Sudeťáci v akci Lidice

Na úlohu sudetských Němců i v akci Lidice bychom neměli zapomínat

Na jejím konci bylo sto sedmdesát tři zastřelených mužů starších patnácti let na zahradě Horákova statku, dvacet šest členů rodin Horákových a Stříbrných, a dělníků nočních směn postřílených později, dvaaosmdesát zavražděných dětí kdesi na severovýchodě a odvlečení lidických žen do koncentračního tábora, odkud se část nevrátila. Svět, který se zprávu o činu nacistů dozvěděl s menším zpožděním, byl otřesen. Lidice se staly symbolem pro mnoho podobných akcí zuřivého nacismu, ať již to bylo v Bělorusku, Rusku, Polsku, Srbsku, Slovensku, Francii a jinde. Zvláště na východě Evropy se nacističtí nadlidé, dnes mnohdy připomínaní jako bojovníci proti bolševismu, a tudíž chvályhodní, chovali jako… ne, zvířata ne!… ta nezanechávají za sebou spoušť a zabíjejí jen proto, aby jejich druh mohl dál žít. V této souvislosti mně dovolte připomenout něco, co se dnes účelově nepřipomíná. Úlohu sudetských Němců při likvidaci Lidic. Spíše jsme dnes svědky, jak mnozí církevní otcové a jejich političtí vyslanci v lidové straně se účastní akcí stále militantního landsmanšaftu a jsou i tací, kteří zde slouží odpouštěcí mše. Mám na mysli i vstřícnost pana olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, litoměřického biskupa Josefa Koukla a další. Na Aktion Liditz, akci Lidice, se před oněmi šedesáti třemi roky podílelo nemálo sudetských Němců. Neznáme jména všech. Některá však ano. Nešlo jen o pana státního ministra, bývalého poslance československého parlamentu Karla Hermanna Franka, kdysi knihkupce z Karlových Varů, ale i o gestapáky z Kladna a Prahy, kteří se přímo účastnili akce a vlastně ji, díky své znalosti češtiny, i řídili. Byli to kriminální asistenti či vyšetřovatelé gestapa, pánové Wesely, Homolka, Skalak, Vlcek, Klass, Swoboda či překladatel Felkl, bývalý českoněmecký četník, jenž se okamžitě po 15. březnu přihlásil k nacistům. Byli to však i členové soudního aparátu působícího v protektorátě, jenž rychle rozhodl o lidickém konečném řešení, soudci a prokurátoři, doktoři práv, kteří většinou absolvovali německou univerzitu v Praze, páni ředitelé zemských soudů Jadrnicek a Mnich, předsedové senátů a žalobci Nemetz, Strach, Malat, Bujnoch, Rozkopal, Slavitinski. Zvlášť však připomeňme Hermanna Krumeye, sudetského Němce, který jako šéf přesidlovací centrály v Lodži poslal na smrt výše zmíněné lidické děti (jeho podpis na příkazu k likvidaci byl několik let po válce nalezen v archivu) a po válce se ztratil do Bavorska, aby za landsmanšaft kandidoval do zdejšího zemského sněmu a stal se poslancem. Teprve mezinárodní odpor ho po několika volebních obdobích donutil vzdát se mandátu a dokonce postavil před soud. Aby na tom nebylo dost, celé vraždění si nacistická moc natočila na filmové pásy. Odpovědný za ono natáčení byl Erich Lampl, taktéž sudetský Němec. Němci z bývalého československého pohraničí působili všude. Protektorát byl jejich lovným revírem. Prý, říkávali vězni a vyšetřovaní, byli horší než jejich kolegové z Říše. I v akci Lidice tudíž sehráli svou významnou roli. Myslím si, že dnes, kdy kandidát na Největšího Čecha, pan Václav Havel, nasadil tón neskonalých omluv směřovaných k členům landsmanšaftu, bychom ani na lidickou éru příslušníků sudetského obyvatelstva neměli zapomínat.

• Halo noviny, http://www.halonoviny.cz 10. června 2005, Jaroslav KOJZAR