OBRAZ NĚMCE A NĚMECKA … (9)

logoObraz demokratického Českého Němce se u E. Beneše pojí se dvěma neoddělitelnými komponenty: antifašismus a československá státotvornost.

V protektorátu se obraz demokratického Němce stal neuvěřitelnou vzpomínkou zašlých časů. Byl zcela překryt obrazem Němce – tyrana, osudového českého nepřítele. Česká společnost v protektorátu se na rozdíl od exilu, až na marginální jednotlivosti, nesetkávala s německými demokraty, ani s projevy německého protinacistického odporu či s německou solidaritou s českým utrpením. Česko – německá propast se prohloubila říjnovou a listopadovou perzekucí 1939, heydrichiádou, stupňováním nacistické okupační brutality a poněmčováním, terorem totální války, nacistickými zvěrstvy (pochody a vlaky smrti) a fanatickým odporem v posledních týdnech války za účasti části německého civilního obyvatelstva až na samé dno odcizení. Přesvědčení, že německý národ jako celek nese odpovědnost za politiku nacismu se v domácím odboji prosadilo od konce r. 1941 (u KSČ roku 1944 a u části komunistů později), (75) v zahraničním západním odboji se tato tendence upevňuje od září 1941. Možnost spolupráce či koexistence Čechů s Němci byla za těchto okolností považována za nereálnou.
Německý obraz v české galerii byl stále více nanášen černou barvou a jednoduchou technikou. Jeho kontury utvářela narůstající pomsta za utrpěná příkoři a značné obavy z dalšího postupu nacistů vůči českému národu. Zprávy domácího odboje z roku 1943 očekávaly, že „Němci budou zuřit, až budou muset protektorát vyklidit, a vybijí v tom okamžiku většinu našich lidí." V jiné relaci se hovoří o tom, že „německá armáda má instrukce, aby český národ vyhladila." (76) Paušalizace Němce v české společnosti probíhala obdobně jako v jiných evropských státech, okupovaných či válčících s nacisty. Od rezignovaného „Němec je Němec," přes ztotožnění Němce s nacistou, až po obraz Němce jako bestiálního monstra, které postrádá znaky lidského rodu a proti němuž jsou dovoleny i nelidské prostředky. Němec se stává nebezpečím nejen pro český národ a československý stát, ale pro evropskou civilizaci.

Tento vývoj vnímání Němce můžeme sledovat rovněž v rozhlasových projevech československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka pro BBC. Liberální demokrat Jan Masaryk vede sám se sebou zápas, zdali ještě existuje ono dvojí Německo, tak přísně odlišované hradní elitou v první republice: „Včera večer jsem poslouchal Beethovena, Bacha, Mozarta, Schuberta a Schumanna. Jak je to pro Pána Boha možné, že německý národ mohl klesnout tak hluboko!" V letech 1941-1942 Jan Masaryk ještě doufal, že Německo „se probere z amoku a vzpomene si, že Mozart, Heine, Beethoven, Kant, Einstein a Thomas Mann byli a jsou také Němci."

Postupně Jan Masaryk ve svých pochybnostech o podstatě německého národa dospěl k přesvědčení, že „Němci jsou přístupni zlým vlivům více než jiní národové… i ti nejliberálnější mezi nimi někdy podlehnou heslům… dnes polykají Hitlera mnohé miliony těch, kteří před deseti lety byli jeho nepřátelé." V roce 1941 z londýnského vysílače z úst Jana Masaryka hřímaly bojovné protiněmecké verše Karla Havlíčka Borovského. V září téhož roku dospěl Masaryk k názoru, že animálně sobecká pruskonacistická zlodějská mentalita zachvátila vlastně celý německý národ.“ O měsíc později hovořil již o „bývalém německém národu," jenž se změnil ve „vzteklou smečku" a „rušivý nádor Evropy.“ (77) Vize zkaženého německého národa se v dalších letech opakuje v obratech o „zfanatizovaném a zjančeném" národu, jenž nese odpovědnost za nastolení Hitlera. V prosinci 1942 se Jan Masaryk podělil se svými posluchači o toto vánoční vyznání: „Včera jsem viděl úžasný film, ‚Jeden den války v Sovětském svazu‘. Ti Rusově to se skopčáky umějí – viděli jsme sta a sta pobitých walhallistů – nemohl jsem si představit jak příjemno je posmatriť na zabitého Němce – dřív jsem nerad viděl mrtvé lidi." (78)

Věrnost ideálům senzibilované humanity v podmínkách okupačního teroru si zachovala úzká skupina české evangelické inteligence. Apel, abychom „za žádnou cenu neopláceli Němcům střílením, pobíjením, atd., … aby na našem národě neulpěla jejich krev," nenašel živnou půdu k následování. (79)

Ztotožnění Němce s bestií bylo patrné u všech českých nekolaborujících a neaktivistických politických proudů a sociálních skupin. „Nenávist k Němcům je strašná," praví se ve zprávě domácího odboje z konce jara 1944, „protože není skoro rodiny v městech i na venkově, která by nebyla někoho ztratila popravou nebo nebyla postižena uvězněním některého příslušníka v koncentračním táboře. Nože si chystá stejně buržoasie jako dělnictvo. Zejména mezi našimi vojáky je zlé rozhořčení." (80)
V programovém prohlášení Národního revolučního výboru ze září 1944 byl německý národ charakterizován jako „pustošivý", který každých třicet let rozpoutává válku, aby vyhověl své přirozené povaze. Za typické znaky němectví byly pokládány „loupeživá síla, zvířečtělý duch a mravní špína." (81)

K obrazu bestie dospěli v září 1943 i komunisté v Čechách, i když k paušalizaci mezi Němcem a nacistou dochází u nich pozvolna. „Naučit se nenávidět – k smrti nenávidět své vrahy. Naučit se je bít, naučit se je zabíjet. Setřást ze sebe strach, úzkost z toho, že zabíjím. Uvědomit si, že fašista, německý okupant, není člověk, že je to jen tupé zvíře, vydrezírované k vraždění, které nemá žádné morálky, žádného lidského citu, ani záblesk vědomí, že jejich zákon je zákonem džungle, kde platí kdo z koho. (82)

Křesťanskodemokratický politik a premiér československé vlády v Londýně Jan Šrámek zejména od vyhlazení Lidic pokládal německý národ za zvrácený ve své podstatě. V prohlášení čs. vlády k vyhlazení Lidic je z tohoto činu obviněn nejen Hitler a nacistické špičky, ale Němci jako celek, „kteří nejsouce přímo účastni na těchto zločinech proti právu a lidskosti – nicméně jim jakýmkoliv způsobem, ať přímo či nepřímo, napomáhají nebo jejich vlastní původce podporují." (83) Katolický politik Msgre. Bohumil Stašek po návratu z koncentračního tábora veřejně označil Němce za zlé, pro něž neplatí žádné přikázání lásky k bližnímu. (84) Pražský arcibiskup Josef Beran, vězněný za okupace na Pankráci, v Terezíně a v Dachau, pokládal odsun Němců za jedině spravedlivý. Navštěvoval sběrné tábory Němců a přijímal od německých kněží prosby o odpuštění za chyby, kterých se Němci dopustili. (85)

Také prezident E. Beneš v rozhovoru s V. M. Molotovem akceptoval stanovisko, že „všichni Němci jsou zodpovědní za to, co dělají nacisté." (86) Benešův projev ke Státní radě 3. února 1944 byl již v tomto pojetí koncipován. Totální válka není nacistickým objevem, ale tradičním německým fenoménem. Druhá světová válka překonala dosavadní německé války svou „pustou zvířeckostí." „Slušný člověk nemůže dnes už věřit, že ta část německého národa, která obsazovala dobytá území, se skládá ještě z lidí. Je to fakt hrozný, ale je to fakt." Neopomenul však ještě poznamenat, že „nikdo, kdo konal svou povinnost vlasteneckou, a zejména také ti z Němců a Maďarů, kteří s námi šli od počátku a jdou s námi nyní, nemají se čeho bát." (87)

Ztotožnění Němce s bestií ovlivnilo v závěru války a v prvních měsících svobody výrazové prostředky, jazyk, politickou a právní kulturu i psychologii české společnosti. Došlo k vlně počešťování německy znějících jmen Čechů. Psaní slov Němce, Německo s malým písmenem se stalo pravopisnou normou. V rozsudku nad hlavou háchovské kolaborace doc. Josefem Klimentem z 27. února 1947 se pravilo: "Národní soud zjišťuje, že pod pojem nacistické hnutí patří vše, co tehdy bylo německé. Nacismus a tehdejší němectví považuje soud za synonyma." (88)

Slovník vybičované protiněmecké nenávisti ovládl českou publicistiku: „Hitler a jeho smečka; odporní sadističtí Hitlerovi vyvrhelové; německé bestie; hulákající gangsteři; dosud nezcepeněný šakal Frank; fémoví vrazi a kati; teutonští zrůdníci; nacističtí ještěři; Hitlerova zrůdovláda; loupeživý vrah Heydrich; slizský, krvavý miláček Hitlerův Heydrich; vzteklá hyena Heydrich; skopčáci; A. Hitler – poločlověk, který už dnes předhonil Nerona, Attilu a dokonce pana Hyda; Adolf Velkovyvrhel; němečtí parazité (Jan Masaryk) (89); Hitler – berchtesgadenská bestie s kšticí; šílené skřeky fýhrera; divošský řev Němců; osud vídeňských Čechů, kteří se náhle ocitli v doupěti vlkodlaků; berlínské stvůry; ječení písně nacistického pobudy Horsta Wessela; chraptění, řvaní a sípění zběsilého katana; lidská nestvůra Hitler; německá generalita – pruští junkeři; plazící se po břiše před šílejícím kaprálem, jemuž kapaly z huby sliny jako buldokovi, zachvácenému vzteklinou; kulhavý ďábel Goebbels; arcilotr K. H. Frank; vrah R. Heydrich (Pavel Fink, Hnědá bestie, Brno 1945).

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *