Sláva (německému) šéfovi
Těžko se rozhodnout, který článek o novém německém presidentovi, východoněmeckém pastorovi Joachimu Gauckovi, byl více zavádějící; ten v New York Times nebo ten v jeho evropském protějšku, The International Herald-Tribune. Ten druhý pod titulkem „Předák v kontaktu s lidem“ vzrušeně popisoval „jeho bezúhonnost a morální vůdcovství“, nazval jej (a Merkelovou) „někdejšími oběťmi komunistického útlaku“ a připomněl, že „tři z jeho čtyř dětí utekly do Západního Německa“.
The New York Times (v podobném duchu) uvedl, že vyprávěl, jak, když si získal slávu coby šéf státního archivu východoněmecké Státní bezpečnosti (Stasi), „místo toho, aby využil svého postavení k ukojení své pomsty, řídil svoji organizaci tak poctivě, že byla neoficiálně pojmenována po něm: Gauckkův úřad.“ Také objevil, že „dlouho dopřával hlasu starostem obyčejných lidí.“
Je to všechno naprostý nesmysl, práce novinářů překrucujících skutečnosti i jeho vlastní rétorika, velmi účinná, pokud nejste alergičtí na šmíru a monotónní opakování jediného tématu.
Jeho ustavičným tématem je jeho ostré odsuzování nejen komunismu a komunistů, ale všeho, co inklinuje doleva. Zdá se, že to zdědil po rodičích, nadšených nacistech, a pochopitelně to zesílilo, když byl jeho otec v roce 1951 na pět let uvězněn Sověty.
Napadání komunistů, ozdobené v každé druhé či třetí větě cituplnou chválou nově získané svobody a demokracie, plus pochlebování vůči němu ve sdělovacích prostředcích, mu získalo uznání všech předních stran v Německu, s výjimkou Die Linke. Pravicové vládní strany nejsou v jeho podpoře osamoceny, a přišly s ní pozdě. Překvapivě to byly tradiční opoziční strany nalevo od středu, Sociální demokraté a Zelení, kdo inicioval a vedl jeho vytrvalou cestu za presidentstvím, dokonce i po ztrátě první snahy před dvěma roky. Tahle dohoda mezi všemi čtyřmi udělala z drahého volebního procesu fakticky frašku. Jediný nesouhlas přišel od Die Linke, jejíž kandidátka byla beznadějně přečíslena. Gauck dostal při parlamentním hlasování 991 hlasů, kandidátka Linke 126, 16 hlasovalo pro menšinové kandidáty a 108 se zdrželo.
V čem byla barnumská reklama reverenda Gaucka? Nikdy nebyl „odvážným bojovníkem za svobodu“ v oněch zlých starých východoněmeckých létech, a nikdy nebyl obětí. Skutečně, ačkoli tvrdý antikomunista, věřil, že se s nimi dá vyjít, a bylo s ním zacházeno víc než příznivě. Dokonce se setkával s důstojníky Státní bezpečnosti („Stasi“ později tak nelítostně napadal), a zatímco evidentně svá setkání před svými církevními nadřízenými utajoval, získal vzácné výsady: jeho tři synové na Západ neutekli, jak říkaly zprávy, ale bylo jim oficiálně dovoleno se tam odstěhovat i se svým majetkem a vracet se na návštěvu, kdykoli si to přáli. Gauck objevil svého křižáckého ducha až když bylo naprosto jasné, že NDR je odsouzena k zániku.
Za druhé, když budoval a provozoval úřad archivů Stasi, získal si reputaci ne tím, že byl spravedlivý, ale jako mstivý ničitel mnoha tisíc kariér a životů. Špinavost Stasi byla samozřejmě odhalena, ale mnozí se provinili jen nevyhnutelnými kontakty s úřady včetně Stasi. Tak jako Nero ve starém Římě, svým vztyčeným nebo sklopeným palcem rozhodoval o osudu mnoha lidí, občas i o jejich životech. Ačkoli byl chválen aktivními disidenty, mnozí se jej báli a pohrdali jím, včetně akademiků všech oborů, kteří byli vyhozeni z univerzit, ve skutečnosti víc, než jich bylo vyhozeno za Hitlera po roce 1933. U nespočetných východních Němců vyvolávalo Gauckovo jméno stejné pocity, jako u Američanů jméno J. Edgar Hoover nebo Joseph McCarthy. V posledním průzkumu v jeho domovském městě Rostocku bylo 60 % respondentů proti němu, a v rozhlasovém průzkumu na většině území východního Německa dosáhl nesouhlas s ním 80 % a poté byl průzkum odvolán „z technických důvodů“!
Ale po deseti létech přenechal Gauck coby moderní Nero svoji práci nástupcům. Co k jeho politickým názorům? Není jen květnatým, výmluvným řečníkem, je i opatrný, a obvykle mluví v termínech dostatečně neurčitých, aby zabránil jasným závěrům. Několik – pokud vůbec nějaké – přednesl ve dvou statích. Ale určité názory na povrch vypluly.
Byl proti hnutí Obsaďte Wall Street; stejně jako restriktivní požadavky vůči bankéřům a finančníkům je měl za „absurdní“. Svoboda znamenala zodpovědnost jednotlivce coby protiklad k sociálnímu státu – víceméně stejné názory jako (reakční) Tea Party. K vysílání německých jednotek do Afghánistánu řekl: „Jejich rozmístění nepovažuji za dobré, ale je přijatelné a ospravedlnitelné.“
Odsuzoval německo-polskou hranici, stanovenou v r. 1945, jako stalinskou nespravedlnost, ačkoli o ní rozhodly všechny hlavní mocnosti oné doby. Tvrzení o ztracených oblastech byla oficiální u všech západoněmeckých vlád. Willy Brandt uznal tyto hranice v r. 1970 (o 20 let později než Východní Německo). Taková tvrzení jsou stále základním požadavkem extrémních nacionalistů.
Gauckovo neustálé napadání komunismu coby stejně špinavý jako nacismus jsou klíčovou součástí dnešní mediální propagandy. Jejich účelem i účinkem je minimalizovat hrůzy Osvětimi tím, že jsou stavěny na roveň „komunistické diktatuře“ a tudíž vylučují jakékoli sny či naděje na budoucí socialistický národ nebo svět jako „totalitní“. Když Gauck podepsal 3. června 2008 Pražskou deklaraci, zdůrazňujíc „základní podobnost nacismu s komunismem“ kvůli jejich „zločinům proti lidskosti“, jeruzalémský ředitel Střediska Simona Wiesenthala Efraim Zuroff varoval, že „určité východoevropské kruhy … by rády viděly odsouzení komunistických zločinů stejně ostře jako zločiny nacismu“. Vytvořením zcela nepatřičných paralel je takto sejmuta vina z Němců: „Protože je-li vinen každý, znamená to, že není vinen nikdo… a celou záležitost lze pustit z hlavy.“
Když Gauck vyzývá Němce k přezkoumání minulosti – „Rád bych věděl, jak dlouho si budou Němci pěstovat naši kulturu frustrace“, a zeptal jsme, zda už nejsme konečně připraveni „se obrátit k našim vlastním obětem, obrátit se k patriotismu“ – potom extrémní pravice ví, jak to interpretovat a rozvinout pro sebe velké sympatie. Šéfredaktor ultrapravicového časopisu Svoboda mládí (Junge Freiheit) napsal: Gauckova prosba o lásku k vlasti a vůle ke svobodě, toto příkladné vlastenectví, podpoří normalizaci naší země“. Šéf extrémistické skupiny nazvané Die Freiheit (také milují tohle slovo – svoboda) řekl, že Gauckovo zvolení „opět přinese naší zemi reálnou naději“. Také milují právě jeho nálepku „nového vlastenectví“.
Také mílují jeho pohled na přistěhovalce. Když značně prodávaná kniha prominenta Thilo Sarrazina, nenávidícího muslimy, nazvala Turky a Araby méně inteligentními a nebezpečnými pro německou národnost, Gauck se opatrně vyhnul otevřené chvále, ale řekl lehce pochopitelnou šifrou, že Sarrazin má „odvahu“ předložit tyto problémy- jako kdyby je v posledních třiceti létech nenávistní umělci nepředkládali!
Opět jej pochopil Junge Freiheit a prohlásil, že „na rozdíl od prázdných slov o »republice mnoha kultur«, jimiž (bývalý president) Wulff bagatelizoval naléhavé problémy spojené s přistěhovalectvím a začleněním cizinců jsou Gauckova střízlivá slova dobře známa… Dávno očekávaná rezignace Wulffa a nominace Gaucka na nového presidenta je dvojí dobrý politický vývoj.“
Ano, mnozí pravičáci jsou šťastní. Ale proč jej Sociální demokraté navrhli, prosazovali v roce 2010 a ve spojenectví s nemravně pravicovým, muslimofóbickým BILDEM vykopli Christiana Wulffa a otevřeli dveře Gauckovi?
Je doopravdy těžké to pochopit! Ale dva důvody se zdají být jasné. Za prvé, chtěli zmást a oslabit Angelu Merkelovou a její křesťanské demokraty, k nimž sesazený Wulff patřil – ale nakonec byl donucen uznat Gaucka. Zdá se jasné, že víc rozhodující je jejich snaha rozdělit nebo oslabit hlavního rivala, Die Linke. Ta získala na síle v r. 2009, protože Zelení a SPD, když byli ve vládě, nasadili ostře protisociální kurs v mnoha klíčových problémech, se zdaněním chudiny a střední třídy a ne bohatých, se zvýšením důchodového věku, s povinností platit léčebné výdaje a s napadáním lidí bez práce. Poté, co byli donuceni se stáhnout do opozice, se opět stali sociálně uvědomělými, často zabavovali požadavky Die Linke, již odmítali, když byli ve vládě. Získali mnoho zapomnětlivých voličů, ale hrozba, že se lidé obrátí nalevo, tu je vždycky, zvlášť ve východním Německu, kde je Die Linke nejsilnější. A s Gauckem mají symbol, jímž nálepkují všechny soupeře, kteří jsou proti němu jakožto pro-NDR, pro-Stasi, stalinistu.
Ale pár odvážných pozorovatelů, nejen levicových, teď varuje, že může být vytvořen Frankenstein, mocná, ambiciózní a výřečná síla, jeden z nejpravicovějších presidentů od roku 1945. Jeho postavení je velmi pevné, ale ekonomicky ohrožené Německo otevírá téměř děsivou perspektivu.
Poslední poznámka: ve svých posledních článcích ani New York Times, ani International Herald-Tribune vůbec nezmínily Beate Klarsfeldovou, kandidátku Die Linke. Pravda, proti čtyřem zbývajícím stranám byla bez šance. Ale její úspěchy coby proslulé aktivní celoživotní antifašistky si nezaslouží surovou nevšímavost SPD a Zelených, kteří se opatrnicky vyhýbali sebekratšímu setkání s ní. Ve většině tisku byla široce ignorována nebo primitivně pomlouvána, falešně zobrazována coby přítelkyně východního Německa a Stasi, protože jí několikrát pomáhali lovit nacistické válečné zločince. Je to starší, nepříliš silná osoba a neměla šanci, ale představovala skutečnou morální alternativu. Bylo by korektní s ní jednat alespoň zdvořile, neboť ona, ona jediná, nabídla morální alternativu vůči Gauckovi. Ale dostala i pár hlasů odjinud, než od Die Linke. Jedna hubená útěcha: 108 poslanců jej evidentně ignorovalo a zdrželi se.
Jeden musí doufat, že Zelení a SPD nezačnou litovat svého tak vychytralého, pokud ne bezzásadového, manévru, a že Německo tím neutrpí.
Victor Grossman, Berlín, 18. března 2012, překlad Vladimír Sedláček