OBRAZ NĚMCE A NĚMECKA … (8)

logoNěmecká okupace českých zemí 15. 3. 1939 nebývalé posílila protiněmecký komponent nacionalismu českého obyvatelstva.

Aktivistické postuláty o české vině za 15. březen 1939, o Němci jako revolučním evropeizátoru českého národa nebyly většinou české společnosti jako nevěrohodné přijímány. Naopak, po osobním kontaktu s německými okupanty z III. říše v letech 1939 – 1940, vystřízlivěli i ti Češi, kteří byli nositeli gentlemanského obrazu říšského Němce.
V „Provolání domácího odboje k říšským Němcům" z dubna 1940 se konstatovalo: „Jste tu u nás v Praze a Bratislavě první rok a těch Čechoslováků, kteří si váží německého národa, kteří věří jeho slibům, v čestnost jeho slova a v rytířskost německé povahy, těch, kteří věří Vašim obviněním prezidenta Beneše, už není. Jaká je toho příčina? Myslíte, že zahraniční nebo podzemní propaganda? Nikoliv, jsou to Vaše činy.“ Zcizováním československého majetku, brutální perzekucí, germanizací, bezohledným znectěním českých kulturních, historických a státních tradic, uctíváním „duševně a tělesně úchylného nevzdělaného vůdce" Němci prý dosáhli toho, že „slovo Němec ztratilo dobrý zvuk," není synonymem pro „kulturní evropský národ XX. století", ale synonymem pro zloděje, lupiče, vraha" – vinníka českého utrpení. (60) Chronicky negativní obraz českého Němce se po 15. březnu 1939 nadále dramaticky vyostřil. Češi v protektorátu měli v paměti další účelové představení českých Němců v březnových dnech 1939, kdy se Němci v druhé republice stylizovali do role obětí „české rozběsněné krvežíznivé lůzy." Sudetoněmecká elita, začleněná po Mnichovu do NSDAP, pokládala likvidaci ČSR za své vítězství nad Čechy v tisíciletém nacionálním zápase. Od r. 1938 iniciativně připravovali radikální návrhy na rozdrobení jednoty území českých zemí mezi německé země a oblasti, na konečnou germanizaci českomoravského prostoru a vysídlení Čechů. (61) Při uskutečňování těchto návrhů žádala na vedoucích říšských místech pro kádry českých Němců příslušné kompetence, neboť jsou „útoční" a v kontaktu s Čechy „zkušení." (62) Po okupaci se mnozí čeští Němci usazovali v protektorátu, neboť měli představu, že se před nimi otevírá snadná kariéra. Třicet tisíc sudetských Němců bylo umístěno v protektorátní německé i tzv. autonomní správě, většinou ve středním a nižším článku, který přicházel s českým obyvatelstvem nejvíce do kontaktu.

Významný byl i podíl českých Němců na árizaci českého majetku. Z představitele českých Němců K. H. Franka, jenž stál na vrcholu okupační hierarchie v protektorátu, se stal symbol nacistických protičeských excesů nejenom u českých odbojářů, ale i u oficiálního kolaboračního háchovského okruhu. Skutečnost, že K. H. Frank byl spíše nacistickým říšskoněmeckým exponentem ve vedení předmnichovské SdP, nebyla známa či doceňována. Zdeněk Bořek Dohalský informoval z Prahy E. Beneše: „Vše, co přišlo z Berlína, je realizováno se vší surovostí právě sudetskými Němci. Studenty stříleli sudetští ordneři. Popravy, konfiskace, žalářování provádí Frank, sudetský Němec. Největší zvěrstva v Sudetech prováděli tamní Němci. Krádeže nejvíce organizují sudetští Němci." V závěru depeše varoval E. Beneše před vyjednáváním s exilovými českými Němci a před jejich začleněním do exilových čs. státních struktur. „To by dnes při stálých nevýslovných příkořích od Sudeťanů vedlo k rozpadnutí národa… lid by to nepochopil a toužil by pak po federaci s Ruskem." (63)

České přesvědčení o naprosté identifikaci českých Němců s nacismem posilovala slabost protinacistického sudetoněmeckého odboje, o němž nadto Češi neměli dostatek konkrétních zpráv. I komunista V. Nosek v rozhovoru s Hubertem Ripkou v prosinci 1942 se vyjádřil, že jde o národní boj proti Německu… Pokud Němci nestřílí na nacisty v Liberci, Ústí atd., nemohou a nesmějí klást podmínky a požadavky čs. Vládě." (64) Domácí odboj poukazoval na neexistenci antifašismu u českých Němců. I bývalí sociálně demokratičtí Němci, pokud neemigrovali, jsou prý již ve službách nacistů, a to i na vedoucích místech, odkud pronásledují český národ. Opravoval se i zpětně obraz německých odpůrců nacismu před Mnichovem. Jejich věrnost vůči hostitelské ČSR nebyla prý upřímná, ale konjunkturální a prospěchářská, neboť vyplývala pouze ze strachu před nacismem. (65)

Jen ojediněle, a to ještě účelově, se na československé straně objevovaly názory o nutnosti systematické práce mezi českými Němci. Např. v tzv. memorandu J. Kally se doporučuje působení mezi sudetskými Němci, aby „se zabránilo duchovnímu sloučení sudetských Němců s Říší". Cílem by mělo být dostat loajální české Němce do krvavého ozbrojeného boje s říšskými Němci, „neboť jedině Němec může v Němci zabít pangermána… My nezabijeme u Němců pangermánství, spíš je svým násilným postupem probudíme a utvrdíme." (66)

Další negativní zviditelnění českých Němců v protektorátu upevnilo obraz sudetského Němce jako příslušníka páté kolony, nevděčného přivandrovalého zrádce," „pinselíka", poturčence horšího Turka, povýšeného národnostního křížence, slepého exponenta III. říše, jenž ve své fanatické protičeské zášti poškozuje nejen Čechy, ale zaslepeně i sebe sama. (67) Již na počátku druhé světové války se v domácím odboji objevují první návrhy na vystěhování českých Němců z ČSR. V této počáteční fázi je odsun zdůvodňován i tím, že čeští Němci jsou trvalou překážkou česko-německého sblížení v budoucnosti. Brzy však převládlo mínění, že čeští Němci jsou „vředem", který je nutno odstranit. (68)
Do konce roku 1940, přes kypící vlnu obranného protiněmeckého nacionalismu, byla část české společností schopna ztotožnit se se zásadou „není Němec jako Němec." Nevybledl ještě obraz Němce – antifašisty jako spolubojovníka proti nacismu.

Nekomunistická levice v ilegálním Časopise ISNO (27. 6. 1939) spatřovala protinacistického spojence v německých dělnících, části vojáků, katolíků apod. Obdobně vydavatel ilegálního Českého kurýra Rostislav Korčák upozorňoval na možné spojenectví s podzemní aktivitou německého, „prostého, strádajícího lidu". Také sociálně demokratický ministr londýnské vlády Jaromír Nečas apeloval na Čechy, aby se nedali strhnout protiněmeckou paušalizující vlnou. Upozorňoval na to, že „mezi Němci je i mnoho antinacistů… Konečně musíme počítat s tím, že budeme chtít mít jednou stabilní slušné řády pro vždycky." (69)

Důslednou diferenciaci mezi Němcem a nacistou propagoval ilegální komunistický tisk. Dodržoval tehdejší linii Komunistické internacionály, označující světový válečný konflikt za oboustranně imperialistický, s větším podílem viny na francouzsko-britské straně, a očekávající socialistickou revoluci v nacistickém Německu – „obru na hliněných nohách". Obraz Němce nacisty je obrazem nepřítele, otrokáře, lupiče, vraha, utiskovatele, tyrana, gangstera, „hrobaře německého národa a jeho nejvražednějšího nepřítele." (70)
Komunisté zdůrazňovali, že „Hitlerova klika není německý národ," jenž má „poctivé jméno a pověst." Německý lid (dělníci a rolnici) je národem Liebknechta a Rosy Luxemburgové," a zároveň s rakouským lidem je nejbližším spojencem a bratrem Čechů. Tento pracující lid je též „spoutaný a zotročený nacisty." V tomto duchu byl za českého spojence proti nacismu prohlášen i sudetoněmecký lid." (71) Právo národů na sebeurčení pro sudetské Němce uznávali domácí komunisté do roku 1941 a mnozí déle.

Komunistické přeceňování síly protifašistické německé revoluce a odboje odmítalo čs. zahraniční odboj okolo dr. E. Beneše. Odsuzovalo ho za boj po boku „imperialistické Anglie" a obviňovalo exprezidenta za zanášení „morového bacilu protiněmeckého šovinismu" do českého vědomí. (72)

Komunistické schéma nebylo k E. Benešovi objektivní. Obraz Němce nesplýval E. Benešovi paušálně s obrazem nepřítele. V prvních letech války ve vztahu k domácímu i zahraničnímu odboji opakoval ideu českého Němce jako českého spoluobčana. Z doprovodného komentáře J. Smutného ke vzkazu E. Beneše domů z 21. 8. 1939 vyplývá, že plošný odsun Němců z obnovené ČSR pokládal exprezident tehdy ještě za nereálný: „Chceme, aby všechno v republice bylo lepší, nežli v té staré, tedy i poměr k Němcům." (73)

První plány E. Beneše na řešení otázky českých Němců po válce počítaly pouze se zmenšením počtu německého obyvatelstva odloučením některých německých žup od ČSR a následnou územní kompenzací regiony s neněmeckým obyvatelstvem. V projevu ve Státní radě 12. 11. 1942 konstatoval: „Na naše Němce uplatňuji v této válce stejná hlediska jako na všechny naše občany ostatní. Němci nacisti a Němci zrádci budou a musejí být postaveni na tutéž linii jako nacisti a zrádci a dobrovolní kolaboracionisti čeští a slovenští. Němci demokratičtí a věrní, kteří s námi zůstali a kteří pak za války s námi šli, budou pokládáni a jsou pokládáni za plné a právoplatné naše občany, s nimiž jako takovými, tj. věrnými občany republiky, i v osvobozené republice má být počítáno a nakládáno… zastávám se ideje spolupráce s demokratickými a věrnými našimi Němci zde v exilu… Všechen pangermanismus a všechen nacismus musí být mezi nimi (českými Němci – J. R.) definitivně a nemilosrdné zničen… A čím více Němců samotných bude k tomu upřímně s námi spolupracovat, tím lépe pro ně tím lépe pro nás." (74)

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *