Súdán na okraji: skryté ruce za ropnou válkou
Súdánský president Omar al-Bashir opět zamával holí. Opět mluvil o skvělých vítězstvích nad svými nepřáteli, a tisíce jeho příznivců tančily a jásaly. Ale tentokrát asi přestřelil. Totální válka proti nově nezávislému Jižnímu Súdánu by nemusela být v nejlepším súdánském zájmu. Chřest jihosúdánských zbraní není čistě nezávislá iniciativa.
Jeho nejnovější územní prohřešky – obsazení největšího súdánského ropného pole v Hegligu 10. dubna, následované kvapným ústupem o 10 dní později- mohlo být vykalkulovaným pohybem s cílem zatáhnout Súdán do rozsáhlejšího konfliktu. Zaražen přepadením Hegligu, jenž podle některých odhadů dává téměř polovinu ropného výtěžku země, slíbil Bashir vítězství nad jihem. V projevu k davu v hlavním městě Severního Kordofanu, El-Obeid, Bashir prakticky vyhlásil válku. „Heglig, to není, konec, to je začátek“, řekl. Také vyhlásil přání „osvobodit“ lid Jižního Súdánu od vlády složené z „hmyzu“.
Právě když súdánský ministr obrany vyhlásil Heglig za osvobozenou oblast, ponížení z porážky bylo nahrazeno projevem vášně z vítězství. „Oni začali bojovat a my ohlásíme, kdy to skončí, a náš postup nikdy neskončí“, oznámil později Bashir.
Prohlášení jihosúdánské vlády jsou odměřenější, s ohledem na to, že jsou určeny zahraničním posluchačům. President Jižního Súdánu Salva Kiir jednoduše řekl, že jeho síly opustily oblast po výzvách mezinárodního společenství. Ty obsahovaly prohlášení generálního tajemníka OSN Ban Ki Moona, který popsal útok na Heglig jako „narušení suverenity Súdánu a čistě nezákonný čin“. Den před kvapným ústupem tvrdil mluvčí jihosúdánské vlády Barnaba Marial Benjamin, že především nešlo o žádný konflikt. Jeho prohlášení bylo zarážející a povýšenecké. Považoval Súdán, jenž se tehdy sbíral k válce za znovunabytí na ropu bohaté oblasti, za souseda, za přátelský národ, a tvrdil, že „dosud jsme nevnikli do Súdánu ani o píď“. Faktem však zůstává, že kdekoli, kde je ropa, nemohou být politické komentáře tak jednoduché.
Súdán je přistižen při mnoharozměrném konfliktu, obsahujícím obchod se zbraněmi, vnitřní nestabilitu, četné občanské války a přítomnost hráčů zvenčí s vlastními zájmy. Nic z toho nestačí k omluvení ochoty k válce ve jménu Chartúmu a Juby, ale s jistotou to představuje vážné překážky jakémukoli pokusu, směřujícímu k nápravě situace. Jediným agresivním činem může vzplanout celý soubor konfliktů. Je to podstata politiky prostřednictvím zmocněnců, kdy mnoho ozbrojených skupin hledá příležitost k územním i finančním ziskům. Zprávy už hovoří o možném zapojení Ugandy, čímž by válka mezi Chartúmem a Jubou překročila obvyklé hranice. „Jak se možnost plně rozvinuté války ostře zvýšila, generál Aronda Nyakairima, šéf ugandských obranných sil, řekl, že jeho armáda bude nucena zasáhnout, pokud Bashir svrhne jihosúdánský režim“, uvedl Alexis Okeowo na webu deníku the New Yorker .
Oba Súdány vedou svoji vlastní válku proti různým rebelujícícm skupinám. Navzdory nedostatku základních potravin v oblasti si plno zbraní hledá cestu kamkoli, kde se dá očekávat spor. V prohlášení vydaném vloni v červenci vyzvala Amnesty International členské státy OSN ke kontrole zásilek zbraní do Súdánu i do Jižního Súdánu. Obvinila USA, Rusko a Čínu, že dodávkami zbraní přiživují násilí v súdánském konfliktu.
O americké podpoře Jižního Súdánu se už dobře ví. „USA údajně poskytují 100 milionů $ na vojenskou pomoc Súdánské lidové osvobozenecké armádě“, bylo uvedeno v diplomatické poště, odhalené na WikiLeaks. Zájem USA v Jižním Súdánu není ani náhodný, ani humanitárně motivovaný. Politický komentátor Reason Wafawarova uvedl: „Nebylo by překvapením, kdyby se USA snažily vydělat na zranitelnosti Jižního Súdánu ve snaze ustavit základnu Africomu někde v subsaharské Africe.“ Americká a izraelská podpora Juby není ničím novým. Súdánská občanská válka z let 1983-2005, jež stála odhadem 2,.5 milionu životů, by netrvala tak dlouho bez trvalých zdrojů vojenských dotací. A ačkoli Souhrnná mírová smlouva z roku 005, referendum z ledna 2011 a nakonec nezávislost Jižního Súdánu z července měly znamenat uvedení nového období míru a spolupráce, nic z toho se neuskutečnilo. Územní ústupky Súdánu přišly draho, a Jižní Súdán, zničený a bez přístupu k moři, dozrál k vykořisťování zvenčí.
Obě země jsou teď chyceny ve smrtelném objetí. Nemohou se ani zcela podělit o cesty, ani spolupracovat bez rizika války při každé příležitosti. Bashir také ví, že funguje bez možnosti volby. Podle egyptského týdeníku Al Ahram ačkoli Chartúm po odtržení již ztratil tři čtvrtiny svých ropných příjmů, a teď je připraven na to, že ztratí zbytek. Přirozeně, konflikt takového rozsahu nelze vyřešit prázdnými gesty a uklidňujícími stanovisky. Konflikt je jitřený po celá desetiletí, a válka je jediným společným jazykem. Silné země, včetně USA, Ruska, Číny, ale také Izraele a místních arabských i afrických hráčů, využívají konfliktu ve svůj prospěch kdy mohou.
V nedávné analýze soudila bruselská Skupina pro mezinárodní krize, že k odvrácení ještě větší krize je potřebná nová strategie. Tato krizová skupina doporučuje: „Rada bezpečnosti OSN musí znovu trvat na zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, i se zavedením pohraničního monitorování, jak nastínily prozatímní bezpečnostní síly OSN v Abyei.“ Ale očekávání, že Rada bezpečnosti bude konat v politickém tandemu, se zdá poněkud přehnaně optimistické. Vezmeme-li v úvahu, že USA vyzbrojují a podporují Jižní Súdán a Rusko a Čína nadále podporují Chartúm, existuje ve skutečnosti rivalita i uvnitř samotné OSN. K mírovému uspořádání do budoucna udržitelnému je nutné respektovat územní celistvost Súdánu, a Jižní Súdán nesmí být tlačený na okraj zoufalství. Není možné, aby trvala rivalita mezi USA, Ruskem a Čínou na úkor národů, které se zmítají mezi hladem a občanskou válkou. A ať už jsou skryté ruce, jež nadále vykořisťují, číkoli, súdánské strasti musí teď být odhaleny a omezeny.
Ramzy Baroud, PalestineChronicle.com (překlad Vladimír Sedláček)