Honoré de Balzac

 

balzac»Naučil jsem se od něho víc než od všech profesionálních historiků, ekonomů a statistiků dohromady.“ (Bedřich Engels)

 

Ano, slova marxistického klasika o autorovi rozsáhlého cyklu Lidská komedie, osvětlující panorama života ve Francii po pádu Napoleona, jsou jisté výmluvná. Balzac byl vskutku geniálním spisovatelem, od něhož se bylo a stále je možno hodně naučit. Byl zakladatelem kriticko-realistického románu. Ve svých dílech projevil mimořádně vysoký smysl pro detail. Dokonale se vyznal v prostředí i v postavách, které dokázal mistrně vylíčit. Bývá označován za legendárního »dělníka pera«, jenž proslul svojí obrovskou pracovitostí. Vedle románové tvorby byl po celý život pilný i jako žurnalista a kritik.

Ambiciózní syn revolučního zbohatlíka

Honoře de Balzac, vlastním jménem Balssa, se narodil 20. května 1799 v Tours. Jeho otec Bernard-Francois Balssa pocházel z chudé rodiny s 11 dětmi z jihu Francie. Odešel do Paříže s velkými ambicemi, které se mu vyplnily, když vypukla revoluce. Dokázal se natolik vypracovat, že byl revolučním vedením poslán do Tours, kde měl koordinovat dodávky pro armádu. Stručně řečeno: právě v podmínkách chaosu, jaký tehdy vládl, plně využil všechny možnosti, aby se sám obohatil. A nejen to, po návratu Bourbonů byl zase posedlý marnou snahou dostat se mezi šlechtu. Ale jediné, co dokázal, bylo aristokraticky znějící de, které si dal před příjmení. A právě touhu dostat se mezi vyšší společenské vrstvy po něm zdědil i mladý Honoře. Pokusy o takový finančně náročný život na vysoké noze kombinovaný spekulacemi na burze a půjčkami ho ovšem přiváděly do věčných dluhů, které jako klín klínem zase řešil novými půjčkami. Jenom své matce dlužil v roce 1828 asi 50 tisíc franků. Shrnuto: Balzac musel jen psát a psát. A to hlavně po nocích a mocně se přitom povzbuzovat černou kávou. Jeho denní režim byl opravdu zvláštní. Odpoledne v pět hodin si dával lehké jídlo a pak spal do půlnoci. Poté vstal a pracoval celou noc a část dopoledne. Dokázal psát nepřetržitě 48 hodin s jedinou tříhodinovou přestávkou.

Říká se – a zřejmě opodstatněně – že zemřel »na 30 tisíc šálků kávy«, uštván úmornou noční prací.

Vzdělání
Honoře byl ve svých osmi letech poslán otcem do školy poskytující klasické vzdělání ve Vendome, kde strávil sedm obtížných let, na které nerad vzpomínal. Otec chtěl, aby se musel probíjet životem jako on sám, a tak mu záměrně posílal málo peněz, snad jen jakési almužny. To vyvolávalo posměch ostatních spolužáků, což chlapce velmi trápilo. Další potíž mu dělal systém výuky, který byl plně podřízen mechanickému učení zpaměti, což v jeho nespoutané povaze samostatného uvažování vyvolávalo odezvu hraničící s porušováním kázně. Často býval proto posílán »na hanbu« do zvláštní cely pro neukázněné studenty. Jak uvádí Jules Fleury-Husson ve své knize Balzac au College (1878), měl si školník i po letech vzpomenout: »Balzac? Jak bych si na něho nepamatoval? Vždyť jsem ho eskoríoval do kobky více než stokrát!“ Ale na druhé straně měl mladý Honoře dost času a velkou chuť, aby přečetl každou knihu, která mu přišla pod ruku.

V roce 1814 se rodina přestěhovala do Paříže. Honoře byl poslán do soukromé školy. A opět to bylo kvůli celé řadě okolností neštastné období, které trvalo dva roky. Při jednom výletu se jako šestnáctiletý dokonce pokusil o sebevraždu skokem z mostu do Loiry. O rok později vstoupil na Sorbonnu, kde studoval práva. Snad to byli právě profesoři na této slovutné univerzitě, kteří mu pomohli překonat nejhorší období. Jedním z nich byl například liberální historik Francois Guizot, jenž přednášel moderní dějiny a posléze se stal předsedou francouzské vlády. Velký vliv na mladého Balzaka měl také Francois Villemain, velký znalec francouzské a klasické literatury. A nejvíce se prý na Balzakovi »podepsal« profesor filozofie Victor Cousin, jenž povzbuzoval studenty k nezávislému myšlení. Šlo o stejného pedagoga, který do značné míry ovlivnil vývoj idealistické filozofie ve Francii a mimo jiné byl později také členem vlády jako ministr osvěty.

Lidská komedie

Základ Balzakova literárního odkazu představuje cyklus Lidská komedie, obsahující 97 románů a povídek. V jeho jednotlivých částech vytvořil autor všeobsáhlý obraz francouzské společnosti od Velké francouzské revoluce a zachytil nejrůznější společenské vrstvy od nejvyšších po nejubožejší, od upadající aristokracie přes dravé nastupující měštanstvo a finančníky až po lidskou spodinu v podsvětí. Balzac byl přesvědčen, že člověka utváří okolní prostředí, přičemž jeho vlastní chování, včetně fyzických znaků, jsou i odrazem jeho duševních vlastností. A proto do prostředí svých románů a jejich ústředních hrdinů investoval hned v úvodních pasážích velkou sumu detailních popisů a charakteristik. Celý tento cyklus je doslova zalidněn. Vždyť se v něm objevuje přes dva s půl tisíce postav. Některé z nich ovšem přecházejí z románu do románu. Takovým je i Rastignac. Nejdříve se s ním čtenář setkává v knize Otec Goriot a pak o tři roky později v románu Ztracené iluze. Zmiňovaný Otec Goriot spolu se Ztracenými iluzemi a s dalším velkým dílem Lesk a bída kurtizán tvoří ústřední jlogii cyklu. Svorníkem je zde postava bývalého galejníka Vautrina, jenž v kázni ze tří zmiňovaných románů zbavuje iluzí mladé muže, náchylné věřit, že ve společnosti založené na moci peněz lze vyniknout poctivě a čestně. Až příliš se v této souvislosti nabízí Balzakův výrok, že »za každým velkým majetkem se skrývá zločin«.

Balzac dokázal znamenitě vytvářet postavy ovládané vždy nějakou vášní. Snad vůbec k nejlepším náleží vykreslení slizké osobnosti lichváře Gobsecka ve stejnojmenném románě a lakomce Grandeta v románu Evženie Grandetová. Zejména Gobseck je prototypem hamižného podnikatele a spekulanta, jenž v sobě nezapře povahu bývalého dobrodruha, který poznal prakticky povahy všech režimů, jimiž prošel, aby nakonec zjistil, že i když se konvence a morálka mění, stále vládne zlato.

V románu Otec Goriot jsou autorem vlastně poprvé zahrnuty všechny základní rysy jeho romanopisného stylu. Jde o truchlivý příběh bohatého kupce, který nakupený majetek odkázal dcerám, jež ho opustily. Podzim svého života tráví ve smutku a beznaději, zatímco další postavy, jako například shora zmiňovaný mladý student Rastignac, jsou plné energie, zaměřené ovšem jen na honičku za penězi, a ztrácejí při tom soudnost svého chování, které se ze dne na den vzdaluje všem etickým normám a tradičním, morálním principům.

Victor Hugo a Balzakův poslední den

V únoru 1832 obdržel Balzac dopis z Oděsy bez uvedení zpáteční adresy. Namísto podpisu stálo jen »Cizinec«. Záhadný neznámý v dopise vyjadřoval pocity smutku nad cynismem a ateistickým přístupem, jaké Balzac užil v negativním pojetí hrdinky ve svém románu Šagrénová růže. Balzaka kritika zaujala natolik, že zakoupil inzerát v deníku Gazette de France s výzvou, aby se dotyčný pisatel ozval. Neozval se pisatel, nýbrž pisatelka. A tak začala patnáct let trvající korespondence Balzaka se svojí čtenářkou Ewelinou Hanskou-Rzewuskou. Když tato o dva roky mladší žena, dcera rusko-polského aristokrata a manželka bohatého statkáře sídlícího nedaleko ukrajinského Berdyčeva, v roce 1841 ovdověla, Balzac se odhodlal a podnikl za ní cestu do Petrohradu. Bylo to v roce 1843. Pak se za touto ženou vydal ještě několikrát. Ale teprve na počátku roku 1850 se rozhodl požádat ji o ruku. Svatba se pak konala 14. března 1850 v Berdyčevu. Ale to už byl Balzac těžce nemocný. Když se další měsíc vrátil do Paříže, jeho stav se ještě zhoršil. Skonal 18. srpna 1850 v Paříži. Těsně před smrtí ho ještě navštívil Victor Hugo, jenž se také ujal role smutečního řečníka. Balzac je pochován na pařížském hřbitově Pere-Lachaise.                                                                      

Michal RYBÍN

Archiv NOS

Výběr Balzakových románů v časovém sledu

1829 Šuani
1830 Gobseck
1831 Šagrénová růže
1833 Evženie Grandetová
1834 Otec Goriot
1837-1843 Ztracené iluze
1838-1843 Lesk a bída kurtizán
1840 Lilie v údolí
1844 Venkované
1846 Sestřenice Běta
1847 Bratranec Pons

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.