Byla srebrenická tragédie skutečně jen srebrenická?

Dnes si celá Evropa připomíná výročí tzv. srebrenického masakru. Tehdy došlo k zabití několika tisíc bosenských muslimů. Všichni poukazují na bosenské Srby jako původce masakru. Ale nikdo nechce vzpomínat na to, jak to všechno začalo dávno – před rokem 1995.

Bylo to po roce 1989, po pádu socialismu ve východní Evropě. Všechny nástupnické stály v režii WTO a Světové banky vesele privatizovaly na Západ všechno, co vybudovali jejich předchůdci v posledních 50 letech. Všechny stály – až na jeden. Byla to Jugoslávie, která se rozhodla pro vlastní cestu.

Rozhodla se místo výprodeje národního majetku předat jej vlastním občanům. Jugoslávie dala přednost družstevnímu vlastnictví a předání akcií velkých podniků vlastním zaměstnancům.

Jugoslávci se rozhodli jít opět vlastní cestou – jako před 50 lety, kdy neposlechli Stalina a způsobili roztržku. Tehdy se v podstatě nic nestalo. Stalin kritizoval, ale nezasáhl. A Jugoslávci budovali svůj vlastní socialismus s tržním hospodářstvím a různými druhy vlastnictví. Jenže brzy se ukázalo, že západní „demokracie“ nejsou jako Stalin. Musí dostal, co chtějí. A mají na to dost prostředků. Začaly podporovat v Jugoslávii přetrvávající nacionalismus. Jako první se rozhodli odtrhnout do Jugoslávie Chorvaté. Okamžité podpory se jim dostalo od Německa. Pohrobci fašistů, kteří nikdy Srbům neodpustili, že Srbsko byla jediná země okupované Evropy, kterou se jim nepodařilo obsadit a zotročit.

Němci ovládali sice v Srbsku velká města, ale mimo ně se nemohli ukázat. Na venkově vládli partyzáni Josifa Broze Tita, teď jim to vrátili a podpořili své někdejší spojence – ustašovce. Byli to chorvatští ustašovci, kteří spolu s německými fašistickými armádami drancovali a vraždili Srby.

A jejich pohrobci po osamostatnění se okamžitě pustili do očištění země od Srbů.

Skoro čtyři sta tisíc Srbů z východní části vyvraždili či vyhnali ze země. Na jihu vyvraždili a vyhnali dvě stě tisíc Srbů do Bosny. A to vše za blahosklonného přihlížení celé Evropy.

Ale to byl začátek konfliktu. Je samozřejmé, že si to Srbové nemohli nechat líbit. Začala jugoslávská občanská válka, ve které válčil každý s každým. Proti Srbsku se postavili bosenští Muslimové, Chorvati i Slovinci. Konflikt vypukl v Bosně, protože tam žili společně Srbové, Muslimové i Chorvati. Symbolem této války se stalo Sarajevo, kde bojovaly všechny tři strany. A tam se poprvé ukázalo, kdo řídí tuto válku.

Na tržnici v Sarajevu v muslimské části vybuchl na tržišti minometný granát a zabil několik lidí. Sdělovací prostředky ihned označily za pachatele Srby. Americký senátor se jel podívat do malé neznámé vesničky Račak a čirou náhodou s ním jelo asi 50 novinářů a několik televizních štábů. A čirou náhodou tam pan senátor našel masové hroby zavražděných muslimů. Samozřejmě, že na vině byli Srbové. Televizemi celého světa proběhly záběry vyhublého Muslima za ostnatými dráty. Zprávy mluvily o srbských koncentračních a vyhlazovacích táborech. Srbové byli přirovnáváni v médiích k německým fašistům. To vše bylo „důvodem“ k zásahu USA a NATO do války. Do války proti Srbsku. Americká letadla bombardovala Srbsko. NATO vyzbrojovalo Chorvaty a bosenské Muslimy.

V té době došlo k srebrenickému masakru, když vojáci OSN, kteří měli obyvatele bránit, je bez boje předali do rukou bosensko-srbské armády.

V této době, kdy se Srbové bránili proti celé Evropě, v době, kdy umírali srbští civilisté bombami agresora, došlo ve Srebrenici k tomu, k čemu nikdy nemělo dojít. Pravdu se nikdy nedozvíme. Pravda totiž ve válce umírá jako první. Teprve po válce jsme se dozvěděli, že granát na sarajevské tržiště vypálili sami Muslimové, aby ho mohli použít v propagandistické válce proti Srbům.

