Dvanáct sekund změnilo svět

 Na pískovém pahorku Kill Devil Hill v blízkosti Kitty Hawku v Severní Karolíně se onoho studeného prosincového dne roku 1903 sešlo několik rybářů, pobudů a pobřežních strážců. Později se k nim přidružilo několik mladých lidí z města. Krátili si čas štiplavými narážkami a posměšnými poznámkami adresovanými dvěma mladým mužům, kteří jako posedlí stále něco montovali na podivném aparátu ze dřeva a lodních plachet. Taková byla kulisa jednoho z nejvýznamnějších okamžiků v celé historii lidstva.

Onoho studeného prosincového dne učinil neforemný aparát ze dřeva a lodních plachet své první skoky. Byla to porodní hodina letadla. Žádný z rybářů a pobřežních strážců tehdy netušil velikost a význam tohoto dne. Smáli se a žertovali nad bláznivým počínáním bratří Orvilla a Wilbura Wrightových, samotný aparát je zajímal jen málo. A přece byl mezi náhodnými diváky jeden člověk v městském obleku, který chápal, co se zde vlastně děje. Dnes již jeho jméno neznáme. A právě jemu děkuje tehdejší chudičká premiéra za svůj dnešní lesk. Onen nadšený divák nabídl totiž článek o prvních skocích letadla velkým novinám v zemi. Nikdo mu však nevěřil, nikdo zprávu nepřijal.

Několik dní předtím psal tisk v celé zemi o přípravách profesora Samuela P. Langleye na první let, o „silou poháněném létajícím stroji“, který stál 70 000 dolarů, který se však před zraky mnoha diváků a novinářů zřítil do řeky Potomacu. To značně zchladilo vřelý zájem tisku o létající aparáty. Zpráva o prvním motorovém letu člověka se proto objevila pouze v nevýznamném provinčním plátku Norfolk Virginian Pilot.

Dnes víme, že tato reportáž není v mnoha jednotlivostech zcela přesná. Složení aparátu stejně jako jeho délku a dobu letu pozorovatel docela přesně neodhadl. Zpráva se vsak pozoruhodně jasně zabývá technickým problémem, který se Wrightům podařilo vyřešit.

ZPRÁVA O PRVNÍM LETU

Problém vzdušné jízdy bez použití balónu se zdá konečně vyřešen. Nad písečnými pahorky nedaleko Kitty Hawku v Severní Karolíně dokázali dva muži z Ohia, že lze vlastnoručně postaveným strojem vystoupit do vzduchu a podle libosti jej řídit a usměrňovat.

Rychlost větru dosahovala 34 kilometrů za hodinu, což ovšem výkon aparátu významněji neovlivnilo. Vznesl se jako obrovský pták nad písečné duny a při všech manévrech poslouchal pokyny svého vůdce. Když uletěl trať asi pět kilometrů, usedl opět graciózně na místo, které si pilot dříve zvolil pro přistání. Zatímco vláda Spojených států vynaložila tisíce dolarů na nepodařený pokus profesora Langteye, připravovali v tichu a ve vší tajnosti bratři Wilbur a Orville Wrightové svůj úspěšný přístroj. Dokázaly to pokusy.

Nejsou ještě tak daleko, aby mohli informovat svět o podrobnostech svého vynálezu, avšak časopis Virginian Pilot je oprávněn zveřejnit některé údaje o podstatě, principu a složení konstrukce aparátu. Základní idea leteckého přístroje spočívá na myšlence krabicového draka: charakteristickou formu dává aparátu obrovská kostra z lehkých dřevěných dýh a žeber, 10 metrů dlouhá, půldruhého metru vysoká a právě tak široká. Její horní a dolní plocha je obepnuta tenkým, ale pevným plátnem.

Právě ve středu, bezprostředně pod horní plochou, je zavěšen malý benzínový motor, který pohání otáčecí zařízení, které táhne aparát vpřed a zvedá vzhůru. Zařízení se skládá ze dvou vrtulových šroubů se šesti lopatkami. Jedna vrtule je umístěna bezprostředně pod těžištěm nosné plochy a je-li v činnosti, vyrábí vznosný vír. Druhá je v zadní části létajícího stroje, otáčí se horizontálně a vzbuzuje sílu, která táhne stroj vpřed. Uprostřed letounu trčí dopředu velká plátěná plocha, která slouží ke kormidlování. Obsluhuje ji řidič a její pomocí se může uchylovat doprava nebo doleva, stoupat nebo klesat.

Na řídicí sedadlo zasedl Wilbur Wright, který se především podílel na výrobě létajícího aparátu. Když bylo všechno hotovo, uvolnil jeho bratr kotvu, která poutala aparát k rozjezdové dráze. Mohutná krabice se počala chvět, pomalu se rozjíždět po svahu, zvyšovala rychlost a když ujela polovinu dráhy, asi 15 metrů, byl zapnut motor. Zadní vrtule se začala ihned rychle otáčet. Na konci dráhy „vystřelil“ aparát do prázdného prostoru.

Mezitím byta zapjata i vrtule, která zvedala stroj do výše. Aparát se zachvěl a počal pomalu stoupat, až letěl asi 18 metrů nad zemí. V tě době musel překonávat protivítr, přesto však letěl značně rychle, asi 34 km za hodinu. Protože se příliš chvěl a letec se ho snažil vyrovnávat, omezil počet otáček zadní vrtule a po chvíli docílil pravidelné rychlosti 13 kilometrů za hodinu.

UTÍKAJÍCÍ LIDÉ NESTAČILI

Hrstka rybářů a pobřežních strážců, kteří od září pozorovali s neskrývanou zvědavostí záhadné počínání obou bratří, překvapením ustrnula. Někteří se pokusili běžet po písku a držet krok s předmětem ve vzduchu. Ten se však pomalu, ale jistě vzdaloval i se svým řidičem. „Pokus je úspěšný,“ oznámil Orville Wright přihlížejícím, když aparát uletěl bez poruchy celý kilometr. Avšak vynálezce v řidičském sedle byl spokojen teprve po pětikilometrovém letu, během něhož vyzkoušel všechny druhy manévrování. Potom si vyhlédl místečko k přistání a i s aparátem se snášel pomalu a měkce k zemi. Velký pták na ni bez poškození dosedl.

Úspěch obou bratří byl výsledkem tvrdé práce, která trvala bez přerušení plná tři léta. Prováděli pokus za pokusem a stihl je mnohý nezdar. Každý nevydařený pokus však byl pro oba zdrojem nových zkušeností. Když přišli na podzim do Kitty Hawku, důvěřovali si. Místo, které si vyhlédli pro stavbu a dokončení svého aparátu, patří k nejopuštěnějším na atlantském pobřeží. Leží na jižním výběžku onoho kousku půdy, který se „proslavil“ jako hřbitov lodí a který je oddělen od civilizace a vnějšího světa. Pouze jednou nebo dvakrát týdně zde přistává parník, aby převzal vládní poštu. Nebylo vhodnějšího místa, které by uchovalo tajemství podniku bratří Wrightů. Aparát, který se tu vznesl, lehce unese muže vážícího 60 kilogramů. Je přibližně stejně veliký jako onen, který stavěl profesor Langley a který spadl do Potomacu.

Podle důvěrných zpráv plánují bratři Wrightové stavbu dalšího, ještě většího aparátu, ale nejprve se vrátí domů, aby se trochu zotavili.

Vynálezce Wilbur Wright je statný muž sebevědomého chování. Je snědý, vlasy má hladké a černé jako havran, nad enormně dlouhým a ostrým nosem pohlíží na návštěvníka pár pronikavých modrých očí. Naproti tomu bratr Orville je blondýn a má světlou pleť. Jeho tvář má velmi pravidelné rysy a nad ní svítí uhrančivé černé oči. Není tak velký jako Wilbur, ale je stejně sebevědomý.

V předešlých třech letech strávili oba bratři podzimy, zimy a předjaří v Kitty Hawku a pracovali na svém vynálezu. Když se oteplilo, raději odjížděli a pokračovali ve své tajné činnosti jinde. Naposledy přijeli 1. září. Od té doby se neustále zabývali stavbou aparátu, který nyní prodělal svůj první úspěšný křest.

Archiv NoS