O Banderovi – hrdina nebo zločinec ?
Kdo se dívá kolem sebe, kdo sleduje, co se děje kolem nás, v řadě evropských zemí, ale i u nás – v České i Slovenské republice – NEMOHL SI NEVŠIMNOUT, jak pohrobci a dědic! toho, co bylo díky Sovětskému svazu a jeho Rudé armádě, díky protihitlerovské koalici, poraženo před 66 lety, opět zvedají hlavu. Jak ztrácejí ostych! Jak pod nátěrem doby opět prosvítá hnědá barva.
Jejich aktivity už nejsou jen v podpalubí, utajené, maskované. Už zase pochodují v ulicích, oblékají se do uniforem, staví pomníky, pojmenovávají náměstí a hrozí revanší. Pro příklady můžeme zajít do Pobaltí, Maďarska, Rumunska, do Moldávie těchto dnů a měsíců, do Chorvatska, ale i na západ od našich hranic. Aby se jim nemuselo říkat NEONACISTÉ, byl vynalezen termín POLITICKÝ EXTREMISMUS. Nebije to tolik do očí a navíc je „pravicový“ i „levicový“ – a to se může hodit!
Viditelným vrcholem, který nebylo možno jen tak přejít, bylo jmenování Štěpána BANDERY Hrdinou Ukrajiny prezidentem Viktorem Juščenkem v lednu 2010. To už se ozvala i Evropská unie, která dosud, když i v členských zemích pochodovali veteráni SS, nabrala si vodu do úst a mlčela.
V mnoha zemích vstali NOVÍ PŘEPISOVAČI DĚJIN a pustili se do práce. Zkoumají, přepisují a publikují. Za svou pracovní metodu si vzali slavnou větu z westernové parodie LIMONÁDOVÝ JOE: „Padouch nebo hrdina, všichni jsme jedna rodina“. Co jsme si, to jsme si! Vždyť ani ty hrůzy fašismu a 2. světové války nebyly tak hrozné. Zapomenout je třeba a dívat se dopředu. Přestaňme soudit, protože „zločiny“ byly páchány i na ubohých Němcích po válce.
„Žádný odsun, ale VYHNÁNÍ – křivdy a zvěrstva“, zní z tohoto tábora a mnohá média ozvučují jejich hlas a ptají se: „Kdo je vinen za jejich utrpení?“
ONI SAMI JSOU VINNI! Je třeba rozlišovat příčinu a důsledek, protože bez toho prvního by nebylo toho druhého.
Podivná doba. Podivní hrdinové. Podivná doba má podivné hrdiny!
NACIONALISMUS prostě žije a chytá druhý dech!
Neměli bychom si ho plést a zaměňovat s PATRIOTISMEM. S přirozenou láskou k vlasti – S VLASTENECTVÍM. Toho se nám naopak nedostává.
Uvedu jeden příklad! Polsko si dnes velkolepě připomíná 200 let od narození svého velkého hudebního skladatele a klavírního virtuosa Fréderika Chopina. V „Malých dějinách Polska“ je popsána taková epizoda, kterak je mladý umělec, jehož věhlas se šíří Evropou, pozván, aby koncertoval na dvoře ruského cara v Petrohradě. Sklidí obrovské ovace, car udělá výjimku a pozve umělce, aby mu osobně vyslovil obdiv. „Kdo jste? Ze které země pocházíte?“, ptá se car. „Jsem Polák, Vaše Veličenstvo“, odpovídá mladý Chopin. „Polák, Polsko? Takový stát není na mapě Evropy“, přemýšlí car. „Není, Vaše jasnosti, ale je v srdcích nás, Poláků“, říká mu umělec.
PROČ to uvádím? Vlastenectví je obraceno především dovnitř, je to vztah k vlastní zemi. Ne proti druhým zemím a národům. Nacionalismus je nepřátelský vůči druhým, je nebezpečný! Světu i lidem!
Stepan Bandera byl odkojen nacionalismem, vychován na idejích nacionalismu. Pochází z rodiny řecko-katolického kněze, poslance krátce existující Západoukrajinské republiky. Od raného mládí se zapojuje do činnosti nacionalistických spolků a organizací. Už tehdy inicioval a organizoval atentáty na sovětského konzula Majského ve Lvově, na polského ministra vnitra Pierackého, byl odsouzen k smrti a rozsudek mu pak byl změněn na doživotí. Celkem byl za účast na vraždách a pogromech odsouzen 7x k doživotnímu trestu.
Osvobozen z věznice byl 13. září 1939, několik dnů po napadení Polska a začátku II. světové války. Ihned se zapojil do „práce“. Tento zakládající člen OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) věřil, že přichází onen historický okamžik. Podle učení hlavního ideologa ukrajinského šovinismu DMYTRO DONCOVA se „Ukrajina musí osvobodit ve stínu Německého tažení na východ, na Rusko“. Doncov ještě před Hitlerem hlásal tezi, že samostatnou Ukrajinu „je možno a je nutno“ založit na vyhlazení nepřátel ukrajinského národa. Byl to Doncov, učitel Štěpána Bandery, který zformuloval a zdůvodnil teorii „tvůrčího násilí“. Byl zřejmě stejný demokrat jako jiný myslitel, který přišel s objevnou myšlenkou „humanitárního bombardování“. Byl to Doncov, kdo hlásal, že k dosažení cíle je dovoleno vše. Spojit se s kýmkoli, kdo je nepřítelem Ruska. „Fanatická víra ve svou pravdu a nekompromisní tvrdost. Zájmy národa nade vše. Vybojovat ukrajinský stát nebo zemřít v boji“, hlásal Doncov a Štěpán Bandera to realizoval. A tekla krev nevinných lidí, před válkou, během ní i po ní. Všech, kteří nevyznávali stejně fanaticky tu pravou víru.
Když fašistické hordy napadly Sovětský svaz, legiony ukrajinských nacionalistů „Nachtigall“ a „Roland“ šly s Hitlerem a „účtovaly“. Když k nevůli Hitlera vyhlásili nezávislost Ukrajiny, Němci zasáhli a Bandera skončil v koncentračním táboře. Byl ale ve speciálním oddělení, s takovými prominenty jako bývalý rakouský kancléř Kurt Schuschnigg, francouzský expremiér Edouard Daladier, první velitel Armije Krajowe Stefan Rowecki anebo otec Viktora Juščenka. I tady je možná ona souvislost té zvláštní náklonnosti „oranžového hrdiny“, prozápadního a antiruského exprezidenta Ukrajiny k Stepanu Banderovi.
Když se u Stalingradu fronta obrátila, nacisté Banderu propustili a opět počítali s jeho službami. Abwehr a další speciální služby nacistického Německa ukrajinské nacionalisty cvičili, vyzbrojovali a využívali pro své cíle od samého začátku. Nechyběli ani při potlačení Slovenského národního povstání. Opět byli nasazováni, aby pomáhali zadržovat postup Rudé armády a na osvobozeném území prováděli sabotážní a rozvratnou činnost. Když byl Stepán Bandera zajat Rudou armádou, vysvobodilo ho komando Otto Skorzenyho.
Banderovci však hráli také vlastní hru. Když fronta přešla a Rusové hnali Hitlera k Berlínu, vytvořila si ÚPA svůj operační prostor v jihovýchodní oblasti polských Beskyd. Je to pásmo lesů, pohoří a polonin, četných pramenů a hlubokých odlehlých údolí. Ještě během válečných operací tu velitel ÚPA Roman Šuchevič nechal vybudovat četné kryty, skrýše, sklady potravin, muniční sklady, ubytovny, polní nemocnice a zásoby léků. Tady si vytvořili „stát ve státě“. Odtud pak po válce ÚPA operovala a terorizovala okolí. Odtud se přes Československo probíjeli banderovci „ke svým“ na Západ, do americké zóny.
Žili v naději, že III. světová válka je na spadnutí, že se Západ obrátí proti Rusům, proti „bolševikovi“, a smete ho ze světa. Po známém studenoválečnickém vystoupení Winstona Churchilla v únoru 1946 o tom už ani nepochybovali a bojovali s ještě větší zarputilostí. Mnohé obce na východě Slovenska, později i v dalších částech země, zažily na vlastní kůži brutalitu a nelidskou krutost těchto „bojovníků za svobodu a nezávislost“. Šířili teror, kradli, loupili, znásilňovali, vraždili. Nová Sedlica, Zboj, Ulic, Ubla, Kolbasov, Papin, Osadné, Staškovce, Vydrán, Kalinov, Vernár … desítky dalších obcí v tehdejších okresech Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Humenné, Snina, Bardejov, Giraltovce, Prešov, Spišská Nová Ves a dál do vnitrozemí. Boj s nimi nebyl lehký, stál mnoho lidských životů.
Strašný na tom byl fakt, že to byla „válka po válce“. Kdy lidé vydechli po těch úděsných letech hrůzy. Kdy přivítali mír a pustili se do obnovy válkou zničené země. Ještě neoplakali všechny mrtvé a už přibývali další.
Není omluvy pro banderovce. Sami si vybrali svou cestu a stranu, na které stáli – po boku fašistů.
Pravdu dějin je třeba hájit. Už kvůli budoucnosti. Aby se ona zvěrstva už nemohla NIKDY OPAKOVAT. Nesmíme dovolit, aby to, co bylo TEHDY nad slunce jasnější, kdy každý věděl, KDO JE VRAH A KDO HRDINA, aby to překryla mračna revanšismu. Aby zvítězili manipulátoři a falzifikátoři dějin.
Hraničář XX, č. 3(131) 2011