a bídu tisíců Čechů, kteří nevěděli, co s nimi bude. Neviděli, a proto se dnes nemohou rozpomenout.

Později jsem pochopil význam slova solidarita. Přicházeli jednotlivci, organizace, které přebíraly celé rodiny do přechodné péče.

Můj otec byl ruský legionář. A tak jeho kolega-legionář si vzal nás a ještě další к sobě. Byl to železničář – bydlel ve Švihově na „vechtru“, kde se nás v jedné místnosti tísnilo deset. Teprve zde jsme se trochu uklidnili, porozhlédli. Viděli jsme další tisíce, jak prchají, rozjíždějí se do nejrůznějších stran.

Za nějaký čas rodiče sehnali samostatnou místnost ve Švihově, kde jsme se trochu zařídili. Otec dostal práci v Klatovech, potom v Plzni, kam jsme se asi po roce přestěhovali.

Já jezdím do Německa a nikde jsem se nesetkal s problematikou sudetských Němců. Naopak spíš s pochopením pro náš osud předcházejících let politického komunistického útlaku.

Vytvořil jsem si i své přátelské vztahy, které je teď třeba upevňovat, rozvíjet a postarat se o to, aby na základě problémových životních zkušeností naší starší generace vyrostla generace nová. Neříkám, že úplně bezproblémová, to ani nejde. Ale svobodná, schopná nacházet vždy jen to nejlepší ve vzájemných vztazích. Ve vztazích dobrých sousedů, ve vztazích rovného s rovným. A to je pro nás – a hlavně pro ty po nás – nejdůležitějši.

Josef Horák, tehdy Nýrsko

Naše rodina žila od roku 1932 v Nýrsku. Otec byl obchodníkem a výrobcem konfekce a prádla. Vystavěl zde dům pro potřebu živnosti a rodiny a také prostory pro čs. poštu, která dříve byla v nedobrých nájemních podmínkách. Když čs. poštu přebírala říšská pošta, převzala do vlastní správy i celý dům.

Ačkoliv dříve bylo soužití obou národností přijatelné, po aktivitě Konráda Henleina byla většina německých občanů zfanatizována a život pro nás se stal utrpením. Zůstat v Nýrsku nebylo možné, český živnostník neměl naději na přežití a my bychom museli navštěvovat německou školu. Věřili jsme v ujišťování vlády, že nedojde к postoupení území, a tak к vlastní škodě jsme odešli až bezprostředně před příchodem německé armády.

Na poslední den prožitý zde mám také kuriózní vzpomínku. Ráno 6.10.1938 se sice ještě otevřela pošta, ale nebylo pro koho úřadovat, vše bylo připraveno к vojenskému obsazeni, a tak byly vydány několika málo občanům vzpomínkové kartony s čs. známkami a vůbec posledním razítkem čs. pošty. Pak se jen čekalo na příchod německé armády. Asi hodinu před jejím příchodem jsme odjeli. Poštmistr, který v úřadě setrval, aby předal úřad německému nástupci, při vlastním předávání skonal, neboť neunesl tíhu potupy a poroby národa. My jsme odjeli, jeho však rodině přivezli v rakvi. Byla to snad první oběť způsobeného násilí, ale ani zde se nijak o této záležitosti neví.

V důsledku rychlého spádu událostí zůstalo v Nýrsku vybavení dílny a prodejny. Žili jsme pak u otcova bratra v Klatovech, spali jsme na zemi a asi po roce jsme si našli malý byt.

Jiří Treml, tehdy Nýrsko

Můj děd Vojtěch Ret, narozený 25.2.1900, bydlel se svou rodinou – manželkou a dvěma malými dětmi ve stáří osm let a čtrnáct měsíců – ve Kdyni, kde byl zaměstnán na berním úřadě. Byl členem Stráže obrany státu a ještě s ostatními muži byl jako desátník v záloze nasazen o obraně našich státních hranic. Jejich úkolem bylo střežit oblast u Všerubského průsmyku u obcí Nová Ves, Hyršov a Všeruby. Dne 7. října 1938 dostala četnická stanice Kdyně, kde bylo příslušné velitelství SOS, rozkaz к vyklizeni stávajících stanovišť na základě mnichovské dohody o postoupení našeho území Německu а к zaujetí nových pozic. Naši se stáhli do Nové Vsi, německé stanoviště bylo v Hyršově, vzdáleném asi 4 km.

8. října večer nastoupila do služby hlídka složená ze štábního strážmistra Slípky a mého dědečka. Když hlídkovali na silnici asi 400 m za Novou Vsí směrem к Tyršovu, byla na ně z Němci obsazeného území zahájena prudká palba. Hlídka se dala na ústup do Nové Vsi. Tam však štábní strážmistr Slípka zjistil, že se s nim nevrátil můj dědeček. Ihned po něm pod vedením štábního strážmistra Loudy zahájili pátrání. Když přišli na místo, kde byla předtím naše hlídka napadena palbou, došlo к opětnému prudkému palebnému přepadu z německé strany a přitom byl štábní strážmistr Louda zastřelen. Hlídka se tedy musela stáhnout do Nové Vsi, aniž zjistila, co se mým dědečkem stalo.

Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že byl při německé střelbě zasažen do nohy, při ústupu dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu „Na spáleném“ к výslechu a tam ho doslova ubili к smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá „Prosím vás, nezabíjejte mne, mám doma dvě malé děti!“ Mrtvého pak odtáhli na kraj lesa nad Novou Vsí směrem к Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný kříž.

Ráno 9. října zajel náš styčný důstojník na německé velitelství do Všerub к vyjasnění celého konfliktu. Bylo mu řečeno, že desátník Ret je mrtev a jeho tělo bude ve 13.00 předáno na demarkační čáře u Nové Vsi. To se také stalo. Paradoxem je, že vůz, na kterém Němci převáželi mého umučeného dědečka, doprovázela čestná jednotka SS a při předání těla našim vojákům vzdali Němci na rozkaz svého důstojníka čest zbraní.

Zohavené tělo mého dědy pak protokolárně prohlédl za účasti anglického pozorovatele, našeho styčného důstojníka a starosty města místní lékař a vydal pitevní nález. Bylo konstatováno roztříštění spodiny lebeční, bodné a řezné rány do levé části hrudi, zlomení a rozdrcení 5. až 10. žebra, střelná rána do nohy, pravá ruka uchycena jen na kousku kůže.

Anglický pozorovatel byl tímto bestiálnim činem na raněném bezbranném vojákovi zdrcen. Bylo totiž zjištěno, že ze zbraně, kterou Němci spolu s tělem vrátili, nebylo vůbec vystřeleno. Slíbil také, že vznese okamžitý protest na příslušném německém velitelství.

Můj dědeček byl pohřben ve Kdyni a štábní strážmistr Louda v Klatovech. Babičce bylo tehdy 39 let a ta osmiletá holčička byla moje matka. Blízko místa, kde byl umučen v roce 1938 můj dědeček, desátník v záloze Vojtěch Ret, stojí dnes kamenný památník.

Marie Růžková, tehdy Kdyně

Moji rodiče si koupili v roce 1922 hotýlek v Železné Rudě na Šumavě, který zvelebovali, přestavovali, stavěli nové budovy. Hotel a pension Praha byl v roce 1938 na úrovni (park, tenisové kurty, koupaliště atd). Naše klientela byla stálá, byli zde i hosté ze zahraničí – z Anglie, Belgie, Austrálie apod.

V pohnuté době roku 1938 byly evakuovány děti a ženy do vnitrozemí. Moje maminka však do poslední chvíle vařila finanční stráži. Když byl oznámen finanční stráži vpád Němců do Železné Rudy, odvezli maminku s sebou. Byli ještě v městě a již se střílelo. Přijeli do Klatov a tam již byli ranění četníci ze Železné Rudy.

Naši o vše přišli, začínali znovu. V roce 1945 se chtěli vrátit, nemohli. Němci hlavní provozní budovu zničili, nebyla vůbec provozuschopná.

J.J., tehdy Železná Ruda

Můj otec byl v roce 1938 přednostou stanice Ronšperk, dnešní Poběžovice, na trati Domažlice – Bělá nad Radbuzou, celá naše rodina, rodiče, sestra a já, jsme bydleli v nádražní budově. Já jsem v té době chodil do školy, bylo mi 16 let. Poběžovice byly převážně německé a na podzim se Němci začali shromažďovat a provokovat. Chodili kolem nádraží, hlavně mladí, heilovali a hrozili. Začali jsme se bát, otec byl však rozhodný, nebál se. Jednoho večera, kdy již všude Němci provokativně útočili, zaútočili také na nádraží s kameny a holemi. Začali vytloukat okna, utekli jsme tehdy na půdu. Otec, ač bezprostředně ohrožován kameny, ještě stačil zavolat do Horšovského Týna o posilu vojska na obranu nádraží. Posila vojáků přijela, tuším na koních, a Němce rozehnala. Druhý den jsme se, zatím bez otce, stěhovali do Domažlic. Co se potom v Poběžovicích dělo, nevím.

Antonín Bělenský, tehdy Poběžovice

Tehdy jsem bydlela s rodiči a bratrem v obci Bližejov, okres Horšovský Týn. Tatínek byl zedník a postavil tam domek o dvou obytných místnostech a s krámkem se smíšeným zbožím. Jednou mu spadla na hlavu cihla, což mělo trvalé následky. V důsledku toho byl stále bez práce, a tak krámek zkrachoval.

Maminka měla vážnou srdeční vadu. Mně bylo 18 roků a příležitostně jsem pomáhala v zemědělství. Bratrovi bylo 15 let a učil se v Domažlicích. Převážně nás živila naše koza. Za její hnůj jsme si směli na „panském“ zasázet řádek brambor. Také nám dovolili vyžinat některé meze a za trávu jsme pak museli dělat tři dny na polích. Prostě jsme měli v první republice velikou bídu

Jednu říjnovou neděli v roce 1938 ráno přišla zpráva, že ve dvě hodiny odpoledne přijedou naši obec zabírat Němci. Otec se z toho nervově zhroutil. Chudák maminka doslova běžela hodinu cesty do Lštění, kde měla sestru, vyprosit dva vozy s koňmi a kočím. Já s bratrem zatím balila skromný majetek, který jsme pak rychle nakládali na vůz. Stačili jsme naložit jeden odvezli ho na trať, kde hlídal bratr, a rychle jsme se vraceli pro druhý. Jenže ten už jsme nestačili naložit. Přesně ve dvě hodiny začali vjíždět do vsi po zuby ozbrojení němečtí vojáci.

Postavili dělo na železniční přejezd, zavřeli závory, a tím byla nová hranice uzavřena. Lidé plakali, lomili rukama, místní Němci si vyřizovali účty s Čechy, vítali vojáky s kyticemi apod. Byl to hrozný mumraj.

My jsme zatím naložili druhý vůz, mečící kozu uvázali za něj a prosili velícího důstojníka o přechod na druhou stranu, kde smutně stál u závor můj bratr. Ale důstojník odmítl, že prý musíme mít povolení z Horšovského Týna.

V první republice nejezdily nikde žádné autobusy. Tak jsem si sedla na vypůjčené kolo a šlapala do kopce víc než 4 km do Týna. Tam jsem pomocí tlumočníka prosila německého velitele o povolení к přechodu. Po dlouhém vysvětlování jsem povoleni dostala.

Ale blížejovský důstojník odmítl pustit koně. Jen prý osoby. Místní starosta byl Němec. Když viděl naše zoufalství, u důstojníka se přimluvil, takže nás nakonec propustil.

A tak jsme za tmy, vyčerpaní, dojeli к tetě do Lštění. Tam nám zemědělci nechali naložené vozy ve stodolách a my jsme nocovali dílem u tety a dílem u sousedů. A maminka pak každý den chodila dvě hodiny přes les do Domažlic hledat byt. Trvalo to celý týden, než se to povedlo. Byl to byt maličký, bez vody, se společným záchodem i chodbou. Kozu jsme museli dát řezníkovi; seno, brambory, slepice i jiné věci zůstaly v zabraném území.

Maminčina srdeční choroba se těmi útrapami natolik zhoršila, že nám brzy umřela. M.K., tehdy Blížejov

Rodiče žili srnou sestrou od roku 1930 ve Vejprtech, později v Lískové (Haselbachu), kde jsem se roku 1936 narodila. Otec tam byl vrchním respicientem finanční stráže.

Z vyprávění rodičů vím, že před nástupem Hitlera к moci byly sousedské vztahy mezi Čechy a Němci celkem dobré. Vše se však změnilo po prvních projevech K. Henleina. Když v roce 1938 ordneři zastřelili člena finanční stráže Rohlicha, byla naše evakuace nevyhnutelná. Pamatuji si, že nás v noci odváželi vojáci a že jsem si nemohla vzít ani svoje hračky.To jsem tehdy považovala za největší křivdu. Museli jsme tam nechat skoro všechny věci, odjeli jsme jen s nejnutnějším vybavením. Žádnou náhradu jsme však nikdy nedostali.

Jiřina Kučerová, tehdy Lísková

 

Redakce: J. Skalský    Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 178. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červenec 2006.

Webová stránka: http://www.ksl.cz    E-mail:Vydavatel@seznam.cz