Jak to bylo s lóží P2?

logoO jednom skandálu italského politického života z 80. let

Svobodné zednářství? Pro drtivou většinu současníků, a to i těch vzdělanějších a sečtělejších, je to dost mlhavý pojem. Většina by se jich asi shodla na názoru, že je to jakási kuriózní relikvie minulosti a že vyznavači zednářství jsou podivíni, kteří si potrpí na tajuplné rituály a spiklenecké přísahy. Z literatury čtenáři vědí, že se svobodní zednáři sdružovali nebo sdružují v tzv. lóžích. Obecně jsou považováni za nevinný, i když trochu obskurní spolek. Pohoršení budí už jen v církevních kruzích, poněvadž zednářské lóže bývaly vždy baštou volnomyšlenkářství, i když se nehlásily přímo k ateismu. V mnohu zemích dnes zednářské spolky působí zcela legálně, nikdo je nepronásleduje a nezasahuje do jejich záležitostí a obřadních ceremoniálů.

Takové postavení mají svobodní zednáři i v Itálii, V lóžích, jejichž adresy lze nalistovat v telefonních seznamech, je registrováno na dvacet tisíc stoupenců „volnosti, rovnosti a bratrství", což je od 19. století ústřední heslo zednářského hnutí. A přece propukl v květnu 1981 na Apeninském poloostrově kvůli jedné zednářské lóži skandál, který lze kvalifikovat jako politické zemětřesení. Přinutil k demisi koaliční vládu Arnalda Forlaniho a v jeho špinavých vlnách skončila kariéra řady politických činitelů, šéfů bezpečnostních a tajných složek, ozbrojených sil i „hvězd" italských sdělovacích prostředků.

Skandál se vyvalil z hnědého kufru opatřeného nápisem nabádajícím k opatrnosti: KŘEHKÉ! NEKLOPIT! Toto zavazadlo necestovalo po železnici, jak by se dalo z nálepky usuzovat, nýbrž bylo uskladněno ve vile Wanda v Arrezzu, která patří italskému podnikateli Liciu Gellimu, až donedávna považovanému za bezúhonného občana. Kufr objevili a otevřeli letos v polovině března policisté, když ve vile vykonali na příkaz prokurátora domovní prohlídku. Nehodlali tu ovšem pátrat po činnosti zednářské lóže Propaganda Due, zkráceně označované P 2, v jejímž čele Licio Gelli stál. Hledali důkazy související s vyšetřováním, kriminální činnosti finančního podvodníka velkého stylu Michela Sindony, který před lety připravil italský stát i mnoho soukromníků o miliardy lir a o němž se vědělo, že měl těsné styky s Gellim. (Před stíháním se Sindona zachránil útěkem do zahraničí, i tam však pokračoval ve svém ,,podnikání"; za finanční machinace, které zruinovaly americkou banku Franklin National Bank, byl nedávno v USA odsouzen k několikaletému vězení.)

Nikoho už dnes příliš nezajímá, zda se ve vile Wanda našly „doličné předměty" týkající se Sindonovy defraudační činnosti. Policie objevila něco daleko senzačnějšího: zmíněný kufr s nápisem KŘEHKÉ! NEKLOPIT!

Vhodnější by bylo varování NEBEZPEČÍ VÝBUCHU!, i když zavazadlo obsahovalo jen samé papíry.

Byly to seznamy členů zednářské lóže P 2. Sám o sobě by nepředstavoval takový„úlovek" nic senzačního, členství v zednářských lóžích není trestné a o existenci P 2 se kromě toho vědělo. Koneckonců italský národní hrdina Giu-seppe Garibaldi byl také svobodný zednář. Jenže v tomto případě nešlo o ledajaké členy ani o prostý seznam jmen. Mezi zabaveným materiály byly i podezřelé záznamy o převodech mimořádně vysokých peněžních částek: od jednotlivců na lóži, od lóže na členy a od jednoho člena na druhého. A navíc prozrazovaly i nedovolený vývoz kapitálu do zahraničí.

Když si policejní a soudní orgány záznamy prostudovaly, dospěly k jednoznačnému závěru, že přišly na stopu aféře, která páchne podvody, korupcí a kupčením se státní mocí. Diskrétním vyšetřováním některých z 953 lidí, kteří figurovali na zabavených seznamech, zjistily, že lóže P 2 si vytkla cíle, které nemají s ideály svobodného zednářství naprosto nic společného. Cíle tak ambiciózní, že ohrožovaly samu podstatu italského republikánského zřízení.

Tyto plány byly o to nebezpečnější, že za nimi stála řada předních osobností italského politického, hospodářského a kulturního života. Opravdu co jméno, to pojem. K Gelliovým ^tovaryšům" patřili tři ministři, tři státní podtajem-níci, třicet poslanců, na 200 vyšších vojenských a policejních činitelů, několik soudců a desítky vysokých státních úředníků (mezi nimi i Mario Semprini, ředitel kabinetu předsedy vlády Arnalda Forlaniho), bankéřů (jeden z nich, Roberto Calvi, ředitel Banco Ambrosiano, byl již zatčen kvůli nezákonnému vývozu padesáti miliónů dolarů do zahraničí), profesorů a novinářů. S výjimkou komunistů byly v lóži P 2 zastoupeny všechny italské politické strany – od křesťanských demokratů až po neofašisty. Křesťanskodemokratická strana měla na seznamu dva ministry: ministra práce Franka Foschiho a bývalého ministra zahraničního obchodu Gaetana Stammati-ho; ministr spravedlnosti Adolfo Sarti nebyl zatím řádným členem, ale v dokumentech zabavených u Gelliho se našla jeho přihláška do lóže. Socialistickou stranu „reprezentovali" mj. ministr zahraničního obchodu Enrico Manca a předseda socialistické parlamentní skupiny Silvano Labriola. A sociálně demokratickou stranu ,,zastupoval" sám její generální tajemník Pietro Longo.

Obzvlášť podezřelé a znepokojivé bylo široké zastoupení velitelských složek ozbrojených sil a policie. Zednářské kápě oblékali například náčelník generálního štábu ozbrojených sil admirál Giovanni Torissi, náčelník vojenské špionáže Giuzeppe Santovito, náčelník kontrašpionáže Giulio Grassini, velitel jízdních karabiníků Michele Schettino a další. Mezi dosud nevyřízenými přihláškami se našla i žádost o přijetí generála karabiníků Carla Alberta Dalla Chiesy, velitele zvláštních oddílů pro boj proti terorismu.

Vyšetřováním případu lóže P 2 byli pověřeni milánští soudci Gerardo Colombo, Giuliano Turone a Guido Viola. Už při zběžném studiu zabavených materiálů zjistili, že zednářská lóže Propaganda Due porušuje zákony, přinejmenším zákony finanční. Ale proč se zrovna v této lóži sešlo tolik špiček italského života? Tolik lidí, kteří mají ruku na mocenských pákách? Vyšetřovatelé si přirozeně položili otázku, zda to všechno nemá nějaký skrytý smysl, jenž se zcela vymyká programové náplni svobodného zednářstvi.

Odpovědi na tyto otázky si pak postupně složili z výpovědí několika svědků, bývalých i nynějších členů lóže, které vyslechli. Vyplynulo z nich, že Licio Gelli si už celá léta pod pláštíkem zednářského spolku budoval mocenské centrum, které by mu umožňovalo ovlivňovat italský politický a hospodářský život i řízení státu – a v krajním případě nebo ve vhodném okamžiku rozhodujícím způsobem zasáhnout do politického vývoje země. Třeba i státním převratem, „kdyby to bylo nutné".

Gelli si promyšleně rozestavoval své lidi a dolóže přijímal jen muže, kteří pracovali na klíčových místech ve státě a mohli mu být užiteční. Počínal si při tom vskutku obratně. Dokázal to, co se snad v celé italské historii ještě nikomu nepodařilo: soustředit pro společnou věc pod jednotným vedením lidi velmi různorodého politického zaměření a překonat tradiční bariéry, které navzájem oddělují politiky, byrokraty, vojáky, policisty, podnikatele a představitele kultury.

Věrnost, oddanost a poslušnost si Licio Gelli vynucoval nejrůznějšími prostředky. Některým lidem stačil úplatek, zaopatření tučné prebendy, nebo vysoké funkce ve státním aparátě. Když to nešlo po dobrém, měl „ctihodný" velmistr v záloze něco drsnějšího. Členem jeho lóže byl totiž plukovník tajné služby Antonio Viezzer. A tento muž plnil v posledních letech velice delikátní úkol: pod jeho dohledem se ve spalovně na letišti Fiumicino v Římě pálily protokoly o vyšetřování různých afér, na něž je italský politický svět velmi bohatý. Jenže mnoho dokumentů, které ošklivě kpmpromitují některé přední oficiální osobnosti, neskončilo v ohni, ale v archivu lóže P 2, přesněji řečeno v osobním archívu Licia Gelliho. Ten tak dostal do rukou hůl nejen na některé členy své lóže, ale i na mnoho vlivných lidí stojících mimo ni. Jak by se mohli opovážit nevyhovět velmistrovým přáním? Pohrůžka skandálem zpravidla zapůsobila…

Mezi zabavenými listinami je také text přísahy, kterou musel složit každý „novic" při přijímání za řádného člena lóže P 2. Její hlavní náplň tvořil slib mlčenlivosti a „slepé", „absolutní" poslušnosti, samozřejmě poslušnosti „ctihodnému" velmistrovi Gellimu. Teprve pak dostal novopečený člen legitimaci, podepsanou osobně Gellim, a osmistránkovou brožurku, která představuje jakýsi ,,kodex dokonalého zednáře".

Tento „kodex" si zaslouží pozornost. Každému členu lóže P 2 ukládal: „Jednat tak, aby přáteIé získávali stále větší vliv a moc." Důvod k nasnadě: čím silnější bude organizace, tím větších výhod a zisků bude dosahovat. Velmistr Gelli se zavazoval, že se všemožně vynasnaží, aby se „oprávněné tužby" jeho přívrženců splnily. Na půdě lóže P 2 se tak vlastně uzavíral jakýsi pakt o vzájemné individuální i kolektivní pomoci, Ty pomůžeš mně, já pomůžu tobě, a oba budeme silnější. Bude-li lóže dost silná, jakýpak problém, aby se z poslance stal ministr, z plukovníka generál, ze soudce generální prokurátor republiky!

Licio Gelli vedl a řídil svou lóži jako skutečně konspirativní organizaci. Dbal hlavně o to, aby se její členové navzájem neznali. Rozdělil lóži do pětičlenných až šestičlenných buněk, které spolu neudržovaly žádný osobní styk; mezi sebou se znali jen příslušníci jedné buňky. Podle platného zákona „mlčeti zlato" nikdo nesměl své tajemství vyzradit, takže jednotliví členové se mezi sebou nemohli domluvit. Složení buněk určoval samozřejmě sám velmistr, a to tak, aby vyloučil eventuální „protispiknutí". Buňku buď tvořili „spolehlivě věrní", anebo byla sestavena tak, aby se její členové nemohli spolu nikdy dohodnout. Dokonce i Gelliho zástupci znali asi jen pět procent příslušníků lóže.

Cenné svědectví poskytl vyšetřujícím soudcům generál Franco Picchiotti, bývalý zástupce velitele karabiníků, který v poslední době pracoval jako tajemník lóže P 2. Vyplynulo z něj, že Licio Gelli připravoval už v roce 1977 vojenský převrat, aby zabránil eventuální účasti italských komunistů ve vládě. Gelli tehdy uspořádal tajnou schůzku, na níž se sešli představitelé všech složek italských ozbrojených sil a karabiníků. „Velmistr" je informoval o vzniku „komunistického nebezpečí" a vyzval je, aby zabránili vstupu Italské komunistické strany do vlády. Třeba i státním převratem, „kdyby to bylo nezbytné".

Po zjištění všech těchto skutečností milánští vyšetřující soudci pochopili, že se jim dostal do rukou případ přesahující rámec běžné trestné činnosti, a tudíž i jejich kompetenci. Neboť tady šlo o ohrožení zájmu státu, o pravicové spiknutí proti stávajícímu pořádku, proti ústavním institucím. A tak nemeškali a už koncem března informovali o výsledcích vyšetřování předsedu italské vlády  Arnalda  Forlaniho  a  pro  jistotu i prezidenta republiky Alessandra Pertiniho.

Řím tak dostal do rukou opravdu „horký kaštan". Forlani se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Rychle pochopil, že seznam členů lóže P 2 a zejména dokumenty o její nezákonné činnosti kom-promitují jeho stranu, křesťanskou demokracii i celou vládní koalici. A od samého začátku mu bylo jasné, že provalí-li se aféra na veřejnost, jsou dny jeho vlády sečteny. Proto přešlapoval na místě, váhal a manévroval. Nejdříve mlčel, jako by se nic nebylo stalo. Pak informoval římskou prokuraturu. Ale ani té se do tak ošemetné záležitosti nechtělo strkat prsty. Hájila se tím, že případ nespadá do její kompetence, že je to záležitost Milána.

Ale šlo o příliš závažnou věc, než aby ji bylo možno sprovodit ze světa suchou cestou. O celé aféře se brzy rozepsal tisk, dostala se na přetřes v politických kruzích, rozhořčila italskou veřejnost. Forlani se pak pokusil o poslední úhybný manévr: navrhl zřídit parlamentní komisi, která by záležitost zavánějící velkým skandálem vyšetřila. Komise, jak známo, pracují v Itálii „důkladně" a hlavně pomalu a dlouho. Než by se nově vytvořený orgán něčeho dopídil, skoro by se na skandál zapomnělo.

Avšak vlna zvědavosti, znepokojení i pobouření stoupala, až se vylila i do Quirinalu, sídla italského prezidenta. A hlava státu si přece jen nemohla dovolit zavřít oči a předstírat, že nic nevidí. Alessandro Pertini si uvědomil, že Itálie už v posledních letech zažila příliš mnoho skandálů, než aby bylo možno případ lóže P 2 přejít mlčením. Neztratili by občané poslední špetku důvěry v buržoazně demokratické instituce?

A tak si Pertini povolal Forlaniho a „domluvil mu". Výsledkem jejich pohovoru bylo, že Arnaldo Forlani dal 20. května – to už uplynulo více než šest týdnů od chvíle, kdy dostal usvědčující podklady od milánské prokuratury – souhlas k tomu, aby byl seznam členů lóže Propaganda Due zveřejněn.

Nastal poprask. Pro Gelliho „tovaryše" nadešly zlé časy. Někteří z nich hledali záchranu v tom, že členství v lóži P 2 jednoduše popřeli. Jiní sice členství přiznali, ale hájili se tím, že do ní vstoupili jen z obdivu k ideálům svobodného zednářství. A našli se i takoví, co příslušnost k lóži zdůvodňovali státními zájmy: prý chtěli do této organizace proniknout jen proto, aby přišli na kloub její činnosti. Takovými ušlechtilými pohnutkami zdůvodňoval svou kandidaturu na členství v lóži P 2 například generál karabiníků Dalla Chiesa.

Předseda vlády Arnaldo Forlani se pokusil pobouřenou veřejnost uchlácholit tím, že zkompromitované státní funkcionáře zbavil úřadu nebo je poslal na nucenou dovolenou. Ale polo-vičatá řešení a manévrování ho za dané konstelace už nemohla zachránit. Pod tlakem lidového hněvu se vládní koalice začala hroutit, a Forlani-mu nakonec nezbylo, než aby 26. května podal spolu s celou vládou demisi. Zednářská lóže P 2 tak způsobila 41. vládní krizi v italských poválečných dějinách.

Hlavní aktér celého dramatu, přesněji řečeno muž, který celý skandál vyvolal, mezitím obezřetně zmizel ze scény. „Ctihodný" velmistr Licio Gelli opustil Itálii, jakmile zjistil, že se jeho zednářská loď potápí. Pro jistotu odjel až do Jižní Ameriky, nejdřív do Argentiny, odkud podle posledních zpráv přesídlil do Paraguaye. Takže zatykač, který na něho byl v Itálii vydán, zůstane jen bezcenným kusem papíru. Nikdo nevěří, že by snad někdy musel skládat před italským soudem účty ze své „zednářské" činnosti.

Mezitím vyšly najevo také Gelliho styky s Ústřední zpravodajskou službou USA (CIA). A americký tisk informoval i o jeho kontaktech se členem národního výboru Republikánské strany USA Philipem Guarinem, jenž patřil k nejvlivnějším členům výboru propagujícího zvolení Ronalda Reagana. Gelli se s ním naposledy sešel právě při inauguraci amerického prezidenta, kde ho Guarino seznámil s řadou osobností z Reaganova okolí.

Itálie si na své skandály zvykla a ani okolní svět už další „běžný" italský skandál jen tak nepřekvapí. Ale aféra kolem zednářské lóže P 2 se od všech předešlých skandálů přece jen něčím liší. V jistém smyslu je totiž jejich syntézou. Jako by se v něm zrcadlila všechna špína protekcionářství, zneužívání moci, osobního obohacování a korupce, které se rozbujely za fasádou legální, navenek demokratické moci. Co se bude dít dál, nelze předvídat. Už dnes vyvíjejí jisté kruhy nátlak na soudní orgány. Prý je třeba „oprostit se od emocí" a celou záležitost,,oddramatizovat". A v italských poměrech nelze vyloučit, že tyto hlasy budou vyslyšeny. Přinejmenším lze počítat s tím, že vyšetřování se řádně protáhne.

Kdo je Licio Gelli

Až do vypuknutí skandálu kolem lóže P 2 široká veřejnost „ctihodného" velmistra Licia Gelliho vůbec neznala. Teprve nyní se dověděla, že je to muž, který se narodil před 62 lety v městě Pistoia. Jako studentovi se mu příliš nedařilo: v sedmnácti letech byl vyloučen ze všech italských škol. Ale taková maličkost ho v životním rozletu nezastavila. Dal se k fašistům a jako dobrovolník – to mu ještě nebylo ani dvacet let – bojoval v řadách italského expedičního sboru proti republikánům ve Španělsku. Zřejmě se osvědčil, neboť získal důstojnickou hodnost a po návratu do vlasti byl za druhé světové války pověřen úkolem zajišťovat styk mezi italskými ozbrojenými silami a armádou hitlerovského Německa. V okolí Pistoie, kde působil, zavinil smrt desítek osob, které udal esesákům.

Zavčas však dovedl odhadnout, že s Mussoliniho fašisty štěstí neudělá. Když bylo jasné, že krach fašistického režimu je nevyhnutelný, rychle přehodil výhybky. V posledních válečných dnech v Itálii dokonce vystupoval jako „partyzán" a ve svém životopise pak hrdě uvedl, že se v Pistoi zúčastnil bojové akce za osvobození zajatých partyzánů.

Ale pro jistotu se přece jen po válce raději uchýlil na několik let do NSR a pak do Argentiny, kde se stal zakladatelem „AAA" – latinsko-amerických brigád smrti. Do Itálie se zase vrátil až začátkem padesátých let a dal se na podnikání, nejdříve jako obchodní agent a později jako výrobce konfekce. Aby si otevřel dveře k dalšímu vzestupu, vstoupil na počátku sedmdesátých let do organizace svobodných zednářů. Ale i v zednářském hnutí se nakonec „osamostatnil" a začal si budovat vlastní lóži. Fakticky vytvářel „neviditelnou vládu". Dlouhou dobu „tahal za nitky", dlouhou dobu se mu dařilo, až se mu stal osudným obyčejný hnědý kufr s nálepkou KŘEHKÉ! NEKLOPIT!

Pár slov o zednářství

Zednářství bylo původně nábožensko-etické hnutí, které vzniklo počátkem 18. století v Anglii, odkud se rozšířilo do Francie, Německa, Španělska, Itálie, Ruska a dalších zemí. Název, organizační formy (lóže), hierarchii (učedník, tovaryš, mistr, velmistr) a další tradice převzali svobodní zednáři od středověkých stavebních (zednických neboli zednářských) cechů, především od jejich vyšších vrstev (architekti, sochaři).

Cílem zednářského hnutí bylo vytvořit světovou organizaci, která by sjednotila celé lidstvo do bratrského náboženského svazku". Hnutí mělo zprvu buržoazní charakter, který pak ovšem stále více ustupoval charakteru aristokratickému.

Původně racionalistický duch se postupně vytrácel, prosazovaly se prvky spojující zednářství se středověkými mystickými a rytířskými řády (křižáci, templáři), hierarchie se stále více rozvětvovala (v některých směrech a zemích mělo zednářství až 99 hierarchických stupňů), vytvořil se složitý rituál.

Sociální složení představitelů zednářství i jeho úloha v politickém životě se přitom v různých zemích a v různé době výrazně lišily; jeho stoupenci byly spjati jak s reakčními, tak i s pokrokovými společenskými hnutími. Největší úlohu hráli zednáři v 18. století a začátkem 19. století. Ještě v šedesátých letech 20. století se k tomuto hnutí hlásilo na asi osm miliónů lidí.

Z archivu NoS

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *