Co vedlo k tzv. „leteckému mostu“ (3)

logoSdělovací prostředky nás v uplynulých dnech informovaly o 60 výročí tzv. „leteckého mostu“, této, div ne hrdinné operaci na záchranu Berlína. Jak to bylo ve skutečnosti? Na to odpovíme kapitolami z knihy norského spisovatele Alberta Nordena „Tak se dělají války.“

Rozdělení Berlína — dílo západních mocností

V Berlíně měly západní mocnosti zcela jiné právní postavení než ve svých okupačních pásmech. V Berlíně nesměly vykonávat „svrchovanou pravomoc", která jim příslušela v západních pásmech, protože Berlín byl a je částí sovětského okupačního pásma a podléhal sovětské pravomoci.

První bod „Dohody o kontrolním postupu v Německu" z 5. června 1945 stanoví:

„Za účelem okupace bude Německo ve svých hranicích… rozděleno do čtyř pásem .. ." (20)
Berlín tedy nebyl vyňat ze sovětského okupačního pásma, ale tvořil jeho součást. Stejně jako v ostatních částech sovětského pásma byla svrchovaná pravomoc i v celém Berlíně v sovětských rukách. Proto také podléhala sovětské správě zařízení říšské dráhy a celá síť berlínských průplavů. Západní mocnosti dostaly jedině právo, aby se podílely na okupaci Berlína a na jeho společné správě prostřednictvím spojenecké komandatury podléhající spojenecké kontrolní radě.
Druhý bod „Dohody o kontrolním postupu v Německu" z 5. června 1945 o tom říká: „Území Velkého Berlína bude obsazeno vojsky každé ze čtyř mocností. K řízení správy tohoto území bude zřízena spojenecká komandatura skládající se ze čtyř velitelů jmenovaných příslušnými vrchními veliteli." (21)
Dohoda o společné správě Berlína, který i nadále podléhal sovětské svrchované pravomoci, vyplynula ze skutečnosti, že čtyři velmoci se zejména pod vlivem Sovětského svazu zavázaly zachovat Německo jako jednotný celek. Proto se rozhodly přeložit sídlo Kontrolní komise jako nejvyššího spojeneckého kontrolního orgánu do německého hlavního města, aby odtamtud zajistil „přiměřenou jednotnost postupu vrchních velitelů v jejich okupačních pásmech" při uskutečňování smluvně dohodnutých cílů okupace.
Právo západních mocností na společnou okupaci Velkého Berlína bylo podmíněno dodržováním protimilitaristických, protifašistických a demokratických cílů Postupimské dohody. Vzhledem k uznanému právu německého národa na sebeurčení však bylo právo západních mocností časově omezena na dobu, kterou budou potřebovat demokratické síly v Berlíně k dosažení těchto cílů.
Společná okupace a správa Velkého Berlína vycházely ze skutečnosti, že Berlín má zůstat hlavním městem Německa, a proto musí být sídlem Kontrolní komise, které podléhala spojenecká komandatura jako její výkonný orgán.

Dočasná společná okupace a správa Berlína státy protihitlerovské koalice, které se zavázaly k jednotnému postupu, měla ostatně týž politický cíl jako jejich přítomnost v celém Německu: definitivní odstranění válečných sil, usnadnění mírové demokratické obrody a sjednocení Německa v mírumilovném, demokratickém státě.
Ale politika západních mocností sledovala přesně opačné cíle. Ihned po příchodu do Berlína začaly ve svých sektorech připravovat rozdělení města, aby je za pomoci německých reakcionářů všeho druhu změnily v předsunutou hlídku nové války proti Sovětskému svazu a po vytvoření tábora socialistických států proti celému socialistickému táboru.
Místo aby západní mocnosti pomohly vytvořit z celého Berlína co nejrychleji středisko míru a demokracie v Německu, udělaly ze ,,svých" sektorů od samého začátku a systematicky středisko studené války a reakčních sil a přisoudily Západnímu Berlínu funkci, aby v sovětském okupačním pásmu, k němuž Berlín patřil, a především v demokratickém sektoru města všemi prostředky brzdil mírový a demokratický vývoj v duchu Postupimské dohody.

