Knihy jsou lidem tím, co perutě ptákům
Začalo to vlastně všechno tenkrát v Mohuči, když Johannes Gensfleisch, později známý již jenom jako Guttenberg, vysadil a vytiskl prvá dvě slova – BUDIŽ SVĚTLO. Dvě slova a přece znamenala začátek konce středověkého tmářství, kdy člověk přestává žít ve tmách, prostřednictvím tištěného slova poznává pravdu a stává se sebevědomějším.
Na tohle všechno asi pan Gutenberg myslel, když vysadil a vytiskl právě tato dvě slova a žádná jiná. Budiž světlo a dostaň se do srdcí lidí, dostaň se tam i s moudrostí a zkušeností těch, kteří již dávno zemřeli a to, co poznali, chtějí předávat svým potomkům.
Obr.1 Závěr Kutnohorské bible s městským znakem z roku 1489
Jsou zkušenosti a útěchy staré jako sám svět a jsou palčivé otázky po pravdě dnešku. Není náhodou, že lidé hledají ve chvílích nejtěžších mravní posilu v literárním odkazu svých nejlepších dcer a synů, že sahají po knize. V neutěšených dobách pátrají po slavné tradici svého národa a snad nikde na světě nejsou osudy knížek tak úzce spjaty s osudy lidí, jako u nás. Jak to tedy bylo s kolébkou našeho knihtisku?
Stejně jako všude jinde se i v Čechách na začátku dějin knihtisku objevuje řada pozoruhodných tisků, které nejsou označeny ani letopočtem a místem vzniku, ani jménem svého tiskaře. Mezi ně patří zejména Kronika Trojánská, rytířský román o osudech a pádu starověké Tróje, složený koncem třináctého století mesinským soudcem Guidonem z Kolumny. Encyklopedie a slovníky o ní tvrdí, že je „zároveň prvním českým prvotiskem, provedeným v Plzni kolem 1468 od neznámého tiskaře.“
Ottův slovník naučný ale k tomu na stránce 788 připomíná: ,,… o čemž však Dobrovský ne bez důvodů pochyboval.“
Obr.2 Ukázka z České bible Martina z Tišnova z roku 1689
Kdyby totiž letopočet byl opravdu důkazem data jejího vydání, byli by Čechové čtvrtým národem na světě, který pochopil význam knihtisku a rozšířil ho po celé své zemi. Vedle Německa, Itálie a Nizozemí bychom se octli rázem na špičce evropské vzdělanosti, kdežto jakékoliv pozdější datum by znamenalo zařadit se až za Francii, Švýcarsko, Polsko a Uhry. Déle než sto padesát let se táhl tento spor, ve kterém mnohdy zaznívalo víc vlastenčení než argumenty, kdy se pronášely jménem národa kletby a všechno se poměřovalo jenom tím, je-li to národní, nebo ne. Jenomže to národní v tomhle smyslu se až příliš rýmovalo se slovem nacionální, kde se ve jménu vlastenectví hlásila ke slovu kulturní zápecnost.
Kulturnost našich zemí je přece nezvratitelným faktem a posunutí data prvního českého tisku o nějaký ten rok stále ještě znamená být třeba před datem objevení Ameriky, nebo před vytištěním první knihy v Rusku.
Podívejme se ale i do pozdějších stránek historie našeho knihtisku. Čeští tiskaři byli nejenom vynikajícími umělci a řemeslníky, ale podíleli se mnohdy aktivně i na veřejném životě národa. To s sebou pochopitelně přinášelo více svízele, než uznání; více potíží, než tvůrčích možností. Po celé šestnácté století bylo v Čechách a na Moravě mnoho ilegálních tiskařů, kteří pracovali pro Jednotu bratrskou, v té době pronásledovanou náboženskou obec. V Praze se knihtisk vyvíjel pod značným universitním vlivem, vždyť profesoři University Karlovy byli nejednou sami vydavateli nebo překladateli různých vědeckých spisů a traktátů. Jiří Melantrich z Aventýna dosáhl v roce 1534 na pražské universitě hodnosti bakalářské a za osmnáct let poté koupil od Bartoloměje Netolického tiskárnu. Tu pak neustále rozšiřoval a zveleboval, až ji přivedl k nebývalému rozkvětu. Stal se po právu reprezentantem pražského knihtisku druhé poloviny šestnáctého století. Ani jeho nástupce, Daniel Adam z Veleslavína, neměl k pražské universitě daleko, studoval na ní sedm let a byl podle svědectví kronik mužem všestranně vzdělaným a moudrým.
Nejkrásnější tisky však vycházely z českobratrské tiskárny v Ivančicích a Kralicích. U kolébky ivančické tiskárny stál českobratrský biskup Jan Blahoslav a mimo jiné v ní vydal tato čtyři díla nejznámější — českobratrský kancionál Písně duchovní evangelické, Nový zákon, Evangelia neboli pašije a drobnou, ale významnou knížku Muzika. Knihy z ivančické a kralické tiskárny jsou pro svou vysokou jazykovou hodnotu neustále předmětem vědeckého zkoumání.
Bělohorská tragédie přinesla i náhlé ochromení knihtisku. V českých zemích mohly pracovat pouze tiskárny katolické, byla vydána mnohá cenzurní nařízení a čeština byla pomalu vytlačována němčinou. Nekatoličtí tiskaři opouštěli svou vlast, universita byla spravována jesuity. Avšak ani společenské ponížení, ani politická nemohoucnost nezadusily národ. Znovu se začínají objevovat první známky národního obrození, znovu se utlačovaný národ dostává do pohybu a probouzí se do boje za svoje práva. Jedním z nejdůležitějších projevů českého obrození se stává boj za obnovení a povznesení českého jazyka; jeho rozvoj už není jenom otázkou uzavřených pracoven učenců, ale lidových kulturních středisek, jakými byly bezesporu Krameriova Česká expedice a české divadlo.
4. února 1719 se v Praze objevily první české noviny, které vytiskl český tiskař a impresor Karel František Rosenmüller, pražský měšťan. V roce 1789 začal vydávat mladý osvícenec a nadšený buditel Václav Matěj Kramerius Pražské poštovské noviny a v roce 1791 je přejmenoval na Krameriusovy c. k. vlastenské noviny. Jeho známá Česká expedice vydávala znovu staré české spisy a překládala z cizích jazyků knížky pro zábavu i poučení. Křísila v lidech odumřelý český jazyk a s ním i národní uvědomění. Česká kniha svedla nesčíslněkrát boj za český jazyk, boj, ve kterém mnohokráte prohrávala, aby nakonec zvítězila.
Obr.3 Titulní strana z šestého dílu Kralické bible z roku 1593