Tajná fronta

 

avia35„Pane generále, volá osobně pan maršál!“ Generálporučík Udet měl z této informace svého pobočníka pramálo radosti. Měl sklony k reálnému pohledu na situaci a v tom se od šéfa luftwaffe diametrálně lišil. Rozmrzele vzal telefonní sluchátko a ze zvyku se postavil do pozoru.

„Ano, pane maršále…“ Rozhovor s Göringem mu nikdy na náladě nepřidal.

„Poslyšte, generále,“ vyjel bez úvodu maršál. „Jako vrchní zbrojmistr mé luftwaffe máte jistě přesné informace o tom mezinárodním mítingu v Curychu. Mohu prozradit, že i vůdce je krajně nespokojen. Jak je možné, že ti Češi obsadili první, třetí a čtvrté místo…“

Udet chtěl předejít bouři, a proto skočil svému nadřízenému do řeči. „Byl jsem přítomen osobně, pane říšský maršále. Znám přesně situaci, a proto mohu říci, že ty jejich Avie, říkají jim stodvaadvacítky, jsou skvělé. Buďme realisty, pane říšský maršále…“

Maršál nenechal svého zbrojmistra domluvit.

„Kašlu vám na takový realismus. Německo musí všude demonstrovat svou moc a sílu, rozumíte, nemůžeme si dovolit prohrávat už teď, v sedmatřicátém roce, na začátku naší velké cesty. Jasné, generále?!“

Vrchní zbrojmistr luftwaffe cítil nůž na krku. Nařídil připravit pro blížící se Alpský okružní závod nové stíhačky Me-109. Svému nadřízenému podal stručnou zprávu: „Udělali jsme vše, co je v našich silách, pane říšský maršále, ty Čechy musíme položit na lopatky. Luftwaffe bude demonstrovat před celou Evropou svou technickou nadvládu!“

Když odstartoval Alpský okružní závod, neodcházel Udet od telefonu. Chtěl být informován dřív než jeho šéf. A sen se splnil. Volal Goringa do jeho soukromého sídla, i když věděl, že maršál je nerad v soukromí vyrušován.

„Pane říšský maršále, hlásím: vyhráli jsme! Naše messerschmitty zvítězily …“

Göring odpověděl otázkou: „A Češi?“

„Obsadili druhé, třetí a čtvrté místo.“ Udet čekal slova pochvaly, ale Goringova reakce ho vyvedla zase z míry. „To říkáte, člověče, s takovým klidem?!“

„Vyhráli jsme přece…“

„Víte vy vůbec,“ vybuchl Göring, „že ti Češi proti nám nasadili dvouplošníky… říkají jim pětsettřicetčtyřky. Mám zprávy, generále, že zatím za našimi zády vyvíjejí daleko modernější stíhačku. Jistě chápete, že je to útok na naši prestiž ve vzduchu. Žádám vás, abyste sledoval vývoj za hranicemi. Messerschmitt nesmí mít v Evropě konkurenci!“

Udet měl kusé informace o tom, že česká továrna Avia vyvíjí stíhačku pod názvem B 35. Nevěnoval tomu příliš pozornosti. Zase zaspal dobu a vůbec nepochyboval o tom, že mu to dá maršál svým obvyklým způsobem na srozuměnou.

Ale vidět za bránu továrny Avia, to nebylo v Udetové moci. Od toho je tu přece admirál Canaris se svým abwehrem.

ZÁHADA DVOU DOPISŮ

Dopisy, které v ten den přišly obvyklou cestou do továren Letov a Avia, měly stejný obsah, stejnou známku a stejného odesilatele. Svým obsahem se vymykaly běžné poště, a proto skončily až na ředitelských stolech. Jistý pan Huňka, vydávající se za obchodního zprostředkovatele, oznamuje, že jistá jihoamerická republika prodává své loďstvo a hodlá zakoupit větší počet moderních letadel. „Zašlete, prosím, fotografie vašich nejmodernějších letadel, která přicházejí v úvahu pro nákup. Připojte laskavě plány a dokumentaci…“

Na první pohled nic neobvyklého. Předehra k docela slušné obchodní smlouvě. Vždyť Československo se v této době podílí na celosvětovém trhu se zbraněmi celými čtyřiceti procenty. Je v tomto směru první na světě a branami jeho zbrojovek procházejí obchodníci ze všech světadílů.

Ale v případě nové stíhačky je situace podezřelá. Továrna oficiálně do světa nic nepustila, jak je tedy možné, že přichází nabídka až z Jižní Ameriky?

Věci se ujímá československá protišpionážní služba. Během několika týdnů má zjištěno, že jde o pokus špionáže ve prospěch jedné evropské velmoci. Není třeba říkat které. Abwehr zvolil pro začátek tu nejprimitivnější metodu.

Je jaro osmatřicátého roku a politická situace v Evropě nutí naše konstruktéry a dělníky, aby urychlili stavbu nové moderní stíhačky B 35.

Branou Avie procházejí dva bulharští experti. Jednají čistě obchodnicky. Nezajímá je nic jiného než stíhačka B 35 a odprodej licence. Ve světovém obchodě nebývá zvykem, aby někdo nabízel slušnou částku za věc, která ještě není hotová a vyzkoušená.

Československá protišpionážní služba zasahuje znovu. Oba agenti abwehru vycházejí opět naprázdno.

Canaris musel čekat do patnáctého března příštího roku. Co nedokázali jeho agenti, to dokázalo několik podpisů v Mnichově.

Göringovi a Udetovi začínají starosti jiného druhu. Radostné i méně radostné. Na těch druhých se opět podílejí čeští dělníci a technici.

KUFR MĚL DVĚ STĚNY

Pumami byly zničeny elektromotory ve vodárně kuřimské zbrojovky. Výroba pro Velkoněmeckou říši se zastavuje… Pod nákladními vlaky s důležitým válečným materiálem vybuchují na Moravě pumy… Ze skladů se ztrácejí zbraně a strategické suroviny…

Funkci Canarisova abwehru přebírá v Čechách a na Moravě gestapo.

Se stíhačkami B 534, které Göringa nedávno tak rozrušily, létají už němečtí piloti. Jedna z nich havaruje u Českých Budějovic. Z Olomouce odjíždí skupina dělníků, aby stíhačku demontovala a dopravila do opraven. Ze stroje nejdříve zmizely čtyři kulomety i s náboji. Je to paradox: letecké kulomety si ve vzdušných bojích proti nacistům nevystřelily. Zato si to později vynahrazují v Beskydech v rukách partyzánů.

Na sklonku devětatřicátého roku si k sobě volá nacistický zmocněnec továrny Avia třináctičlennou skupinu techniků a montérů. Snaží se o nevrozenou zdvořilost: „Pánové,“ začíná s výkladem situace. „Loajální bulharská vláda si u našeho závodu objednává dvanáct stíhaček B stotřicetpětek. Sérii těchto bývalých československých strojů dokončíme ve velmi krátké době. Zájem říše diktuje, abychom bulharskou iniciativu patřičně podpořili. Proto jste byli navrženi vy. Předáte letouny i kompletní výkresy…“

Nacistický zmocněnec nemá tušení, že mezi třinácti vyvolenými je i člen ilegální skupiny KSČ soudruh E. Než skončí přípravy na dohotovení stíhaček, má soudruh S. dostatek času, aby vyhotovil podrobné situační plánky leteckých továren Avia, Letov, ČKD a Aero a předal je soudruhovi E. Pečlivě zakresluje i celé okolí a obě letiště. Soudruh E. si dává nákresy do svého kufru. Když ho celníci na hranicích obracejí naruby, nemají potuchy, že kufr má dvojité stěny.

Jedna z prvních cest soudruha E. po sofijských ulicích vedla k bráně sovětského velvyslanectví. Ještě než nacisté plně rozběhli leteckou výrobu v českých závodech, byla již dokumentace o těchto závodech v Moskvě, v centrále sovětské rozvědky. V době, kdy se už rodily plány na přepadení Sovětského svazu, měly takové dokumenty cenu zlata.

Göring je nacista a jako takový nenávidí ten malý národ v centru Evropy. Přiváděly ho k zuřivosti jeho úspěchy na obloze celé Evropy, dokonce nad Německem. Ale teď si musí přiznat, že moc nad českými leteckými továrnami mu nesmírně imponuje. Potřebuje letadla, moc letadel. Tuhle válku vyhrají jeho letadla. Potřebuje tolik letadel, aby mu v den X zakryla celé nebe nad Ukrajinou. Je to velké nebe. Ale síla luftwaffe bude ještě větší.

Den X přišel…

NEPŘÍTEL, SE KTERÝM LUFTWAFFE NEPOČÍTÁ

Letadla luftwaffe sice nezakryla nebe nad Ukrajinou, ale i tak měla docela solidní převahu. Tak solidní, že maršála ani nenapadlo starat se v prvních dnech války o takovou podružnou věc, jako jsou ztráty. Ba co víc, maršál po prvních dnech války dokonce nadhodil před vůdcem, že jeho luftwaffe zničí zbytky bolševického letectva třeba jen řevem svých motorů.

Dostal informaci o záhadných katastrofách svých letadel. Zaslechl, že to skřípe v zásobování náhradními leteckými motory. Zase ten vrchní zbrojmistr…

Generálplukovník Udet už vyšetřil příčiny. „Zjistili jsme, pane říšský maršále, že Češi nasypali do našich benzínových cisteren cukr. Na železnici nám sabotují dodávky rezervních motorů. U letadel dodávaných z českých továren pro východní frontu byly tajně naříznuty pneumatiky. Osmadvacátého srpna si dokonce dovolily dva tisíce zaměstnanců české továrny na výrobu leteckých motorů stávkovat. Žádám o veškerou podporu, pane říšský maršále. Musí se na to podívat gestapo…“

Göring slibuje všemožnou podporu.

Gestapo je v českých leteckých závodech denním hostem.   Gestapo chce udělat ve všem jasno. Ano, na opravu a revizi trupu letadla Ju 86, které se dejme tomu vrátí z východní fronty s nějakými těmi šrámy, je normováno sto hodin. To se zdá být reálné. Gestapo hlídá, jestli to čeští dělníci stačí v normě. A gestapo je spokojeno, protože čeští dělníci to ve stanovené normě stačí. Jenže gestapo neví, že na opravu a revizi trupu stačí ve skutečnosti poloviční norma a že tudíž čeští dělníci pracují maximálně napolovíc.

ZÁHADNÉ KATASTROFY

Ve středních Čechách nouzově přistál bombardér. Zkušený válečný pilot, kterému se jen náhodou podařilo přistát na louce, uvedl do protokolu: „Při zalétávacím letu jsem s bombardérem vystoupil do stanovené výšky a prověřoval kvalitu oprav. Pravý motor začal pracovat nepravidelně. Došlo k silným vibracím. Než jsem mohl cokoli podniknout, motor se celý utrhl…“

Ani při svých bohatých válečných zkušenostech nemohl pilot uvést celou pravdu, protože co se odehrálo v motoru, to vědí jen ti, kteří důmyslně naklepali kontakty svíček.

Mezi kontakty se vytvořil můstek, svíčky přestaly plnit svou funkci. Vibraci pak způsobily propálené písty.

Gestapo chápalo, že i přes jeho tvrdou ruku neznají čeští sabotéři míru ve své vynalézavosti. Sotva napadl na letiště sníh a už ti sabotéři přišli na to, že by se do sněhu mohly ukrýt speciálně ohýbané hřebíky. Stačilo, aby na ně najel startující nebo přistávající letoun. Píchnout kolo při velké rychlosti, to je skoro vždy jistá havárie.

O takové malichernosti se sice pan maršál po dvou až třech letech války přestal zajímat, protože mu přibylo jiných starostí, ale když dostal jednoho dne informaci z východní fronty, že stíhačky Me 109 G jsou větším postrachem pro piloty luftwaffe než pro nepřítele, musel zbrojmistr na koberec.

Maršál mu mává před nosem obsáhlým spisem a řve: „Naši piloti musí nouzově přistávat bolševikům až u nosu. Motory Daimler Benz soustavně vynechávají. Našim slavným stíhačům odpadávají při namáhavých obratech celé kusy draků. S takovým brakem chceme vyhrát válku? Zjistit, kdo v tom má prsty!“

Zbrojmistr dává dohromady všechny dosažitelné informace o haváriích Me 109 G. Po analýze má jasný závěr: Většina motorů i draků havarovaných stíhaček pochází z protektorátu.

„Gestapo musí postupovat energičtěji, pane říšský maršále.“

Gestapo v tomhle směru není nikdy na konci svých možností. Mstí se. Ale příčiny havárií nezná. Vyhrožuje všem vedoucím pracovníkům českých leteckých továren. Ti se zpravidla brání slovy, která jsou jedině možná:

„Holiči, cukráři, pekaři, řezníci, studenti i slečny z barů nemohli přece v tak krátké době zvládnout výrobu složité německé techniky…“

Na muže v kožených pláštích takový argument trochu platil. Proto až do konce války nepřišli na to, proč letadla vyrobená v Čechách vynikala na východní frontě hlavně poruchovostí svých motorů. Nešlo o objevný vynalez podzemí. Kdo trochu rozumí motorům, umí si představit, co dokáží malé kousky drátů ukryté při montáži do přepínačů magnet. Při zkušebním letu se chovají klidně. Na frontě, když dojde k prudkým bojovým obratům, vymrští je odstředivá síla, v zapalování dojde ke zkratu, motor se zastaví.

PILOT HLÁSÍ VIBRACE

Jedním z největších leteckých závodů v protektorátě byla firma Junkers. Zabrala továrnu Letov i prostory Starého výstaviště v Praze, kde zpočátku opravovali a později i vyráběli transportní letouny JU 52. Když byl bombardován hlavní výrobní závod v Desavě, přešla tam dokonce i výroba mohutných čtyřmotorových letadel JU 290 a vývoj šestimotorově verze JU 390.

První stroj opouštěl brány Starého výstaviště s velkou slávou. Luftwaffe tento typ velmi potřebovala. Snad z bezpečnostních důvodů byl první stroj převezen k zalétání až do Desavy.

Když se vrchní zbrojmistr dověděl o ošklivé havárii letounu, na jehož osud se říšský maršál ptal snad každý den, vyslal na místo nehody vyšetřující komisi zkušených expertů luftwaffe. Netrpělivě čekal na její zprávu a ta ho pobouřila.

„Zalétávací pilot právě prováděl zkoušku minimální rychlosti a zjistil náhle v zadní části trupu mohutnou vibrací. V důsledku této vibrace se odtrhly ocasní plochy a letoun havaroval…“

Generál hlásí maršálovi zcela jisté zdržení výroby a navrhuje vyšetřování podrobných příčin. V další zprávě čte:

„Komise expertů luftwaffe pokračovala ve zkoumání trosek. Byl dán pokyn k odvrtání potahu u podezřelých dílů. S překvapením bylo zjištěno, že v prostoru styku stabilizátoru a kýlové plochy byla zanýtována ocelová skříňka s nářadím o váze jedenácti kilogramů. Byla příčinou vibrací a odtržení ocasní části. Jde o zřejmou sabotáž.“

Skříňka se vracela do Prahy jakožto předmět doličný. Celá tlupa gestapáků zahájila na Starém výstavišti vyšetřování. Případ se začal pro gestapo vyvíjet slibně. Ale jenom do té doby, než se zjistilo, že všichni zaměstnanci mají skříňky na nářadí prakticky stejné a že nikomu samozřejmě nechyběla a nechybí.

Nacisté pak zvolili poslední možnost a vydali svým zkušebním letcům příkaz: „Místo zátěže vzít na každý zkušební let české zaměstnance jako rukojmí!“

Krátce nato startoval v Praze JU 390 s padesáti osobami na palubě. Křídlo se prudce ve vzduchu rozkmitalo a pilot šel okamžitě k přistání. Odmítl dokonce další lety.

Koncem války padl JU 390 do rukou Rudé armády. Jeho zalétávání nikdy neskončilo…

Byli to docela obyčejní lidé. Nikdo jim nevěnuje ani verše, ani romány. Nebojovali přece zbraněmi. Když bylo třeba, dokázali tvořit skvělou techniku Když bylo třeba, dokázali moderní techniku znetvořovat a zastavovat ji už u bran továren. Nahlodávali výrobní mašinérii i mozky nepřítele. V tom byl jejich boj nejnebezpečnější.

Snad to byli Novákové, Svobodové… ale na jménech nezáleží. Jejich odvaha měla přece tak jednoduchou podstatu — svědomí.

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *