Historické lži Polska
V Polsku před časem vypukla nová vlna boje za „správnou“ historickou interpretaci polských vztahů s Ruskem. Jednu takovou nespokojenost Poláků způsobila výzva ruských vědců, aby Polsko přiznalo počet zemřelých ruských zajatců v létech 1919-1921 v polských táborech.
To se děje s jediným cílem – snížit počet těchto obětí, aby bylo možné argumentovat tím, že Poláků, kteří zahynuli v Katyni o 20 let později, bylo více. A pak si činit nároky na kompenzace. A za účelem dosažení těchto cílů se některá polská média rozhodně nevyhýbají lžím a ani jasným padělkům.
Dva přední polské deníky Gazeta Wyborcza a Rzeczpospolita umístily na svých stránkách materiály z vědecké konference, konané ve Varšavě, o událostech sovětsko-polské války v roce 1920. Té se, mimo jiných, účastnil nejvýznamnější ruský expert na tuto problematiku, zástupce katedry historie jižních a západních Slovanů na Moskevské státní univerzitě, člen rusko-polské mezivládní komise pro složité otázky historie, Gennadij Matvejev. To, co řekl, způsobilo hněv a útok polských novinářů i některých polských historiků.
„Byla to velmi jednoduchá věc – bojovat s vězni (Rudoarmejcemi v polských táborech – Pozn.red.). Byli okrádáni, týráni, zabíjeni. U vojáků Rudé armády brali všechno… Mnohokrát jsme činili pokání za Katyni. Ale i Polsko má činit pokání za bezpráví, za porušení všech možných uznávaných norem lidských práv. Proč je to tak těžké? Proč se nevysloví slovo „promiňte?“ – položil Matvejev otázku svým polským kolegům.
Gazeta Wyborcza se začala hádat s ruským vědcem, a na pomoc komentátorů přišel polský historik Zbigniew Karpus. Jako konečnou pravdu prezentoval názor, že v polských táborech v letech 1919-1921 zahynulo více než 17 tisíc příslušníků Rudé armády. Ale v tomto počtu jsou prý jak oběti špatného zacházení, tak i oběti tyfu, cholery a dalších nemocí. Tento údaj počtu obětí je asi pět tisíc méně, než je odhadovaný počet obětí v Katyni v roce 1940.
Gazeta Wyborcza alespoň dodržovala meze slušnosti a neklesla na úroveň překrucování a podvodů. Zato Rzeczpospolita, známá svými radikálními antiruskými výpady, začala napadat ruského vědce (mimochodem, držitele polských státních vyznamenání). Na pomoc byl přizván opět ten samý Z. Karpus.
„V roce 2004 jsme vydali společně s Rusy objemnou knihu „Krasnoarmejci v polském zajetí v letech 1919-1922. Sborník dokumentů a materiálů“. Na základě analýzy tisíců dokumentů se obě strany dohodly na tom, že v polském zajetí zemřelo ne více než 16-18 tisíc zajatých bolševiků. A náhle profesor Matvejev tvrdí, že zahynulo více než 28 tisíc zajatců,“ – cituje Rzeczpospolita slova Z. Karpuse.
Dále ruského vědce obvinili, že je mluvčím ruské státní propagandy.
„Překvapivě se shoduje s akcemi ruské propagandy, která se snaží bojovat proti katyňskému zločinu. Předkládaná čísla – 28 tisíc zajatých – to je o něco více, než počet obětí masakru v Katyni. Vypadá to podezřele. Obávám se, že profesor Matvejev mohl podlehnou tlaku Kremlu. Pokud je to pravda, zpochybňuje to jeho vědeckou poctivost,“ – přinesla Rzeczpospolita slova historika Wojciecha Roszkowského.
„Karpus zjistil, že „v době ukončení válečného stavu na východní frontě v Polsku bylo asi 110.000 bolševických zajatců.“
„Spory na téma zajatých bolševiků začaly v roce 1990, kdy Sovětský svaz přiznal svou odpovědnost na katyňském zločinu. Michail Gorbačov nařídil najít v historii polsko-ruských a polsko-sovětských vztahů incident, který by Polsko kompromitoval. Zpočátku pro tyto účely byla vybrána epizoda vypálení Moskvy Poláky na počátku 17. století, ale šlo již o tak dávnou událost, že bylo rozhodnuto zabývat se zemřelými válečnými zajatci z roku 1920. Od té doby ruští představitelé při slově „Katyň“ automaticky připomínají osud Rudoarmejců,“ vysvětlují situaci noviny svým čtenářům.
A jaká je skutečnost?
Profesor Matvejev nikdy (!) nesouhlasil s číslem 16-17 tisíc mrtvých. A v časopise „Новая и новейшая история“ (№3, 2006), ruský vědec vstoupil do polemiky se samotným Zbigniewem Karpusem, jehož slova citují přední polské noviny jako konečné pravdy. „Karpus zjistil, že „v době ukončení válečného stavu na východní frontě v Polsku bylo asi 110.000 bolševických zajatců.“
Není pochyb o tom, že data Z. Karpus ponížil velmi výrazně. „V současné době jsou k dispozici spolehlivé zdroje, které naznačují, že během války se do polského zajetí dostalo ne méně než 157.000 příslušníků Rudé armády,“ napsal Matvejev. Upozornil na skutečnost, že polský kolega téměř slepě věří svodkám polského generálního štábu z let 1918-1920 a málo je porovnal s jinými dokumenty.
Číslo 28 tisíc Matvejev ukázal na stránkách sbírky „Bílé skvrny – tmavé skvrny: složité otázky v rusko-polských vztazích“, která vyšla v roce 2015. Zde je psáno (cit. doslovně, s. 43): „Je možné orientačně určit, že mohlo zemřít 25 až 28 tisíc lidí, tj. 18 procent skutečně zajatých Rudoarmejců.“
A jen v táborech Strzalkowo Tuchola zahynulo 11.500 lidí. Ukazuje se, že názor ruského vědce se nezměnil, a s číslem 16-17 tisíc nesouhlasil, jak tvrdí v novinách Rzeczpospolita historik Karpus.
A nyní – o „lidskosti“ polských orgánů k vězňům.
S odvoláním na sbírku dokumentů „Krasnoarmejci v polském zajetí v letech 1919-1922“, vydaném díky úsilí historiků obou zemí v roce 2005, můžeme uvést několik citátů:
6.12.1919 referent pro zajatce Z. Panovicz, po návštěvě tábora v Strzalkowo hlásí Ministerstvu obrany Polska: „Viděli jsme baráky zalité vodou, střechami zatékalo tak, že aby se zabránilo katastrofě, museli vězni vodu vynášet kbelíky. Obecný nedostatek spodního prádla, oblečení, přikrývek, a nejhorší ze všeho – bot. Zajatci nemají ani boty s dřevěnou podrážkou, chodí naboso, rozedraní, hadry ovázané tkaničkami, aby se nerozpadaly … Jídlo se připravuje pouze jednou denně.“ (str. 110). „V červnu 1919 kapitán lékařské služby Dr. Ignac Kopystinskij dokládal ministerstvu obrany Polska epidemii tyfu v Strzalkowo, a uváděl, že kasárna pro bolševické zajatce nemají ke spaní ani palandy… existuje obecný nedostatek prádla.“ (str. 115).
„V táboře Strzalkowo zajatci byli nuceni namísto koní táhnout pluhy a brány.“ (s. 558) „Pokud mlácený vězeň sténal nebo prosil o milost, poručík Malinowski vytáhl revolver a zastřelil ho… v případě, že stráže zastřelily vězně, por. Malinovski dotyčného odměnil 3 cigaretami a 25 polskými markami… často to bylo vidět … Skupina vedená por. Malinowským vylezla na kulometné věže a odtud střílela na bezbranné lidi.“ (s. 655).
Kromě toho se zachoval vysvětlující dopis podplukovníka Ignace Matuszewského do úřadu ministra obrany Polska, kde uvedl, že pouze v únoru 1921 v Tuchole bylo zabito 22 tisíc válečných zajatců. Ale ještě byly tábory Strzalkowo, Szeperno, Bereza-Kartusskaja.
A to není všechno. Kromě rudoarmějců se do polského zajetí dostali i bělogvardějci. Tak, v únoru 1920, stejný osud postihl 23 tisícové seskupení Bílé gardy generála Nikolaje Bredova. Seděli ve stejných táborech s Rudými. Mnoho z nich zemřelo.
V Ruském státním archivu (GARF) se uchovaly vzpomínky poručíka Kalikina, který prošel táborem v Tucholu. „O Tucholu se vyprávěly strašné věci, ale realita předčila veškerá očekávání. Představte si písečnou pláň u řeky, oplocenou ostnatým drátem, uvnitř které se rozpadají zemljanky… Kousek od hlavní brány – baráky z vlnitého plechu… Když jdete kolem nich v noci, slyšíte divné zvuky… zní to jako když někdo pláče. Ve dne je od slunce v barácích nesnesitelné horko, v noci – zima…“
Problematika bělogvardějců je samostatná, ale pro kruté zacházení s nimi může přinést Rusko ty samé důkazy, jako o špatném zacházení s rudoarmejci. Dokumenty zcela popírají polskou verzi, že s vězni se špatně nezacházelo. V polských táborech bylo brutálně umučeno přinejmenším stejný počet zajatců, jako v Katyni. Mnohé polské archivy, kde leží dokumenty o této stránce dějin, přístup k nim stále odmítají.
Příčiny polské hysterie kolem profesora Matvejeva a kolem čísla 16-17 tisíc mrtvých, spočívá ve snahách vydírat Rusko.
Někteří polští politici (včetně bývalého premiéra Jaroslawa Kaczyńského) říkají, že chtějí žádat od Ruska náhradu za Katyň ve výši 22 miliard dolarů. Jenže sami Poláci spáchali ty samé trestné činy proti Rusům, a zabili víc lidí, než kolik zahynulo Poláků v roce 1940. Tedy – v Polsku se tvrdí, že rudoarmejců zemřelo méně, a že zemřeli ne kvůli týrání, ale kvůli epidemiím.
Výzkumy ruských historiků zabraňují Polsku dosáhnout tyto cíle. A někteří místní historici a noviny neváhali dokonce nepokrytě lhát a vydávat zbožná přání za skutečnost a vtahovat do sporu své členství v EU a NATO, a využít uvedené organizace pro své zájmy.
Podle: