Skutečná tvář katolické církve (4)

Vrátím se však k mým kontaktům s proboštem. V prvních dnech se jevil jako nejlepší člověk na světě, který měl radost z nového vikáře. O mých předchůdcích se vyjadřoval s velkým despektem, to mne začínalo zneklidňovat. Uvědomoval jsem si, že i na mě si po mém odchodu může začít stěžovat.

Protože jsem neměl svoji televizi, kněz mě zval k sobe, abych se podíval na zprávy a nějaké filmy. Jednoho večera mě vyzval, abych si sednul k němu na pohovku a ne do křesla, jako obvykle. Vycítil jsem, že je rozčilený. Potom se mě pokoušel líbat, mluvil o mé kráse a inteligenci, tvrdil, že bude mým bratrem i otcem, ale myslel na milenecký vztah. Byl jsem rozhodnutý ihned couvnout, pokud bude pokračovat. Potom jsem si vzpomněl na přikázání otce Svatka o pokoře a bezpodmínečné poslušnosti vůči svému nadřízenému! V té chvíli mě začal osahávat na nejintimnějších místech. Vytrhnul jsem se z jeho objetí. Chytil mě silně za ruku a promlouval mi do duše:

„Přece to i kněz musí nějak dělat. Proč by to měl dělat sám. Nedovolím žádné kurvy na mé faře!“

Se slzami v očích jsem jej ubezpečil o své oddanosti, ale ne takové, jakou si přeje. „Chci žít v čistotě,“ křičel jsem zoufale. „Je teprve měsíc po mém vysvěcení!“

Rozpálený Jan nedbal mých argumentů. Chodil za mnou po pokoji a posléze vytáhnul své přirození a myslel, že mě dostane tímto pohledem. Bylo to tragikomické. Viděl jsem beznadějnost situace a vyběhnul jsem z fary do svého bytu.

O své příhodě jsem přemýšlel dlouho do noci. Neměl jsem pochyby o tom, že mne čeká rok plný ponižování tímto starým zvrhlíkem. Byl jsem zlý na něho, na sebe, na biskupa, který mne sem poslal. V jedné chvíli mi bylo líto člověka, který chtěl získat lásku svého bližního, ale věděl jsem, že mu nikdy nepodlehnu a také to, že se mu nikdy nebudu mstít.

Po nedělním obědě, kdy každý kněz touží po spánku, náhle zazněl zvonek. Na prahu stály tři usmívající se studentky s kyticemi. Přivítaly mne na farnosti svými jmény. Řekly mi, že se zabývají každým novým vikářem a brání jej před proboštem. Když jsem jim řekl, že je probošt O. K., jen se pousmály.

Nejvíce jsem se spřátelil s rodinou Olčákovou, která bydlela naproti mně. Tam jsem chodil po každém dobrodružství s proboštem, cítil jsem se zde jako normální člověk a toto přátelství mne zachránilo před nervovým zhroucením.

–     Probošt byl stále netrpělivější, stále doufal, že mu nabídnu svůj zadek, ovšem marně.
–    Jediný farník, který musel s proboštem spolupracovat byl kostelník Sarowski. Několikrát mi se slzami v očích říkal, že probošta zabije, že mu utrhne hlavu u zadku.

–    Ale těžká finanční situace v jeho rodině jej nutila ke snášení všech příkoří a k nadlidské práci.
–     Probošt, když měl špatnou náladu, křičel na kostelníka i ministranty, a to při mši, před celým kostelem.
–     Lidi, kteří přicházeli do jeho kanceláře, nazýval bezbožníky.
–     Jednou se zde obořil na matku a vyhnal ji ze dveří, která si s pláčem přišla vyřídit pohřeb svého malého dítěte, které se nešťastnou náhodou utopilo. Probošt ji přinutil, aby přivedla svého manžela a vyčetl jim, že žijí bez církevního sňatku.

Pokračování

• Z knihy : Roman Jonasz : Byl jsem knězem. Skutečná tvář katolické církve. Eko – konzult, Bratislava 2003 (česky)