Muž, který chtěl zabít papeže

logoV listopadu 1979 letěl papež do Turecka a letoun se právě vznášel nad Marmarským mořem. Tehdy se Jan Pavel II. dověděl, že v Istanbulu, který bude první zastávkou na jeho cestě, uprchl z vězení nebezpečný vrah Mehmet Ali Agca, jenž nyní vyhrožuje, že zabije papeže. Když se ho jeden z členů doprovodu zeptal, zda nemá strach z atentátu, Jan Pavel odpověděl: „To je riziko povolání."

Riziko se naplnilo ve středu 13. května 1981 na náměstí zastíněném Michelangelovou bazilikou sv. Petra a před zraky stotisícového zástupu věřících a turistů. Agca se prodral od sloupoví Berniniho kolonády tlačenicí blíž k papežovu automobilu, vytáhl browning ráže devět milimetrů, zamířil — a uskutečnil svůj dlouho připravovaný plán.

MATOUCÍ POSELSTVÍ

Co přimělo tohoto třiadvacetiletého muže, syna anatolského sedláka z Malatye, bezohledného zabijáka pohybujícího se jako doma v tureckém i mezinárodním teroristickém podsvětí, k pokusu zabít právě hlavu katolického křesťanstva?

Jeho vlastní písemná poselství i pozdější výpovědi před italskými vyšetřovateli spíše matou, než aby přinášela vysvětlení.

„Západní imperialisté se bojí snah Turecka vytvořit spolu s bratrskými islámskými státy novou politickou, vojenskou a hospodářskou sílu, a vysílají proto v kritický okamžik papeže Jana Pavla II. jako vůdce křižáckého tažení přestrojeného za náboženského předáka," tak začínal bizarní dopis, který Ag?a zaslal dva dny před papežovou návštěvou v Turecku liberálnímu deníku Milliyet. Právě tomu deníku, jehož šéfredaktora Abdiho Ipekciho před deseti měsíci zastřelil a byl pak za to odsouzen k smrti.

agca_jp2Při výsleších terorista po celé týdny stereotypně opakoval, že střelbou na papeže chtěl „protestovat proti imperialismu". Zprvu prý se rozhodl, že zabije „anglického krále" a předsedu Evropského parlamentu, změnil však plán, když zjistil, že v Británii vládne královna Alžběta II. a že také parlamentnímu shromáždění ustavenému zeměmi EHS předsedá žena, Simona Veilová. „Jako Turek a muslim jsem nemohl zabit ženu," řekl italským policistům. Svůj atentát na papeže v jednu chvíli dokonce vydával také za odvetu na útok islámských radikálů na Velkou mešitu v Mekce v roce 1979, za který podle výpovědi „nesou odpovědnost USA a Izrael". Z jiných akcí zase stejně nesmyslně obviňoval Sovětský svaz, a také jemu se chtěl „pomstít".

Po zatčení Agca tvrdil, že je příslušníkem radikální Lidové fronty pro osvobození Palestiny, že chce dosáhnout „větší pravomoci OSN" a založení mezinárodních výborů, které by řešily problémy hladu, rasové diskriminace, náboženských konfliktů atd. Později se označoval střídavě za „ateistu" a „islámského bojovníka", „socialistu" a „vlastence". Vehementně však popíral jakékoli spojení s ultrapravicovou tureckou Stranou národní akce, která je vojenskou juntou vládnoucí v Ankaře od loňského podzimu postavena mimo zákon. To přirozeně vzbudilo značnou pozornost vyšetřovatelů a brzy se potvrdilo, že právě v tomto směru je třeba pátrat a shromažďovat fakta a důkazy. Všechno ostatní, co Agca uváděl, mělo být jen zametáním stop.

OSAMĚLÝ FANATIK?

Byl to čin osamělého fanatika, politického pomatence a snad i psychopata, nebo šlo o součást mezinárodně organizované teroristické operace? Na tuto otázku zatím nelze uspokojivě odpovědět; mnohé naznačuje to, mnohé naopak ono.

V dětství často omdléval a byl „trochu divný", vzpomíná teroristova matka, pětačtyřicetiletá Müzeyyen Agcová. Naposledy svého syna viděla v létě 1979, navštívila ho ve vězení, kde jí řekl, že „musí bojovat za velkou věc"…

Ale ať už je tomu jakkoli, jisté je, že stejně zmatené myšlenky, jaké se objevují v Agcových výpovědích, se rojí i v hlavách tisíců dalších mladých Turků a že tento zmatek se vybíjí v bezpříkladném krveprolévání a nenávisti. Je to následek dlouholeté indoktrinace extrémně pravičáckými ideology a „vůdci" Strany národní akce (MHP) a jiných fašistických organizací, jež se v Turecku, deptaném hlubokou krizí, množí jako houby po dešti. Těmto politickým dobrodruhům se podařilo učinit ze spousty nepoučených a nekritických mladých lidí hledajících životní orientaci, své poslušné u ke všemu ochotné nohsledy.

Zatčeného předsedu MHP Alparslana Ihrkese a 219 jeho věrných se nyní snaží turečtí vojenští prokurátoři dostat na šibenici, mladí stoupenci těchto fašistů však dál rozsévají násilí a smrt nejen doma, ale i po západní Evropě, kde se spolčují s jinými teroristy nejrůznějšího zrna.

Nazývají se také Bozkurtlar, Šedi vlci, po legendárním zvířeti, které prý v temném dávnověku vyvedlo Turky z Ergenekonu, Železné hory, ven na světlo. Za turecké „světlonoše" se vydávají i dnešní Šedí vlci. Ale naučili se hlavně zametat za sebou stopy. Jako vlci. Jako Mehmet Ali Agca.

V roce 1978 studoval ekonomii na Istanbulské univerzitě a zároveň se stal častým návštěvníkem „ideového střediska" MHP. Jakou ideologickou potravou tam byl krmen?
Ze základního „programového díla" Šedých vlků, které se jmenuje Nacionalistická a populistická doktrína, se ozývají četné reminiscence na nacistické Německo.

V úvodu se píše: „Nacionalistická doktrínu podle německého vzoru se v dnešním světě zavrhuje. Hitler tuto doktrínu nemohl uskutečnit a používal jí špatně. Přesto nelze jeho nacionálně socialistické učení odmítnout. Znamenalo by to znásilňování vědy…"

Poznatky z kapitoly Hospodářská doktrína: „Demokracie je vynález židů, aby mohli snáze vysávat lid. Demokracie je … začátek konce, je nejlepší živnou půdou pro pronikání komunismu."

Podle kapitoly pojednávající o dobytí moci probíhá „vojenská revoluce" Šedých vlků takto: „Protože civilní revoluce není možná, vstupuje země do období chaosu. Národní důchod klesá, roste bída a mezi obyvatelstvem se vzmáhá zmatek a terorismus. Tento vývoj pozorují i vlastenečtí důstojnici, kteří se pak rozhodnou převzít v zemi moc."

To ovšem poměrně dobře, byť poněkud zjednodušeně vystihuje situaci v Turecku. Až na jednu důležitou podrobnost: důstojníci, kteří se 12. září 1980 chopili v Ankaře moci, rozhodně nepatřili mezi partnery spiklence Alparslana Türkese.

Turecká krajní pravice se řídi klasickou dvojí morálkou fašismu. Zatímco členská základna MHP je radikálně znějícími frázemi neustále popouzena proti „prohnilému velkokapitálu", prý „spolčeném s křesťany, sionisty a komunisty“(!), vedoucí kádry strany se spojují právě s oněmi reakčními špičkami obchodního a finančního kapitálu, proti nimž naoko brojí. V cizině se Turkes vydával za příznivce svobodného podnikáni a Západu vůbec.

Neméně pragmaticky však jednali pohlaváři Šedých vlků i doma. Jsou sice podle vzoru ateisté, ale v Turecku, které je z 98 procent muslimské, si nedovolili útočit na islám. Neboť zaostalé, konzervativní a věřící obyvatelstvo venkovských oblastí je důležitou rezervou Strany národní akce.

Šedí vlci vědí, jak využívat náboženské emoce. Před masakrem v Karamanmarasu, při němž v prosinci 1978 zahynulo 111 lidí a tisíce jich byly zraněny, popouzeli tito fašisté zcela chladnokrevně muslimské sunnity proti muslimským alávitům, které demagogicky zatracovali jako „komunisty". „Podle názoru vedení MHP," říká bývalý čelný funkcionář této strany Ali Yurtaslan (nyní působí v jedné z maoistických skupin), „jsou krvavé činy, kterým je možno dodat náboženské zabarveni, pro Šedé vlky prospěšné."

TERORISTA ZA 100 DOLARŮ DENNĚ

Životní dráhu zabijáka zahájil Agca 1. února 1979 vraždou vlivného, levicově smýšlejícího šéfredaktora liberálního listu Milliyet Abdiho Ipekciho; zastřelil ho na ulici před jeho istanbulským domem. O pět měsíců později byl zatčen při policejní šťáře v instanbulské kavárně, notoricky známé jako shromaždiště ultrapravičáckých extremistů. V noci na 23. listopad 1979 se,mu však podařilo z přísně střeženého vojenského vězení uprchnout. Pomohlo mu 14 vojáků základní služby a poddůstojníků hlásících se stejně jako on k fašistům.

Oněch čtrnáct je nyní za mřížemi, čekají na proces. Sám Agca byl nedlouho po svém senzačním útěku odsouzen „in absentia" k trestu smrti, ale mezitím se mu povedlo přejít přes hranice do sousedního Íránu, nejspíš opět s pomocí členů MHP. A ještě předtím stačil pistolí „vyřídit" levicového aktivistu Haydara Seyrangaha, který prý dal policii tip na jeho zatčení po první vraždě.

Podle vlastních výpovědí sjezdil pak terorista, usilovně hledaný Interpolem, půl Evropy. Tvrdí, že byl ve Švýcarsku, Británii, Francii, Belgii, Dánsku i Německé spolkové republice, nemluvě o několika zemích Blízkého východu. Ale už o něm víme, že vždy mate stopy. Prokazatelně se objevil v polovině loňského roku v NSR a browning ráže devět milimetrů, s nímž později střílel na papeže, byl ukraden jistému zbrojíři na penzi, žijícímu ve Vídni – tedy v Rakousku, o němž se Agca při výsleších ani slovem nezmínil.

Když si Turecko koncem letošního května stěžovalo, že západoněmecké úřady s ním při pátrání po Aggovi nespolupracovaly, Bonn odpověděl, že teroristova přítomnost v NSR nebyla vůbec prokázána. Ale už druhý den po tomto „diplomatickém" prohlášeni se ukázalo, že Agca se překvapivě podobá „neznámému vrahovi" dvou Turků usedlých ve Spolkové republice i novináře z Reutlingenu a majitele obchůdku s potravinami v bavorském Kemptenu. Svědek druhé z obou vražd oznámil, že zločinec se obchodníka zeptal: „Znáte Agcu?" a pak do něj vystřílel celý zásobník, aniž vyčkal odpovědi.

Přinejmenším čtyřikrát spatřili Agcu v různých západoněmeckých městech turečtí gastarbeitři, nehlásili to však západoněmeckým úřadům, jimž nedůvěřují, nýbrž „přímo" do Ankary. Turecko pak žádalo o teroristovo vydaní, leč marně. Po atentátu na Jana Pavla II. Ankara trpce konstatovala, že západoněmecká policie jen papírovala a nijak se nenamáhala Agcu dopadnout. Fakticky mu vždy dala možnost včas a bez obtíží zmizet mezi téměř dvěma milióny Turků žijícími v NSR, z nichž asi 50000 se stejně jako on počítá mezi Šedé vlky.

Doufám, že někteří z našich evropských přátel se z této lekce poučí," řekl šéf tureckého státu generál Kenan Evren v rozhovoru s novináři. „Odsoudili jsme ho k smrti, ale on utekl do Evropy. Naši evropští přátelé takové lidi přijímají a poskytují jim statut politických uprchlíků – a toto je výsledek."

Co vedlo západoněmecké úřady k stěží pochopitelné benevolenci vůči zločinci, jenž byl už tehdy na jednom z prvních míst v pátracích seznamech Interpolu, a turečtí policisté měli příkaz k okamžité střelbě, jakmile jej spatří? Na to se neptá jen Ankara a znepokojená veřejnost v mnoha zemích, ale i četní členové a funkcionáři západoněmecké vládní SPD. A další, snad ještě naléhavější otázka zní: Kdo platil jeho výdaje?

Neboť výdaje měl Agca nemalé. V době, kdy se po útěku z Turecka skrýval v NSR, si prokazatelně zajel na perfektně padělaný cestovní pas znějící na jméno Faruk Ozgun i do Tuniska (není známo proč). A čtrnáct dní letos prožil jako blahobytný rekreant na Baleárských ostrovech, kde si s výpravou skládající se převážně z novomanželských párů svědomitě prohlédl všechny turistické atrakce. V NSR se loni údajně i oženil s jistou Christine Kleinovou, která nedávno beze stopy zmizela. V týdnech předcházejících atentátu střídal „lepší hotely" v Perugii, Římě a dalších italských městech. Přitom celá jeho rodina je nemajetná a on sám nebyl nikdy nikde zaměstnán.

Je velmi nepravděpodobné, že turecká ilegální síť, která mu dopomohla k útěku z vězení i ze země, disponuje prostředky, jež by jí umožnily financovat skrytý život v Agcově stylu. Náklady na vydržování jednoho teroristy jsou srovnatelné s náklady na jednoho turistu cestujícího první třídou; podle italské policie je to asi sto dolarů denně, tedy od Agcova útěku z vězení až po jeho zatčení v Římě zhruba 50 000 dolarů.

Klíč k vyřešení této záhady snad spočívá v mezinárodních konexích tureckých teroristů. MHP se veřejně chlubí, že je „bratrskou stranou" takových neofašistických seskupení, jako je britská Národní fronta, španělská Fuerza nueva, italská MSI-DN a organizace západoněmeckých neonacistů.

Co tomu všemu říká italská policie?

Přes zmatenost a protikladnost Agpových výpovědí „nejde o exaltovaného blázna, jehož pohání vpřed politický nebo náboženský fanatismus", poznamenal jeden z vyšetřovatelů. „Je to chladnokrevně uvažující, bezohledný muž, který umí zacházet se zbraněmi a je schopen plnit jakýkoli úkol."

A výrok Alfreda Lazzarmiho, šéfa protiteroristického komanda římské policie: „Agca je terorista s velkým T. Bez ohledu na motivy."

Archiv NoS

Obr. Papež Jan Pavel II. navštívil svého atentátníka ve vězení a poté řekl: "Mezi námi je tajemství…"

Neprávem ovbiněný Bulhar Antonov, pracovník bulharských aerolinek v Římě, který strávil rok v domácím vězení a byl všemožně šikanován na základě vykonstruované "bulharské stopy" ze CIA, se takové návštěvy nikdy nedočkal … 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *