KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (1)

logoDějiny píší vítězové.

A vždycky je také, více či méně, „kašulírují". Zatím se tomu neubránil ani jeden. Legenda taťky, co má patent na každý rozum a nemýlil se v podstatě nikdy, potkala Masaryka navlas stejně, jako „Klemu, co má pod čepicí". Kdo je normální, zpětně se tomu leda usměje. Stejně jako příběhům, jak se někdy dodatečně dotáčely i „dokumentární momentky". Před lety se mi k tomu v Saigonu přiznali i lidé z vietnamské televize. Když odtud vyháněli poslední Američany a jejich kolaboranty, měli úplně jiné starosti než čekat, až přijedou i kameramani a přenosové vozy. A tak to pro historii „nahráli" znovu pár dní nato.

Úplně jinak píší dějiny ti, co vyhráli jenom na chvilku. V nich totiž na scénu vstupuje ne Hegelova „lest rozumu" – ale „lest proti zdravému rozumu". Kdo vyhrál právě tak, ten si nevystačí jen s tím, „kašulírovat" pár záběrů nebo životopisů. Vyhrála prachsprostá restaurace. A ta umí, jak známo, leda nic nezapomenout a také se nic nového nenaučit. Umí se jenom vracet tam, kde to už jednou bylo. Zpátky před křižovatky, které vynesly jiný verdikt – a proto i úplně jiná rozhodnutí. Lidé k nim měli pádný důvod. Jak pádný byl, zachytili nadmíru reliéfně i Harold Laski, Edvard Beneš a Ferdinand Peroutka a řada jiných autorů.

Právě tady leží i tajemství dnešního přepisování událostí, jež před šedesáti lety vrcholily – a zatloukaly i úplně nový startovní blok. Tahle doba je totiž benátsky přesným zrcadlem všem, kdo chtějí točit pozpátku kolem dějin teď – a ne jenom přepisovat ty, co už jsou za námi. Kam až to kolo chtějí vrátit, má zůstat za sedmero západy. Skryto ještě víc, než všechna ostatní tajemství „revoluce". Nakonec se neutají nic. Dřív či později vyplavou i všechna tahle tajemství. Až se tak stane, lidé se nestačí divit. Dá se však čekat až na to? Už nám snad někdy „vítězové" této „revoluce" řekli včas a na rovinu, oč jim opravdu kráčí? Nedrží je snad u vesla jenom to, bez čeho to může zabalit – každý sňatkový podvodník? Nestaví nás snad znovu a znovu – až před hotovou věc? Kdy už zůstanou leda oči pro pláč? Neboť už je „fact accompli", o Čem se teprve mělo demokraticky rozhodovat?
Jako v listopadu 1989, nelhal tu ještě nikdo, když bral moc do rukou. I to, že přijde nezaměstnanost, neváhal sám imám celého toho Talibánu pravdy a lásky prohlásit – za „komunistickou pomluvu". Napřed se skloňovala jen „tržní ekonomika"‘, l to, že je to návrat kapitalismu, bylo prvé roky tabu. Úplně stejně to bylo i na každém z dalších schodů „transformace". Pravým jménem se mu vždy začalo říkat, až když se dá vzít zpátky – leda novou revolucí. Lidé se nebojí ozvat, když mají „své jisté". Kolik by jich přišlo cinkat, kdyby věděli, že právě o to teď přicházejí? Jak dlouho by nechali na tribunách ty. co jim slibovali úplně jiné hory doly? Tolik „blbé nálady", jako už roky teď, tu bylo naposledy před více než 60 lety, a ne až potom. Lidi to zatím nezajímá na náměstí. Teď totiž už vůbec nemají „své jisté". Proto to hrobové ticho. A ne na znamení souhlasu s tím, jak to dopadlo.

Jen hlupák by popíral, že politické zemětřesení, jež se koncem 80. let přehnalo celou východní Evropou, bylo i trestem za vážné chyby. Vážné chyby jsou – příliš vážné téma, než aby smělo zůstat jen hříčkou konjunkturálních vrtochů. Pro „vítěze transformace“ je chybou a priori všechno, v čem to bylo dřív jinak než dneska. Může to tak být i pro ty, koho „transformace" odsoudila mezi poražené? Levice by zůstala jen svou vlastní karikaturou, pokud by jí nebyly jen pro smích logické zkraty typu: Jedině plně rozvinutý trh vezme půdu pod nohama vekslákům a i jiným parazitním šejdířům; ergo kapitalismus = nejlepší lék na veksláky a šejdíře. Je stále příliš brzy na to, aby se slabiny včerejška zhodnotily opravdu věcně a objektivně. Až ta doba přijde – a dostanou-li slovo i ti, kdo to neznali jen „z rychlíku" – přinese to i spoustu překvapení. Většinou potvrdí, že socialismus ztrácel tam, kde neuměl stát za svým do důsledku – a ne proto, že málo otvíral vrátka jezinkám. Klišé, jež jsou dnes v módě, však rozbíjí už známá fakta. V NDR bylo soukromých živnostníků skoro stejně, jako ve srovnatelně velkých západních zemích. Kde jinde bylo tolik soukromých butiků, nespadajících do žádných řetězců, jako v Maďarsku 80. let? Byl tam socialismus díky tomu pevnější? Premiantem úplně všech svobod, za něž padala slova chvály, byla desítky let Jugoslávie – a právě na tu se nakonec snesly první nálety v Evropě od konce druhé světové války…

Pokračování

Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *