Kartágo musí být zničeno!
O vojenství antického Říma je známo, že poskytuje nejdokonalejší systém pěchotní taktiky v údobí před vynalezením střelného prachu.
Řím — toto „náboženství účelnosti a rozumu“ dle Hegela — nám přináší i nejvýstižnější formy státní moci a mocenských konfliktů v údobí otrokářského řádu.
V druhé polovině 3. století před naším letopočtem v římské republice zcela převládal otrokářský výrobní systém — a nejen v Římě, ale téměř v celé Itálii, kterou si Řím v řadě válek podmanil. Váleční zajatci rozmnožují řady otroků pracujících v zemědělství a obchodě. Zemědělská velkostatkářská šlechta se dělí o politické panství se šlechtou obchodnickou a bohatými plebejci. Řím vládne Itálii, je v čele federace kmenů a spojenců a připravuje se k novým výbojům za získání provincií ve Středomoří. Zde však stoji překážka — mocné otrokářské Kartágo v severní Africe.
Kartágo tedy muselo být oslabeno; zničeno — jak později vytrvale zdůrazňoval při každé příležitosti senátor Scipio — (obr. 1) aby se Řím mohl stát vládnoucím státem ve Středozemí, aby přibyly nové provincie a noví otroci, aby jedním slovem „Řím vzkvétal“.
Kartágo bylo státem otrokářským a vládlo nad celým západním Středozemím. Od 5. století př. n. l. bylo nejmocnějším obchodním státem a na prosazení svých mocenských zájmů si vydržovalo silnou námezdní armádu z mnoha národností a velké válečné loďstvo, tvořené pětipalubními koráby. Mezi Římem a Kartágem zákonitě tedy muselo dojit ke střetnutí o politickou a hospodářskou nadvládu nad Středozemím, o nové rozdělení území. Vypukly války punské.
První válka trvala dvacet let, jako ostatně většina válek v antickém údobí. Válka v té době není trvalým řetězem střetnutí, bojuje se jen v několika větších bitvách, po nichž se zdlouhavě organizují nové armády zpravidla silné jen několik desítek tisíc mužů, vedou se dlouhá obléhání opevněných měst, probíhají menší šarvátky a válku vyhrává rozhodující bitva v trvání několika hodin.
V první punské válce Řím zvítězil díky svému novému válečnému loďstvu. Získal Sicílii, Sardinii a Korsiku a namísto dosavadní federace kmenů a měst přichází říše i s provinciemi. Toto posílení Říma urychluje i vznik druhé punské války (218-201 před n.l.). Ta v podstatě rozhodla o nadvládě Říma ve Středomoří a je důležitá pro vývoj vojenského umění především svou nejznámější bitvou u Kann roku 216, v níž se Hannibal zapsal mezi nejslavnější vojevůdce dějin. Bitva u Kann byla také největší bitvou antiky.
Kartaginci se na střetnutí s Římem dlouho připravovali. Jejich záměrem bylo vést válku mimo africké území. Proto vojevůdci Hamilkar a Hasdrubal dobývají Hispánii až po řeku lberus (Ebro), vytvářejí vojenskou základnu Nové Kartágo a zesilují svou námezdnou armádu. V její čelo se staví roku 221 syn Hamilkarův — pětadvacetiletý Hannibal. Roku 219 dobyl římské spojenecké město v Hispánii Saguntum a to poskytlo záminku k vyhlášení války. Řím položil Kartágu nepřijatelné ultimatum: vydat Hannibala. Válka byla zahájena…
Římské legie
Římané chtěli přenést válku s Kartágem na bojiště africké a hispánské. Vytvořili dvě vojska, vedená konzuly Longem a Scipiem. Longus soustřeďoval invazní armádu na Sicílii, Scipio táhl do Híspánie. Hannibal však převzal otcův plán bojovat přímo na území nepřítele — v Itálii. Správně předpokládal, že právě toto Řím nejméně očekává, a počítal, že po prvním římském neúspěchu přejdou k němu římští „spojenci“ a severoitalské gallské kmeny. Na jaře 218 př.n.l. vytrhl tedy s 59 000 muži (z toho 9 000 jezdců) z Hispánie, přešel Pyreneje a dnešní Francii a v listopadu provedl na tehdejší dobu neuvěřitelný čin — během asi 10 až 14 dní překročil s celou armádou Alpy.
(O jeho ztrátách nejsou přesné údaje – dějepisec Polybios udává ztráty na třicet tisíc, ale spíše byly mnohem menší vzhledem k příznivému ročnímu období a ke známé houževnatosti námezdního vojáka.)
Hannibalova armáda stanula v Pádské nížině, doplnila se Gally, přes zimu si odpočinula a byla připravena na boje r. 217 př. n.l.
Hannibalův přechod Alp působil v Římě jako bomba. Obě konzulské armády se rychle musely přesunout proti Kartagincům, ale již počátkem r. 217 utrpěly porážky na řekách Ticinu a Trebbili. Postup Hannibala na Řím měla zahradit vojska na průchodech Apeninami u Arretia. Hannibal však uchystal nové překvapení — vyhnul se chystané překážce, o níž mu včas referovala jeho výborná výzvědná služba, a učinil oblouk.
Jeho armáda téměř týden postupovala bahnitým povodím řeky Arna, místy po prsa ve vodě, ale účelu bylo dosaženo: Hannibal obešel postavení konzula Flaminia a u Trasimenského jezera mu schystal dokonalou léčku v soutěskách. Celá římská Flaminiova armáda až na šest tisíc mužů zde byla i s konzulem pobita nebo zajata. Hannibal prošel do Apulie a zreorganizoval svou pěchotu podle římského vzoru.
Již tehdy se mu ujasňovala přesná koncepce budoucího vítězství v rozhodné bitvě.
Se svedením rozhodné bitvy vojenský diktátor Říma Fabius váhal. Věděl, že čas pracuje pro něho, neboť měl zásoby, možnost přečíslení nepřítele, zatímco Hannibal musel vsadit vše na vítězství. Fabius si svým postojem získal označení Cunctator (Váhavec) a vzbudil nelibost římských demokratických radikálů. Proto r. 216 př.n.l. byli opět zvoleni dva konzulové a jeden z nich — Gaius Terrentíus Varro „se zasloužil“ o to, že došlo r. 216 k rozhodné bitvě u městečka Kann.
Pokračování