Teze ke 100. výročí Říjnové revoluce

Od Říjnové revoluce v Rusku uplyne letos celé století. Nenávist všech, komu zazvonila hranou, jitří dodnes. Z kroniky průlomu, měnícího po desítky let celý svět, je žalostný mrzák. Dějiny, přepisované k nepoznání, jsou politickou zbraní. Terčem je vůle po změně, sílící dnes. Tu mají zastrašit, ranit slepotou a přimět ke kapitulaci.

„Levice“, která nic měnit nechce, zbaběle mlčí. Levice, která není na prodej, se salvám lži nepodvolí. Kapitalismus „studenou válku“ nakonec vyhrál. V soutěsce krizí, s nimiž si neporadí, je však i na druhý pokus. Vrací tak na pořad právě otázky, s nimiž se honosil jednou provždy skoncovat.

Odpověď najdou jen řešení, schůdná ve třetím tisíciletí. Zády k těm, co už nebyla jen čísi vizí, však jen scholasticky mudrují. Zpátky na zem je vrátí jen pravda o tom, kudy už cesta za horizont zisku z cizí práce uspěla – i jak změnila k lepšímu celý svět. Mlčením o tom, co vše už dokázal – i kde si spálil prsty –  by si boj za společenský pokrok svázal ruce sám.

Říjnová revoluce před sto lety

– Vyvedla zemi z imperiální světové války a navrhla okamžitý mír bez anexí a kontribucí;
– Zbavila moci třídy, zainteresované na militarismu a agresi;
– Odvrátila hrozbu, že se Rusko fakticky rozpadne na enklávy, ovládané cizími mocnostmi;
– Přeťala pouta vazalské závislosti Ruska na zahraničním kapitálu a umožnila svébytný rozvoj země;
– Zahájila likvidaci nadvlády kapitálu nad prací, parazitních sociálních rozdílů i hlubokého feudálního dědictví;
– Zbavila ekonomiku tržní svévole a anarchie a obrátila ji ke skutečným potřebám demokratické většiny;
– Za své klíčové priority pojala zajištění práva na práci a vymýcení nouze, sociálního vyloučení a bezpráví;
– Zahájila ambiciózní sociální program, garantující všeobecně dostupnou péči o zdraví i zajištění v nemoci, stáří i jiných sociálně zranitelných životních situacích;
– Přiznala právo na sebeurčení Finsku, pobaltským a polským územím carského impéria, a zásadní měrou tak přispěla i k osvobození naší i řady dalších zemí zpod habsburské a osmanské nadvlády;
– Skoncovala s velkoruským šovinismem a založila rozvoj mnohonárodního státu na bázi rovnoprávnosti a solidární pomoci;
– Rekordním tempem překonala masovou negramotnost, jíž před revolucí trpěli tři ze čtyř Rusů;
– Bezprecedentně demokratizovala i přístupu ke všem vyšším stupňům vzdělání a kulturním hodnotám;
– I většinu ekonomicky vyspělejších zemí předstihla také zrovnoprávnění žen, etnických menšin i jiných diskriminovaných sociálních skupin.
– Probudila nevídané sebevědomí utlačovaných vrstev a národů, jejich vůli po samostatnosti a emancipaci;
– Poskytla mezinárodní solidaritě s oběťmi imperiální zvůle a agrese oporu v moci a politice státu.

x   x   x

Vláda bezpráví se po dobrém nevzdává. Krutý revanš neminul ani revoluční Francii a Ameriku. Teror, kterým ji zlomily, nebyl o nic milosrdnější. Gilotina sťala i královský pár. Země, jež na své trůny ruku nevztáhly, zasypaly deklarace války. Bonapartova tažení zmasakrovala desítky zemí. Milióny životů stála jen ta. Špičky Ameriky, zbavené britské nadvlády, se hemžily otrokáři. Paříž i Washington slaví své revoluce bez uzardění. První socialistická revoluce se musela ubránit pomstě, nemající srovnání. Pochopit její křížovou cestu, triumfy i tragédie, lze pouze v jejím kontextu.

Cíl revolučních sil zněl „Všechnu moc sovětům!“. Střet o to, kudy dál, chtěly svést demokraticky, na půdě lidové samosprávy. Po zbrani sáhla jako první carská generalita. Revoluční levici zahnala do ilegality. Na jatka světové války hnala Rusko i Prozatímní vláda, zahrnující „reformní levici“. Teprve s tím se jinak, než ozbrojeným povstáním, už skoncovat nedalo. 

Bludný kruh teroru rozpoutala strana války a restituce barbarství. Svou bestialitou děsil i síly zahraniční intervence.  Export demokracie neměly v plánu ani „liberální“ mocnosti, které je do Ruska vyslaly. Brousily si zuby na dary jeho přírody. Do dluhové pasti vlákaly už samoděržaví. Teď se o ruskou půdu a suroviny chtěly podělit, tak jako o Střední východ. To do Rudé armády přivedlo i většinu důstojníků monarchie. Rusko, které nechtělo skončit jako kolonie, muselo revoluci ubránit stůj co stůj.  

x   x   x

„Předčasná“ byla jen očima podbízivých dogmat. Tím méně byla dílem fanatických kazisvětů, co prý zmařili šance slibného rozkvětu. Rusko otevřelo brány kapitalismu až v éře monopolů a jejich „sfér vlivu“ napříč planetou. Předepsaly mu noty „evropské obilnice“. Povinný odkup půdy většinu venkova zoufale předlužil. Končila v poutech „odpracovávání“, roboty v „tržním“ vydání. Kasta kulackých zbohatlíků vyrostla z dryáčnické lichvy a konfiskace, a ne z průlomů výrobní inovace Drastická sociální polarizace vháněla většinu populace do ještě zoufalejších poměrů než patriarchální občina. Častější a mnohdy i ničivější tak byly dokonce i masové hladomory. Při ruské rozloze a klimatu to spělo k ještě morbidnějším následkům, než ve většině jiných zemí kapitalistické „periférie“.

Krutější byly i podmínky únikové cesty z pasti. Modernizace západních velmocí trvala řadu generací. Financovaly ji i masivním drancováním kolonií. Půdu zrekvírovaly i miliónům vlastních rolníků. Britská koruna pak ty, kdo přišel i o střechu nad hlavou, nechala věšet „za potulku“. Dělníci prvních generací dřeli jako nevolníci. Životní podmínky mívali leckdy ještě horší. Kapitál pochází z brutální loupeže a represe.

Sovětská industrializace měla k dispozici jen vnitřní zdroje. Zpoždění o celé století musela dohnat za jedinou dekádu. A vytvořit přitom i obrannou moc, schopnou odolat agresi, jakou svět ještě nezažil. Bylo to tím obtížnější, že za podmínek světové hospodářské krize. Statisíce životů – a podle jiných zdrojů dokonce milióny – si vzala jen ve Spojených státech.

Ruské pláně zvelebovala kolektivní investice: práce často až na pokraji lidských sil – i spotřeby, odkládané mnohdy až na pokraj únosnosti. Byla však investicí do budoucnosti, garantující sociální spravedlnost. Právě jejími závazky, jimž podřizovala už své prvé skromné kroky – a masovým průlomem vzdělanosti a kultury –  porážela předchozí režim na hlavu od samého počátku. Sovětský civilizační skok 30. let je unikátem dějin. Zachránil i milióny životů v desítkách jiných zemí Evropy a Asie.   

x   x   x

Rodištěm fašismu jsou krize, které se vrací kapitalismu. Zoufalý hněv jeho obětí i strach vládnoucích „elit“, že je smete. Klást hákové kříže naroveň nám, komunistům, je nestoudná zhovadilost. To my byli na ráně jak první. To naše řady prořídly v boji za svobodu mnohonásobně víc než všech jiných politických proudů. „Appeasement“ nebyl iluzí naivních dobračisek. Byl cynickou intrikou „elit“, jimž se Hitler náramně hodil jako kat pokroku. Za „vítězství míru“ neváhaly vydávat i mnichovský diktát Československu.

Tím trapnější lží jsou verze, jimiž se spoluviníci druhé světové války vylhávají na účet Sovětského svazu. Ten smlouvu o neútočení s „Třetí říší“ uzavřel až poté, co šanci na včasnou alianci proti Hitlerovi zesabotovaly Londýn a Paříž.  Teprve smlouva, jakou s ním Británie i Polsko uzavřely dávno předtím, přivedla mnichovanské metropole do antihitlerovské koalice aspoň se zpožděním.            

Sázka na nacismus se vymstila podobně, tak jako ta na dnešní teror. Hitler se Evropy – od Polska po La Manche – zmocnil za tři čtvrti roku. „Blitzkrieg“ zvrátila až Velká vlastenecká válka. Na jejích frontách utržil wehrmacht čtyři pětiny svých ztrát. Impozantní výkon podalo i sovětské zázemí. Arzenál „Třetí říše“, produkovaný i celou okupovanou Evropou, přečíslilo už od konce druhého roku války. Rudá vlajka pokořila Reichstag díky, a ne navzdory Říjnové revoluci. Rudá armáda bránila zemi, patřící rovným dílem všem. Za její humánní krédo položila milióny životů i za vlastními hranicemi. Nejděsivější válka dějin byla i nevídaným testem společenských systémů. Triumfoval v něm socialismus.  

x   x   x

Těm, komu domino krize, fašismu a války prošlo vlastním životem, se tak jako dnes lhát nedalo. Přáli si hlavně spolehlivé záruky, že se už nemůže opakovat. Nově stála i otázka reálných východisek. Právě země, která nacismu zlomila hřbet, zvládla nevídaný civilizační skok v letech, kdy ničivá krize decimovala celý okolní svět.

Revanš však číhal i na poválečný obrat doleva. V Řecku narazil na ozbrojený teror, masívně podpořený zvenčí.  Velmocenský nátlak, jištěný „operacemi pod falešnou vlajkou“, vytlačil z vlád i italské a francouzské komunisty. Šanci neskončit na půli cesty dostaly protifašistické revoluce jen tam, kde jim vnější diktát nehrozil. Československá cesta k socialismu rozbila hned několik zdánlivě neotřesitelných pravd. Uspěla v zemi s vyspělým průmyslem a parlamentní demokracií. Z vůle markantní většiny a bez jediného výstřelu. 

Svůj dosavadní stín musel v lecčem překročit i kapitalismus. Znárodnění přirozených monopolů i dalších neuralgických odvětví provázela nová pracovní a sociální legislativa. Na výnosu společenské práce se měrou, nevídanou nikdy dřív ani od konce 80. let, začali podílet i sami tvůrci všech reálných hodnoty Tak dlouho, jako od konce války, to kapitalismu bez velkých krizí nevydrželo ještě nikdy. Vděčil za to především síle a hmatatelné výzvě své systémové alternativy. 

x   x   x

Život, zbavený nouze a existenčního stresu – v pohodě vymahatelných práv a garancí – už dědila celá pokolení. Tím snáz pak leckomu připadal jako banální samozřejmost. Že byl jen v silách socialismu – a dostane znovu šanci až na jeho půdě – je mezitím jako na dlani. Tak jako fakt, že moderní „sociální stát“ na Západě prosperoval pouze coby „nechtěný levoboček socialismu na Východě“.

Kastu miliardářských zbohatlíků zplodila loupež za bílého dne. Rozkradla právě to, čemu říká „komunistické devastace“.  Socialismus zdroje, které převzal, kultivoval a násobil. Markantně posílil ekonomickou suverenitu země. Kvanta přidané hodnoty inkasoval i ze zahraničí. Dnes jsme faktickou kolonií v srdci Evropy. Desetina našeho HDP mizí v cizině jen na dividendách. Ekonomický výkon se na úroveň, jíž dosahoval už v 80. letech, vrátil až v prvé dekádě tohoto století. V Rusku a i dalších „postsovětských“ zemích ho restaurace srazila ještě víc než druhá světová válka.    

Tak jako Churchill nenáviděl ruskou revoluci jen málokdo. Památný výrok však pronesl právě on: ti, kdo roku 1917 převzali zemi dřevěných rádel, ji změnili v atomovou velmoc. Jaderné vyděrače zkrotilo až to. Novou světovou válku blokuje hrozba zdrcující odvety. Především síla a politika socialismu zaštítily i osvobození koloniálních zemí. Za dřív nevídanou suverenitu jim vděčí i desítky dalších států. Mezinárodní právo a bezpečnostní architektura, bezpříkladné svým demokratismem i zárukami, jsou až dílem bipolárního světa.  

x   x   x

Antikomunismus se neomlouvá ani za zvěrstva, podléhající norimberským zákonům. My se s tím, co se naším jménem stát nemělo, kriticky vyrovnáváme už desítky let. Upřímná omluva patří všem, kdo byli postiženi neprávem. Zločinci proti pokroku se jí však domáhají marně. „Studená válka“ nás, nedosáhne-li svého jinak, měla v plánu „osvobodit“ jako Hirošimu a Nagasaki. 69 jaderných hlavic mířilo jen na Prahu a okolí už do poloviny 50. let. Al-Kájda tehdejšího „svobodného světa“ tu vraždila i účetní s výplatami. Mašíny mrzelo jen to, že nevyprovokovali novou světovou válku, i šedesát let nato.

„Studená válka“ byla pomstou za bumerang, v nějž se obrátila sázka na fašismus. Má na svědomí milióny životů, bestiální režimy i humanitární pohromy. Morbidním plánům, jichž se neštítila, byla s to čelit pouze síla, schopná zdrcující odvety. V sebeobraně proti politice, hazardující vyhubit život na Zemi, došlo i na nezákonnosti, jimiž se pokrok už pošpinit nesmí. Jinak, než v boji na život a na smrt, se neměly odkud vzít. Lež, která to obrací vzhůru nohama, má připsat zločinecký rodokmen všem, kdo nazvou věci pravým jménem. A zločince, masakrující dnešní svět, pasovat na spasitele „demokracie a lidských práv“.

x   x   x

Socialismus přesilovce, neštítící se vůbec ničeho, nakonec podlehl. Líčit to jako fatální verdikt dějin je bohapustý nesmysl. Zavírat oči však nemá smyslu ani nad vším, čím ztrácel sílu alternativy, strhující milióny, už roky předtím. Shnilé byly oba kompromisy, nesoucí notný díl viny. Jak ten s vlastním pohodlím, tak ten s měřítky a etalony, které jsou socialismu cizí. To oslabovalo jeho důvěryhodnost i v prostředí, které zbavil bídy a ponížení. A nakonec otevřelo i brány švindlu „pravdy a lásky“ a loupeži tisíciletí. Největší omluvu dlužíme za to, že jsme to nechali dojít až tak daleko. Důvěru všech, pro koho tu jsme, obnoví jen rozhodný boj proti důsledkům, k nimž vedla naše tehdejší selhání.             

x   x   x

„Postkomunismus“ slíbil harmonický „konec dějin“. Svět, zbavený napětí a válek, i „globalizaci“ všeobecné hojnosti. Rodí však pravý opak. Jediné procento světové populace už vlastní celou polovinu všeho bohatství. Miliardy na opačném pólu skandálně živoří. „Pracující chudoba“ expanduje i zeměmi, kam míří většina parazitní renty. Ubývá právě toho, co mělo divukrásně vzkvétat – garancí lidských práv i skutečné demokracie, suverenity i solidarity, existenčních jistot i záruk života v bezpečí. Agrese za „změnu režimů“ plodí chaos, masové útrapy a migrační tsunami. „Válka proti terorismu“ nadílí teror i zemím, jímž se dřív vyhýbal. 

Labyrint krizí houstne. „Řeší“ se zaklínadly, která je způsobila. Tím snáz zvedá hlavu pravice, vábící na autoritářské recepty. Zlověstný trend zvrátí jen změny, jež zkrotí jeho příčiny. Demokracie, vládnoucí i ekonomickým zdrojům, není jen požadavkem sociální spravedlnosti. Dnes je i jedinou cestou z pasti hrozících kalamit.

Širší, než kdykoli dřív je proto i spektrum zájmů, o něž se má šanci opřít. Tím cíleněji je musí oslovit program demokratické změny. Jen tak lze vybudovat politický blok, který si vůli většiny nakonec vynutí. V tom – a ne v metodách, k nimž ji donutila situace – tkví živá inspirace Října 1917.