Po válce jsme se dozvěděli, že americký senátor spolu s televizními štáby jel do Račaku „najisto“ do prostoru, kam mu svezli mrtvé bojovníky z celé Bosny, aby je ukázali jako oběti Srbů.

Dozvěděli jsme se, že žádné koncentrační tábory v Bosně neexistovaly. Že televizní štáb vyrobil propagační šot požadovaný propagátory války. Žádní muslimové nebyli za ostnatými dráty, ale televizní štáb byl za ostnatými draly trafostanice a filmoval lidi hrnoucí se po cestě do města.

Našel se i tuberkulózní muslim, kterého vydávali za vyhladovělou oběť.

Ale to nebyl konec této války. Daytonské dohody nechaly ještě Srbsko nedotčené a neposlušné, Miloševič stále nechtěl prodávat národní majetek novým západním vlastníkům. Proto musela začít druhá etapa války.

Achillovou patou Srbska bylo Kosovo. Tam se přemnožená albánská komunita snažila dosáhnout připojení k Albánii, aby vytvořila Velkou Albánii, zahrnující i Kosovo a půlku Makedonie. Vedoucí silou byla teroristická organizace UCK. Teroristická byla v té době podle údajů Ministerstva zahraničí USA. Tato organizace nejprve vraždila Albánce, kteří ji nechtěli podporovat a chtěli žít v klidu a míru se Srby. Po vypuknutí konfliktu se rozhodla pro ozbrojený boj za nezávislost. A to se hodilo Američanům. Přes noc se z teroristické organizace stala národněosvobozenecká armáda, které se dostalo plné podpory.

Jenže tito lidé nebyli schopni tuto válku vyhrát. Srbové se bránili, začali osvobozovat území obsazená UCK. To západní spojenci nemohli připustit. Nejprve rozpoutali mediální válku, tak úspěšnou v Bosně. Začalo se mluvit nejprve o padesáti tisících zavražděných Albánců, později sto tisících a nakonec američtí senátoři v Kongresu mluvili o dvou stech tisících zavražděných Albánců.

Půda byla připravena a další kolo války mohlo začít. Spojené státy začaly bombardovat srbská města a podniky. Povraždily mnoho tisíc žen a dětí ve městech. Bombardovaly nemocnice, mosty, školky, televizi. Jediné, co Spojené státy nebombardovaly, byly podniky určené k budoucí privatizaci. Ostatní srovnaly se zemí.

Po válce vojáci OSN našli v Kosovu 2650 mrtvých, kteří zemřeli v oné době včetně obětí amerického bombardování. Jenže v té době pravda už nikoho nezajímala.

Stejně jako národnostní čistka, kterou prováděla UCK pod patronací OSN.

Všech zbylých 200 tisíc Srbů bylo vyhnáno ze země jen s tím, co měli po kapsách. Cíle bylo dosaženo. Po pádu Miloševiče nová vláda začala s privatizací všeho, o co měly Spojené státy zájem.

Miloševiče postavili v Haagu před soud za válečné zločiny, kterých se prý dopustil, když bránil svou vlast před agresorem. Zpočátku byl soud veřejný a v televizi. Teď je ticho po pěšině. Skuteční váleční zločinci sedí klidně ve Washingtonu a v Londýně. Clinton, Albrightová, Blair, Cook a další spokojeně spřádají své sny o světovládě bez nepohodlných vládců, pro které je vlastní národ více než zahraniční kapitál.

Lež vítězně táhne naším svobodným světem. Lež byla na počátku války se Srbskem, lež byla na počátku války s hákem. Ctihodní lháři dál vládnou a lidem to nevadí.

Na stranu agresora se postavila i česká vláda, ačkoli Srbové stáli před Mnichovem na straně Československa a byli připraveni pomoci nám proti Hitlerovi. A český prezident o několik desítek let klesl tak hluboko, že vymyslel lermín „humanitární bombardování“ pro ospravedlnění vražd žen a dětí.

Tomu se říká demokracie.

Josef Vít

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 81/2005

Redakce : Slovanský výbor ČR, Pol. vězňů 9, 111 21, Praha 1
E-mail: slovanvyborcr@volny.cz