Evropská unie – Rusko – Ukrajina

Asi bych urazil řadu profesí, kdybych teď prohlásil, že lékaři nejcitlivěji ze všech reagují na narůstání krize, na růst násilí, na přiblížení se ozbrojeného konfliktu – a na faktické zahájení války.

Pravdou ale je, že naše profese nám poskytuje jasné chápání toho, co se dnes tak často skrývá za jedničkami a nulami virtuálního světa, za počítačovými hrami, za rostoucími vzdálenostmi mezi těmi, kdo řídí drony a kdo v důsledku jejich bombardování umírají. Válka není hra – válka, to je především trhání a pálení lidských těl. To je projev války, se kterým se setkává lékař. Proto si nejen vysoce vážíme aktivit lékařů na válečném poli či v takových hnutích, jako je Lékaři bez hranic, ale zároveň v první řadě požadujeme prevenci – zásadní akce, které by válkám zabránily.

Napětí, které se na ose Brusel-Kyjev-Moskva objevilo v důsledku převratu v Kyjevě, následnému připojení Krymu k Rusku a propuknuvší občanské války na Ukrajině se znovu oživily teorie o konfliktu Evropy a Ruska, Západu a Ruska. I když v této chvíli můžeme hovořit o tom, že se tento konflikt dostal do „zamrzlého“ stádia, jeho potenciál narůstat je velký. Stanovit diagnózu, aby bylo možné zahájit léčbu, je obtížné. Konsorcium politiků a nejrůznějších propagandistů se pře, což léčby komplikuje – nebo dokonce znemožňuje.

Většina vášnivých diskusí o současné situaci končí u otázky, kdy to vše vlastně na Ukrajině začalo. Zda manifestacemi na kyjevském Náměstí nezávislosti ještě před summitem EU-Ukrajina (listopad 2013), svržením prezidenta Viktora Janukovyče (únor 2014), nebo připojením Krymu k Rusku (referendum v březnu 2014). Chronologie je důležitá, když se hledají příčiny a následky – a také, když se hledá viník. Jenže počátky velkých událostí bývají často skryté a nemusí mít podobu činu. Pravděpodobně nejvlastnější příčinou občanské války na Ukrajině je nepochopení toho, co je Ukrajina.
Kdybych měl stručně charakterizovat situaci na Ukrajině ve vazbě na vztahy Evropské unie a Ruska, řekl bych, že se jedná o pouhý symptom většího problému: promeškali jsme příležitost pro nové vztahy Ruska a Západu, kterou nabídl konec studené války. Je dnes obtížné spočítat přílivové a odlivové vlny, které charakterizují vztahy růstu pochopení, nedorozumění a sporů mezi Moskvou a Bruselem od rozpadu Sovětského svazu. Zdá se ale, že problémy byly naznačeny a zakládány už v prvních dokumentech nové etapy, které byly chápány jako projev vzájemného sblížení:

Mám na mysli Energetikou chartu (1991) a Dohodu o partnerství a spolupráci (1994). Onen první dokument opomněl pečovat o práva dodavatelů surovin a práva a povinnosti tranzitních zemí. Onen druhý dokument, tedy Dohoda o partnerství a spolupráci, však obsahuje více než „technický“ problém. Jde o komplexní smlouvu tzv. třetí generace tohoto typu. Očekává od Ruska, že přijme evropské hodnoty.

Tento ideologický motiv je obsažen v nekonečné řadě unijních dokumentů, projevů i novinových statí. A netýká se jen Ruska, ale celého postsovětského prostoru – včetně Ukrajiny. Samotné vymezení „evropských hodnot“ je neurčité, vnitřně rozporné a často se týká požadavků, které ani na Západě nejsou naplněny. Srozumtelnější se tento požadavek stává v textech mnoha rezolucí Evropského parlamentu o Rusku, Ukrajině, Bělorusku či Střední Asii.

Základním problémem těchto dokumentů je úplný nedostatek empatie, schopnosti procítit specifiku posuzovaných zemí, jejich kulturu, to, co bychom mohli nazvat „civilizační čas“, ocenit dosažené úspěchy. Výsledkem pak je paternalistický tón, který je neuctivý až urážlivý. A neschopnost nalézt styčné body spolupráce. Je to jako pečovat o zdraví člověka, o kterém nejen nic nevíte, ale ani nechcete vědět – a často ani nevíte, co to zdraví je.

Požadavek transformace Ruska jako jeho převýchovy v duchu evropských hodnot je nesmyslná, a to hned ve dvojím významu.

Především, jak jsem uvedl, ruské hodnoty jsou součástí evropského duchovního bohatství. A zadruhé, evropská tradice obsahuje velmi rozporné hodnoty. Jen propagandou můžete dosáhnout zapomnění, že k Evropě patří pálení knih a čarodějnic, pogromy, brutální kolonialismus, holocaust. A tato zrůdná část evropské tradice žije. Právě v roce, kdy si připomínáme 70. výročí konce 2. světové války, se nesmíme tvářit, že nevidíme hákové kříže na přilbách násilnických skupin, nesmíme zavírat oči před upalováním lidí v Oděse.

Samotné narůstání nepochopení a konfliktů doprovází nebezpečná indoktrinace: obraz věčného konfliktu Ruska se Západem a propagování vize konfliktu civilizací, konfliktu kultur. A myslím, že neřeknu nic nového či tajného, když prohlásím, že tato nebezpečná představa má mnoho přívrženců i v bruselských budovách Evropské unie.

Specifika Ukrajiny

Jak jsem již řekl, krize a válka na Ukrajině jsou symptomem dlouhodobých hlubších problémů ve vztazích mezi Ruskem a Západem.

Na počátku poslední fáze vývoje tohoto problému je pojetí asociační dohody mezi Evropskou unii a Ukrajinou. Problémem není složitost textu v rozsahu přibližně 1400 stran – či jenom toto. Duch této smlouvy od samotného počátku její přípravy ignoroval rozpornou sociální realitu Ukrajiny. Jako bývalý student lékařské fakulty Kyjevské univerzity musím říci, že jsem nikdy nepochopil, jak někdo mohl takovouto asociační dohodu připravit – tedy za předpokladu, že jeho nejvlastnějším cílem nebylo eskalovat konflikt.

Co mám na mysli?

Tradičně, přesněji od druhé poloviny 17. století, bývá ukrajinská politická scéna vnímána jako rozdělená na levobřežní a pravobřežní – na východ od řeky Dněpru je prý promoskevská, na západ probruselská, či dříve propolská nebo prošvédská. Jenže Ukrajinu dnes nedělí Dněpr, ale hned tři skupinové identity: etnická, náboženská a sociální. V předvečer svržení prezidenta Viktora Janukovyče vypadala Ukrajina následovně:

• Podle posledního sčítání lidu (2001) žije na Ukrajině 77,8 % Ukrajinců a 17,1 % Rusů. Na západě republiky činí převaha ukrajinštiny 94,4 % oproti 3,1 % ruštiny, na východě je poměr obrácený – 86 % ruština a 3,7 % ukrajinština (dopočet tvoří suržik, směs ukrajinštiny a ruštiny).
• Údaje o religiozitě se často liší. Podle výzkumu Centra Razumkova (2006) převládá pravoslaví, které je však rozštípnuto na ty, kteří se hlásí ke kyjevskému patriarchátu (38,9 %), k moskevskému patriarchátu (29,4 %) a k autokefálnímu pravoslaví (2,9 %). Také katolíci jsou rozděleni, a to na řecké (14,7 %) a římské (1,7 %). Uvedené podíly však platí pouze v rámci věřících – podle citovaného výzkumu je na Ukrajině 62,5 % nevěřících nebo těch, kdo se nehlásí k žádné církvi.
• Ukrajina není rozdělena jen na průmyslový východ a agrární západ. Oficiální údaje hovořily o nezaměstnanosti na úrovni 8 %. Pokles počtu obyvatel se od roku 1994 nezastavil, přičemž loni v lednu dosáhl propad 87,9 % úrovně roku 1990.  Podle The World Factbook, což jsou informace vydávané CIA, žilo už v roce 2010 pod hranicí chudoby 24,1 % Ukrajinců.

Dějiny Ukrajiny a Ruska, ale i Polska a Litvy, se pohybují v prostoru. Je zřejmé, že každý geopolitický cyklus zanechal otisk ve vědomí i nevědomí tamních obyvatel i politických elit, a to včetně představy o hranicích – nemluvě o otisku jazykovém a genetickém. Ve stopách ruského historika a etnografa Lva Gumiljeva lze ale říci, že do dob Kyjevské Rusi proběhla v prostoru panství Rurikovců nová etnogeneze, jejímž dítětem jsou odlišné slovanské národy: Ukrajinci, Bělorusové, Rusové a možná i Rusínové. Tyto národy byly uzavřeny do umělých politických celků, kterým se říká státy. Jejich hranice byly nakresleny až v sovětských dobách, carská říše měla gubernie napříč etnickým rozhraním.

Tyto konstanty ukrajinské politiky byly známé už před přípravou asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Byly známé nejen z prezidentských voleb v roce 2010, ale i z voleb předcházejících a z průběhu i následků tzv. Oranžové revoluce (2004). A nejen to. Jsou hluboce zakořeněny v historickém vědomí. Ne náhodou současný ukrajinský premiér spojil asociační dohodu s „chybou“, kterou prý spáchal ataman Bohdan Chmelnický připojením Ukrajiny k Rusku v polovině 17. století, a hovoří o sovětské intervenci na Ukrajině a v Německu roku 1945. A prezident Petro Porošenko vyžaduje od vědců, aby představili Ukrajinu jako evropský stát existující od 10. století, kdy na jejím území byla prý „Kyjevská Rus-Ukrajina“.

Otázka, zda byla Kyjevská Rus Ukrajinou, nebo ne, je hezké téma pro akademické spory, neměl by to ale být důvod k válce.

Dějiny by neměly svazovat poltickou péči o život dnešních lidí a jejich potomků, historii však z politiky odstranit nelze. Otázkou je, co zamýšleli v Bruselu tím, že jako představitele Evropské unie poslali do Kyjeva polského diplomata (a do Moskvy diplomata z Pobaltí) a asociační summit EU-Ukrajina (2013) svolali do Vilniusu (první krvavá bitva mezi Litevci a Rusy o tento prostor se odehrála v roce 1500). Ovšem ještě před summitem Východního partnerství ve Vilniusu také na manifestacích zněla Majdanem sladkobolná romantická balada Hej, sokoly z 19. století, která je tak trochu pláčem Polska nad ztrátou Ukrajiny – a jejíž velké dny slávy začaly polsko-sovětskou válkou (1919-1921) završenou porážkou Rudé armády. Z tohoto náměstí pak západní media přenášela rozhovory s mladými Ukrajinci o třistaletém ruském útlaku Ukrajinců. O emoce tak bylo postaráno dlouho před summitem Evropská unie-Ukrajina.

Racionální politika Bruselu vůči Ukrajině měla už v předvečer summitu EU-Ukrajina ve Vilniusu (listopad 2013) směřovat k politické stabilizaci situace a pomáhat nastartovat ekonomiku. K dohodě o spolupráci Ruska a Evropské unie v zájmu Ukrajiny. Bez Ruska, jehož podíl na zahraničním obchodě Ukrajiny byl větší než podíl Unie, byla – a stále je – jakákoliv revitalizace ekonomického a sociálního života nemožná.

I když dnes tehdejší komisař EU pro rozšíření tvrdí, že před summitem ve Vilniusu neznal stav ukrajinské ekonomiky, základní údaje byly veřejně dostupné. Už zmíněná čísla o zahraničním obchodě naznačovala hranici, za kterou přestává být politika uměním možného a mění se na geopolitické či nacionalistické sny. Na iluze, které se vbrzku měly stát lidskou tragédií. Jenže podle geopolitického uvažování některých politiků na Západě, které nevidí kooperaci, ale pouze hru s nulovým součtem, asociace Ukrajiny s Evropskou unií znamenala naplnění snu o odtržení Ukrajiny od Ruska.
A zamezení vstupu Ukrajiny do Celní unie, později Eurasijského ekonomického svazu, vytvořeného Běloruskem, Kazachstánem a Ruskem. Tyto dvě organizace – EU a Euroasijský ekonomický svaz – mají odlišná pravidla i odlišné instituce. Pro státy Celní unie by bezcelní příval unijního zboží z Ukrajiny znamenal velkou ekonomickou hrozbu. Proto Moskva varovala, že zavede vyšší clo na zboží z Ukrajiny. Proto se Moskva několikrát obracela ke Kyjevu i Bruselu, ať celou záležitost neposuzují politicky, ale ekonomicky – byť politický aspekt nelze nikdy zcela oddělit. Už před summitem ve Vilniusu však byla matematika jasná: Kyjev potřebuje 160 miliard eur a Evropská unie nabídla pomoc ve výši 620 milionů eur.

Po vilniuském neúspěchu přišel tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč s návrhem vytvořit společnou komisi Ukrajiny, Unie a Ruska, která by situaci řešila. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso okamžitě, zbrkle a nezodpovědně tento návrh odmítl. A tak Janukovyč promluvil o nutnosti odblokovat jednání s Ruskem o strategickém partnerství. Při zpětném pohledu je zřejmé, že vyjednavači Evropské unie, tedy především předseda Komise a komisař pro rozšíření, odvedli velmi špatnou práci. Právě tak se ale zdá, že ruská diplomacie nedostatečně využila svého vlivu na Janukovyče v době jeho prezidentství, aby na něj tlačila třeba kvůli jeho nepřijatelné toleranci vůči korupci či k posilování moci oligarchů a narůstajícímu konfliktu mezi nimi.

Chaos na Ukrajině je některými politiky a komentátory nepokrytě charakterizován jako geopolitický konflikt Západu s Ruskem.

Celý ukrajinský spor tak získává podobu zápasu o to, kdo získá tuto zemi, nikoliv jak se bude žít Ukrajincům. Ukrajinská občanská válka je do značné míry tzv. proxy war – válka mocností, především USA a Ruska, v zastoupení. Mocnosti se dostaly do konfliktu, ale bojují cizíma rukama. Po studené válce se tak poprvé stalo v Sýrii, teď se přidala válka na Ukrajině.

Rusko a Ukrajina

Převrat v Kyjevě ukázal, že Rusko nedostane čas na poklidnou modernizaci. Ekonomické ztráty na Ukrajině a sankce Západu vedou k zastavení růstu a dokonce poklesu výkonnosti ruské ekonomiky. Jenže dopad sankcí na ruskou ekonomiku je sice velký, nikoliv však katastrofální. Na místo západních firem přicházejí podnikatelé z jiných zemí. Hrozí nebezpečí, že se sankce stanou oním Kremlem řadu let hledaným stimulem k modernizaci výroby, k diverzifikaci exportu, k omezení závislosti na finančních institucích Západu.

Zbygniew Brzezinski kdysi napsal, že bez Ukrajiny nemůže být Rusko evropskou velmocí. Jenže ono může, byť posíleno o východní a jižní rozměr. Když v 90. letech Jevgenij Primakov přišel s vizí osy Moskva – Peking – Dillí a případně i Teherán, vypadala tato idea jako abstraktní, vyumělkovaný model. Primakov nezískal podporu v Moskvě ani v dobách, kdy byl ministrem zahraničí a následně premiérem. Krize na Ukrajině ale urychlila pohyb, který byl patrný již od války v Jugoslávii – Západ právě tak nesmyslně jako vytrvale tlačí Rusko směrem na Východ a na Jih. Západ se svou politikou dvojího metru a snahou udržet si privilegia sám izoluje od nejdynamičtějších oblastí světa. Ukrajina – to je jen další důkaz strategické bezradnosti, či přímo slepoty mnoha západních politiků.

Velkým tématem pro uzavření druhých minských dohod (únor 2015) se staly dodávky zbraní a vojenských poradců ze Západu na Ukrajinu. Ty by ale s největší pravděpodobností vedly k výraznějšímu porušování minských dohod a eskalaci válčených akcí.

Neexistují druhy zbraní, které by Západ mohl dodat ukrajinské armádě a gardistům, a které by nemohlo dodat Rusko povstalcům.

Unie a Rusko

Další zamrzlý konflikt, tentokrát ve velmi blízkém zahraničí. A možnost, že někoho v Moskvě napadne, že než se dívat na desetitisíce mrtvých, miliony běženců a města měnící se v ruiny, je lepší rychle ukončit válku zásahem ruských vojsk. Třeba se prodloužením a intenzifikací občanské války podaří přinutit Rusko k přímému vojenskému zásahu na Ukrajině. Což by ohrozilo jeho postavení ve světě.

Jen na první pohled se zdá, že navýšení počtu vojáků a zbraní na bojišti může tuto situaci změnit. Podle prohlášení ukrajinského premiéra Arsenije Jaceňuka ze srpna 2014 se takzvané Antiteroristické operace na východní Ukrajině, což je v terminologii povstalců „kárná operace“ proti vlastnímu lidu, účastní přibližně 50 tisíc vojáků a gardistů. Různé údaje z druhé poloviny minulého roku uvádějí, že povstalců ve zbrani je 10 až 20 tisíc. Vzhledem k intenzifikaci bojů lze předpokládat navýšení, ale asi jen o polovinu. Podle schváleného plánu navýšení početního stavu ukrajinské armády (březen 2015), by měl mít Kyjev k dispozici přes 200 tisíc vojáků.

Gardistické bataliony, které si vytvořily paralelní štáb, čítají 600 až 1000 příslušníků – a jelikož jich je 13, pak se jedná přibližně o deset tisíc bojovníků. V zásadě platí, že vojákům se bojovat nechce.

Kdo by chtěl umírat kvůli oligarchům v boji proti svým příbuzným, přátelům, kolegům, známým? Nucená mobilizace a rotace přivádí kromě neochotných vojáků i vojáky nezkušené. Tuto skutečnost žádné odhodlání neprofesionálních gardistů nemůže kompenzovat.

Proti nim stojí dobrovolníci, jejichž odhodlání pramení z pocitu, že chrání život vlastních rodin. Navíc se ukazuje, že mají talentované velitele, kteří dokážou vhodně zvolit směr hlavního úderu a udržovat protivníka v napětí, že zaútočí i jinde – což nepřítele nutí decentralizovat síly a odrazuje jej od přísunu záloh. To je bezesporu pro profesionální vojáky nedůstojné, zvláště když, jak poznamenal Vladimír Putin, porážka přišla od „bývalých horníků a traktoristů“. Ale také do značné míry zákonité. A armáda Ruské federace čítá přibližně 800 tisíc mužů. Nemluvě o kvalitě výzbroje a velitelských kádrů.

Válka se nevede jen na frontě, ale i v týlu. Ekonomická situace Ukrajiny se stává katastrofální, sociální napětí stoupá. Přirozeným výsledkem těchto procesů je štěpení kyjevské politické elity, v níž jsou zastoupeni lidé s různými ideologiemi, odlišnou psychickou výbavou, křížícími se zájmy i vizemi dalšího postupu. Nasazovat větší počty vojáků na frontu je obtížné pro obecnou – a zcela oprávněnou – nechuť bojovat. Lze jen zesílit dálkové bombardování zázemí povstalců, tedy ukrajinských měst a vesnic. Jenže je možné navyšovat i počty povstalců, třeba o další dobrovolníky z Ruska.

EU a zbrojení

V situaci, kterou jsem pospal, sílí v mnoha zemích Evropské unie volání po větších výdajích na obranu. Hysterie, která vypukla kolem občanské války na Ukrajině, je ale do značné míry vyvolána vojenskými byrokraty, kteří, jako ostatně všichni byrokrati, chtějí co nejvíce peněz a co nejvíce podřízených. Válečnou psychózu taktéž živí obchodníci se zbraněmi. Nabízí se otázka, zda popisem situace na bojišti a následné rekci volající po dalším zbrojení nekřivením Unii, která přece obdržela Nobelovu cenu míru.

V Lisabonské smlouvě (podpis 2007; ratifikace 2009), která je jakousi ústavou Evropské unie, je platné pojetí integrace v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky vymezeno v článku 24. V něm se, konkrétně v odstavci 1, mimo jiné uvádí: „Společná zahraniční a bezpečnostní politika podléhá zvláštním pravidlům a postupům.

Je vymezována a prováděna Evropskou radou a Radou jednomyslně, nestanoví-li Smlouvy jinak. Přijímání legislativních aktů je vyloučeno.“ Tato limity, zvláště pak požadavek konsensu, se týkají jak unijního neuznání odtržení Kosova, tak i sankcí proti Rusku.

Důležité je ale ještě něco jiného.

Při takovémto pojetí zahraniční a bezpečnostní politiky nelze pokládat Evropskou unii za univerzální, všechny sektory objímající organizaci. Tato skutečnost je patrná v pojetí společné bezpečnostní a obranné politiky Unie. V jejím rámci byl mimo jiné vytvořen Vojenský štáb EU (2001), Evropská obranná agentura (2004), internetová Evropská bezpečnostní a obranná škola (2005).

Diskutovaným problémem v této souvislosti je, zda Evropská unie v uvedených aktivitách nedubluje Severoatlantickou alianci, či se s ní dokonce nesváří. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o obtížích při hledání vztahu Evropské unie a NATO.

Jedním z velkých problémů při interpretaci role a povahy Evropské unie je její oddělování od dějin. Je bezesporu pravda, že Robert Schuman a Konrad Adenauer stáli u zrodu Unie. Schuman byl však také ministrem zahraničních věcí v době, kdy Francie spoluzakládala NATO, právě tak jako Adenauer byl spolkovým kancléřem v době přijetí SRN do Aliance. Jejich vnímání světa rozhodně nelze pokládat za utopistické. Už proto ne, že Schuman byl ve vládě, a to i jako premiér, v době koloniální války Francie v Indočíně.

Pro státníky, jakými byli Schuman a Adenauer, byly integrace v rámci Unie a Aliance komplementárními procesy, vzájemně se doplňující aktivity. Obecně platí, že od počátku dodnes oba tyto západoevropské integrační celky formovali a řídili v zásadě titíž lidé. Jestliže Severoatlantická rada jako nejvyšší rozhodovací a konzultační orgán NATO rozhodne o bombardování Jugoslávie a Evropská rada jako nejvyšší orgán Evropské unie o humanitární pomoci na Balkáně, nerozhodly tak abstraktní instituce – ale konkrétní státníci, kteří jsou v případě Aliance a Unie u západoevropských mocností titíž. O symetrii či asymetrii vztahů a o významu jednotlivých politik pak svědčí fakt, že je snadnější začít kariéru v NATO a pokračovat v Evropské unii – jak tomu bylo v případě výše zmíněných eurokomisařů – než naopak.

Uvádím tyto skutečnosti proto, abych ukázal, že při diskusi o vojenských výdajích států Evropské unie nelze zapomínat na Severoatlantickou alianci, na její velitelské struktury a plány. Buďme ale konkrétní. Například podle údajů o vojenských výdajích ve světě v roce 2014, která zveřejnil londýnský Mezinárodní institut strategických studií, činily loni vojenské výdaje USA 581,0 miliard dolarů a Ruska 70,0 miliard. Rusko bylo se svými výdaji ve světových tabulkách čtvrté – před ním jsou ještě Čína (129,4 miliard) a Saúdská Arábie (80,8 miliard). Součet vojenských výdajů Velké Británie (61,8 miliard), Francie (53,1 miliard) a Německa (43,9 miliard dolarů) je více než dvojnásobek ruských vojenských výdajů. Přidá-li se k oněm třem evropským mocnostem USA, je výsledkem desetinásobek ruských vojenských výdajů. Žádný vojenský rozpočtový deficit na straně mocností z EU/NATO neexistuje.

Problém je v tom, že sebevětší vojenské výdaje NATO/EU nemůže porazit oněch přibližně 1600 strategických jaderných náloží, kterými Rusko disponuje. Jakákoliv snaha zablokovat ruský strategický arzenál například výstavbou Národní protiraketové obrany USA, vede jen k modernizaci ruského arzenálu. Poměr sil mezi Ruskem a Západem tak zůstává asymetrický, ale patový. Obecně i na Ukrajině: vojenskou cestou zvítězit nelze. Nezmohu se v této souvislosti ubránit konstatování, že by bylo jistě vhodné, kdybychom všichni věnovali více pozornosti hnutí Lékaři proti jaderné válce.

Při tomto pojetí však není možné oddělit zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie od politiky a plánů největší mocnosti v rámci NATO – Spojených států. Proto připomínám i v souvislosti s politikou Unie, že letos v červnu byla zveřejněná nová Národní vojenská strategie Spojených států. Ta stvrdí, že v minulé dekádě největší vojenské nebezpečí pro USA představovaly extremistické organizací užívajících násilí, pro budoucnost by to ale měly být státní aktéři. Zmíněná strategie též přináší seznam států, údajně ohrožujících národní bezpečnostní zájmy Spojených států, a to v tomto pořadí: Ruská federace, Írán, Severní Korea a Čína.

Jenže právě události na Ukrajině a selhání politiky Evropské unie by nás mělo přivést k uvažování v jiných kategoriích, než je válečné vítězství. Nepřemýšlet o tom, co je geopoliticky výhodné pro Washington či Moskvu, ale co je prospěšné pro obyvatele Ukrajiny. Vidět, že kooperace Ruska a Západu je pro obě tyto entity mnohem výhodnější než vojenská konfrontace. Byť by to byla třeba i obchodní kooperace, která je vždy plná nejrůznějších konfliktů. Ale konfliktů, které není třeba řešit na poli válečném. Myslet v jiných než vojenských kategoriích je nutné i proto, že válka může vypuknout, přestože nikdo nevěří ve vítězství. Je tu to, čemu se někdy říká sarajevský syndrom: ani po sto letech nevíme přesně, proč vlastně 1. světová válka vypukla.

Problém je, že pro některé nacionalisty v Kyjevě je cestou z ekonomické krize vyostření konfliktu. Válku s Ruskem vidí jako způsob, jak donutit Západ k solidárnímu chování. Někteří západní politici dávají najevo ochotu podporovat vše protiruské a krvavý konflikt s Moskvou by se mohl jevit jako cesta k vytouženým miliardám. Klíč k řešení toho, čemu se eufemisticky říká „ukrajinská krize“ a co není nic jiného než špinavá válka, leží ve Washingtonu. A vůbec není jasné, jaké cíle Spojené státy na Ukrajině sledují. Či za co Washington mír v této zemi vymění. Vlivu neokonzervativců na rozhodování prezidenta Baracka Obamy se už nedá zabránit.

A pro neokonzervativce jsou extrémisti v Sýrii či na Ukrajině spojenci, dokud alespoň trochu poslouchají a bojují proti příliš samostatnému státu. Přibližně šest tisíc mrtvých v kárné operaci na východě Ukrajiny, v místech strašných bojů během 2. světové války, ale i statisíce mrtvých v pásu od Pákistánu po Sýrii, jsou projevem takovéhoto chápání mezinárodních vztahů.

Mezinárodní právo

Chaos a následná občanská válka na Ukrajině, dotvářená tlaky ze zahraničí, nově vyzvedly otázku funkčnosti mezinárodního práva. Velkým tématem se stalo násilné svržení ukrajinského prezidenta a uznání či neuznání nové vlády v Kyjevě, plus, po místním referendu, připojení Krymu k Rusku. Je zřejmé, že mezinárodní právo obsahuje řadu protikladných principů, jako je například zásada nedotknutelnosti suverenity státu, což zdůrazňuje především Charta OSN, versus právo národů na sebeurčení, které je vyjádřeno například v 1. článku odst. 1 Paktu o občanských a politických právech, Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (přijaté 1966, platné 1976). V období studené války byla patrná tradiční hierarchie principů v mezinárodním právu, přičemž za nejvýznamnější zásadu byla pokládána suverenita států.

Charta OSN říká, že stát má právo používat sílu jen ve dvou případech: v sebeobraně a když tak rozhodne Rada bezpečnosti OSN. Tato koncepce mezinárodního práva je jakousi vzpourou proti dějinám. Ovšem i Charta je dokumentem, který přijaly vítězné mocnosti. Stále platí, že mezinárodní právo není nic jiného než dohoda velmocí. V geopolitickém cyklu, který začal porážkou Sovětského svazu, byla ale tato hierarchie zpochybněna.

Od konce studené války se objevily dva pokusy posunout se za Chartu OSN.

Tím prvním je doktrína humanitární intervence. Ta říká, že mezinárodní společenství je více než světový politický systém řízený rovnováhou sil. Že je tu i soubor norem, společných hodnot a institucí, které řídí chování států a dokonce mění jejich motivy. A že toto společenství může zasahovat proti porušování lidských práv bez ohledu na suverenitu států. Takto bylo zdůvodňováno bombardování Jugoslávie (1999). Koncepce humanitární intervence je ale v rozporu s platným mezinárodním právem.

Druhou koncepcí zpochybňující hierarchii norem mezinárodního práva, kde suverenita státu je na vrcholu pyramidy, je vize re-Sensibility to protect (R2P), tedy odpovědností chránit. Podle této představy neznamená suverenita státu svobodu jednat, ale povinnost pečovat o obyvatelstvo. Když se pak v Benghází začalo střílet, touto vizí bylo ospravedlňováno bombardování Libye (2011).

V praxi bylo zpochybnění mezinárodního práva spojeno především s vytvořením Kosova (2008) a jeho uznáním západními mocnostmi. Stalo se tak hlavně s odvoláním na právo národů na sebeurčení bez ohledu na suverenitu Srbska. Suverenitu jako základní princip práva narušovaly ale i další akce: nepočítají-li se lety amerických a britských vojenských letadel nad Irákem, tak první úder, který nebyl odsouhlasen Radou bezpečnosti, byl úder proti srbským pozicím v Bosně a Hercegovině (1995). Poté ovšem následoval jaderný pokus v Pákistánu, Indii, Severní Koreji, protože mnozí pochopili, že jenom ten, kdo je schopen sebeobrany, má právo na přežití. Tehdy začal velký chaos v mezinárodním právu.

Následovaly útoky střel s plochou drahou letu na Afghánistán a Súdán (1998), bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), bombardování Libye (2011). Navíc od roku 2008 do začátku roku 2014 bylo uskutečněno přibližně dva tisíce útoků amerických dronů na cíle v Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu, Somálsku, Iráku, na Filipínách a v Libyi. Ani tzv. barevné revoluce, podporované ze zahraničí, nerespektují suverenitu států – tedy klasickou hierarchickou strukturu mezinárodního práva. To je i případ zmíněné krize na Ukrajině.

Výkon hegemonistické role USA nectí mezinárodní právo ani zájmy spojenců. Ukrajina je pouze odvozený jev. V tomto právním zmatku, který započalo nadužívání síly Washingtonem a Bruselem, byla zrušena hierarchie norem. Pak je možné obrátit se k základním normám, které humanisté spojují s normami lidských práv. Tam je i právo na sebeurčení. Pravdou je, že podle koncepcí humanitární intervence a R2P snad každý může zasahovat podle toho, jak se mu zlíbí. Útoky na Afghánistán, Irák, Libyi či podpora povstalců v Sýrii nebyly odsouhlaseny Radou bezpečnosti. Jestliže se rusky mluvící menšina po převratu na Ukrajině cítí ohrožena, pak podle vizí humanitární intervence či R2P je Moskva může bránit i silou. Takový chaos je dnes v mezinárodním právu, když se rozbila hierarchie principů. V právním zmatku se jako nejrozumnější přístup jeví komentář Wang Iho, čínského ministra zahraničních věcí, v souvislosti s návratem Krymu k Rusku: Je třeba ctít mezinárodní právo a etnické i historické zvláštnosti.

Závěr

Válka nemůže nic změnit na třech základních rozporech Ukrajiny: na dramatických sociálních rozdílech v důsledku privatizace a korupce, náboženském rozdělení a na etnické pestrosti. Tyto rozdíly mají své vlastní politické vyjádření. Je třeba tyto rozdíly respektovat, ne jim dávat podobu stále hlubších rozporů a konfliktů.

Proto vývoj od převratu v Kyjevě do současnosti ukazuje, že jsou zde tři hlavní faktory, které určí budoucnost, ať již se podaří válku zastavit, nebo ne. Především je to dramatický ekonomický propad Ukrajiny, který bude mít i sociálně-politické důsledky. Druhým faktorem je skutečnost, že se nepodařilo mezinárodně izolovat Rusko.

Tím třetím je zpětná vlna v podobě ztrát Západu, především Evropské unie – zodpovědnost za ekonomicko-sociální propad Ukrajiny, zpětné důsledky ekonomické blokády Ruska a sociální migrace.

Když selhává právo a válka nepřináší nic než zabíjení a ničení, je nutné začít seriózně jednat. Skončit válku na Ukrajině co nejdříve vyžaduje vyjít z aktuální situace. V diplomatickém jazyce existuje pojem „fait accompli“. Označuje se tím skutečnost, která vnikla nestandardním způsobem, ale je nezvratná či jen velmi těžko změnitelná. Což je například svržení prezidenta Viktora Janukovyče či připojení Krymu k Rusku. Z tohoto faktu se musí začít – a třeba požadovat kompenzace, nikoliv změnu, která není dosažitelná. To je politika jako umění možného. Stejným faktem je i nová reprezentace Doněcka a Luhanska, s níž je třeba o míru jednat. Protože tamní představitele je možné označovat za samozvance, ale jsou reálnými nositeli moci. Tak jako politici, kteří se zmocnili moci v Kyjevě po převratu. Je třeba jednat, byť ta druhá strana požaduje tak „divné“ změny, jako je samospráva regionů, omezení moci oligarchů a garance neutralitu Ukrajiny.

Mír neznamená odstranění konfliktů, ale jejich přenesení z bojišť za jednací stoly. Žádné téma, které je předmětem válečného sporu – ať již jde o jazyková práva, rozsah samosprávy regionů, propustnost hranic či jiná – se mírem neztrácí. Jen o nich musí sporné strany jednat kulturním způsobem. I zákony, které dnes pomohou k zastavení bojů, lze později změnit, aniž by se muselo válčit.

„Duch Minska“ je symbolem takového přístupu. Je ale třeba vědět, že mír není rozhodnutí státníků v Minsku, ale sociální proces na Ukrajině. Není to stav, ale cesta. Cesta, ze které se dlouho nesmí uhnout, i když má mnoho zatáček, i když se na ní vyskytnou překážky a provokace. Třeba i krvavé provokace. V rozvrácené zemi je snazší válčit než vystavět mír. Nahlédnuto z opačného zorného úhlu, důležité je, kdo se jednání neúčastnil. Tedy především státy, jejichž politické elity podléhají tomu, co lze nazvat „geopolitické předsudky“ a dnes se daleko více podobá „geopolitickým emocím“.

Ukrajinská krize a následná občanská válka se stala zdrojem dramatického růstu nedůvěry mezi politiky z Moskvy, Bruselu a Washingtonu. Tento fakt se zhmotnil i v podobě ekonomických sankcí.

Tyto sankce nedůvěru dále prohloubily. Jsou zvláště nebezpečné proto, že v globalizujícím se světě 21. století je vzájemná ekonomická závislost nejdůležitějším zdrojem bezpečnosti. Nejen podnikatelé potřebují bezkonfliktní politické prostředí. I rozumní politici, kteří chápou, že stabilita liberálně demokratických režimů vyžaduje udržení životní úrovně středních vrstev, usilují o prohlubování ekonomického propojení států a regionů, tedy i Evropské unie, Ukrajiny a Ruska. A sankce nedopadají negativně jen na německou či ruskou ekonomiku a na životní úroveň nás všech. Otevírají prostor pro zcela falešné představy o tom, že bezpečnost lze zajistit získáním vojenské převahy. Zbrojením a prostorovou expanzí jednoho vojenského bloku se však skutečné bezpečnosti jen vzdalujeme.

Opakování sankcí vůči Moskvě a výzvy k dalšímu zbrojení naznačují, že Západ bude v bezpečí pouze tehdy, když se izoluje od Ruska. Ve 21. stol. však platí přesný opak: jen vzájemná závislost zajišťuje ochranu před fanatiky, příznivci nejrůznějších fobií – rusofobie, židofobie, amerikanofobie… Před extremisty, kterých je všude dost. Ty všechny, ať již žijí ve Washingtonu, Bruselu nebo v Moskvě, tlumí vzájemná ekonomická provázanost. Bezpečnost pomáhají zajistit jak zájmy podnikatelů, tak i nutnost udržet ekonomiku v chodu tak, aby byla zajištěna alespoň stagnace životní úrovně středních vrstev, když už ne její růst. Bezpečnost – to není vítězství jediné strany, ale vzájemná závislost.

Na závěr bych rád zopakoval slova, která jsem již jednou ve Volgogradu řekl: Politika ekonomických sankcí a militarismu je zcela v rozporu s humanistickou tradicí evropské kultury. Humanistické hodnoty – to jsou hodnoty, které se týkají všech lidí, všech civilizací. Jsou to hodnoty kooperace, ne války. A v této chvíli, kdy jsou násilně trhány ekonomické vztahy, které sjednocují Evropu od Atlantiku po Ural, je dvojnásob nutné upevňovat kulturní vztahy. Ve všech jejich rozměrech – od výměny výstav, hostování herců přes stáže studentů po sportovní soutěže a rozvíjení turistiky.

Čím méně spolu hovoří politici, tím více spolu musí mluvit lékaři, vědci, umělci, sportovci či regiony. Čím méně spolu hovoří centra, tím více musí spolu mluvit tzv. obyčejní lidé. Právě takováto komunikace vytváří infrastrukturu míru.

MUDr. Jiří Maštálka
poslanec Evropského parlamentu za KSČM (GYE/NGL)

Předneseno ve Volgogradu dne 17. září 2015 při příležitosti udělení čestného doktorátu na Volgogradské státní lékařské univerzitě

Ze stránek http://www.mastalka.cz/cs/