Operace Německa ve Španělsku

„Černý vetřelec“ kapitán van Rintelen, vyzvědač a původce mnoha sabotáží za první světové války, našel i mezi hitlerovci pokračovatele. Nejčastějším cílem nacistické diverze bývala Anglie, jako ostrovní říše s dalekosáhlými životně důležitými spoji poměrně snadno zranitelná.

 

Je známo, že se hitlerovci mnohokrát a vždycky bezúspěšně pokusili obsadit nebo alespoň vojensky vyřadit britskou skalní pevnost Gibraltar, střežící průjezd lodí Středozemním mořem. Již 17. září 1940, kdy do Berlína zavítal osobní vyslanec španělského diktátora Franka, ministr Sérrano Suňer, prohlásil Hitler: „Jde o to, obsadit co nejrychleji Gibraltar a uzavřít tuto úžinu …“

Za měsíc opakoval nacistický vůdce svému španělskému kolegovi tento požadavek při jejich vzájemném setkání v pyrenejském městečku Hendaye, ale bez viditelného ohlasu. Španělsko, odkázané rovněž na námořní dovoz, se přece jen obávalo mocného britského válečného loďstva, které by asi přímý útok na svou důležitou základnu neponechalo bez odvety. Proto se španělský diktátor rozhodl balancovat mezi dvěma vejci. Nesouhlasil s přímým vojenským přepadením Gibraltaru, ale mlčky dal německým a italským fašistům k dispozici španělské přístavy, zejména sousední Algeciras, pro jejich sabotážní a diverzní akce.

Canarisův abwehr a Schellenbergova rozvědka měly kolem Gibraltaru hustou síť svých agentů. A to jak na španělské straně, tak i v protilehlém Tangeru. Oba šéfové nacistické špionáže se pak pokoušeli proniknout mezi stovky španělských přístavních dělníků a techniků, kteří denně docházeli do Gibraltaru pracovat.

Zpočátku měla řada sabotážních akci úspěch. Nejedna dopravní loď, jež opustila Gibraltar směrem do Anglie, se cestou tajemným způsobem potopila, nebo byla přinejmenším vážně poškozena výbuchem nebo požárem. Bylo jasné, že jde o dílo nepřátelské rozvědky. Ale jak si počínala? Úkolem rozluštil tyto záhady a zabránit jim pověřila britská Intelligence Service zvláštní komisi odborníků, k níž patřil vedle profesora R. V. Jonese, technického ředitele britské tajné služby, také vrchní inspektor Scotland Yardu Leonard Burt. Odborníci postupně většinu metod fašistických sabotérů odhalili. Zavedením velmi důkladných osobních prohlídek všech zaměstnanců v přístavišti například zjistili, že se agenti snažili umístit na lodích dobře maskované časované nálože. Jednou to byly termosky zčásti naplněné čajem, jindy kufříky s dvojitými stěnami, potřetí jídelní misky se skutečným obědem na dvojitém dně, a velmi často bývala vysoce účinná třaskavina s časovým mechanismem ukryta pod vrstvou čerstvého ovoce nebo zeleniny připravené k nalodění. Mnohem vážnější než tyto způsoby byly však útoky italských a německých „žabích mužů“, prováděné hlavně ze španělského Algecirasu. Komise odborníků přesto našla účinné způsoby obrany. Na ochranu proti magnetickým minám byly trupy zakotvených lodi obklopeny těžkými ocelovými sítěmi. A za druhé — přístavní rejdou neustále křižovaly zvláštní hlídkové čluny, které kropily moře koberci malých pětiliberních hloubkových min. To účinnost „žabích mužů“ zcela ochromilo.

Nacistická rozvědka se ovšem nevzdala. Její šéf – agent dr. Hans Hoeberlein, Canarisův zmocněnec, získal do svých služeb britského technika španělské ho původu José Estellu Keye. Slíbil mu, že po skončení akce dostane vedle královské odměny i dobře placené místo ve španělském státním aparátu. Key dostal za úkol sledovat rozsah i obsah lodních nákladů určených pro britská vojska na Blízkém a Středním východě.

V jednom nebo dvou případech měl Key úspěch. Nešlo sice o informace rozhodujícího významu, kterých se zmocnil, ale Hoeberlein byl spokojen. Jenže José Key, potěšen prvními úlovky, si začal věřit víc, než bylo zdrávo. Proto si vůbec nevšiml, že ho od určitého dne při každém kroku věrně jako stín provázejí agenti britské tajné služby. Ale nejen to. Když se o Keyově špionážní práci přesvědčili, zorganizovali Hoeberleinovým jménem schůzku, při které měl Key odevzdat spojce závažný materiál. Důvěřivý Key se dostavil … Za několik hodin již letěl v bezpečném doprovodu do Londýna.

Zatčení proběhlo zcela nenápadně. A Hoeberlein se ještě několik týdnů těšil z obsáhlých zpráv svého mistrovského agenta v Gibraltaru, než pochopil, kdo si to s ním vlastně Keyovým jménem hraje. 18. května 1942 byl José Estella Key v Old Bailey odsouzen a za několik týdnů jako vlastizrádce a vyzvědač popraven.

 

Zpráva o popravě José Estella Keye

V srpnu 1943 se octl před vojenským tribunálem v Gibraltaru dvaadvacetiletý Španěl Louis Lopez Cordon Cuenca, prodavač v místním obchodě s ovocem a zeleninou. Soudce McDougall jej obvinil ze špionáže a pokusů o sabotáž.

Cuenca se přiznal, že ho při jedné návštěvě v přístavu La Linea jeho falangistlcký přítel seznámil se dvěma nacistickými agenty, kteří mu nabídli pět set anglických liber, jestliže podloudně dopraví do Gibraltaru větší množství časovaných náloží. Měl je propašovat s jiným zbožím do podzemních skladišť Gibraltaru. Němečtí agenti mu vysvětlili, že malé, avšak vysoce účinné pumy budou uloženy v bednách s čerstvými pomeranči a citróny, které do obchodu, kde byl Cuenca zaměstnán, běžně z La Liney docházejí.

„Ovšem ukázalo se, že to není proveditelné,“ prohlásil Cuenca před soudem. „Proto se němečtí agenti rozhodli, že ukryjí pumy mezi hlávky zelí. Ale já jsem měl nápad, že by bylo nejvhodnější umístit je do velkých trsů banánů. To se taky stalo. Podobných zásilek přišlo několik. Poslední zrovna toho dne, kdy jsem byl zatčen…“

Cuencovi už se nepodařilo umístit po slední nálož a odejít z Gibraltaru, aby se potěšil ze slíbené odměny. 31. srpna 1943 byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Vykonáni rozsudku se však poněkud protáhlo. V Gibraltaru totiž nebyl žádný kat. Poslední poprava se tam konala roku 1931. Proto musel Cuenca čekat, až z Londýna vojenským letadlem přiletěl britský mistr popravčí Thomas Pierrepoint se svými pomocníky…

Přes všechny nezdary se nacistická rozvědka nevzdala plánů na rozsáhlou diverzi v Gibraltaru. Nasvědčují tomu vzpomínky špióna Ericha Gimpela, Canarisova agenta č. 146 a pozdějšího Schellenbergova zvláštního agenta ve Spojených státech.

Gibraltar, vzpomíná Gimpel, byl pro Hitlerovce nestravitelným oříškem a stálým nebezpečím, zvláště pro ponorky, jež tudy musely proplouvat v noci a pod vodou, takže při silných podmořských proudech nejednou havarovaly. Tehdy, v roce 1944, už přímý útok na Gibraltar nepřicházel v úvahu. Ani z moře, ani z pevniny. Zbývala jediná naděje na sabotážní akci velkého rozsahu.

Byla připravena přesně na dobu, kdy se v podzemních sálech této skalní pevnosti konala porada nejvyšších velitelů spojeneckých armád, mezi nimiž byl také americký generál Eisenhower. „Berlínským agentům ve Španělsku,“  tvrdl Gimpel, „se podařilo podplatit a získat na svou stranu šoféra britského guvernéra Gibraltaru. Ten se odvážil ztřeštěného kousku – umístil pod chladič služebního Rolls-Royce časovanou pumu a s takto vybaveným autem projel jako vždy bez kontroly řetězem stráží. Od okamžiku, kdy šofér zaparkoval vůz ve skalní garáži, obklopené obrovskými skladišti pohonných hmot, zbraní a střeliva, chybělo do předpokládaného výbuchu necelých šest hodin. Podle výpočtů nacistických odborníků měla vhodně umístěná nálož celou skalní pevnost doslova rozmetat. A v tunelech nad skladišti probíhala porada spojenecké generality…

Ovšem britští bezpečnostní a protišpionážní odborníci v těch dnech sotva zamhouřili oko. Byli všude. Každou obvyklou kontrolu zmnohonásobili, celou pevností a všemi skladišti neustále procházely zvláštní hlídky vybavené různými naslouchacími a měřícími přístroji. Hlídači hlídali hlídače, každý byl podezřelý, jedni kontrolovali druhé a všichni sebe navzájem.

Do výbuchu časované nálože chyběly pouhé dvě hodiny … A v tom byla puma objevena!

Objevena a zneškodněna. Zároveň s ní zmizeli – na doživotí – také tři agenti. Jednání představitelů spojeneckých armád v gibraltarské pevnosti proběhlo úspěšně. Všichni si pochvalovali, jaký tam měli pro svou práci klid…

„Čtyři týdny poté,“ píše nacistický špión Gimpel ve svých pamětech, „obrátil jsem se na svou služebnu s vlastním návrhem na diverzi v Gibraltaru. Ohlásil jsem se u zastupujícího šéfa dr. S., nenápadného muže střední postavy.

„Posaďte se,“ řekl mi dr. S. „Myslím, že vás hned zase pošleme do Španělska. Máme málo lidí s vašimi zkušenostmi. Byl jste tam dole poměrně dlouho, že? Máte nějaký návrh?“

Myslel jsem na svůj – gibraltarský — plán. „Ano,“ odpověděl jsem. „Věděl bych snad o možnosti, jak by se dal bez velkých finančních a lidských oběti vyhodit do vzduchu přístav v Gibraltaru.“

Dr. S. vstal a nabídl mi cigaretu. „Můj milý, tohle byste mi měl vysvětlit podrobněji.“ „Beze všeho,“ odpověděl jsem. „V přístavišti v Algecirasu bývá průměrně zakotveno kolem čtyřiceti nákladních lodí. Pobřeží rejdy patří Španělsku. Tam odtud bychom mohli nasadit naše lidi.“ „Jaké lidi?“ přerušil mě dr. S.

„Mám na mysli žabí muže, jak jich například používají Italové. Mohl bych je propašovat přes hranice třeba jako artisty. To by nebylo nijak obtížné. Když půjde o Gibraltar, budou Španělé samá ochota.“ „A jak by se vaši lidé nepozorované přiblížili k lodím?“

„To je docela prosté. Museli bychom přesně na minutu zahájit klamný ponorkový útok a připoutat k němu pozornost britských obránců. Naši plavci potřebují urazit pod vodou nějakých dvě stě metrů. To dokáží snadno, uplavali už větší vzdálenosti.“

Dr. S. se pro můj plán nadchl. Celý VI. úřad RSHA (Schellenbergova esesácká špionážní ústředna) s ním souhlasil. A ž na jednoho — Ottu Skorzenyho, osvoboditele Mussoliniho, „zázračné dítě“ říšské bezpečnostní služby. Skorzeny byl totiž proti všemu, co nepocházelo od něho. A protože právě on stál v čele sabotážního oddělení, sabotoval i můj projekt a přemluvil Schellenberga, aby se mého návrhu vzdal. Ještě dnes jsem přesvědčen,“ napsal agent Gimpel roku 1956, „že by se byl útok v Algecirasu podařil…“

Myslet si to Gímpel mohl, pokud by to pro něho bylo útěchou. Odborníci britské bezpečnosti a kontrašpionáže si však přes všechny pokusy o zničení skalní pevnosti Gibraltaru po celou válku udrželi čistý štít. V oblasti papírových plánů a nerealizovaných představ zůstala i rada jiných „světových“ sabotáží, jež měly hitlerovským zbraním přinést vytoužené vítězství. Vysloužilý generál a geopolitik profesor Karl Haushofer si kupříkladu představoval, že by nacistům stačilo k obsazení jihoamerické pevniny asi 20 000 invazních vojáků, k nimž by se coby jeden muž připojily legióny tamních německých usedlíků ve funkci „pátých kolon“.

Skoro až k realizaci postoupil jiný sabotážní plán nápaditého špióna Gimpela, který dostal krycí název „Operace Pelikán“. Jeho cílem bylo zničení Panamského průplavu. Gimpel k tomu chtěl použít dvou střemhlavých bombardovacích letounů štuk, které se měly dostat přes oceán rozebrány na dvou ponorkách.

Všechno bylo vyřešeno a připraveno, letouny naloženy. Necelých čtyřiadvacet hodin před vyplutím však dostal Gimpel naléhavý telegram z Berlína: „Operace Pelikán zrušena. Okamžitě se vraťte a hlaste se u mne. Schellenberg.“

Podle informaci „z druhé strany“ kdosi akci už před zahájením prozradil. A Gimpel se ještě po letech divil, kdo to mohl být. Jako by „druhá strana“ nemohla mít v německých přístavech agenty, kterým neujde taková maličkost, jako je nakládání dvou rozebraných letounů do ponorek …

I tak mělo samozřejmě Španělsko, a s ním i jihoamerická oblast, pro německou výzvědnou službu značný význam. Nacisté tam totiž po celou válku udržovali zásobovací základny pro své ponorky daleké plavby a měli tam síť vysílaček, které jednak řídily pohyby lodí a naváděly je na nepřátelské konvoje, jednak zajišťovaly cennou meteorologickou službu, jejíž zprávy pomáhaly nacistickému válečnému námořnictvu i letectvu. Takzvaná neutralita Frankova Španělska vypadala tedy ve skutečnosti – o dodávkách strategických surovin ani nemluvě ! — trochu jinak, než jak ji po válce západní historikové vykreslovali.