OBRAZ NĚMCE A NĚMECKA … (10)

logoNěmec – československý občan a demokrat vymizel z českého obrazu posléze i v exilu.

Nemalou měrou k tomu přispěla protičeskoslovenská velkoněmecká federativní orientace sociálně demokratické skupiny okolo Wenzela Jaksche. Loajální Zinnerova skupina byla malá a nevýrazná. (90) Výzvy k odboji, v němž by se čeští Němci doma výrazněji postavili proti nacismu, skončily fiaskem. V československém exilu převládlo přesvědčení, že čeští Němci mnohem více podlehli nacismu než Češi a že 80 % českých Němců nese přímou vinu za rozbití ČSR a za nacistickou expanzi. Loajálních českých Němců byl prý tak malý počet, že nemají legitimitu kohokoliv zastupovat. Podle analýzy londýnského ministerstva národní obrany „řádných Němců" z celkového počtu je šedesát pět. Tito stáli „stoprocentně na půdě československého státu, hlásili se do armády ihned a slouží poctivě bez jakýchkoli politických výhrad." Ostatní v Čechách a na Moravě „ve zdrcující většině bez rozdílu politických stran vstoupili do tábora Henleinova – tj. nacistického." (91)

Snahy prezidenta E. Beneše o začlenění českých Němců do struktur prozatímního čs. státního zřízení (vláda, Státní rada) a do čs. armády i jeho plán na vytvoření tří německých žup v obnovené ČSR se u zahraničního odboje setkaly s odporem, jenž nebyl o nic méně razantní než stanoviska domova. Ústy ministra Sergeje Ingra vyjádřilo radikální nesouhlas zejména ministerstvo národní obrany. Upozornilo prezidenta na silný odpor československých vojáků, aby do československé armády byli přijímáni čeští Němci. Panovalo podezření, že tak činí z konjunkturálních důvodů a že po válce „doma zase budou hlásat velkoněmecké myšlenky pod jinou firmou." Kdyby byly Benešovy návrhy realizovány, tak vystoupí čeští vojáci z armády a půjdou k Polákům nebo k Rusům, kde se o německé menšině a spolupráci s Němci nemluví. Vojáci šli bojovat za obnovení republiky a ne protektorátu, a proto pro ně žádná otázka tzv. Sudet nemůže existovat." (92)

S prohlubováním brutální nacistické okupační politiky a bojových operací obraz německého nepřítele byl pevně spojován s tezí o německé nepolepšitelnosti: Podle S. Ingra Němci budou slušní po porážce, ale za určitou dobu obnoví ve vztahu k Čechům svůj expanzivní maximalismus. (93) „Já nevím, jestli Němci někdy dostanou rozum," uvažoval Jan Masaryk. „Je to v nich tak hluboko, všechna ta obludná nelidskost, že by potřebovali staletí, než se převychovají. Dokud tuhle převýchovu neprovedeme, mělo by se Německo prohlásit za velký blázinec, kolem dokola by se měly dát železné mříže a velký štáb silných ošetřovatelů by měl hlídat pacienty v kleci… Blázni. Nevypočitatelní schizofrenici. Nebezpeční šílenci… Ale co potřebujeme v Německu, je destilační proces, v němž by se vylouhovali všichni ti Streicheři, Horsti Wesslové a Schummani. Bude to asi náramně zdlouhavý proces a přiznám se vám bez mučení, že nejsem moc optimistický co do výsledku." (94) Češi po dosavadních zkušenostech a za válečné psychózy se zřekli liberálního „měkkého" přístupu k českým Němcům, a tím i možnosti dalšího soužití. Častým argumentem, ospravedlňujícím tento radikální zlom, byla liberální politika ve vztahu k německé menšině za první republiky, jejímž následkem je prý situace, že Češi se ocitli pod německou nadvládou na prahu národní záhuby. Brát Němce do ochrany bylo chápáno jako projev mravní a rozumové úchylnosti. (95) Monolitní tvrdý postup Čechů proti Němcům často přejímal energické a egoistické „německé ctnosti", aby Němce porazil jejich vlastními zbraněmi a myšlenkovými schématy. Teze o německé nepolepšitelnosti byla podložena nejen historickými příklady o cyklické německé rozpínavosti a expanzi, ale též úvahami, které mají též podtext rasový.

Němci mají agresivní pangermanismus zakódovaný geneticky ve své mentalitě, a proto „musejí pryč, všichni do jednoho (Rubb or stubb)," konstatovala depeše z domova do Londýna 10. 7. 1944. (96) „Po poslední řeči Dr. Beneše bylo v Čechách zklamání, protože chce loajální Němce nechat u nás. „Není loajálních Němců, všichni jsou stejní a v nejlepším případě z dětí loajálních Němců vyrostou zase pangermáni. Nesmějí zůstat, ani kdyby se jim daly pouze české školy, protože budou soukromě udržovat v dětech německého ducha. My to děláme stejně i pod nacistickým režimem a nedovedli bychom být tak ostří, jako jsou Němci." (97) Ministr Hubert Ripka si vypůjčoval i terminologií nepřítele a psal o českém Lebensraumu. (98) Také první úvahy o možném odsunu českých Němců do Říše v časopisech „Český kurýr“ a „V boj“ se odvolávaly na německý přiklad. (99) „Němci nám dokázali, že to jde!", argumentovala později depeše z r. 1944 do Londýna na obhajobu proveditelnosti masového odsunu. (100)

Přesvědčení o německé nepolepšitelnosti splývalo s voláním o nezbytnosti poválečného vysídlení českých Němců z českých zemí. Motivací nebyly pouze pomsta za utrpěná příkoří v době okupace a majetkové škody, způsobené Československé republice. Hnací silou ideje odsunu českých Němců byl především strach před dalším soužitím s větví „národa bestií." Malý československý národ nemůže žít se stálým německým revolverem na prsou." (E. Beneš) (101) Vysídlení českých Němců bylo chápáno jako nezbytná priorita pro českou budoucnost, pro udržení české národní existence a bezpečnosti československé státnosti.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *