Komunismus a fašismus (7)
II. Fašismus
1. Příčiny zrodu
Pojem fašismus se stal symbolem pro intoleranci, omezování, násilné podřizování a potlačování ve jménu vůdcovského principu, pro drsné, kruté, teroristické formy panování, pro útočnou expanzivní politiku, podloženou neskrývaně světovládnými plány, pro rasistickou a nacionalistickou ideologii, v těchto zájmech využívanou, pro propagandu kombinující houževnatě opakované lži s pěstováním pokleslých mýtů. Má značně pejorativní/hanlivý/ význam, občas je využíván i jako politická nadávka. Znalosti o jeho obsahu nejsou však příliš konkrétní a povědomí o jeho hluboce reakční podstatě je současnými kampaněmi znevažováno.
Oživené diskuse a polemiky začínají již u otázky, zda byl či nebyl pouze specifickým meziválečným jevem, vzniklým v neopakovatelné, zvláštní situaci a atmosféře tehdejší doby, či zda je jevem, který plní dlouhodoběji určitou sociální funkci a může se proto v různých, případně obměněných podobách navracet. Do diskusí o příčinách jeho zrodu vstupují různá ideologická hlediska a s nimi i polemiky o významu těch, či oněch příčin.
Je charakteristické, že se do popředí prodralo psychologické hledisko. V psychologicky motivovaných výkladech se autoři přenášejí přes „nesnadno postižitelné příčiny“ tím, že zdůrazňují vliv l.světové války jako otřesné zkušenosti, která lidi odpuzovala, současně však hluboce zasáhla jejich mentalitu, učinila je přístupnými militantnímu nacionalismu a pomohla je uvést do stavu „konfrontační posedlosti“ /Z.Bradáč, Listy, č. l, 1995, s. 28/. Kde se vzaly ony „rozběsněné velmocenské a supervelmocenské ambice“, které zplodily „hluboké krize a výbuchy davového hněvu“ /tamtéž/ autor neprozrazuje. Vágní označování tehdejších světových poměrů jako doby mezinárodních sporů, odvádí pozornost od nástupu imperialismu a jeho zápasu o nadvládu v celosvětovém prostoru.
Politická nestabilita se často spojuje s podmínkami, které vnutily Německu i jiným zemím vítězné mocnosti ve Versaillském míru. Tvrdé podmínky poskytly podněty nacionalistům a jejich snahám o odplatu. Německo tu bylo „potupeno“ reparacemi, ztrátou území a klauzulí o vině za válku. Na tom se shodovaly různorodé síly. Útočně se proti komunistům, ale také sociálním demokratům jako stranám, které byly údajně odpovědny za prohranou válku stavěli konzervativci. Žoldnéřské „svobodné oddíly“ /na něž navázali ordneři SA/, se slepou nenávistí vůči „rudým“, zavraždily K. Liebknechta a R. Luxemburgovou. Sociální demokraté byli činěni přímo odpovědnými za „hanebný“ Versailleský mír. Mluvilo se o nich jako o „listopadových zločincích“ a o jejich straně jako o straně „listopadového zločinu“.
Za další důvod politické nestability se považuje to, že se Výmarská republika rodila z autokratických poměrů. Důležitější však bylo, že se většina občanů s novými poměry příliš neztotožnila. Nevzešly z jejich snah. Pokusy o radikální, revoluční řešení byly naopak v zárodku tvrdě potlačeny. Nové poměry je nepřesvědčovaly o tom, že mohou významněji pomocí změnit jejich postavení. Trpěly charakteristickou rozháraností a rozhádaností, která mnohé odpuzovala. Navracel se tak osvědčený stereotyp, na který spoléhají všechny autokracie; občan si přál svatý pokoj a nenamítal by, kdyby silná ruka zavedla v zemi pořádek.
Nejsilněji však zapůsobily dvě okolnosti: světová ekonomická krize v roce 1929 a v letech následujících a vážné ohrožení kapitalismu, které předznamenala Říjnová revoluce v Rusku. Krize přinesla bankroty a nezaměstnanost a postihla málo buržoazii, drobné rolníky, řemeslníky, obchodníky. Menší podnikatelé se dostali pod silný tlak konkurence, zejména velkopodnikatelů. Rozsáhlé vrstvy podléhaly ovzduší krize: existenčních obav, strachu, pesimismu, bezvýchodnosti.
Značný vliv na celkovou světovou situaci měla Říjnová revoluce. Dokázala, Že panství buržoazie není neohrozitelné a poskytovala tak podněty pro protikapitalistické síly v dalších zemích. Odhalila slabiny kapitalismu a demonstrovala způsob postupu, který může revolučnímu subjektu přinést úspěch. Otřesená a oslabená buržoazie hledala cesty, jak si v této situaci udržet svou moc. Vsadila na zostřené autokratické praktiky, na otevřenou, teroristickou diktaturu i na lavírování sociálně reformních stran. Buržoazně reformní i tradiční, konzervativní skupiny spoléhaly na to, že obrátí útocnost fašismu proti revolučnímu hnutí a Sovětskému svazu a samy se tak konfrontaci vyhnou. Výsledkem bylo, že se fašistickým diktátorům dostalo významné politické, propagandistické a finanční pomoci.
Pokračování