Nepřátelé Kuby z papežovy návštěvy radost nemají

morningTřídenní návštěva papeže Benedikta XVI. na Kubě ve dnech 26.-28.3.2012 byla úspěšná pro Vatikán i pro kubánskou vládu, ale zklamala naděje, jež do ní vkládali pomlouvači Kuby. Vnitřní i zahraniční odpůrci kubánského revolučního režimu spojili své ambice s papežským poučením Havany o politické změně a s vyvoláním občanských nepokojů. K tomu z různých příčin nikdy nedošlo, přinejmenším proto, že by to vrátilo zpět vztah státu a církve, které se v posledních létech vytrvale zlepšují.   

Církev byla zpočátku k revoluci z roku 1959 nepřátelská; ztotožňovala se s Batistovou diktaturou a jejími pány z USA proti divoce zarostlým, vousatým banditům, kteří vtrhli do Havany ze Sierra Maestry. Zostudila se spoluprácí s CIA při organizování operace Peter Pan, jež na počátku 60. let dostala 14 000 kubánských dětí z ostrova letecky do Miami. Záminkou bylo, že revoluční vláda chce vysílat pětileté děti do Sovětského svazu k politickému vymývání mozků. Naprostý nesmysl, ale vyděsilo to tisíce rodičů, kteří vyslali své děti k nejisté budoucnosti v USA.

Na rozdíl od toho protestantské církve a náboženství původem z Afriky, jako Santeria, církevně diktátorskou aliancí vnímaná s podezřením, revoluci všeobecně podporovala.

Vatikán byl také nepřátelský k osvobozenecké teologii, hnutí, jež se ujalo v mnoha latinskoamerických zemích, a cenzuroval nebo dokonce exkomunikoval kněží, kteří spojovali křesťanství se sociální spravedlností nebo dokonce s revolucí. Současný papež byl ještě jako kardinál Joseph Ratzinger prominentem v tomto potlačování osvobozenecké teologie ve funkci církevní Kongregace učení víry. 

Vatikán nicméně dychtil znovu získat půdu na Kubě, zvlášť od doby, kdy ostrov navštívil v roce 1998 Jan Pavel II, který tehdy Fidela Castra neúspěšně poučoval o katolické touze zákazu potratů, osvobození politických odpůrců a obnovení někdejšího význačného postavení církve. Revoluční vedení ponechalo odluku církve od státu, ale dovolilo katolickým institucím, aby se zapojily do veřejně prospěšné činnosti. Vyšší kněží se také objevovali ve státních sdělovacích prostředcích.

Později vláda přijala protesty arcibiskupa Jaime Ortegy k propuštění takzvaných disidentů z vězení a k dovolení, že mohou migrovat do zámoří. Zásadní bylo, že Jan Pavel II. urazil tehdejšího presidenta USA Billa Clintona, když potvrdil svůj požadavek na ukončení blokády USA vůči Kubě a trval na tom, že „kubánský lid nelze zbavit vazeb na ostatní národy … zvlášť když výsledná izolace nevybíravě ubližuje obyvatelstvu“. Jeho nástupce potvrdil toto odsouzení, jež každoročně sdílí ve Valném shromáždění OSN celý svět (kromě USA a Izraele), a kritizoval situaci, kdy „omezující ekonomická opatření, vnucená zemi zvenčí, její lid nespravedlivě tíží“.     

Papežův dřívější postřeh, získaný na počátku jeho latinskoamerické cesty v Mexiku, že „dnes je evidentní, že marxistická ideologie, jak bývala pojata, již neodpovídá realitě“, se na Kubě neopakoval. Kubánští předáci již měli jasno, že ani pohostinnost, ani diplomacie jim nezabrání v obraně systému proti zákeřnému napadání.   

Místopředseda Rady ministrů Marino Murillo v reakci na papežovy komentáře zdůraznil, že žádná politická změna na Kubě nebude systémová. „Hovoříme o aktualizaci kubánského ekonomického modelu, aby byl náš socialismus udržitelný,“ vysvětlil. 

President Raúl Castro zdůraznil, že vláda nepřestane zaručovat náboženskou svobodu a srdečné vztahy se všemi vyznáními. Reagoval na papežův odkaz na to, že má v srdci „spravedlivé snahy a legitimní touhy všech Kubánců, ať jsou kdekoli – u mladých i starých, dospívajících i dětí, nemocných i pracujících, vězňů a jejich rodin i chudých a potřebných.“ Castro zdůraznil: „Vyrovnávali jsme se s nedostatkem, ale nikdy jsme neselhali v naší povinnosti dělit se s těmi, kteří mají méně.“

Ať už bylo řečeno v soukromých rozhovorech s president Castrem a revolučním předákem Fidelem Castrem cokoli, vatikánský návštěvník neměl v úmyslu podlehnout politickým trikům a vzít na sebe úlohu patrona disidentů nebo hlasu Washingtonu. Množství proamerických skupin obsadilo církevní pozemky v různých částech ostrova, aby přiměli papeže vznést problémy jejich jménem. Členové dříve neznámé Republikánské strany Kuby obsadili charitní kostel Panny Marie v Havaně jen proto, aby jim arcibiskupství řeklo, že jejich akce je „nezákonná a nezodpovědná“, a že „nikdo nemá právo měnit chrámy na politické zákopy“. V Holguinu biskup Emilio Aranguren sehrál úlohu předvoje vedoucích členů církve v doprovodu těch, kteří obsadili katedrálu San Isidoro.

Dokonce i výzva k papežskému publiku ze skupiny Damas en Blanco (Dámy v bílém), kterou mezinárodní proimperialistické sdělovací prostředky berou jako významnou, zůstala nevyslyšena.  

Církevní prioritou byly statisíce Kubánců, včetně stovek mladých Kubáno-Američanů, zvědavých na vlast jejich rodin, kteří se shromáždili na náměstí Revoluce, aby společně uctili papeže. Vroucí naděje Washingtonu, že by návštěva mohla být předzvěstí kontrarevoluční změny, se ukázaly být marnými. 

The Morning Star 30. března 2012

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *