Válka skončila v Praze

Počátkem května 1915 se chýlila světová válka v Evropě be konci. Berlín byl sovětský, Německo téměř celé obsazeno spojeneckými vojsky. Z celé Hitlerovy říše zbýval jen tzv. českomoravský prostor a „alpská pevnost“. Území Čech a západní Moravy mělo v těchto závěrečných dnech zvláštní význam: sem se stahovaly nacistické správní úřady z obsazeného území, zde se nacházelo poslední vojenské seskupení, schopné jisté operační bojové činnosti. Byla to skupina armád Střed, které velel gen. polní maršál Schörner.

Právě na našem území mohl Schörner splnit svůj poslední závažný vojenskupolitický úkol – totiž vybudovat proti Rudé armádě obranné pásmo a držet je do té doby, dokud jádro jeho vojsk nebude v americké zóně Německa. Přechod k Američanům byl pro Schörnera shodný s pojmem záchrana životů. Stejně uvažovala i vláda velkoadmirála Dönitze. 3. května v 9,30 hodin měla ve svém sídle ve Flensburgu poradu o „české otázce“ a na ní se konstatovalo, že sice Čechy stojí na okraji revoluce a situace v Protektorátu je neudržitelná, avšak hlavním úkolem je zachránit Němce, nacházející se na českém území. I na odpolední vojenské poradě vlády se znovu zdůrazňovalo, že vzhledem k celkové situaci by bylo pro Schörnera nejlépe kapitulovat, což však je nemožné, „poněvadž potom by Schörner se svou armádou padl úplně do ruských rukou“.

Čechy tedy měly sehrát v nacistických plánech významný úkol a Schörner se se vší energií na jeho splnění připravoval. 5. května 1945 vydá svým vojskům rozkaz, v němž jim znovu připomíná svatou povinnost bojovat dále proti Rudé armádě „dokud nebudou zachráněny nejcennější němečtí lidé“. Když 7. května v Remeši a 8. května v Berlíně podepsali zástupci Dönitzovy vlády naprostou kapitulaci, odmítá Schörner podmínky kapitulace přijmout. Pokládá zprávu o bezpodmínečném složení zhraní za „jednu z obvyklých pověstí ve válce nervů proti nám“, která „nemůže otřást naši vůlí k odporu, zaměřenou výhradně na Východ. Věrni rozkazu vedeme boj proti Východu dále, dokud němečtí lidé nebudou zachráněni v Říši. Boj proti Západu je naproti tomu skončen. Kapitulace bolševikům nikdy nepřijde v úvahu, to by byla smrt nás všech…!“

A tak ve svém štábu v Lázních Velichovky připravuje Schörner svou poslední operaci: vybojovat 900.000 mužům cestu přes české území na západ k Plzni, kde už od počátku května stojí jednotky 3. armády generála Pattona. Schörner hodnotil český prostor jako pevnost. Umožní mu na linii zhruba Brno — Olomouc — Sudety klást odpor na Českomoravské vysočině proti Rudé armádě a po poměrně neporušených komunikacích převést hlavní jádro sil na Západ. 900.000 mužů skupiny armád „Střed“ znamenalo tehdy vážnou sílu pro válečné i poválečné dění. Sovětská armáda si byla této síly vědoma a vrchní velení se rozhodlo zničit i tento poslední zbytek nacistické armády.

Ještě před zakončením berlínské operace připravují vojska 1., 4. a 2. ukrajinského frontu operaci proti skupině armád „Střed“ a tato operace v průběhu událostí dostane název Pražská operace. Schörnerův plán se však počal hroutit.

„Vinu“ na tom má ozbrojené povstání českého lidu v různých místech Čech a Moravy, obvzláště pak v Praze, která povstala 5. května. Praha byla pro Schörnera důležitým dopravním uzlem  pro odsun na západ a vhodným prostorem pro obranu. Viditelný  rozklad nacistické vlády, zvýšená bojová aktivita partyzánských oddílů a odbojových organizací zmnožovala touhu  českého lidu vystoupit proti nacistům, zvláště když bylo známo, že sovětská a spojenecká vojska jsou nedaleko hranic. Byl to především příklad Přerova 1. května. Povstání sice bylo krutě potlačeno, ale právě teror nacistů vyvolával hněv českých vlastenců na jiných místech. 2. května povstaly   Nymburk, Poděbrady, Chlumec, N. Bydžov, později i Rakovník a zvláště Podkrkonoší v okolí Semil a Turnova. Fašistický týl  byl vážně ohrožen a bylo nutno proti vzbouřeným místům vyslat silné oddíly, které tak oslabily obranu na českomoravském  pomezí proti předpokládanému útoku Rudé armády. Schörner byl většinou nucen použít svých nejlepších „kádrových“ oddílů — většinou zbraní SS — neboť jednotky armády neměly valné chuti  v poslední dny války bojovat, často předávaly zbraně národním  výborům a partyzánům. Vybrané oddíly SS byly nejvážnější hrozbou i Praze. Ve vnitřním městě byly sice izolovány, ale zdaleka ne poraženy a hrozilo vážné nebezpečí, že se spojí s jinými oddíly SS, jimž bylo přikázáno probojovat se z venkova — zvláště z Benešova a od Milovic — do Prahy. Činnost nacistů v Praze však byla omezena systémem barikád, které vyrostly v ulicích, před Prahou vznikaly protitankové zábrany a v cestě pomocným vojskům stály silné partyzánské oddíly, posílené dobrovolníky. Například brdské partyzánské oddíly znemožnily   přistup ku Praze oddílům SS, táhnoucím od Písku. Partyzáni na Mělnicku a v severovýchodních Čechách vázali esesácké síly z Milovic.

Povstání se rozhořelo i v bezprostřední blízkosti  Schörnerova štábu. Snaha nacistů udržet své postavení na Českomoravské vysočině a zajistit ústupové spoje v Čechách byla tedy ve velkém nebezpečí, ba téměř již nemožná. Schörner  se rozhodl potlačit odpor s největší tvrdostí. Nejprve chtěl  vyřešit situaci v Praze. Silné oddíly SS proto dostaly příkaz zahájit 6. května útok na Prahu, probojovat se do města a vyprostit tam izolované fašistické síly, obnovit funkci Prahy jako spojovacího uzlu a pevnostního prostoru. Tento útok měly provést SS divize Walleslein, Wiking a Reich. Skutečně byl zahájen, ale provést ho do konce se nepodařilo. Jednotky musely svádět během svého postupu ku Praze tvrdé boje na  přehrazených nebo zničených komunikacích a do města pronikly jen některé kolony SS. Přesto síly nacistů v Praze byly dostatečně silné a organizované, aby pražské povstání vojensky porazily. 7. května dosáhly značných úspěchů.

V té době se však již na české půdě pohybovaly jednotky Rudé armády a 2. polské armády, neboť od 6. května byla zahájena pražská operace Rudé armády. Probíhala poslední bitva, pro nás bitva nejslavnější, protože nám přinášela svobodu a záchranu. Pod tlakem tankových vojsk 1. ukrajinského frontu maršála Koněva ze severu, 4. ukrajinského frontu generála Jeremenka z východu a 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského z jihu a jihovýchodu nacisté ustupovali. Docházelo k řadě střetnutí — na Slánsku, u GolČova Jeníkova, na Čáslavsku, Humpolecku, Pelhřimovsku. Právě nyní se nejzřetelněji projevil vojenský význam pražského povstání: zablokovalo Prahu, přehradilo nacistům ústup na západ, poutalo velké síly SS. 9. května kolem čtvrté hodiny ranní stály již Rybalkovy a Leljušenkovy tanky v předměstí Prahy a během dne Rudá armáda nacistický odpor ve městě zlikvidovala,

Schörnerovo uskupení přestalo jako celek existovat. Jen asi devítině jeho vojáků se podařilo dostat se do amerického zajetí. Ostatní byli zničeni nebo zajati Rudou armádou. Ještě 11. května se na Příbramsku rozpoutal zoufalý boj ustupujících jednotek generála SS Pucklera se sovětskými vojsky a partyzány. Raketomety a děla však rozhodly. Byl to poslední boj 2. světové války v Evropě.