KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (2)

logoDějiny píší vítězové.

Co tu bylo před listopadem, vyžadovalo modernizaci a v mnohém docela z gruntu. Komu ležela na srdci, nechodil o tom jen tlachat po hospodách. Mluvit o tom s těmi, kdo o ní mohli a měli rozhodnout, nebylo leckdy snadné. Z velké části to byl i generační problém. Problém myšlenkových pochodů z dob před desítkami let. Ztuhly v určitý stereotyp, zatímco realita se mezitím vyvíjela dál. Modernizace však měla pořád šanci. Už se na ní tvrdě pracovalo. Byly to teprve první výhonky, ale správným směrem. Byl to šílený závod s časem.

V úplně jiné situaci, stalo se nám však v zásadě totéž, co Edvardu Benešovi. Také on začal řešit problémy, jež do předmnichovské republiky vnášely napětí, vlastně až pod tlakem zvenku. Když už je však řešit začal, podrazili ho – spojenci, u nichž spoléhal na podporu. Nás to koncem 80. let nezaskočilo o nic méně. Daladierovi s Chamberlainem nebylo jen šumafuk, že Beneš je ještě na Hradě a v Československu vládne protifašistická demokracie. Spojenecké závazky k Praze byly přímo olověnou koulí. Zbavit se jí potřebovali stůj co stůj. Mělo to však vypadat jako kapitulace Prahy, a ne nůž. který jí vrazili do zad sami. Gorbačov s námi už handloval i za pár rychlých úvěrů. Černou díru svého tureckého hospodaření jimi stejně nezadrátoval. Recyklovaných Runcimanů se u nás hemžily mraky už dlouho před listopadem – víc a s delšími prsty než ekipa toho nadutého lorda. To bylo třeba vidět zblízka – z knížek a článků, jež to házejí na jiné, to nikdo nevyčte. I kdyby u nás ve vedení sedělo po pěti Marxech, Engelsech a Leninech, jakou tu měl socialismus šanci přežít teď – když ho dali z Kremlu do frcu hůř než car Aljašku?

Která mocnost si sama naordinovala tak ostudný volný pád? Sama sobě a v míru – a ne následkem válečné kapitulace? I v aparátech, které měl kolem sebe, se Gorbačovovi říkalo „kukla" (loutka). Že si ho vodí jako na drátkách jiní, se dobře vědělo. Sám to přitom nebyl jen unikátní křivák. Pobral i neuvěřitelně málo rozumu. Přes filtr médíí, která mu vděčně dělala „image", se to velmi zdařile maskovalo. Kdo to měl možnost vidět zblízka, lapal po dechu. Ten člověk razil smrtelně vážně i tak bláznivé nesmysly, jako zeje nejvyšší čas zavřít všechny sovětské podniky, jež zatím nedosáhly špičkové západní úrovně. Kdo se ho zeptal, jak to myslí, schytal to jako „zatvrzelý zastánce stagnace". Zahraničním hostům Gorbačov s oblibou říkával, že ptát se, čím perestrojka skončí, mohou leda „nepoučitelné konzervy" – „konečnou podobu perestrojky ukážou samy procesy, které jsme generovali". Mnoha primitivismy a gramatickými úlety hýřila i jeho ruština. Pak už nebyly k dostání sirky ani v centru Moskvy. Čím horší to bylo, tím víc se hasila žízeň slanou vodou. Dějiny vlastní země se házely napospas Čtvrté lize baronů Prášilů. Za socialismus se vydávalo, nad čím by lezly očí z důlků nejen Marxovi, ale i většině utopických snílků před ním. Přesto Gorbačova nechal i v Kremlu až do konce. Ti, kdo tu hrůzu zastavit mohli, byli většinou starší. Avšak žádní hlupáci, jak to dnes plácá, kdo s nimi neprohodil ani půl slova (a většinou si od nich ani nic nepřečetl). Tady stojíme- u jedné z něj větších záhad moderních dějin. Škoda, že o ní mlčí jako hrob ti, koho se týká osobně. Pochopit to lze snad jen lidsky, ne však politicky.

Bylo to neskutečné selhání. Vědět, jak a proč k němu došlo, má velký význam i pro budoucnost.

Historie neměří své zvraty tím, cosi lidé právě mysleli – třeba, když cinkali klíči. Měří je tím, kdo z nich profitoval reálně – a ne ve snech, po nichž zůstaly oči pro pláč. Kdo profitoval z politického zemětřesení v celé východní Evropě, je už roky jako na dlani: lumpenburžoazie – a lumpenproletariát. Tady má předpona větší váhu než slovní základ. Není to totiž ani buržoazie – ani proletariát. I proto ta čilá „mobilita" mezi póly, která je jinak naprostou vzácností. Zrovna u nás je to však zčásti vlastně repríza. Růžová barva, jakou se přetírá vznik a výkon předmnichovských elit, má docela pádný důvod. Poněvadž postavy, jež by se už tenkrát daly zařadit mezi skutečnou buržoazii, se vejdou na pár prstů. Zbytek přišel v podstatě k hotovému už tehdy. Naše země byly průmyslovým srdcem monarchie. Moderní velkoprůmysl tu však byl, až na výjimky, v cizích rukou. Samostatnost nám daly až mocnosti po porážce monarchie v první světové válce – pod tektonickým vlivem vření, jež uvedla do chodu revoluce v Rusku (jak o tom psali Masaryk i Beneš, kdežto dnešní moc i média zarytě mlčí). Státní samostatnost, o niž se drtivá většina českých „horních deseti tisíc" nezasloužila ani v nejmenším, však přinesla – i nostrifikaci rakouských aktiv, která zůstala na našem území. Vznikla z práce „zlatých českých rukou". Zmocnilo se jich však novodobé panstvo. Do té doby to často bylo tuctové bankovní nebo správní úřednictvo. Nebo kapitál na úrovni „pana domácího", který měl dva až tři činžovní domy. Z dělníků a drobných úředníků tu sdíral až třetinu jejich platu – často za l + O bez příslušenství. O to víc byl ovšem posedlý tím – jak to vtipně popsal Fučík v Milencích s ekrazitem -, že mu ostatní museli smeknout jako první. Z tohohle chabrusu se narodila přes noc – česká buržoazní honorace. Neuměla to o moc lépe než ta dnešní. I tehdy si stačila přisvojit jen část toho, co tu po monarchii zůstalo. Značnou část ekonomiky nechala spadnout do zahraničních rukou. Už tenkrát u toho tak často byla jen „za provizi" – místo aby převzala sama podnikatelské riziko. Už tenkrát o trhu nejvíc řečnili ti, kdo se zmohli leda na korupční hrátky kolem předražených státních zakázek. Když první republika končila, její ekonomický produkt byl o pouhé jedno procento vyšší, než když před dvaceti lety začínala. Tak to stojí ve statistikách. Řečičky o hospodářském zázraku jsou jen pískem do očí, co samy nečtou. Elita bez zásluh se vždy pozná i v politice. Ani v tom se první republika od dneška moc nelišila. Lidé jako Masaryk a Beneš z toho byli upřímně nešťastní. Trčeli mezi ostatními jako z jiného světa. Za samostatnou republiku se dřív, než bylo vyhráno, postavily tisíce odvážných lidí. Z politické reprezentace to však bylí vlastně jen Masaryk, Beneš a hrstka lidí kolem, kdo do toho neváhali jít s osobním nasazením a rizikem dřív, než nám spadla samostatnost ze stolu velmocí.

Byly doby, kdy měl i kapitál v principu jeden metr. Jen co se prodral i ke státní moci, nutně potřebuje metr dvojí. Tím víc, oč déle je u moci. Stonásob víc, když k ní přišel načas znovu tam, kde to už jednou s ostudou odpískal. Úplně nejvíc ze všeho, je-li řeč o podstatě úplně všeho. O vlastnictví, které visí nejvýš i na oltáři buržoazního práva. O ně šlo i ve všech „revolucích" ve východní Evropě – a o žádná jiná „lidská práva". Být to už na půdě, a ne teprve u bran kapitalismu, všude v civilizovaném světě by zasedly vážené tváře v talárech. Tím spíš, že byla zcizena a stále ještě je zcizována „kolektivní investice" – řečeno dnešním jazykem. Investice „práce, uspoř a odložené spotřeby" nás všech. To je však všude jinde přitěžující okolnost – a žádné alibi. Zpětným alibi, že se prý „právníci zpozdili za ekonomy", věří leda beznadějný jeliman. I proto tehdy ten kalup, že převrat potřeboval sociální základnu, která mu na startu chyběla.

Pokračování

Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *