Americké vojenské intervence v karibské oblasti

… jsou nikoli nejvýznamnější, ale zato nejzjevnější příčinou napjatých vztahů mezi Latinskou Amerikou a Spojenými státy americkými.

Že se „velký bratr“ na severu nebude vždycky dobře snášet s malými bratry na jihu, to bylo patrno už z toho, když se tito bratři narodili.

Simón Bolívar (1783-1830) dovedl začátkem 19. století jihoamerické osvobozenecké hnutí k vítěznému konci, svrhl španělské koloniální panství a následoval tak tehdy obdivovaný příklad USA. Tato naděje se brzy projevila jako naivní. Když v roce 1823 chtěl Bolívar své dílo dovršit osvobozením Portorika a Kuby, dal mu na srozuměnou tehdejší severoamerický ministr zahraničí a pozdější president John Guincey Adams (1767-1848), že USA nebudou trpět žádné další osvobozovací tažení proti Španělsku.

Monroeova doktrína – zahraničně politická doktrína, kterou 2. prosince 1823 ve svém poselství Kongresu vyhlásil prezident Spojených států amerických James Monroe (1758 – 1831). Evropské mocnosti podle této doktríny nemají právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu a Spojené státy americké budou jejich případné vojenské akce na území světadílu považovat za „ohrožení svého míru a bezpečnosti“ a „manifestaci nepřátelského postoje vůči USA“. Stručně ji lze nazvat heslem – „Amerika Američanům.“ Nesmí se však chápat, jak řekl Adams, jako „povolení pro slabé, aby se chovali nestoudně k silným“. V roce 1826 se USA zdráhaly zúčastnit se panamerické konference v Kolumbii. Projevovaly vůbec pramálo nadšení pro tyto nově vzniklé státy na jihu a dost dlouho váhaly, než je diplomaticky uznaly. Dva roky před smrtí shrnul Bolívar své zkušenosti se Severní Amerikou takto: „Spojené státy se domnívají, že jsou vyhlédnuty prozřetelností k tomu, aby Latinskou Ameriku jménem svobody uvrhly do bídy.“

V projevech amerických politiků nacházeli obyvatelé Latinské Ameriky důkazy, že intervenční politika prováděná v následujícím století, byla vlastně ještě mírná ve srovnání s tím, co mnozí mužové ve Washingtonu v minulém století myslili, a co mluvili. Například někdejší ministr zahraničí USA Evants vysvětloval na banketu v New Yorku, kde byl přítomen také president U. S. Grant (1822 – 1885), Monroeovu doktrínu takto:

• „Monroeova doktrína je jistě dobrá. Ale jako všechny staromódní věci potřebuje reformu. Tvoří ji věta: Amerika Američanům. Teď bych chtěl dodat: Američanům ano. Ale rozumějme si dobře: Severoameričanům. Když se díváme na mapu Jižní Ameriky, vidíme, že tento kontinent má podobu šunky. Stýček Sam má dlouhou vidličku. Tu šunku sní.“

Pozoruhodné na tomto projevu je to, že byl pronesen na hostině na počest americko-mexického přátelství. A především Mexiko se mělo ve svých dějinách přesvědčit, že ve velikášských slovech Evantsových bylo víc než jenom zrnko pravdy.

„NESTÁLÝ A DĚTINSKÝ CHARAKTER“ MEXIKA

Ze všech latinskoamerických států pocítilo Mexiko nikoliv největší, ale co do následků nejtěžší americké intervence.

V letech 1837—1848 se podařilo USA zmocnit se poloviny mexického státního území — to jsou nynější severoamerické státy Texas, Kalifornie, Nové Mexiko, Nevada, Utah a Colorado. Za nejpodlejší považují Mexičané způsob, jak jim byl odňat Texas. Vtáhli tam američtí pozemkoví spekulanti se svými černošskými otroky. A protože v Mexiku bylo otrokářství zákonem už dávno zakázáno, prohlásili tito obchodníci Texas za nezávislou republiku, která byla rychle uznána Spojenými státy. Když se Mexičané proti vetřelcům bránili, došlo k invazi a Texas byl připojen k USA jako státní území. Mexičané nikdy Američanům tento drsný způsob získávání území nezapomněli.

V sedmdesátých letech 19. století přišla vláda Porfiria Díaze (1830-1915) na to, že by severoameričtí občané usazení v Mexiku — stejně jako všichni ostatní cizí občané — měli platit daně. Při prosazování této myšlenky se však Díaz daleko nedostal. Americký president R. B. Hayes (1822 – 1893) poslal přes Rio Grande vojáky, aby Mexičany zastrašili.

Když Mexiko protestovalo, mluvil tehdejší ministr zahraničí USA o „nestálém a dětinském charakteru tohoto národa“ a jeho „neschopnosti projednat různé záležitosti klidně a bez předsudků“.

UNITED FRUIT A GUATEMALA

V době, kdy v Mexiku kvetla těžba nafty, obsadili příslušníci americké námořní pěchoty postupně města Tampico (březen 1914) a Veracruz (duben 1914). Jejich velitel generál Smedley D. Butler se po skončení své vojenské dráhy chlubil:

• „V roce 1944 jsem pomáhal, aby se Mexiko a hlavně Tampico stalo bezpečným místem pro americké naftové zájmy. Přispěl jsem k tomu, aby se Haiti a Kuba staly bezpečnou krajinou, kde mohli hoši z National City Bank shromažďovat svoje zisky. Pro mezinárodní Bankovní dům bratří Brownů jsem v letech 1909 až 1912 vyčistil Nicaraguu a v roce 1916 jsem udělal pořádek v Dominikánské republice ve službách našich cukerních zájmů. Ve prospěch amerických ovocnářských společností jsem v roce 1903 zakročil v Hondurasu.“

Butlerovým výkonům odpovídá také přiměřený počet vyznamenání, která mu propůjčila washingtonská vláda.

Guatemala je jednou z latinskoamerických republik, které nemají valné mínění o Monroeově doktríně. Velké Británii se v roce 1836 podařilo obsadit ve vší tichosti část Guatemaly — nynější Britský Honduras — aniž si Amerika vzpomněla na svou doktrínu, která měla skoncovat s územními nároky Evropanů na této polokouli. Zato v roce 1907 Washington intervenoval v čistě guatemalské záležitosti, když byla vláda diktátora Manuela Cabrery (1857 – 1924) ohrožena vzpourou. USA zachránily Cabreru před jistým pádem.

Další intervence, která stále ještě v Latinské Americe platí za klasický příklad amerického vměšování na tomto území, se stala v roce 1954. Washington intervenoval nepřímo bez vyslání vojska, ale tím úspěšněji v jiné guatemalské záležitosti. V té době vládl v zeleném presidentském paláci v hlavním městě Guatemaly plukovník, který se jmenoval Jacobo Arbenz Guzmán (1912-1971). Mladý, trochu nejistý nacionalista, syn švýcarského lékárníka. Jeho cílem byla zemědělská reforma, která by byla postihla i některé ladem ležící pozemky severoamerické společnosti United Fruit. Tehdejší americký ministr zahraničí John Foster Dulles (1888-1959) vypracoval jako člen newyorské právnické kanceláře Cromwell a Sullivan výhodné smlouvy pro tuto americkou ovocnářskou společnost. Jeho bratr Allen Dulles (1893 – 1969), tehdejší šéf americké tajné služby CIA, byl dříve předsedou této společnosti. Státní podtajemník pro meziamerické záležitosti John Moore Cabot měl ve společnosti velký počet akcií. Tito tři přesvědčili presidenta D. D. Eisenhowera (1890 – 1969), že se v Guatemale schyluje ke komunistickému převratu.

Američané zorganizovali v Hondurasu malou žoldnéřskou armádu, která vtrhla do Guatemaly a pomalu se blížila k hlavnímu městu. Když bylo zřejmé vítězství žoldáků, přišel do presidentského paláce americký velvyslanec John Peurifoy s pistolí v ruce, a vyzval plukovníka Jacobo Arbenze (1913-1971), aby odstoupil. Arbenz v takovém dialogu neobstál. Vydal se pěšky na mexické velvyslanectví a požádal tam o azyl. Plantáže společnosti United Fruit v Guatemale zůstaly dodnes nedotčeny.

TACOMA V HONDURASU

I ty nejchudší latinskoamerické republiky mají s velkým bratrem špatné zkušenosti. V Hondurasu bylo, stejně jako v Guatemale, Monroeovy doktríny používáno značně pružně. V roce 1835 se podařilo Velké Británii obsadit severní pobřeží země, aniž Washington něco podnikl, i když byl k tomu Hondurasem vyzýván. Stejně jako čtyři roky předtím v Guatemale, zachránili Američané v Hondurasu presidenta před pádem.

V roce 1911 zasáhl americký křižník Tacoma v Hondurasu a umožnil presidentu překonat povstání. Politika této země byla ještě dlouho určována řediteli United Fruit.

DOBRODRUŽSTVÍ V NICARAGUI

Středoamerická republika Nicaragua má za sebou slušný počet amerických zásahů, z nichž některé byly skutečně dobrodružné. V roce 1855 vtrhl do země americký gentleman-gangster jménem William Walker (1824-1860) se soukromou žoldnéřskou armádou. Financoval jej americký milionář Vanderbilt, jenž si chtěl svým obchodním loďstvem udělat monopol na námořní dopravu ve Střední Americe.

Walkera předcházela hrozná pověst. V mnoha případech stačila na to, aby se Nicaragujci dali na útěk. Sotva Walker dobyl jednoho města, vzkázal uprchlému obyvatelstvu, že jeho život od nynějška stojí pod ochranou hvězdnaté vlajky. Jakmile se obyvatelé odvážili zpět do města, dal Walker nejbohatší a nejvýznačnější občany postřílet, aby se zmocnil jejich majetku. Touto metodou brzy ovládl celou zemi. 12. července 1856 se dal vyhlásit presidentem. Ihned zavedl opět otroctví a angličtina se stala státním jazykem. Dopustil se však chyby, že se rozešel s Vanderbiltem.

Ten zorganizoval v sousedních republikách armádu, kterou však Walker porazil. Když se vrátil do USA, byl tento dobrodruh nadšeně oslavován. President James Buchanan (1791-1868) mu vyjádřil nejhlubší obdiv.

Když chtěl Walker opakovat svůj experiment v Hondurasu v roce 1860, byl Angličany zajat a předán Hondurascům, kteří jej zastřelili. To vyvolalo v USA velkou bouři nevole.

Nicaragua získala pak dojem, že se strýček Sam o své poddané dovede postarat. V roce 1858 zastřelil americký námořní kapitán v San Juan del Norte nicaragujského rybáře. Vláda v Managui žádala amerického velvyslance, aby jí byl kapitán vydán, neboť jej chtěla postavit před soud. Velvyslanec to však odmítl, a došlo k demonstracím. Americký majetek byl při nich poškozen.

USA poslaly do přístavu San Juan válečnou loď. Když se starosta zdráhal vyplatit 30 tisíc dolarů odškodného, bylo město nejprve ostřelováno, pak se vylodila posádka a zapálila některé domy. Škoda činila asi 2 milióny dolarů.

DOHLED NAD VOLBAMI

Intervence v Nicaragui nebyly vždy tak násilné. V roce 1909 se USA spokojily s tím, že donutily presidenta José S. Zelayvu (1853-1919), aby odstoupil. V roce 1911 obsadila americká námořní pěchota zemi, aby chránila presidenta Adolfa Díaze (1875-1964) před povstáním. V letech 1916, 1926 a 1928 přišli Američané, aby převzali „dohled“ nad volbami — především, aby zajistili presidentský úřad konzervativnímu politikovi Emilianu Chamorrovi (1871-1966). To mělo své důvody. Chamorro totiž podepsal dohodu, zajišťující USA na věčné časy, že nebudou platit žádné daně ani jiné poplatky a samy budou mít vlastnické právo na výstavbu mezioceánského průplavu na libovolném místě nicaragujského území. Tak zněl 1. článek smlouvy mezi Bryanem a Chamorrem. Američané za to zaplatili tři milióny dolarů, které však zůstaly ve Spojených státech, protože Nicaragua byla Spojeným státům ještě dlužna.

Intervence v roce 1926 měla potlačit povstání liberála José Maria Moncady (1870-1945), který chtěl svrhnout presidenta Chamorra. Tehdy použily USA, patrně poprvé ve svých vztazích k Latinské Americe, komunismu jako záminky, aby svůj zásah ospravedlnily. Střední Amerika a Mexiko byly tehdy severoamerickým ministrem zahraničí Frankem B. Kellogem označeny za „středisko komunistické agitace“ a do Nicaragui odplulo 16 lodí s námořní pěchotou, pod velením admirála Juliana Latimera. To stačilo k potlačení povstání generála Moncady.

Avšak jeden z Moncadových stoupenců, mladý inženýr Augusto César Sandino (1895-1934), se nesmířil s porážkou. Několik let bojoval v horách proti americkým okupantům, kteří odešli až v roce 1933. Velení nad policejními silami nechali svému oblíbenci Anastasiovi Somozovi (1896-1956). Somoza připravil po dohodě se severoamerickým velvyslancem Arthurem Blissem atentát na Sandina, který se podařil.

Brzy potom, v roce 1937, se dal Somoza vyhlásit presidentem. Přivlastnil si velkou část nicaragujského bohatství a na dlouhou dobu jeho rodina ovládala celou zemi. Američané neměli od roku 1933 důvod v Nicaragui zasahovat. Luis Somoza Debayle (1922–1967) nejstarší syn A. S. Garcíy, vládl od r. 1956 do r. 1967 (prezidentem 1956–1963). Presidentem v letech 1963-1966 se stal René Schick (1909-1966), Somozův bývalý soukromý tajemník, a náčelník ozbrojených sil byl Anastasio Somoza mladší. Anastasio Somoza Debayle (1925–1980) – nejmladší syn A. S. Garcíy, vládl v r. 1967–1979 (prezidentem 1967–1972 a 1974–1979). Poté ho smetla Sandinistická revoluce a byl zastřelen v Paraguayi.

SALVADOR A KOSTARICA

V Salvadoru zasáhl roku 1906 americký křižník Marblehead, aby přivodil v tamější revoluci takový zvrat, jaký si přáli ve Washingtonu. Ani mírumilovná kávová zemička Kostarika neušla severoamerické intervenci, když v roce 1932 chtěla americká vláda zajistit politikovi Jimenézovi Oreamundovi (1859-1945) zvolení presidentem.

ZROZENÍ PANAMY

Panama vlastně vznikla americkou intervencí. President Theodor Roosevelt (1858-1919) poskytl v roce 1903 pomoc nevelkému povstání ve městě Panamě, které tehdy patřilo Kolumbii. Když bogotská vláda vyslala vojenské oddíly na šíji mezi Karibským mořem a Tichým oceánem, president Roosevelt tam vyslal křižník Nashville, který zabránil vylodění Kolumbijců. Za tři dny později uznal Washington malý stát Panamu.

Tento rychlý rok měl svůj důvod. Kolumbijský parlament v Bogotě se vzpíral přenechat Američanům za nevelkou částku široký pruh území po pravé a levé straně průplavu. Nově zřízený stát však byl ochoten postoupit Američanům toto území za skromných 10 miliónů dolarů.

President Theodor Roosevelt se potom velmi chlubil, jak se obratně zmocnil průplavového pásma, a zatímco ještě Kongres o tom debatoval, dal postavit průplav. Roosevelt vymohl pro USA ještě
další výhodný ústupek, neboť podle článku 136 panamské ústavy mohou USA v Panamě kdykoli vojensky zasáhnout, aby „obnovily pořádek“. USA této možnosti využily mnohokrát — v letech 1905, 1908, 1912, 1918, 1924, 1928, 1931, 1932, 1952 a 1955.

KUBA

V roce 1848 se Američané pokusili přemluvit Španěly, aby jim prodali Kubu za 100 miliónů dolarů. Madrid však měl příliš velký zájem o osadníky na ostrově, než aby mohl na takovou nabídku přistoupit. Mezi kreoly zatím vzniklo osvobozenecké hnutí, do kterého se pod vedením básníka José Martího (1853-1895) zapojovalo stále víc Kubánců. V květnu 1887 vyzval president USA W. MacKinley (1843-1901) Španělsko, aby zastavilo boj proti povstalcům.

Dne 15. února 1898 vyletěla v havanském přístavu do povětří americká pancéřová loď Maine. To bylo pro USA příležitostí vyslat na ostrov vojenské oddíly a skoncovat se španělským panstvím.
Američané přišli právě včas. Mnoho nasvědčovalo tomu, že Španělé by už byli ostrov přenechali povstalcům.

Španělsko-americká blesková válka skončila oficiálně 22. prosince 1898 Pařížskou smlouvou, ve které se Madrid zřekl všech práv na Kubu. Washington byl sice ochoten uznat nezávislost Kuby, ale v roce 1901 si vynutil zahrnutí Plattovy klauzule do kubánské ústavy. Tato klauzule dovolovala USA přímo zasahovat ve všech otázkách, které se týkaly „života, majetku, osobní svobody a nezávislosti Kuby“. Teprve v roce 1936 se USA zřekly práva na intervenci. Diktátor F. Batista (1901-1973) byl tehdy zárukou, že země bude spravována podle Plattovy doložky. Tento diktátor se vyrovnal ve své krutosti jen dominikánskému vládci Rafaelu Trujillovi (1891-1961). Po svém svržení 1. ledna 1958 také uprchl do Santo Dominga. Do čela vlády nové svobodné Kuby se postavil revolucionář Fidel Castro (1926-2016).

DOMINIKÁNSKÁ REPUBLIKA

Část ostrova Hispaniola zaujímá Dominikánská republika. Zde měly zájmy severoamerických firem vždycky rozhodující úlohu. Jakmile tento stát získal nezávislost, usadila se tu řada amerických společností, hlavně West Indies Sugar Co., které ovládly hospodářství země. V roce 1871 tam vládl president B. Baez (1812-1884). Byl Američanům tak nakloněn, že žádal o připojení k USA. Washington
sice neprojevil zájem, ale v roce 1914 poctil dalšího presidenta z téže rodiny Baezových vojenskou ochranou.

V roce 1905 se námořní pěchota USA ujala vybírání cel. V roce 1915 zakročila ve prospěch presidenta Baeze. Parlament byl rozpuštěn a Američané se v zemi usadili na 8 let, které byly zlatým věkem pro americké firmy. Po jejich odchodu se k moci dostal bývalý policejní špicl Rafael Trujillo (1891-1961). Jeho heslem bylo — co nepatří Američanům; patří mně. Jeho diktatura trvala až do roku 1961.

Další zásah USA v Dominikánské republice, zahájený koncem dubna 1965, se poněkud lišil od intervencí předešlých, zejména množstvím nasazeného vojska. Z intervenční politiky USA v karibských republikách vyšli tři nenávidění diktátoři — Batista, Somoza a Trujillo.

Chudé národy mají dlouhou paměť. Nejsou ochotny zapomenout na křivdy, které jim způsobili jiní.

Obr. 11. září 1973 – útok na prezidentský palác Moncada, Chile