Kdo byl A.I. Solženicyn

Alexander Isaevič Solženicyn (11. prosince 1918 – 3. srpna 2008) – publicista, básník, spisovatel , osoba s pravdivým příjmením (SoLŽEnicyn), veřejná a politická postava, laureát Nobelovy ceny.

Životopis

Solženicyn se narodil 11. prosince 1918 v Kislovodsku, na území kontrolované Bílými gardami, a byl pokřtěn.

Otec – Isák Semjonovič Solžencyn, rolník ze severního Kavkazu. Matka – Ukrajinka Tajsija Zacharovna Ščerbabovová. Otec byl postřelen na lovu, takže zemřel před narozením Alexandra. V důsledku toho byl vychován jen matkou. V roce 1924 se přestěhovali do Rostova na Donu. Od roku 1926 do roku 1936 studoval ve škole, a jako vzorný pionýr byl jmenován předsedou třídy.

I jako pionýr nosil ve škole křížek, a byl nábožensky založený, což vypadalo, že je to v rozporu s přijatou ideologií. Do svého uvěznění, a v podstatě až do své smrti často citoval Lenina, ale nějak svým způsobem, z křesťanských pozic. V roce 1936 vstoupil do Komsomolu. Dnes se to vykládá jako jeho vypočítavost, ale není tomu tak. Vystudoval matematiku, historii a marxismus-leninismus na univerzitě , za což obdržel Stalinské stipendium.

Vždy byl zastáncem myšlenky hlubokého vlivu víry na ruského člověka, a přísně domácích tradic. I proto později nosil plnovous.

Účast ve válce

V říjnu 1941 byl povolán do řad Rudé armády jako prostý vojín. Aby se naučil, jak lépe porazit nacisty, dosáhl v dubnu 1942 doporučení na dělostřeleckou důstojnickou školu. To umožnilo Solženicynovi působit v týlu za frontou až do února 1943. Jako politruk pak působil od Orlu až do východního Pruska.

Dostal řády a vyznamenání státu, který nenáviděl: Řád 2. světové války a Řád Rudé hvězdy. Působil ve zvukovém průzkumu dělostřelectva (BZR-2). To se zabývalo poslechem zvuků bitvy a určuje, kdo a kde a jak se střílí, co letí, a co kde jede. To znamená, že jednotky tohoto hrdiny byly ještě dál od nepřítele než obyčejné dělostřelectvo, které je 1/3 dostřelu od čáry dotyku. Vyznamenání dostal za to, že podle informací, přenášených z baterie BZR-2, kterou Solženicyn vedl, se během obvyklé dělostřelecké palby během bitvy u Rogačeva podařilo identifikovat dvě nepřátelské dělostřelecké pozice. Chtěl získat další, za východ z obklíčení ve východním Prusku, ale v tomto činu nebylo nic hrdinského.

Zatčení

Ještě na frontě psal dopisy přátelům, ve kterých odsoudil existující systém. Nazýval Stalina “kmotrem”, který narušil a zradil “leninské normy”. Zároveň navrhoval, aby došlo ke spojení s Německem, Francií a Anglií. Přitom musel vědět, že během války všechny dopisy z fronty procházely povinnou cenzurou.

Tato skutečnost je stále předmětem sporů a úvah mezi jeho zastánci a kritiky. Buď bylo toto chování vysoce riskantní, jak se sluší na bojovníka s režimem, nebo vrcholně hloupé a nezodpovědné. Nejen k sobě, ale především k příjemcům těchto dopisů.

Existuje názor některých odborníků, že chtěl být uznán jako šílený, a tak se dostat z fronty, z armády, a do tepla civilu.

Každopádně, za války na takové úvahy nebyl čas. Solženicyn i adresáti byli zatčeni.

Jeden ze zatčených, Vitkevič, později napsal, že mu vyšetřovatel během výslechů ukázal Solženicynovo přiznání, podle kterého měli po dohodě s určitým Vlasovcem, on, Solženicyn, Vitkevič a Rešetovská vytvořit (protistátní) bandu. Podle manželky Solženicyna, Rešetovké, byl „jakýsi Vlasovec“ jen náhodným společníkem ve vlaku. Výsledkem bylo, že „vlasovec“ Vitkevič byl převezen do Vorkuty a sám Solženicyn byl dlouho vyšetřován.

Obr. Vězeň Щ-262 sedí a přemýšlí o svém chování

Ve vazbě

Soud 27. července 1945 odsoudil Solženicyna podle čl. 58 odst. 10, části 2, a odstavce 11 trestního zákoníku RSFSR na 8 let táborů nucených prací. Ale Solženicyn vše předvídal a dostal vynikající posudky od všech kolem něj, díky kterým v letech 1946-1950 vykonával svůj trest v takzvané „šarašce“, kde studoval matematiku, četl knihy a chodil v přírodě: „V šest jsem vstal, napil jsem se studené vody a procházel jsem se na vzduchu hodinu před prací. Po směně jsem četl až do tmy.“

V roce 1950 mu mazanost nevyšla, a byl převeden do skutečného tábora v Steplagu v Ekibastuzu. Je jisté, že Solženicyn nikdy nebyl svědkem těch strašných událostí, o kterých později psal. Viděl však něco jiného. V této době probíhala v táborech velká válka přívrženců tradic starých zločinců s novými zločinci, kteří udržovali spolupráci s úřady, tzv. „čubčí válka“. Pro staré zločince byl Solženicyn jako bývalý voják už podle definice nepřítel.

Podle jeho vlastních slov byl Solženicyn v táborech najat jako informátor a dokonce dostal přezdívku „agent Větrov“.

V zimě 1952 byla Solženicynovi diagnostikována rakovina penisu, byl operován v táboře.

Byl propuštěn 13. února 1953, ještě před úmrtím Stalina.

Ve vězení Solženicyn se zcela rozešel s marxismem, přiklonil se k Bohu a k pravoslavným myšlenkám – úplně odmítl komunistickou ideologii, přál si rozpad SSSR a vytvoření rasového slovanského státu na území Ruska, Běloruska a části Ukrajiny, zřízení autoritářského systému v novém státě s postupným přechodem k „demokracii.“

Po propuštění

Po propuštění se věnoval aktivitám, které stále více souvisely s kritikou sovětského režimu. V tuto chvíli byla taková kritika dokonce výhodná pro úřady v době Chruščovova odhalení kultu Stalinovy osobnosti.

Na úsvitu své literární činnosti se stal oblíbencem mnoha sovětských spisovatelů. Například, A. T. Tvardovskij (1910-1971) se velmi snažil, aby Solženicynovy knihy mohly být vydávány, ale když je přečetl, nadšení opadlo. Na jedné straně všichni čekali na „zakázanou pravdu“, kterou díky Chruščovovi mohli odhalovat, na druhé straně byl sám Solženicyn už tehdy velmi kontroverzní postavou.

Solženicyn se vezl na přízni úřadů a lísal se k Chruščovovi. V roce 1964 byl oficiálně nominován za kandidáta na Leninovu cenu za svou práci, ale nevyšlo to. Ale i tak nijak nestrádal, měl auta a domy.

Solženicyn zjistil, že se jako „táborový řečník“ neuživí. A pak se objevil muž, který opravdu prošel tábory z vážných politických důvodů, a nebyl v nich od roku 1950, ale od roku 1938. Tímto mužem byl Varlam T. Šalamov (1907-1982), který se účastnil podzemní trockistické skupiny, a jako skutečně nebezpečná politická postava seděl ne v „šarašce“, ale na nejtěžších místech.

Solženicyn proto okamžitě začal nebezpečného konkurenta špinit a pomlouvat, že jeho práce není umělecky na výši, atd. Šalamov odpověděl, že Solženicyn je mazaný podnikatel a nechce s ním nic mít.

Vyvrcholením tohoto příběhu bylo Šalamovovo ubezpečení, že nikdy nechtěl pracovat pro CIA nebo KGB, jako Solženicyn. Solženicyn na to nemohl zapomenout až do své smrti, a čas od času plival na Šalamova po celý svůj život. A přesto je ve slovech Šalamova určitá pravda – Solženicynovy romány byly překvapivě snadno publikovatelné na Západě, a měly vždy zajištěné velmi silné PR. Díky čemu?

Solženicyn rychle dokázal shromáždit kolem sebe hrst fanaticky oddaných lidí, kteří někdy dělali podivné věci: například se oběsili. Jakmile se Solženicyn rozhodl provést několik málo změn v rukopisu „Souostroví GULAG“, za účelem následného zveřejnění v Paříži, nařídil spálit všechny staré verze. Ty však už v mnoha kopiích kolovaly v disidentských kruzích. Jedna ze Solženicynových následovnic – Voronjanská – to odmítla, a najednou se oběsila. Existuje řada důvodů pro její smrt, ale je fakt, že se kolem Solženicyna údajně oběsili další lidé.

Na počátku 70. let má Solženicyn milenku, jistou Světloskou, kvůli které se jeho manželka Rešetovská pokouší o sebevraždu práškami, ale přežila. Solženicyn ji napůl mrtvou zatáhl na matriční úřad, aby se rozvedl, ale ten rozvod odmítl provést. Tento okamžik se nějak podivně shoduje se začátkem násilných protivládních aktivit.

Emigrace

• „Profesor Kurganov spočítal, že od roku 1917 do roku 1959 pouze z vnitřních válek sovětského režimu proti jeho lidu, tj. za hladomoru, kolektivizace, vyhnáním rolníků za účelem jejich likvidace, věznicemi, tábory, popravami – takže spolu s naší občanskou válkou, zemřelo 66 milionů lidí … Podle jeho výpočtů jsme ve druhé světové válce ztratili 44 milionů lidí kvůli chybám a nedbalému vedení války! Takže jsme ztratili za socialistického systému – 110 milionů lidí!“ (Z rozhovoru ve španělské televizi)

13. února 1974 Solženicyn stál před volbou: buď odejít pro Nobelovu cenu, nebo zůstat v SSSR. Solženicyn si vybral – v USA na něj čekal působivý dolarový účet.

Nobelova cena je samostatný příběh. Solženicyn nezakrýval závist k M.A. Šolochovovi (1905-1984), který Nobelovu cenu v roce 1965 přijal a pokračoval v životě v SSSR.

Na Západě spolu se A.D. Sacharovem (1921-1989) přijal roli největšího aktivisty za lidská práva. Odmítl však bojovat za práva jednotlivců, a na tento Sacharovovův návrh na řešení osudu konkrétních lidí řekl: „Ne! Tito lidé šli na taran, sami si vybrali svůj osud, je nemožné je zachránit. Každý pokus může ublížit jim i dalším.“

Na Západě byl vnímán jako „prorok ze Starého zákona“, a tuto roli si vytrvale pěstoval.

Na začátku 90. let se vrátil do Ruska

V 90. létech, v období „velké loupeže“, grandiózního přerozdělování majetku, zděděného od sovětské ekonomiky, Solženicyn stále mluví o „morálce, kultuře, a o tom, jak obnovit Rusko.“ Již v roce 1990 dostal Solženicyn státní cenu. V roce 1992 ho Jelcin při návštěvě Spojených států osobně prosil, aby se vrátil, ale nějak to nevyšlo.

Podařilo se to až v roce 1994. Přišel do Ruska, a s působivou ochrankou cestoval po celé zemi s vlastními přednáškami o „morálce, kultuře, a jak obnovit Rusko,“ pod křídly nového cara Borise Jelcina. Během cest nažvanil tolik keců, že na „oživení Ruska“, ke kterému mělo podle něj dojít v roce 1998, jak sám prorokoval v roce 1991, přestal sám věřit.

V roce 1998 byl vyznamenán nejvyšším řádem Ruska, ale odmítl jej slovy: „Nemohu přijmout cenu nejvyšší moci, která přivedla Rusko do jeho současného katastrofálního stavu.“

Později však Státní cenu Ruska přijal. A neodmítl ani daču Sosnovka-2. Stát, který Solženicyna již jednou odvrhl, se tak působivě změnil…

Po další ceně v roce 2007 dokonce začal mluvit o spiknutí krvavého NATO proti Rusku…

Zemřel 3. srpna 2008 v 90 roce svého života na akutní srdeční selhání.

Je třeba poznamenat, že téměř okamžitě po jeho smrti se v Rjazani, v domě na Uritské ulici, kde nějakou dobu žil, se zázračně objevil nápis „Konečně zdechl, čubka!!!“. To svědčí o obrovské národní lásce k této osobnosti. Po nějaké době však byl tento nápis odstraněn.

V Nerezinovsku byla ulice Bolšaja Kommunističeskaja, přejmenována na Alexandra Solženicyna. Za tímto účelem byl změněn zákon, zakazující pojmenovat názvy ulic po osobnostech dříve, než deset let po jejich smrti.

Tvůrčí činnost

Napsal obrovské množství různých děl. Téměř ve všech pracích jeho fiktivní postavy prožívají příběhy, které se obecně shodují s autorovým životem. Spiknutí a rozuzlení často nemají s realitou společné body, lze se jen dohadovat o podílu fikce. Nejznámější jsou:

• „Jeden den Ivana Denisoviče,“ – příběh jednoho dne života. Bylo to jednomyslně uznáno za skvělé dílo i všemi budoucími oponenty Solženicyna. Podstatu práce lze vyjádřit jednou větou: „Svobodná socialistická práce v otroctví.“ Jednoduše řečeno, jak být člověkem v předlidské společnosti (z pohledu komunisty, kterým Solženicyn byl) – za což Solženicyn okamžitě obdržel podporu Tvardovského, a sám filozof E. Iljenkov (1924-1979) držel jeho portrét vedle Einsteina. Klíčovou roli v publikaci a revizi sehrál Tvardovskij, až to vedlo k podezření ze skutečného spoluautorství. Byl to také Tvardovskij, který dal příběhu nový název a postavil ho na stejnou úroveň s ruskou klasikou.
• Souostroví Gulag je epická třídílná práce, neboli spíše „umělecký výzkum“ v žánru liberální fantazie , který trhá závoj z komunistického systému. V díle Solženicyn vytvořil monstrózní strašidelnou mašinérii, zveličil počet deportovaných za Stalina 7krát („do tundry a tajgy šlo 15 milionů mužů, a možná i více,“) – což stanovil na základě „uměleckých dokumentů“, a své vlastní nemocné fantazie. V práci jsou použité vzpomínky, více než 227 anonymních. To, co Solženicyn napsal, se mu osobně nestalo, ale bylo mu nějak sděleno. Ale co se skutečně stalo, a co si vycucal z prstu, není stále jasné a nikdy to známo nebude. Je zvláštní, že Solženicyn nabídl spoluautorství Šalamovovi, ale ten to odmítl, a poté jejich přátelství skončilo. Což však nezastavilo Solženicyna v převzetí Šalamovových myšlenek, navzdory jeho zákazu. Množství fantastických „detailů“ „uměleckého výzkumu“ rychle způsobilo z knihy zbraň hromadného ničení. Během perestrojky Solženicyn úplně zapomněl na publikaci všech ostatních děl (Rakovinové tělo a První kruh), a metodicky a účelně se snažil publikovat pouze jednu, tuto konkrétní knihu. V tom mu pomohla celá disidentská kamarila té doby, která upřímně věřila v tuto pravdu, kterou prý před lidstvem komunisté skrývají.
• „První kruh“ – popis „Šaraškinova každodenního života“ se strhujícím detektivním příběhem a se dvěma hlavními postavami, jejichž strach odráží střet starých a nových názorů na samotného Solženicyna. Pokud budeme považovat práci za autobiografickou, pak se Solženicyn sám chtěl dostat do krutých táborů, místo útulné „šarašky.“
• Rakovinové tělo – je vlastně o tom těle, ve kterém byl Solženicyn. Kniha není o politice, ale je odhaleno téma boje člověka o život.
• Nežít ve lži – text zapomenete 2 minuty po přečtení.
• Dopis vůdcům – je neuvěřitelným opusem o své upřímnosti. Návrh vůdcům SSSR odstranit komunistické symboly, a učinit ze SSSR ruský autoritářský stát.
• Červené kolo – je o Rusku v letech 1914-1917, za první světové války a únorové revoluci. Má pozoruhodný rozsah, pokud jde o objem (10 tlustých svazků). Kritici se zajímají pouze o kapitoly o Leninovi v Curychu, kde je Velké Rusko prodáno zrádným zednářům…
• Společných dvě stě let – o rusko-židovských vztazích v létech 1795-1995. Za tuto knihu Solženicyn si vysloužil nenávist židovských čtenářů.

Osobnost a práce Solženicyna vyvolala spoustu divokých diskusí, zejména na internetu.

„Činnost Solženicyna je činností podnikatele, jehož cílem je úzké zaměření na osobní úspěch, se všemi provokativními doplňky takové činnosti.“ (Varlam Šalamov)

Pro některé je to prorok a téměř světec, který přinesl pravdu sovětským obyvatelům. Pro ostatní je to lhář, zrádce vlasti.

Pro některé je to hrdina, který prošel strašnými útrapami Stalinových táborů, pro jiné je to donašeč Vetrov, který si vyškemral umístění v lehkém táboře šaraška.

Nikdo ho ale nepřijal za svého. Komunisté mu nemohou odpustit propagandu v Americe, kde vyzval k prvnímu úderu na nenáviděný komunistický systém. Ale přitom tvrdil i pravý opak: že sovětský režim se může rozpadnout pouze zevnitř, a pokusy svrhnout ho vnějším tlakem jsou marné.

Liberálové a zastánci lidských práv všech odstínů, jakož i zástupci západní veřejnosti, nemohou Solženicynovi odpustit jeho šovinismus, antisemitismus, ano, i lásku ke své vlasti. Solženicynova nenávist vůči Sovětskému svazu nevylučovala lásku k Rusku.

Za Putina byl Solženicyn použit v reklamě strany Jediné Rusko, samozřejmě se na to Solženicyna zapomněli zeptat. Po jeho smrti Jediné Rusko předstíralo, že přijalo jeho učení.

Obecně lze říci, že Solženicyn je docela dobře čitelný jako spisovatel v dílech těch svých děl, která zahrnují minimum politiky a maximum literatury. Například „Jeden den Ivana Denisoviče“ a „Matrjonin Dvůr“ jsou považovány za vynikající díla i jeho kritiky. Dílo „Červené kolo“ se samotní nadšenci pokoušejí příliš nezmiňovat, protože je těžké to vůbec číst.

Kdo vlastně byl?

Nejslavnější lhář nedávné historie Ruska. Hlavní jeho heslo bylo „nežít ve lži“. Je předmětem uctívání intelektuálů, liberálů, a bojovníků se systémem. Jeho práce vyvolala tisíce sporů. Několikrát byl vyhlášen „svědomím národa“, ale také „čubčím synem“.

Solženicyn je rozporuplnou postavou v historii Ruska. S největší pravděpodobností chtěl být milován, ale ukázalo se, že ho nakonec nikdo nepotřebuje. Obecně je třeba poznamenat, že je to osud téměř všech disidentů. Jako dávné filmové hvězdy, která se již dlouho neobjevila na obrazovce.

Takový byl osud a tragédie ruského intelektuála.