Nevenek se ještě západní mocnosti snažily přechodně zachovat jisté zdání. Spojenecká komandatura, která se mohla usnášet jedině v případě jednomyslnosti všech čtyř představitelů, projevila na své první schůzi dne 11. června 1945 výslovný souhlas se všemi dosavadními opatřeními sovětského velitele Berlína. (23) Tuto skutečnost nesmíme zapomenout, protože by ji až příliš rádi zapomněli historikové a vlády západních mocností.

Když se koncem listopadu 1945 v Berlíně ustavilo městské zastupitelstvo zvolené obyvatelstvem v říjnu 1946, obě dělnické strany v něm měly dvoutřetinovou většinu. Byly dány všechny předpoklady jejich spolupráce v zájmu míru. Díky iniciativě SED schválilo jednotné městské zastupitelstvo dne 13. února 1947 a 27. března 1947 významné zákony, jako například zákon o vyvlastnění koncernů a zákon o likvidaci majetku válečných zločinců a aktivních nacistů. Kdyby tyto zákony byly vstoupily v platnost i v Západním Berlíně, znemožnily by monopolistům a nacistům pokračovat v jejich osudné činnosti a rozdmýchávat studenou válku. To se ale nestalo. Pravicové vedení SPD nevyužilo dvoutřetinové většiny v městském parlamentě k tomu, aby spolu s SED zmařilo plány reakce a zabránilo rozdělení města ale naopak spojilo se s reakčními silami v CDU a CSU. Tyto skupiny pak ochotně podporovaly koncepci západních mocností. Aby zachránily své pozice v Západním Berlíně, uskutečnily během několika týdnů dlouhodobě připravené rozdělení orgánů magistrátu a jako reakční koaliční většina městského zastupitelstva přeložily jeho zasedání do Západního Berlína.
Podporovaly je západní okupační mocnosti, které se ujaly německého monopolistického kapitálu a otevřeně se ho snažily zachránit. Ukázalo se to zřetelně, když západní spojenci odmítli schválit zákon o dekartelizaci a tak zabránili, aby zákon vstoupil v platnost. V téže době, kdy ve spojenecké komandatuře uplatnili právo veta proti vyvlastnění koncernů, ve „svých" sektorech povolili činnost sdružení podnikatelů a předali jim jmění rozpuštěných fašistických hospodářských skupin a říšských služeben. Do konce roku 1947 povolili na 200 těchto organizací.

Ve východní části Německa mezitím pokrokové síly důsledně plnily ustanovení Postupimské dohody. Západní mocnosti i němečtí monopolisté brzo poznali, že jejich plány na obnovení imperialistického panství v celém Německu jsou odsouzeny k nezdaru. Začali proto chystat rozdělení Německa, aby obnovili staré poměry aspoň ve své okupační sféře.
Berlín v těchto plánech hrál klíčovou úlohu. Politicky a hospodářsky se měl stát součástí plánovaného západoněmeckého státu a zároveň jako předmostí uvnitř sovětského okupačního pásma měl narušovat další antifašisticko-demokratickou výstavbu. Z tohoto „frontového města" pak chtěly reakční síly ve vhodnou dobu zorganizovat připojení východní části Německa.
Z toho důvodu se západní mocnosti v Berlíně snažily zabránit sjednocení dělnické třídy a získat vliv nad buržoazními stranami a SPD. Z toho důvodu ochraňovaly monopolisty, důsledně sabotovaly berlínské hospodářství a odmítaly s východním Německem uzavřít obchodní smlouvy.

Pokrokové síly odpověděly na rozdělení Berlína a Německa programem míru a demokratické obnovy. Společně se Svobodným německým odborovým svazem, Svobodnou německou mládeží, Svazem obětí nacistického režimu a dalšími masovými organizacemi vyzval demokratický blok berlínské obyvatelstvo, aby odhodlaně, cílevědomě, vytrvale a ze všech sil bojovalo za uskutečnění tohoto cíle. „Obnovení jednoty Berlína po správní, hospodářské a zásobovací stránce" — to byl jeden z hlavních úkolů — „je předpokladem obnovení normálních poměrů v Berlině a tím i předpokladem společného úsilí o jednotu Německa a spravedlivý mír… To je cíl důstojný boje všech obyvatel, protože všechny demokratické síly v Berlíně mají velkou odpovědnost za celé Německo."

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *