Jak to bylo s U2

powersDne 1. května 1960 byl nad Sverdlovskem sestřelen raketovým zásahem špionážní letoun U 2, pilotovaný Američanem Powersem. Tehdy byl oznámen jen tento jediný raketový zásah. Že další raketou byl zničen sovětský MIG, pilotovaný nadporučíkem Sergejem Safronovem, to oznámeno nebylo…

 

V předvečer onoho památného Prvního máje byli obyvatelé Sverdlovska rozladění: meteorologové předpovídali pošmourné deštivé počasí. K radosti občanů se jejich předpověď nesplnila.

Před začátkem manifestace však »otcové« města a oblasti dostali od vojenských orgánů znepokojivou zprávu — ke Sverdlovsku se blíží ve velké výšce, nedostupné pro sovětské stíhačky, neidentifikovaný letoun, který časně ráno narušil jižní hranice SSSR. Jak se ukázalo později, neméně vzrušen byl i sám pilot, sedící v kabině tohoto výškového letounu. Byl to tehdy ještě neznámý Francis Garry Powers — občan USA, plnící tajný úkol Ústřední zpravodajské služby (CIA). Zanedlouho se o tomto muži rozepsaly všechny noviny na celém světě.

V předpovědi počasí se toho dne ostatně zmýlili – nejen sovětští, ale i američtí meteorologové. Ti naopak pilotovi slibovali pro celou jeho trasu jasné, bezoblačné počasí, a tedy ty nejlepší podmínky pro letecké snímkování. Ve skutečností mu po celou dobu letu až k Uralu zemi zakrývaly mraky. Až když se blížil ke Sverdlovsku, objevila se jeho zrakům země.

Na mapách, které Powers dostal před odletem, byla modrou tužkou vyznačena místa dislokace sovětských raketových baterií, a letoun, pilotovaný zkušeným letcem, se jim obratně vyhýbal. Tak se to alespoň Powersovi zdálo. Když pořídil snímky důležitého objektu na břehu velkého jezera Irťaš (sovětské noviny začaly o něm psát až teprve od roku 1989 jako o „uzavřeném městě Čeljabinsku — 40“), Powers začal oblétat Sverdlovsk. Toto velké uralské město zřetelně viděl, byl od něho vzdálen tři čtyři desítky kilometrů.

u2V té chvíli se stalo něco, čeho se tak bál. Zprava za nim se ozvala dutá rána a vzplanul oranžový záblesk. Proti Powersovi byla použita sovětská raketa „země—vzduch“ (dnes již dávno vyřazená z výzbroje). Letadlo se silně otřáslo, motor vysadil a U 2 začal ztrácet výšku.

Powersovi zbývaly k rozhodování pouhé sekundy. Podle instrukcí měl stisknout na panelu spínač destrukčního bloku a sám se bez meškání katapultovat. Destrukční blok spojený s časovým mechanismem měl zajistit naprosté zničení letadla.

Pilot se zřejmě již předem rozhodl, že se zachová jinak. Nemohl mít přece jistotu, že si instruktoři CIA neusmysleli, poslat ho na onen svět i se zasaženým letadlem. Přece by se jim vůbec nezamlouvalo, aby se dostal do rukou »rudým«. S velikou námahou se mu podařilo otevřít kryt kabiny. Vzduchová vlna ho přitiskla k palubní desce a hadice kyslíkového přístroje mu bránily dostat se ven. Nakonec se Powersovi přece jen podařilo vyprostit se z kabiny a vyskočit.

Nad hlavou se mu rozevřela kupole padáku. Hlavou mu blesklo: jsem živ!

Den 1. máje byl pro výzvědný let U 2 zvolen nikoli náhodně. Organizátoři špionážní akce soudili, že Rusové se neodváží zasadit raketový úder bez domluvy s Moskvou. A tam budou všichni vojenští činitelé zaneprázdněni přípravou k přehlídce. Powers tak získá čas k úspěšnému splnění úkolu. S nuceným přistáním letounu se nepočítalo.

První část letu v délce 300 mil z Péšávaru k hranicím SSSR trvala asi hodinu. Hranici letoun přeletěl, jak zafixovaly sovětské radary, v 5 hodin 36 minut moskevského času. Uralská správa protivzdušné obrany, jakmile dostala zprávu o narušiteli, byla uvedena do pohotovosti.

Stíhačky MIG 19, které byly v oněch letech ve výzbroji, mohly dosáhnout maximální výšky 17 až 18 kilometrů, kdežto U 2 letěl mnohem výš. Přesto bylo k zadržení narušitele vysláno několik stíhacích letadel — velitel eskadry Ajvazjan, nadporučík Sergej Safronov a další. Ze svých strojů se snažili dostat co mohli. Ale jejich snaha připomínala spíše zoufalý pokus předjet normálním žigulíkem závodní automobil. A Powersův letoun se již dostával do operační zóny raketových baterií.

»Vidím cíl,« hlásil operátor radiolokátoru.

V témže okamžiku byly jeho souřadnice předány na velitelské stanoviště, odkud následoval rozkaz — zničit CÍL.

Velení protivzdušné obrany oficiálně prohlásilo, že na Powerse byla vypálena jedna jediná raketa.

To ale nebyla pravda, o čemž věděla i Moskva. Například mnozí účastníci prvomájové manifestace ve městě Verchnij Ural viděli, (včetně jednoho z autorů tohoto článku) jak se na jasném nebi náhle objevil bílý obláček, který mohl zanechat jen výbuch rakety. Ten obláček se objevil ve vzdálenosti asi třiceti kilometrů, právě nad místem, kde
— jak vešlo později ve známost — byl dislokován raketový útvar. A od Sverdlovska k tomuto místu byla ještě dobrá stovka kilometrů. Rakety byly vypáleny nejméně dvě nebo tři, a v důsledku chyby obsluhy radiolokátorů a nekoordinovanosti mezi raketovými četami byl sestřelen i sovětský stíhač. Nadporučík Safronov zahynul. Takže to bylo nejen vítězství na uralské obloze, byla to i tragédie, o které bylo z prestižních důvodů tehdy nařízeno (zřejmě na nejvyšší úrovni) mlčet.

Ve chvílích, kdy se nad Uralem odehrávaly tyto události, v hlavním městě se dokončovaly přípravy a pak začala vojenská přehlídka a lidová manifestace. Na   tribuně Mauzolea byli Chruščov, Vorošilov, Kosygin i host z NDR Otto Grotewohl. Ministr obrany maršál Malinovskij v tradičním proslovu prohlásil, že vlivné americké kruhy se nezřekly neblahé politiky »z pozice síly“, všemožnými způsoby brání ozdravení vztahů mezi státy, a za těchto okolností SSSR nezbývá, než se postarat o vybavení vojsk moderními zbraněmi a zdokonalování vojenského mistrovství. Nové zbraně — těžké rakety — byly toho dne vezeny po Rudém náměstí.

A jak na události reagovaly Spojené státy? Uplynulo nemálo hodin po zmizení špionážního letounu, než si tam doopravdy uvědomili, co se stalo. Známý americký publicista S. Gramont v knize „Tajná válka“, vydané v New Yorku v roce 1982 píše, že zakrátko vedoucí činitelé dvou nejmocnějších zemí na světě rozehráli před veřejným míněním „šachovou partii“.

Ta probíhala takto:

Dne 5. května 1960 bylo ve Velkém kremelském paláci zahájeno zasedání Nejvyššího sovětu SSSR, na kterém referoval Chruščov. Všichni se domnívali, že jeho projev co chvíli skončí, když Nikita Sergejevič pojednou začal mluvit mimo program. To bylo jeho zvykem. Tentokrát, podle Gramonta, to právě byl „tah bílými“. Chruščov se zmínil o množících se případech narušování sovětských hranic americkými letadly a uvedl, že k poslednímu incidentu došlo v minulých dnech, „na 1. máje, o největším svátku našeho lidu a pracujících všech zemí“. Ale řádné podrobnosti přitom neuvedl.

Reakce druhé strany byla chvatná a ne dost promyšlená, v důsledku čehož se prezident Eisenhower dostal „do pasti“. Státní departement v domnění, že letadlo bylo zničeno a pilot zahynul, vydal prohlášení, ve kterém se tvrdilo, že letoun U 2 plnil výlučné mírové poslání, ale v důsledku závad na přívodu kyslíku ztratil kurs a stal se nevinnou obětí. Třebaže Washington měl již upozornění od velvyslance v Moskvě, že Rusové mají nějaké další informace o špionážním letounu a lze se domnívat, že Powers byl zajat, toto hlášení bylo ignorováno.

A tehdy Chruščov udělal další tah, hrozící partnerovi „matem“. Ve svém vystoupení na témže zasedání Nejvyššího sovětu v poslední den jeho jednání prohlásil: „Soudruzi, musím vás zasvětit do jednoho tajemství. Ve svém minulém sdělení jsem se záměrně zdržel zmínky o tom, že pilot je živ a zdráv, a že máme k dispozicí trosky letadla. Učinili jsme tak proto, že kdybychom oznámili všechno, tak, jak bylo, Američané by si vymysleli jiné vysvětlení.“

Chruščov však, když takto dosyta vychutnal nesnáze CIA, vyjádřil naději, že prezident Eisenhower o této špinavé akcí snad ani nemusel vědět. Podle slov citovaného již Gramonta, taková »velkomyslnost« ponechávala americké straně možnost — řečeno opět šachovou terminologií — uchýlit se ke gambitu, k obětování jedné z figur pro záchranu partie. Takovou figurou se mohl stát Allen Dulles. Šéf CIA také se zřetelem k situaci a k možnosti zmaření jednání na nejvyšší úrovni, které se mělo uskutečnit v nejbližší době, sám prohlásil, že nebude-li vyhnutí, je ochoten stát se obětním beránkem.

Ale prezident oběť nepřijal. Možná že si nepřál dostat se do postavení pána domu, který neví, co se v jeho domě děje.

Na zasedání, kde vystupoval Chruščov, došlo ještě k jedné pozoruhodné události — předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR se namísto odstoupivšího „legendárního hrdiny občanské války“ Vorošilova, stal 53 letý Brežněv. Dne 7. května podepsal první výnos — o udělení řádů a medailí příslušníkům raketových vojsk, kteří se vyznamenali při plnění bojového úkolu zneškodnění špionážního letounu. Jako první v seznamu vyznamenaných byl uváděn nadporučík Sergej Ivanovic Safronov. Smutná lež byla uzákoněna: O tom, že byl vyznamenán posmrtně, nebylo řečeno nic.

Ale on už byl dva dny předtím pohřben… Když se piloti vrátili na základnu a dověděli se o tragické smrti svého druha — a Sergeje, silného pěkného chlapce, pocházejícího z Moskevské oblasti měli u jednotky všichni rádi — požádali velitelství o svolení pochovat ho na vojenském hřbitově v Permu. Z tohoto města tehdy vyletěl, zde žila jeho žena Anna a synek Saša.

A za několik dní se v okruhovém Důstojnickém domě ve Sverdlovsku konala oslava příslušníků raketových vojsk. O Safronovovi zde nebylo proneseno ani slovo. Vedoucí představitelé oblasti, dělníci — jak se tehdy patřilo — blahopřáli příslušníkům armády k vítězství, byl přečten pozdravný dopis ústřednímu výboru KSSS…

Můžeme se jen domýšlet, co měli na srdci ti, kteří tehdy znali pravdu.

A. ZOLOTOV, V. ČEREPANOV

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *