Co vedlo k tzv. „leteckému mostu“ (6)

logoSdělovací prostředky nás v uplynulých dnech informovaly o 60 výročí tzv. „leteckého mostu“, této, div ne hrdinné operaci na záchranu Berlína. Jak to bylo ve skutečnosti? Na to odpovíme kapitolami z knihy norského spisovatele Alberta Nordena „Tak se dělají války.“

Viděli jsme, že Clay zmařil realizaci usnesení čtyř velmocí o normalizaci situace v Berlíně. Teď se pokusil argentinský ministr zahraničí Bramuglia, který byl předsedou Rady bezpečnosti OSN, dostat velmoci k jednacímu stolu. 25. října 1948 předložil návrh rezoluce, v níž se požaduje,
1. aby byla zrušena všechna omezení dopravy mezi západním a východním Německem a mezi západními pásmy a Berlínem,
2. aby berlínská měna byla sjednocena na základě německé marky sovětského okupačního pásma.
Sovětský ministr zahraničí Bramugliův návrh přijal, zatímco zástupci USA, Velké Británie a Francie ho ihned odmítli. Odmítli ho, protože tento návrh skutečně znamenal návrat k dohodě čtyř velmocí z 30. srpna, o které teď Washington, Londýn a Paříž nechtěly nic vědět.
Když Bramugliův pokus o zprostředkování ztroskotal, protože západní mocnosti byly rozhodnuty se jakékoli dohodě vyhnout, podnikl australský diplomat Evatt, který byl předsedou Rady bezpečnosti, a generál, tajemník OSN Trygve Lie další kroky, aby dosáhli obnovení rozhovorů mezí čtyřmi velmocemi. Sovětský svaz přivítal i tuto iniciativu k dosažení dohody, zatímco západní mocnosti i tentokrát odmítly spolupráci.
Za této situace vyjádřili i někteří američtí politikové veřejně svůj nesouhlas s destruktivní politikou západních mocností (ukazuje to citovaný Článek Sumnera Wellese). Západní mocnosti se příliš demaskovaly v očích světové veřejnosti, a tak zahraniční ministři USA, Velké Británie a Francie, Acheson, Bevin a Schuman museli přislíbit účast na nové schůzce zahraničních ministrů počátkem května 1949. Rada ministrů, která se nesešla od prosince 1947, kdy Marshall zavedl její jednání do slepé uličky, byla svolána na 23. května do Paříže, když se zúčastněné mocnosti předtím dohodly zrušit oboustranná omezení dopravy do Berlína a z Berlína.
Dne 20. června skončila konference přijetím řady usnesení, kterými se okupačním úřadům v Berlíně ukládalo zahájit porady na čtyřmocenském základě, ,,aby bylo dosaženo obnovení politické a hospodářské jednoty Německa". Cílem berlínských porad mělo být mimo jiné konkrétně „rozšíření obchodu mezi západními pásmy a východním pásmem", usnadnění osobní a nákladní dopravy a normalizace života v Berlíně. Vedoucí hospodářské orgány ve východním i západním Německu dostaly příkaz, aby přispěly ,,k navázání těsnějších hospodářských styků mezi okupačními pásmy".
To nebylo mnoho, ale aspoň něco, zejména uvážíme-li, jak bylo americkému ministerstvu zahraničí a jeho německým žurnalistickým žoldnéřům nepříjemné, že konference se vůbec konala. Západ samozřejmě zkřížil všechny návrhy trvalého řešení německé otázky.
Sovětský svaz navrhl, aby čtyři mocnosti předložily do tří měsíců návrh mírové smlouvy s Německem a stanovily termín odchodu okupačních vojsk, který rozhodně neměl být delší než jeden rok po uzavření mírové smlouvy. Acheson, Bevin a Schuman to odmítli, přičemž Acheson prohlásil, že „jakákoli diskuse o mírové smlouvě je jenom ztráta času". Pokud jde o odchod okupačních vojsk, prohlásil Bevin, že „Velká Británie se nemůže vázat na určitý termín", zatímco Acheson s brutální otevřeností dodal: „Snad za padesát let."
Sovětská vláda navrhla vytvoření celoněmecké vlády. Ze Západu se ozvalo „Ne".
Pak sovětská vláda navrhla vytvoření německé státní rady na základě tehdejších dvou nejvyšších německých hospodářských orgánů (frankfurtské Hospodářské rady a Německé hospodářské komise). Tímto návrhem sledovala sovětská vláda vytvoření jednotného mírového a demokratického Německa, které nebylo jenom jejím cílem, ale touhou všech německých vlastenců. Ministři západních mocností návrh odmítli. Sovětská vláda navrhla, aby pak obě hospodářská grémia vytvořila aspoň koordinační hospodářský orgán. I tento návrh skončil v koši na papír.
Sovětský svaz navrhl obnovit jednotu německého hlavního města a dosadit celoberlínský magistrát. Odpověď tří ministrů zněla „Ne", a Acheson k tomu dodal: „Rozdělení Berlína je neodvolatelné."
Proč západní mocnosti postupovaly tak tvrdošíjně, prozradil za dvacet let americký generál Hugh B. Hester ve vyjádření, které v polovině června 1968 adresoval listu St. Petersburg Times: „Berlín byl rozdělen na základě pečlivě sestaveného programu, kterým měli být Sověti vytlačeni z Německa. Řekl mi to krátce před mým odjezdem jeden z hlavních poradců vojenského guvernéra v Německu. Působil jsem v Německu od září 1945 do listopadu 1947 jako náčelník zásobovacího a zemědělského oddělení hlavního stanu v Berlíně."
Berlínská krize 1948/49 tedy nevznikla náhodně, ale těsně souvisela s plány tří západních mocností a jejich protisovětskými plány v Evropě. Západ chtěl Sovětský svaz vyprovokovat, „letecký most" a „blokáda" měly rozdmýchat válečnou hysterii. Západ potřeboval ohnisko krize, aby mohl zabránit jakémukoli demokratickému celoněmeckému řešení a dovršit politiku agresivních bloků v západní Evropě.

Je jedním z nejdůležitějších výsledků těchto kritických měsíců, že západním mocnostem se nepodařilo zavléci Sovětský svaz do vojenského konfliktu. Ztroskotal i pokus zadržet antifašisticko-demokratický vývoj ve východní části Německa a začlenit Berlín do vznikajícího separátního západoněmeckého státu.

Když západní mocnosti dovršily politické odtržení Berlína, vyhovělo mimořádné zasedání berlínského městského zastupitelstva přání Demokratického bloku, sesadilo dne 30. listopadu 1948 starý magistrát a usneslo se vytvořit nový, demokratický magistrát Velkého Berlína. Tento berlínský správní orgán schválilo na veřejné manifestaci 500 000 berlínských pracujících a sovětský vojenský velitel ho 2. prosince 1948 uznal za jediný legální orgán městské správy.
Političtí činitelé v Západním Berlíně a v NSR by chtěli pomocí široké propagační kampaně zastřít závojem lží pravdu o berlínské krizi a jejích důsledcích. Proto si připomeňme, co zdůraznila sovětská vláda v notě ze 14. července 1948 adresované vládě USA: „Berlín leží uprostřed sovětského pásma a je součástí tohoto pásma." (29)
V další notě z 3. října 1948 připomněla sovětská vláda vládě USA porušování smluv Spojenými státy a důsledky, které z něho vyplývají: „Vlády tří velmocí vydávají neustále prohlášení o svých právech týkajících se správy Berlína, která se zakládají na některých dohodách čtyř velmocí o společné správě Německa a Berlína. Právo na čtyřmocenskou správu Berlína, který leží uprostřed sovětského okupačního pásma, má smysl jedině tehdy, uznává-li se Německo za jednotný stát a Berlín za jeho hlavní město. Jestliže však tři západní vlády oddělily západní Německo od východního a zakládají tam separátní stát, ztrácí právo na spravování Berlína těmito vládami smysl." (30)
Je nepopiratelnou skutečností, že svým separátním postupem v západních okupačních pásmech Německa a ve třech západních sektorech Berlína, který vedl k rozdělení Německa a jeho hlavního města, západní velmoci zlikvidovaly systém správy Německa a Berlína čtyřmi velmocemi a odstranily tím základnu, která jim dávala právo, aby se podílely na správě Berlína.
Po založení Německé demokratické republiky předal Sovětský svaz svá výsostná práva nad celým územím bývalého sovětského okupačního pásma NDR. Proto je od založení NDR Berlín právně hlavním městem a součástí NDR, a to bez jakýchkoli omezení vyplývajících z okupačního práva, která zanikla dosažením plné svrchovanosti NDR v roce 1954.
V Německu nikdy neexistovalo nějaké páté okupační pásmo, a to ani v době, kdy se západní mocnosti podílely na společné okupaci Berlína. Cíl této společné okupace Berlína — uskutečnit demokratizaci a zabránit restauraci německého imperialismu — tehdy západní mocnosti zradily.
Především však nebylo v žádné smlouvě nebo dohodě ani řeči o tom, že by Berlín patřil k NSR. To se neodvážily tvrdit ani západní mocnosti. Dne 14. května 1949 předali tři velitelé západních sektorů Berlína západoberlínskému starostovi dopis, v němž se praví: „Tři vojenští guvernéři zaslali Parlamentní radě v Bonnu text okupačního statutu, který dává Německé spolkové republice, jež bude vbrzku založena, rozsáhlé legislativní, exekutivní a soudní pravomoci." Chladnokrevný souhlas s organizovaným rozštěpením Německa však západní mocnosti vyslovily s jedním omezením. Američané, Angličané a Francouzi v prohlášení zdůraznili, že „nedávají svůj souhlas k tomu, aby se (Západní) Berlín stal zemí Spolkové republiky". Spojenecká komandantura si vyhradila všechna práva, „která jsou nutná k tomu, aby byla zajištěna bezpečnost, pořádek a finanční a hospodářská stabilita města". (31)
Dne 29. srpna 1950 poukázala Vysoká spojenecká komise v dopise k západoberlínské ústavě na to, že Západní Berlín není možno prohlásit za dvanáctou zemi Německé spolkové republiky. (32)
To musela zdůraznit i Eleanor L. Dullesová, sestra bývalého ministra a náčelníka špionážní služby USA, která řadu let vedla německé oddělení amerického ministerstva zahraničí. „Rozhodující je skutečnost, že město je nejen zeměpisně izolováno, protože je od Spolkové republiky vzdáleno téměř 200 kilometrů, ale že zaujímá zvláštní postavení i po právní a politické stránce … Jasný rozdíl mezi Spolkovou republikou a (Západním) Berlínem, na němž trvali západní spojenci, vyřazuje město z účasti na znovuvyzbrojení a výrobě zbraní, a tím i jeho obyvatele z branné povinnosti Spolkové republiky. Mimoto nesmějí příslušníci bundeswehru vstoupit na území Berlína."
V praxi ovšem nebyly dodržovány ani tyto podmínky uložené západními mocnostmi. Bonnská vláda se pokusila začlenit Západní Berlín do NSR mimo jiné tím, že
1. vybudovala rozsáhlý státní aparát NSR v Západním Berlíně, který má přes 20 000 úředníků;
2. svolávala do Západního Berlína zasedání výborů západoněmeckého parlamentu a západoněmeckých vládních institucí;
3. mlčky podporovala infiltraci západoberlínského státního aparátu nacisty;
4. západoberlínský senát protěžoval Springerův koncern, který ovládá západoberlínské veřejné mínění a vyvolává zákeřné militaristicko-pronacistické pogromistické nálady.
5. povolávala západoberlínské občany do západ o německého bundeswehru a prakticky rozšířila platnost západoněmeckého zákona o všeobecné branné povinnosti na Západní Berlín;
6. organizovala hromadné lety vojáků a důstojníků západoněmeckého bundeswehru do Západního Berlína, kteří tam dokonce absolvovali výcvik;
7. trpěla v Západním Berlíně zbrojní výrobu a vědeckotechnickou produkci pro bundeswehr;
8. připustila v Západním Berlíně západoněmeckou fašistickou stranu NPD a činnost takzvaných „tradičních svazů" (sdružení příslušníků bývalé nacistické armády) a jiných militaristických organizací;
9. umístila v Západním Berlíně nesčetné špionážní agentury, které organizují podvratnou činnost proti NDR a ostatním socialistickým zemím;
10. umožnila štvavou činnost rozhlasové stanice RIAS (Rundfunk im Amerikanischen Sektor), která podléhá státnímu departmentu USA a s ročním rozpočtem ve výši 300 miliónů dolarů dnem i nocí ideologicky a psychologicky ostouzí NDR a snaží se ji rozložit. Tato vysílačka, denně používaná ke štvanicím proti NDR, je výsměchem rezoluci Spojených národů, která podobná rozhlasová vysílání zakazuje a žádá jejich zastavení, protože narušují dobré mezinárodní styky. Vysílačka RIAS označuje Německou demokratickou republiku ve svých vysíláních vždy termínem ,.střední Německo", který je výrazem anekčních úmyslů vůči západnímu Polsku, severním Čechám a dalším cizím státům.
Návrh akčního programu CDU, který vedení CDU uveřejnilo 15. prosince 1967, prohlásil Západní Berlín za dvanáctou zemi NSR.
„Západní Berlín je zemí Německé spolkové republiky.“ CDU žádá, aby … Západní Berlín byl začleněn do Spolkové republiky."

Konec seriálu

Odkazy :

15 Lucius D. Clay, Entscheidung in Deutschland, str. 393
16 tamtéž
17 Pak ho Truman jmenoval vedoucím nejdůležitějšího ústředního úřadu pro nákup a obhospodařování všech válečné důležitých surovin a pro udělování vojenských objednávek („National Security Resource Board"). Počátkem září Truman rozšířil Symingtonovu pravomoc a ustanovil ho podle zprávy Uštu New York Times ze 7. září 1950 i vedoucím hospodářské mobilizace. Z této funkce už Symington udělil zbrojní zakázky ve výši 16 miliard dolarů, které čekaly v zásuvkách zbrojařských trastů na vypuknutí války, aby je pak bylo možno okamžitě začít plnit. Další objednávky ve výši 41 ^miliard dolarů zadal Symington na prvních šest měsíců po vypuknutí války. Tato čísla umožňují pochopit, proč část americké velkoburžoazie tak lačně usilovala o rozpoutání války. Když Stuart Symington odstoupil ze své funkce, stal se roku 1952 senátorem za americký stát Mi-^uri. Platí za vůdce „radikálních jestřábů" ve Washingtonu, kteří naléhají na to, aby USA použitím atomových zbraní rozšířily válku v jižním Vietnamu na celý severní Vietnam.
18 New York Herald Tribune, 14. 12. 1948
19 Hospodářská správa presidenta Johnsona, červenec 1948, sír. 45
20 Amtsblatt   děs   Kontrollrates   in  Deutschland,   Erganzungsblatt Nr. l, str. 11
21 tamtéž
22 Viz Rozkaz Čís. I spojenecké vojenské komandatury města Berlína, 11. července 1945. Verordnungsblatt der Stadt Berlin, 1. ročník, čís. 4, str. 45
23 Dokumente zur Deutschlandpolitik der Sowjetunion, Berlin 1957, sv. I, str.  118
34 Lucius D. Clay, Entscheidung  in Deutschland,  str.  413
25 tamtéž
26 tamtéž, str. 408/409
27 Úvodník listu Telegraf z 1. září 1948
38 Dnes už zesnulý americký generál E. F, Carlson mluvil v zimě 1939/40 k představitelům amerických velkobank National City Bank (Morgan) a Chase National Bank (Rockefeller), společnosti Standard Oil a jiných velkých firem. Carlson věděl, že Japonsko dostává daleko přes polovinu válečného materiálu z USA: „Varuji vás, pánové. Pomáháte zemi, která se na nás jednou vrhne a způsobí nám velké ztráty na životech i hmotné ztráty." Jeden z přítomných průmyslníků se ho zeptal: „Předpovídáte, že dojde k japonsko-americké válce?" „Ano." odpověděl Carlson, „během příštích deseti let." Načež jeho protějšek shrnul názor vládnoucích kruhů kapitalistického státu slovy: „Milý Carlsone! Válka sem, válka tam, nás zajímají jenom dividendy z našich současných investic." (Michael Blankfort: The Big Yankee, str. 320)
29 Die Sowjetunion und die Berliner Frage. Dokumente. Moskau 1948, stí: 46n.
30  Dokumente zuř Deutschlandpolitik der Sowjetunion, sv. I, str. 197
21 Keesings Archiv der Gegenwart, roě.  1948/49,  Wien, str.  1939  D K tamtéž,  roc.   1950,  str.  2554  D
33 Delbert Clark, Again the goose step, str. VII, IX, 16

Z knihy : Norden, Albert: Tak se dělají války. Praha, Svoboda, 1978

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *