Kariéra admirála Canarise

 

canarisKariéra tohoto muže, který stál bezmála deset let v čele nacistické špionážní a protišpionážní organizace říšského generálního štábu Abwehr, budila zájem odborníků nejen za jeho života, ale snad ještě víc po jeho smrti, soudíme-li podle množství knih o něm napsaných.

Pro naprostou většinu západních autorů je přitom příznačné, že se více či méně pokoušejí o jakousi posmrtnou „rehabilitaci“ pověsti admirála Wilhelma Canarise zdůrazňováním jeho „nesouhlasu“ s Hitlerovou koncepcí války, jež prý ho zavedla až do řad pasivních spoluúčastníků nepodařeného atentátu proti Hitlerovi 20. července 1944.

Jak věci vypadají, měl Canaris skutečně smůlu, že se zapletl do soukolí smrtonosné mašinérie hitlerismu, kterou s bezpříkladnou horlivostí pomáhal budovat, neboť jinak by mu byla po válce pod patronací západních rozvědek kynula kariéra, že by generál Gehlen bledl závistí…

Wilhelm Canaris, narozený r. 1888, pocházel přes své cizokrajné jméno zVestfálska a byl synem bohatého průmyslníka. Rozhodl se pro důstojnickou kariéru a začátek první světové války jej zastihl jako námořního poručíka na křižníku „Dresden“, kde byl vlajkovým důstojníkem kapitána Lüdecka, pověřeným „zvláštními úkoly“, tj. zpravodajským důstojníkem. V této hodnosti se Canaris zúčastnil i památné bitvy eskadry admirála van Spee proti Angličanům u Coronelu, o níž v listopadu 1914 napsal v dopise matce:

„Je to zajisté pěkný úspěch, který nám dovolí vydechnout a který může mít vliv na všeobecnou situaci. Doufejme, že budeme na této cestě pokračovat…“

Canarisovo zbožné přání se nesplnilo a eskadra admirála von Spee byla začátkem prosince u Falklandských ostrovech Brity rozbita. Unikla jediná loď – křižník „Dresden“, a na ní též Canaris. Říká se, že hlavně jeho zásluhou se osamělé německé válečné lodi dařilo dlouho se vyhýbat britským pronásledovatelům a skrývat v zátočinách členitého chilského pobřeží, neboť Canaris prý dovedl nejen zásobovat potají loď palivem a potravinami, ale navíc mást pronásledovatele šířením falešných zpráv. Teprve v březnu 1915 našly britské křižníky „Glasgow“ a „Kent“ německý křižník „Dresden“ v zátoce Cumberland-Say a hned prvními výstřely z 150 mm děl ze vzdálenosti asi 8500 yardů jej tak vážně poškodily, že dal kapitán Lüdecke vztyčit bílou vlajku a vyslal k Britům parlamentáře — poručíka Canarise. Německý vyjednavač ale neuspěl. Kapitán John Luce, velitel křiiniku „Glasgow“ trval na beipodmínečné kapitulaci Němců a také jí dosáhl, třebaže velitel „Diesdenu“ ještě před tím svou loď potopil. Posádka byla na chilském břehu internována. Poručíku Canarisovi se podařilo z internačního tábora uprchnout.

S falešným pasem Mr. Reeda-Rosase pronikl na neutrální holandské lodi britskou blokádou do Evropy. V příštích letech byl Canarisovým hlavním působištěm Madrid, Maroko a spojenecké kolonie v zapadní Africe, kde se pokoušel vyvolávat ozbrojená povstání místních obyvatel. Zároveň se mu povedlo zřídit ve Španělsku, později též v Holandsku, několik tajných ponorkových základen, z nichž Němci až do konce války úspěšně operovali. Jak uvádí jeden z Canarisových životopisců, dokázal mladý špión Canaris se zdarem připravit i rozsáhlé diverze a vyhodit do vzduchu nejméně devět britských lodí. Jednou z agentek, jejíchž služeb Canaris v Madridu používal, byla i sličná Mata Hari…

Mladý Canaris, záhy známý jako nadšený prušácký militarista a dovedný špión, byl samozřejmé hned po kapitulaci Německa převzat do služeb tzv. reichswehru, a také nadále pověřován důležitými „zvláštními“ úkoly. Tak se, ač námořní důstojník, zúčastnil tažení kontrarevolučních band roku 1919 do Pobaltí, kde tzv. Baltikumer vyhlásili krvavý bílý teror, jindy opět jako „specialista “ působil v neblaze proslulé gardové jezdecké divizi, jejíž „specialisté“ se vyznamenali zavražděním německých dělnických vůdců Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové v lednu 1919. Už v těch dobách, přiznávají mnozí dějepisci špionáže, byl Canaris znám jako „instinktivní nepřítel bolševismu“, což ho od počátku nacistického hnutí přivedlo ke spolupráci s Hitlerem. Podle záznamů jednoho z Canarisových pobočníků říkával šéf abwehru o führerovi: „Je rozumný a dovede pochopit stanovisko druhého člověka, když se mu správně vyloží. Dá se s ním jednat.“

Také v době tzv. Výmarské republiky plnil námořní kapitán Canaris důležité zvláštní úkoly německých mílitaristů. Mimo jiné dokázal v několika odlehlých á málo vyhledávaných zátokách Baltického moře ukrýt řadu německých ponorek, které měly být podle Versailleské smlouvy vyřazeny z německé výzbroje, a zřejmě k zatajení tohoto pravého poslání byl Canaris naoko „velitelem“ námořní pevnosti ve Swinemünde. Kromě toho řídil i tajnou konstrukci nových ponorek a organizoval prefabrikaci jednotlivých dílů v různých německých závodech, podobně jako to udělal dělový král Krupp s vývojem a prefabrikací nových kanónů a tanků, takže brzy poté, co se Hitler uchopil moci, měl k dispozici moderní arzenál německého militarismu.

Nesporné zásluhy kapinána Canarise byly příslušně oceněny. Koncem roku 1934 byl jmenován novým šéfem vojenské rozvědky Abwehr (Obrana), jejíž název neodpovídal jejímu poslání, nýbrž ustanovením mírové smlouvy. Od dnů kapitulace Německa, kdy oficiálně „zanikl“ Nicolaiův Nachrichtendiertst, převzal a rozvíjel jeho činnost Abwehr. Nikoli náhodou visel také v pracovně Wilhelma Canarise, povýšeného na admirála, v budově na berlínském Tirpitz-Ufer 74—76, velký portrét plukovníka Nicolaie, také jednoho z „instinktivních nepřátel bolševismu…

Dokonce i někteří britští autoři, dobře znající poměry v Intelligence Service, považují německý abwehr v třicátých letech za „nejlépe organizovaný aparát svého druhu na světě“. Přes značné soupeření ze strany zpravodajské služby nacistického ministerstva zahraničí a špionážního aparátu NSDAP, složek SS a gestapa, Hitler dlouhá léta Canarisovi přál, veden zřejmě zásadou všech diktátorů — „Rozděluj a panuj“. Jen díky této přízni mohl postavou malý, v gestech i mluvě zdrženlivý admirál vybudovat abwehr jako skutečný „stát ve státě“, jako samostatnou armádu placených 30 000 agentů, z toho 8000 důstojníků, s ročním rozpočtem přes 30 miliónů říšských marek.

Organizačně se abwehr skládal ze tří hlavních oddělení:
– abwehr I, jehož úkolem bylo shromažďovat zprávy německých a zahraničních agentů,
– abwehr II, který měl na starosti sabotáže a diverzní činnost,
– abwehr III, který organizoval protišpionážní službu.

Samostatnou složkou byla tzv. Amtsgruppe Ausland, zahraniční oddělení, jehož agenti střežili zahraniční vojenské přidělence v Německu, řídili vyzvědačskau činnost německých vojenských atašé v cizině a koordinovali vojenské zpravodajství se zpravodajstvím ministerstva zahraničí.

Kromě toho byla součásti abwehru neblaze proslulá divize „Brandenburg“. Její velitel, generál Lahousen, bývalý šéf rakouské rozvědky a pak Canarisův zástupce, o jejím poslání před mezinárodním tribunátem v Norimberku řekl, že měla „konat obdobné funkce jako zvláštní komanda sieherheitsdienstu“, tj… hlavně vraždit sovětské zajatce. Plukovník Stolze, jiný vysoký důstojník abwehru, při svědecké výpovědi o jednotce „Brandenburg“ prohlásil: „Úkolem této speciální jednotky, zřízené v roce 1940, bylo zmocnit se operačně důležitých objektů, totiž mostů, tunelů, obranných podniků, a udržet je až do příchodu předsunutých oddílů německé armády. K tomu používali příslušnici tohoto pluku (později rozšířeného na divizi), který byl doplňován hlavně ze zahraničních Němců, v rozporu s mezinárodními pravidly o vedení války rozsáhle uniforem a výzbroje nepřátelské armády, aby tak maskovali své operace…

Jak je vidět, činnost Canarisova abwehru sahala opravdu daleko a široko, od kupování zpráv přes mezinárodně politické intriky, sabotáže a diverze až po vyvražďování válečných zajatců. Mnohokrát opakovaná prohlášeni admirálových spolupracovníků, převzatá i většinou západních autorů, že „Canaris proti vraždění zajatců ostře protestoval“, sotva co změní na dokázaném faktu, že se na něm jako náčelník speciálních jednotek abwehru podílel. Zcela samostatnou kapitolou Canarisova života tvoří jeho bezmála třicetiletá těsná spolupráce se španělským fašistickým diktátorem Frankem, s nimž se spřátelil již v r. 1916, kdy byl tehdejší major Franko koloniálním důstojníkem ve španělské části Maroka.

Jak dotvrzuji všichni životopisci, bylo Španělsko admirálovou láskou po celý život. Snad proto, že tam za 1. světové války zahájil svou skvělou kariéru špióna. A jistě jen proto tam v součinnosti s reakčními důstojníky španělské armády, zvláště generály Sanjurjem a Frankem, pozdějšími vůdci povstání, zorganizoval rozsáhlou zpravodajskou síť, sloužící španělským fašistům i německým mititaristům. Za těchto okolností nebylo divu, že právě Canaris dokázal krátce po zahájení vojenského povstání v červenci 1936, kdy se fašisté octli bezmála na pokraji zhroucení, zorganizovat letecký most z německých dopravních junkersů mezi povstalci a španělskými koloniemi v Severní Africe, a dopravit Frankovi na pomoc 15 000 vojáků. Právě tak nebylo divu, že Hitler zmocnil Canarise, aby zorganizoval všestrannou pomoc caudillovi, která za tři roky občanské války dosáhla výše 500 miliónů marek! Je známo, že Canaris se této službě španělské kontrarevoluci věnoval s nevšední pílí a ochotou a že velmi často do Španělska cestoval, používaje krycího jména „Guillermo“. Mimochodem — při tomto úkolu Canarisovi vydatně pomáhal i šéf italské fašistické rozvědky S.I.M. generál Roatta.

Brzy poté, co byl koncem 2. světové války Sovětskou armádou zajat generálporučík Bamler, dlouholetý náčelník oddělení abwehr III, přinesl list „Izvěstija“ zajímavé odhalení tohoto Canarisova důvěrníka, kde například čteme:

„Byl jsem osobně svědkem, jak Canaris (po zahájení španělského povstání) všechny jiné otázky dal stranou a nešetřil času ani námahy, aby získal zájem vedoucích mužů Německa a Itálie pro své plány. Canaris všude prohlašoval, že si Franko, ačkoli jako politik zcela neznámý, zaslouží plnou důvěru a podporu. On, Canaris, s ním dlouhá léta spolupracoval a může ho označit za spolehlivého muže…“ Když se Göhring zdráhal, psal Bamler, dát Canarisovi k dispozici německá dopravní letadla, šel admirál rovnou k Hitlerovi a dosáhl svého. Führer dal zásadní souhlas, aby Canaris zajistil vojenskou pomoc povstalcům, psal Bamler, a navíc mu dal plné moci k tomu, aby při těchto tajných operacích spolupracoval s Frankem…

V těch letech, konstatují dokonce i západní autoři, byl admirál Canaris zvlášť nebezpečným mužem, který Hitlera „povzbuzoval k zahraničním dobrodružstvím“, Franko na svého dobrodince nikdy nezapomněl o když západní spojenci po 2. světové válce jaksi váhali, mají-li vdově po Canarisovi přiznat nárok na penzi, doprovodili dva španělští diplomaté paní Canarisovou a její dvě dcery z Bavorska, kde se zdržovala, do Madridu, a tam jí Franko poskytl azyl a doživotní čestnou penzi…

Velmi významnou úlohu měl Canaris v přípravě anšlusu Rakouska v březnu 1938. Z deníku válečného zločince generála Jodla vyplývá, že Canaris 13. února doporučoval provádět vedle politického nátlaku i nátlak vojenský, a to předstíráním různých vojenských akcí. Den později si Jodl zapsal: „Ve 2.40 hodin přišel führerův souhlas. Canaris jede do Mnichova do úřadovny abwehru VII a zařizuje tam různé zákroky…“

Historii je ovšem dobře známo, jak se z „předstíraných“ kroků rychle stal opravdový anšlus, když se rakouská vláda rozhodla pro lidové referendum, jež mohlo ohrozit Hitlerovy plány. V Jodlově deníku čteme: „Lidové hlasováni by mohlo přinést velkou většinu monarchistům, führer je rozhodnut nic takového nestrpět.“

Hned za prvními nacistickými tanky wehrmachtu vjel do Vídně i admirál Canaris, aby prověřil práci své „zvláštní skupiny ZL“, která již delší dobu působila v Rakousku, a hlavně — aby si zajistil kořist, tj. archivy rakouské zpravodajské služby. Její šéf, plukovník Erwin Lahousen, už ho očekával. První úkol, kterým Canaris plukovníka pověřil, bylo shromáždění zpráv a informací o československých pohraničních pevnostech a přesunech vojsk.

„Chápu, že se asi mému chování divíte,“ sdělil Lahousen po válce jednomu britskému zpravodajci, „ale převzal jsem tento úkol proto, že jsem býval důstojníkem c. a k. rakousko-uherské armády. Považoval jsem Čechy vždycky za podněcovatele neklidu…“

V té době, kdy v berlínském generálním štábu na Bendler-Strasse odborníci připravují útočný plán „Zelený“, spřádá Canaris řadu intrik k zajištění této vojenské akce proti nám. Jednou z nich je vyslání „tajného emisaře“ von Kleista do Londýna, který tam má vzbudit dojem, že německá generalita „nesouhlasí s Hitlerem“ a jeho válečnickými úmysly. Canaris se správně domnívá, že tím Chamberlainovu vládu přiměje k ústupnosti a hledání „mírového řešení“ Hitlerových požadavků. Ani Canaris, ani generálové neměli samozřejmě žádné zásadní námitky proti chystanému přepadení ČSR, nýbrž pouze obavy, aby se říše nezapletla do války dříve, než bude útočná mašinérie hitlerismu dokonale připraveno.

Jednání „tajného emisaře“ von Kleista v Londýně znamenala v podstatě jen zajišťování „zadních vrátek“, vždyť sám Canaris mu před odjezdem v květnu 1936 řekl: „Teď je na řadě případ Československo. Nejsem nijak bezpodmínečně přesvědčen o tom, že Velká Británie bude chtít válčit, když führer vpochoduje do Československa…“

A měl pravdu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *