Mýty o hrůzách sovětské okupace Německa

popravaPoslední hlava státu a vrchní velitel ozbrojených sil Třetí říše velkoadmirál Karl Dönitz strávil v této funkci méně než jeden měsíc. Nicméně, během jeho funkčního období se podařilo vytvořit mnoho mýtů o sovětských vojácích. Jedním z nich je, že se sovětští vojáci chovali v Německu stejně, jako nacisté v SSSR.

Bylo na co navazovat – Němce už předem děsila „divokost“ asijských hord, jež se valí z Východu, jak o tom vytrvale měšťáky přesvědčovala Goebbelsovská propaganda.

Tento mýtus přežívá po desetiletí a je na Západě stále znovu a znovu oživován. Publicisté a samozvaní historikové se předhánějí v líčení hrůz, které prováděli sovětští vojáci v Německu. Některé politické síly potřebují, aby se starý mýtus oživoval a neupadl do zapomnění. A tak se stále vytahují některé vzpomínky německých žen, jež přežili zneužívání vojáky Rudé armády.

Není možné říci, že takové případy nebyly, stejně jako případy vražd, loupeží a dalších excesů na straně vítězů. Jenže nikdy nedosáhly masového rozsahu. Lidé, kteří se vzdali angloamerickým vojskům a poté přešli pod sovětskou okupační správu přiznali, že příchozí z Východu se chovali omnoho lépe.

Ve pamětech australského válečného dopisovatele Osmara White „Cesta dobyvatelů“ (Osmar Egmont Dorkin White: Conquerors´ Road.), je možné si přečíst o mnoha případech znásilnění a loupeží spáchaných americkými a anglickými vojáky: „Dávno předtím, než Spojenci došli do koncentračních táborů, ve kterých se Sonderkommanda specializovala na vyhlazování Židů a Slovanů, a než se svět dozvěděl, co znamená Hitlerovo „konečné řešení“, vojáci, vítězící nad Němci, začali přetékat hněvem a pomstou.

Z radiového provolání Eisenhowera „Přišli jsme zvítězit!“ vyplývá, že velitelé mají právo zabrat jakékoli vhodné bydlení ve zchátralých městech. Staří, nemocní i děti, byli často vyhnáni do ruin, aby se postarali samy o sebe. „Jediný způsob, jak naučit Krauts (pohrdavá přezdívka Němců, doslova „pojídači kapusty“, analogie ruského „Fritz“) tomu, že ve válce není nic dobrého, je zacházet s nimi stejným způsobem, jako oni jednali s ostatními.“

Slyšel jsem tento slogan neustále. Vítězství znamenalo právo na trofeje. Vítězové brali nepřátelům všechno, co se jim líbilo: chlast, doutníky, fotoaparáty, dalekohledy, pistole, brokovnice, dekorační meče a dýky, stříbrné šperky, keramiku, kožešinu. Tento druh loupeží nazývali „osvobození“ nebo „braní suvenýrů“.

Jakmile se boj přesunul na německou půdu, zvýšilo se množství znásilněných žen vojáky prvního a druhého sledu. Počet těchto případů závisel na postoji vyšších důstojníků. V některých případech, pokud byli pachatelé zjištěni, byli postaveni před soud a také potrestáni. Právníci fakta ukrývali, ale uznali, že za kruté a perverzní sexuální akty s některými německými ženami byli vojáci popraveni (ovšem zejména v případech, kdy šlo o černochy). Nicméně, věděl jsem, že mnoho žen bylo znásilněno bílými Američany. Žádné akce proti pachatelům se nekonaly.

Rusové ničili, loupili a znásilňovali stejně jako Němci (podle vyprávění polských uprchlíků), dělali to před čtyřmi lety v Polsku a Rusku … Záhadní lidé tito Rusové! Zločin – a trest. Kradou – a napraví to potravinovými dary. Divoké loupeže ve zničených městech – a po několika dnech se vše snaží napravit … Neexistoval žádný teror v Praze a ani v dalších částech Čech nebyl pozorován. Rusové – drsní vůči nacistům a kolaborantům, ale člověk s čistým svědomím se neměl čeho bát.

Jedna žena, která vyprávěla mnoho příběhů o krutostech Rusů, při kterých vstávaly vlasy na hlavě, byla nakonec nucena přiznat, že jediné, co viděla na vlastní oči, bylo, jak opilí ruští důstojníci stříleli do vzduchu, nebo do lahví.“

Faktem je, že kázeň byla v Sovětské armádě vyžadována i na okupovaném území. Podle statistik bylo za znásilnění, vraždy a plenění civilistů sovětskými vojenskými tribunály odsouzeno 4148 vojáků. Často však byly tresty vykonány veliteli bez rozsudku soudu.

V roce 1967 vyšla v Západním Německu kniha historika Marlis G. Steinerta „23 dnů Dönitzovy vlády. Agonie Třetí říše.“ (Die 23 Tage der Regierung Dönitz. Die Agonie des Dritten Reiches). Ve své objektivním historickém bádání, autor popisuje náladu německé elity ve vztahu k sovětskému vojáku – vítězi: „Hrůza a strach z Rusů byla příliš velká.

Ve skutečnosti nebylo chování sovětských vojsk „přirozenou vášní pro zvěrstva asijských hord, a odpovědí na roky nelidského zacházení Němců s Rusy“. Nicméně to nic nemění na skutečnosti, že ve všech svých plánech Dönitz využíval tuto psychózu strachu.“

Stanoviskům profesionálního historika odpovídají vzpomínky přímých účastníků bitev druhé světové války. Zvláště německých vojáků. Autor sborníku rozhovorů s veterány, účastníky Velké vlastenecké války, Artěm Drabkin zveřejnil rozhovor s jedním z veteránů tankových vojsk Třetí říše, Ludwiga Bauera.

„Otázka: Jak jste reagoval na kapitulaci, jako na porážku, nebo jako na osvobození?

Odpověď: „Ne, ne, samozřejmě, jako na porážku. Byl to jeden z nejvíce šokujících zážitků v životě. Bylo to tak nespravedlivé, moje sympatie k Američanům, kdybych nějaké měl, zcela zmizely. Ačkoli se k nám Rusové nechovali dobře, i když se Rusové špatně zacházeli s německými ženami, já hlavně nenávidím Američany. Rusy ne, ale nesnáším hlavně Američany.

Rusové prostě řekli – teď to bude tak. Na toto téma existuje anekdota: dva rybáři, Rus a Američan, chytají ryby. Rus ulovil rybu, zabil ji a snědl. Američan chytil rybu, pustil ji zpět do řeky, ale pak ji znovu chytil a znovu pustil. A tak jí mučil, dokud ryba nezemřela. A tak to bylo i u nás. Je o tom ještě spousta vtipů, ale je to docela vážné. A proto já tak zuřivě nenávidím Američany. „

Z ruských zdrojů – mt-

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *