Kdo to byl Lavrentij Berija ? (1)
Lavrentij Pavlovič Berija – jméno muže, který dlouho ovlivňoval život Sovětského svazu a také dalších socialistických zemí. Co o něm víme ?
Uveďme jednu z jeho biografií z encyklopedie ze čtyřicátých let: 
„Narodil se roku 1899 nedaleko Suchumi. Po skončení základní školní docházky odjel do Baku, kde se přihlásil na stavební průmyslovku. Absolvoval ji s diplomem architekta. Do bolševické strany vstoupil v březnu 1917. Po nastolení sovětské moci v Ázerbájdžánu byl pověřen ilegální činností v Gruzii. Tam ho menševická vláda zprvu zatkla a uvěznila, poté byl z Gruzie vypovězen. V letech 1921 až 1931 vykonával řídící funkce v orgánech rozvědky v Ázerbájdžánu a Gruzií. Od listopadu 1931 byl prvním tajemníkem ÚV KS Gruzie a od roku 1932 prvním tajemníkem Zakavkazského krajského výboru strany. Roku 1938 byl přeložen do Moskvy a stal se lidovým komisařem vnitra SSSR (NKVD). Od února 1941 byl náměstkem předsedy rady lidových komisařů, od května 1944 náměstkem předsedy Státního výboru obrany. Byl mu udělen titul hrdina socialistické práce a maršál Sovětského svazu …"
Tak zní oficiální verze. Ve skutečnosti Berija nevstoupil do strany roku 1917, nýbrž až v dubnu 1920.
Státní justiční rada Gennadij Těrechov, který roku 1953 řídil skupinu vyšetřující Berijův případ, řekl:
„Předtím působil jako jeden z agentů kontrarevolučni buržoazně nacionalistické organizace Musavat v Ázerbájdžánu (v době, kdy tam drželi moc v rukou Britové), což pochopitelně pečlivě tajil. Spolupracoval i s tajnou službou gruzínské menševické vlády. Věděl to Stalin? Ať tak či tak, Berija se domníval, že se mu podařilo spolehlivě zamést stopy. Znepokojovaly ho jenom archivy musavatské rozvědky, které zůstaly kdesi v bakuských sklepeních. Když se koncem roku 1938 dostal do čela NKVD, nařídil proto svému náměstkovi Merkulovovi, aby tyto archívní materiály dopravil do Moskvy, a tam — jakkoliv je to podivné — uložil ,svá akta‘ do sejfu ve své vlastní pracovně, kde zůstaly až do jeho zatčení.
Každý krok závratné kariéry tohoto katana a dobrodruha provázely podlé zločiny. Lstivý a zákeřný Berija dovedl trpělivé spřádat pletichy, vskrytu číhat a bylo-li třeba, i pochlebovat, a potom zasadit zdrcující úder. Stalin Berijovi bezmezně důvěřoval od chvíle, kdy Lavrentij Pavlovic údajně vůdce zachránil před atentátem tím, že ho zakryl vlastním tělem a atentátníka rychle zneškodnil. Leckdo si už tehdy domýšlel, že atentát je jen nastrojená fraška, ovšem odhalit podvod nebo Stalinovi něco takového pouze naznačit se nikdo neodvažoval. A tak byl podvod povýšen na „hrdinský čin" …
Poprvé se pán a jeho sluha setkali až v létě 1930, kdy Stalin přijel na zotavenou do Cchaltuba. Doktor historických věd Sergej Mikojan vypráví podle líčení svého otce, člena politického byra Anastase Mikojana:
„Berija byl v té době už náčelníkem Statni politické správy (GPU) Gruzie, formální příčinou, proč se objevil v Cchaltubu, bylo zajištění vůdcovy bezpečnosti, ve skutečnosti se však chtěl vetřít do jeho přízně. Porozuměli si navzájem tak dobře, že už hned z Cchaltuba byl do Moskvy dán pokyn, aby se tam mimo pořadí připravilo projednání zpráv stranického a sovětského vedení Zakavkazského krajského výboru a všech tři republik (Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán tehdy tvořily Zakavkazskou federaci) na ústředním výboru. Nikdo nevěděl proč, nikdo nechápal souvislosti. Na zasedání v Kremlu si mnozí povšimli nepřítomnosti Serga Ordžonikidzeho. Když se na to jeden z přítomných Anastase Míkojana zeptal, tázaný mu pošeptal: „Proč by se měl Sergo účastnit Berijovy korunovace? Vždyť ho moc dobře zná!“ Projednávaly se různé otázky. To hlavni však Stalin řekl nakonec: ,Což sestavit nové vedení Zakavkazského krajského výboru takto: první tajemník Kartvelišvili a druhý Beríja.‘ Kartvelišvili zareagoval s pravou kavkazskou výbušností: ,S tímhle šarlatánem já spolupracovat nebudu!‘ A bylo po ,demokratickém‘ projednávání. Stalin rozhněván řekl, že se to tedy vyřeší po pracovní linii…"
Během několika měsíců nezůstal z vedení kraje kámen na kameni. Prvním tajemníkem Zakavkazského krajského výboru se stal Ivan Orachelašvili, druhým pochopitelně Lavrentij Berija. Po reorganizaci Zakavkazské federace se pak stal prvním tajemníkem ÚV KS Gruzie. Následovaly ještě prudší a jednoznačnější změny. O dva měsíce později se ve dvaatřiceti gruzínských okresech objevili první tajemníci okresních výborů, kteří byli předtím náčelníky oddělení NKVD. Berija brutálně zúčtoval s těmi, kteří dobře věděli, co je zač. Ve své pracovně v Tbilisi vlastnoručně zastřelil prvního tajemníka ÚV KS Arménie Agasiho Chandžjana. Zatčeni a zlikvidováni byli také ti, kdo se zúčastnili oné památné schůze v Kremlu.
Stalinova dcera Světlana Allilujevová se ve své knize vydané za hranicemi Sovětského svazu pokusila o „růžovou legendu", podle niž Berija klamal a mystifikoval Stalina. Podobné legendy se ostatně už před Berijou šířily kolem jeho neméně krvavých předchůdců Jagody a Ježova. Ovšem musíme si uvědomit tehdejší situaci, abychom mohli pochopit, že za všemi těmi loutkami stál neustále týž Člověk — Stalin. Jagoda a Ježov sice bylí rychle sesazeni (a popraveni), zato Berijovi se podařilo udržet celých patnáct let. Dovedl totiž jako nikdo jiný dodávat hromadnému vyřizování účtů s lidmi, kteří mu nebyli po chuti, zdání boje za věc lidu. Právě za Beriji se bezpečnostní orgány proměnily v jakou si Stalinovu osobní gardu. „Pán" přidělil zároveň s udělením vysoké funkce i úlohu, kterou měl zprvu hrát jeho věrný sluha.
Sergej Mikojan pokračuje ve svém vyprávěni: „Jestliže to nepochopíme, neporozumíme mnoha paradoxům. Proč se například Berija, když vystřídal Ježova, vytasil na politickém byru s ohromující myšlenkou, jejíž přibližný smysl byl v tom, že prý je snad načase přestat tolik zavírat, nebo zakrátko nebude už koho zavírat. Mnozí z těch, co žili v ustavičném strachu, že si pro ně každou chvíli přijdou, si s úlevou vydechli. Sem tam byl někdo dokonce z vězeni propuštěn. To poskytlo Berijovi určitou podporu těch, kteří formálně zůstávali ve vedení, ale nemohli hnout ani prstem, aby zastavili mašinérii represí, jež se už rozběhla naplno. Ale potom, když Berija slovy o ´přehmatech‘ a svalováním viny na Ježova vypustil z kotle malinko páry, pokračoval klidně ve zdokonalování trestního mechanismu, který učinil všemohoucím a univerzálním…"
Pokračování