Vysídlení německého obyvatelstva z Brna (1)

 

Motto: Není možné žádat od zhanobených národů Evropy a světa, aby táhly přesnou dělící čáru mezi nacismem a německým lidem. (Thomas Mann)

Téměř každý článek o revolučním vysídlení části brněnských občanů německé národnosti začíná myšlenkovou zkratkou: skončila válka a všichni, včetně Němců, vítali konec válečných strastí. Do toho 30. května 1945 vpadla rozběsněná lůza, kriminální živly a nejrůznější individua, která si potřebovala na poslední chvíli poopravit svůj kádrový profil a tato zlotřilá spodina Němce vyhnala. Postiženým dodnes nebyla vyjádřena dostatečná satisfakce a poskytnuty žádoucí náhrady.

Taková a podobná problémová klišé můžeme bez obtíží najít v nesčetných variantách v domácí i zahraniční literatuře a v periodickém tisku. Některé ilustrace a doplňky jsou vskutku pozoruhodné. Sudettenpost ze 7. 6.1985 soudí, že hlavní vina padá na tehdejšího československého prezidenta, němcežrouta (Deutschenhasser) Edvarda Beneše a jeho krvelačnou (blutdürstige) ženu Hanu.

Metoda nikoliv nová: nejprve je třeba dosáhnout destrukce charakterů jednajících jednotlivců i kolektivit a pak lze proti nim vytáhnout s nejtěžšími rážemi politických omylů a nezodpovědností. Rozbití republiky v roce 1938 také začínalo skandalizováním prezidenta dr. Edvarda Beneše, spisovatele Karla Čapka anebo aktérů Osvobozeného divadla. Kromě silných slov chybí však vesměs argumenty. Pravda zbavená historických reálií vskutku hledá a nalézá cestu obtížně, zato snadněji sklouzává na scestí.

Cesta ke 30. květnu 1945 má hluboké historické kořeny a její počátek nelze hledat po skončení bojů o Brno či v konci druhé světové války v Evropě. Podíváme-li se do německé literatury poslední čtvrtiny 19. století, např. do edice sdružení Alldeutscher Verreln, najdeme v ní téměř vše, co v pozdějších letech charakterizovalo velkoněmeckou imperiální politiku. Nikoliv náhodou právě v Německu vyšla na přelomu 19. a 20. století rozsáhlá literatura o rasách a rasových teoriích. Když Bismarck vyslovil známé úsloví o Čechách jako srdci Evropy, nechtěl Čechům lichotit, nýbrž formuloval tím směr a cíl předpokládané příští expanze na delší časové údobí.

První konkrétní plody následovaly ihned po zřízení Československé republiky, jejíž zrození mluvčí německých nacionálů nikdy neuznali a některé kruhy to až dodnes považují za největší Masarykův omyl. Bezprostředně v době převratu v roce 1918 koloval v Brně leták, vycházející z požadavku na zřízení národně uzavřených německých území.

Provázel to slovy: „Nechť si jsou Češi po svém spaseni ve své Čechii. Z německých Čech, ze Sudetska a z jižní Moravy musejí však tito drzí vetřelci ven!“ Takže vyhnání Čechů bylo veřejně nastoleno a aby nebylo pochyb kým, podepsali jako historického činitele „Deutsches Herrenvolk!“, čili německý panský národ.

Zanedlouho, už v roce 1920, vyšel v samostatné publikaci plán na vystěhování Čechů.

Vydal ji jakýsi pan Arthur Weitblick, což bude nejpravděpodobněji krycí jméno, pod názvem Die tschechoslowakische Frage (Československá otázka) a vyšla v nakladatelství T. Weichera v Lipsku. Rozvíjí v ní úvahy o vystěhování Čechů na území západně od Rýna.

Čechy z Moravy chtěl přemístit do východního Pruska. Jak titěrné byly proti tomu dosavadní formy rakouské germanizace, kdy děti veřejných zaměstnanců s naprostou samozřejmostí navštěvovaly německé školy a čeští učni i tovaryši německých živnostníků museli následovat spolkový život svého pana mistra.

Zánikem Rakousko-Uherska převzaly Československo definitivně do sféry svých zájmů berlínské tajné služby. Zanedlouho po vzniku republiky byl pro zločin vyzvědačství ve prospěch cizí moci stíhán dr. Alois Beran, poslanec čs. parlamentu za Německou národní stranu (DNP), zvolený za brněnskou volební župu a s ním byl porotním soudem v Praze 19.1.1923 odsouzen ke třem letům těžkého žaláře i brněnský Němec Karl Schwabe, od propuštění z vězení, řečeno pozdějším termínem, hlavní berlínský disident v Brně.

Intriky proti suverenitě ČSR měly mezi brněnskými Němci mimořádně příznivou půdu. O částečném rozsahu Iredenty v Brně svědčí proces s exponenty tzv. Volkssportu u Krajského trestního soudu v Brně v srpnu – září 1932 pro organizaci výcviku podle formací SS a SA v Německu. Jiná skupina aktivních nacistů byla vzata do vazby v roce 1936 podle § 2 zák. na ochranu republiky. K soudnímu řízení však nedošlo, protože státní zastupitelství v Brně trestní stíhání zastavilo. Politickým motivem k tomuto rozhodnutí byla údajná snaha nenarušit probíhající jednání mezi Henleinem a vládou.

Nejexponovanějšími zastánci velkoněmeckého plánu na sjednocení Evropy pod německou hegemonií byl v Brně okruh ultranacionálů zformovaný kolem časopisu Der Aufbruch, v němž převládalo slovo K. Schwabeho. Toto volné sdružení kritizovalo henleinovské hnutí pro jeho regionální a údajně nedůslednou podobu. Aufbruchkreis naproti tomu usiloval o začlenění celého Československa do smluvního systému s Německem a tak postupně s jeho okolními vazalskými státy o utvoření konstrukce velkoněmecké představy sjednocené Evropy, později Hitlerem nazývané „novým evropským pořádkem“. Z tohoto hlediska Schwabe a jeho stoupenci také kritizovali v období mnichovské krize Berlín za to, že nedokázal zlikvidovat Československo najednou a celé.

Po mnichovském diktátu vynaložil Schwabe veliké úsilí k tomu, aby přesvědčil vnitřní i mezinárodní rozhraničovací komisi v Berlíně o nezbytnosti zařadit do záboru také Brno.

Za tím účelem měla být okupována železniční trať Břeclav-Brno a celý sídelní pás kolem ní a obdobně kolem silnic Mikulov-Brno a Znojmo-Brno. České vesnice podél železnice a v prostoru Moutnice-Rajhrad-Ivančice měly být vysídleny a kolonizovány německými rolníky z tzv. východních oblastí, např. z Banátu a Bessarábie. Podklady pro etnické změny v tomto území soustřeďovali studenti vídeňské univerzity. Vnitřní město Brno s průmyslem, peněžnictvím, obchodními, pojišťovacími a družstevními centrálami mělo připadnout do záboru. Zbývajícím českým předměstím doporučoval plán utvoření zvláštní české správy. Mluví-li se tedy bezmála o 60 let později o ghetizaci etnik, nacionálních čistkách apod., neměla by se historická poučení přehlížet. Při německém odsunu v roce 1945 měly bezprostřední historické zkušenosti nemalou váhu při formování brněnských protiněmeckých postojů.

Nemalý ohlas mezi velkoněmecky orientovanou politickou špičkou nacházel likvidační program SS-Sturmbanführera Ernsta Schollicha z Nového Jičína, zformulovaný roku 1939 a rozšířený mezi jeho vlivnými brněnskými stoupenci. Podobně jako oni náležel mezi přímé exponenty říšského finančního kapitálu a uměl ocenit význam české kvalifikované pracovní síly. Proto za hlavní metodu germanizace českých zemí považoval plánovité přemístění českého dělnictva do průmyslových oblastí v Německu, ovšem bez nároků na menšinová práva a utváření jakýchkoliv určitěji ohraničených českých kolektivit.

Českou inteligenci a ty, kteří byli přímo spjati s československým státem, ze svých úvah vylučoval jako nevhodné. Uvolněný prostor měly ovládnout říšské hospodářské svazy a velké průmyslové firmy za souběžného přílivu německého elementu a paralelně probíhající likvidace všech zbytků české správy včetně protektorátních. Schollich to pregnantně vyjádřil hned v prvním odstavci svého memoranda: „Protektorátní hranice padnou nejpozději koncem války. Češi si musí uvědomit, že jakákoliv jejich dílčí státnost bude plně odbourána.“

Zanedlouho po obsazení dostalo Brněnsko konkrétní likvidační lekci. Okupanti pod záminkou rozšíření výcvikového prostoru wehrmachtu přistoupili k vystěhování 32 vesnic na Vyškovsku. S pravou nordickou lstí volili region vojenského prostoru tak, aby jižně směřoval k říšské hranici u Vojkovic a severně k Runářovu, ležícímu už také mimo protektorát. Časem by postačovalo několik málo lokálních retuší a spojnice trhající Moravu napůl by byla hotova.

V exkurzu do dějin drastických etnických přesunů by bylo možné dále připomenout holocaust Židů a Cikánů, masové deportace do koncentračních táborů a dostaneme přibližný okruh faktorů, které formovaly vědomí všech válkou postižených lidí, nad nimiž jako Endlosung, termín, který se pro jeho zrůdnost ani nepřekládá, visel jasně vyjádřený ortel etnické likvidace.

Němci měli nevyčerpatelnou studnici destrukčních etnických teorií. V době úsilí o začlenění Brna do pomnichovského záboru přišli se vskutku originální argumentací: Češi na Moravě vlastně nemají žádný větší význam, je jich tam pramálo a nemají žádné osobité rysy. Ze slovanských kmenů jsou mnohem významnější Moravští Slováci a Hanáci, jejichž politická orientace na dorozumění s říši je velice solidně vedena. Autoři této orientace měli bezpochyby na mysli činnost aktivistické Národopisné Moravy Jana Úprky a Strany zeleného hákového kříže na Prostějovsku a Kroměřížsku, vedené F. M. Mlčochem.

Nelze opomenout ani to, že domácí Němci, bez ohledu na pohlaví, povolání a náboženství, podlehli v rozhodující míře ideologii nacismu a napřeli své síly stejným směrem. Právě oni představovali významnou, ne-li vůbec hlavní oporu okupačního systému v Čechách a na Moravě, bez níž by nepřítel nemohl tak obratně a dalekosáhle uplatňovat svou teroristickou diktaturu při souběžném využívání českého průmyslu a zemědělství pro válečné cíle Německa. Vůdce protistátního puče v Brně K. Schwabe se stal nejprve policejním prezidentem a v roce 1940 moravským zemským viceprezidentem. Funkce prezidenta přestala být obsazována s ohledem na brzký zánik Moravy jako správního celku. Přímí účastníci Schwabeho převratu, Oscar Judex a Wilhem Czerny, převzali na celou dobu okupace brněnskou radnici, první ve funkci vrchního starosty a druhý jako starosta. Dozorci ve věznici gestapa umístěné v Kounicových studentských kolejích byli vesměs domácí Němci, včetně vrchního dozorce Franze Duby, proslulého svými ukrutnými metodami mučení. Zpravodajský aparát brněnského gestapa spočíval na domácích soukmenovcích a všechny odrůdy správců (treuhánderů) nad zabaveným majetkem a představitelů nucených správ byli rovněž zdejšího původu. Funkce mistrů a dílovedoucích, pokud k tomu nezískali prodejné kolaborantské duše, obsazovali ve válečně důležitém průmyslu domácí Němci, o ředitelských místech nemluvě.

Když v roce 1938-1939 bojovali nacisté za okamžitou okupaci Brna, poodhalili ve svých memorandech do Berlína mnohé ze svých názorů. Za plnoprávné obyvatelstvo Brna považovali jen Němce, protože podle jejich mínění představovali privilegovanou horní vrstvu, tzv. Oberschicht, v jejíž rukou je většina průmyslu, obchodu a bankovnictví i okolních zemědělských statků. České Brno, Unterschicht, měli pouze za společenství domovníků a služek bez valnějšího veřejného významu. Původci těchto představ rozhodně tím nechtěli vyjádřit, že se boj za národní emancipaci oněch utlačovaných „domovníků a služek“ jednou neobejde bez narušení ekonomické moci privilegovaných a proč ta zbídačená a ponížená bezprávná vrstva bude jednou usilovat o své místo na slunci.

Česká nacionalita citlivě reagovala na publikované likvidační programy i okupační teror a hledala odpovídající formy obrany. Na podzim 1939 začala mezi sebou navazovat odbojové kontakty brněnská intelektuální elita, představovaná především profesory brněnské univerzity, a začala přemítat o programu domácího národně osvobozeneckého boje. V nástinu svého programu považovala za primární cíl obnovení Československa „v starých hranicích”. Řešení německo-českého vztahu postavila hned na druhé místo, daleko před vše ostatní. Namísto parafrázování dochovaného svědectví prof. Roberta Konečného posuďme sami, na jakém řešení se civilní složka zemského velení Obrany národa shodla a jak předvídala možné komplikace. „Shodli jsme se na tom,“ píše prof. Konečný, „že lidským způsobem, ale způsobem rozhodným, budou vystěhováni od nás všichni Němci hned v prvních dnech, než bude mít mezinárodní politika kdy snad protestovat a to tak, aby naše zahraniční vláda nebyla nikterak tímto rozhodnutím dotčena a mohla s klidným svědomím říci, že tak rozhodl národ doma.“ Autory tohoto stanoviska jsou přední osobnosti Masarykovy univerzity a brněnského veřejného života, např. prof. PhDr. Jan Uher, prof. PhDr. Vladimír Groh, prof. PhDr. Vladimír Helfert, gymnazijní ředitel PhDr. Josef Kudela, prof. dr. František Koláček, generál Hudeček, prezident Nejvyššího soudu JUDr. Ferdinand Richter a mnozí jiní. Nelze jim podsouvat, že by snad pod tíhou nacistického barbarství znecitlivěli vůči lidským právům a svobodám. Pravě naopak, odchováni klasickým pojetím občanské svrchovanosti a Masarykovým humanismem vzepřeli se světovému fašismu už v době, kdy teprve vyšlehly první plameny druhé světové války. Jejich námět s vysídlením se ukázal jako důvodný a v závěru války jeho princip převzala celá světová demokratická veřejnost i její politické reprezentace. Nechtěli pomstu, nýbrž právo a spravedlnost uhájit pro všechny a natrvalo.

Vyvedení Němců z Brna, těch, kteří se nehlásili k antifašismu, bývá mnohými autory vydáváno za největší národnostní zločin provedený v Československu, ještě před konáním konference vítězných mocností v Postupimi (17.7. – 2.8.1945). Téměř každá stať odpůrců národněosvobozenecké revoluce Čechů a Slováků začíná tendenčně brněnským „pochodem smrti”. Na doložení vysokých ztrát na životech během pochodu snesli mnoho a velice různorodých čísel, převážně pochybné provenience a kvality. Protože většinou opisovali jeden od druhého a jen výjimečně přihlédli k pramenům, ustálilo se tvrzení, že z Brna bylo v posledních květnových dnech pětačtyřicátého roku vypovězeno 50 000 „německy mluvících osob“, což má být rozptýlením jednoznačnějšího určení, že šlo o Němce, z nichž bylo cestou k rakouské hranici usmýkáno, ubito, utýráno a zastřeleno 10 000, mimo to v Pohořelicích zahynuly tisíce, většinou po střelné ráně do týlu.

Taková bilance je otřesná, jenže co je a co není na ni pravdivého? Empirické poznatky z poválečných týdnů nejsou tak jednoznačné. Téměř padesátileté neustálé opakování stejných údajů jí postupně dodávalo falešný punc pravosti, a když je navíc převzala všemocná televize a politikové s mezinárodním vlivem, stanula brněnská problematika na okraji mezinárodního šetření a požadavku na předložení mezinárodnímu soudu. Čísla uváděná v průběhu uplynulých téměř padesáti let ukazují na společný pramen velmi autoritativní povahy. Jeho autorem byl někdejší poslanec československého parlamentu za německou sociálně demokratickou stranu dělnickou Wenzel Jaksch (1896 – 1966). Nejpozději v první polovině roku 1947 vydal v Anglii pamětní spis pod rozsáhlým názvem ”Petice generálnímu tajemníku Spojených národů a zahraničním ministrům signatárních mocností postupimské dohody podaná parlamentní delegací sudetských labouristů ve Velké Britanii – O nespravedlivé a nelidské deportaci sudetského obyvatelstva se žádostí o provedení mezinárodního šetření o ukrutnostech spáchaných při provádění této politiky.“

wenzel jaksch

 

Obr. Wenzel Jaksch

Přestože W. Jaksch se po válce z exilu do Československa nikdy nevrátil, takže nemohl být ani osobně v Brně, barvitě a dramaticky až do obdivuhodných detailů, pokud ovšem nejsou plodem bujné fantazie, líčí důsledky frontových bojů pro Brno. Ke sledovanému tématu uvádí: „Německé obyvatelstvo v počtu 50 000 bylo umístěno v koncentračních táborech na okraji města“. Ani Jakschův informátor nepřežil frontové boje ve městě, jinak by nemohl přehlédnout, že většinu německého obyvatelstva evakuovaly orgány NSDAP, někdy i dost důrazně. Pasáž o brněnském transferu kulminuje tvrzením, že v obci Pohořelec (zkomoleno v originálu – V. Ž.), která leží na cestě, zahynulo 4 000 Němců.

Na kopci Muschelbergu u Mikulova, nedaleko hranic, je pohřbeno 800 brněnských Němců.“

Pochod v Jakschově podání trval 10 dní a „podle velmi skromných odhadů zahynulo při něm téměř 10 000 lidí.“

Jakschovy informace jsou zprostředkované, nepocházejí z jeho vlastní osobní zkušenosti a počty jsou zvýšené záměrně, aby zaujaly anglický tisk s mezinárodním dosahem. Svou zahraniční autoritou, zejména ve Velké Británii, dodal těmto číslům mezinárodní ohlas, zejména v návaznosti na kampaň v tehdejších novinách Times, Manchester Guardien a News Chronicle, kritizující živelné vysídlování Němců z východní Evropy a z velké části vycházející právě z Jakschových podnětů.

Snad pro exponování děje v dostatečně drastických kulisách Jaksch podotkl, jak ”v okolí Brna bylo plno zmrzačených mrtvol… Mrtvoly byly nakládány vidlemi na kusy pytloviny a odváženy do nejbližšího lesa, kde byly pohřbeny.“ Taková slova musela anglickou žurnalistiku podnítit k razantním výpadům. Je otázka, ke které pasáži o Brně má čtenář tato slova vztahovat. Pokud tím chtěl autor naznačit situaci bezprostředně po bojích, pak mu můžeme dát za pravdu. Bombami, minami, granáty i záludně nastraženými léčkami roztrhaných těl bylo tu všude plno. Z čí viny? Jestliže však dáme tato slova do souvislosti s vystěhováním Němců, pak je to nepravdivé a od zkušeného politika to není nic jiného než záměrná a nechutná lež. A od anglického tisku té doby už vůbec nemůžeme žádat, aby něco takového rozlišoval. Jak byla petice přijata v kruzích OSN, nebylo u nás veřejně prezentováno. Zato uvedená čísla se stala kánonem faktů pro všechny autory, kteří kdy o odsunu psali.


Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *