Beneš, Evropa, Rusko, Stalin

benesTři směry politiky českého prezidenta podle ruského historika prof. S. J. Rybase: Díky Benešovi se začala vytvářet Velká trojka, říká autor



 

Koncem loňského roku vyšel v Praze Životopis A. A. Gromyka, v němž je obsažena závěrečná kapitola na téma Tři směry politiky prezidenta Beneše: Evropa, Rusko, Stalin (autor ruský historik prof. S. J. Rybas, překlad Miloš Hodač).

V této kapitole, z níž budeme citovat, je hlavní pozornost věnována Benešovi a Stalinovi. Beneše sledoval Kreml, jak ruský historik naznačuje, už ve chvíli versailleské konference, jíž byl účastníkem a v jejímž rámci, jak Rybas konstatuje, vznikla Československá republika „vlastně díky jemu“.

Beneš byl na Francii silně orientován, nezapomínal však ani na Rusko a jeho význam pro nezávislost jeho vlasti. Československo bylo v tomto směru tehdy výjimkou Starého světa.

Lze říci, že Beneš byl příliš lidský pro kruté dvacáté století. Domníval se, že do politiky Československa se dá zahrnout to nejlepší ze západní i socialistické společnosti – jak demokracie a svoboda osobnosti, tak i sociální ochrana obyvatel, plánovitost ekonomiky a kolektivismus.

Sblížil je Mnichov

Byla to mnichovská krize, která sblížila Beneše jak s Ruskem, tak se Stalinem, který mu tehdy přes Gottwalda vzkázal, že Sovětský svaz je připraven poskytnout Československu i vojenskou pomoc, ale za podmínek, že se Československo bude aktivně bránit a že o pomoc požádá.

Například 28. září 1938 Vorošilov, tehdejší sovětský lidový komisař obrany, prohlásil, že SSSR je připraven 30. září vyslat na pomoc Československu 246 bombardérů a 302 stíhačů. Na ohrožené Praze byla však tehdy spáchána mnohostranná zrada. Dopustily se jí především Francie a Anglie a spolu s nimi i Polsko a Maďarsko, které předaly 22. září 1938 – ještě před Mnichovem – ultimátum požadující od Československa předání některých území. K zradě se připojilo i Rumunsko, které podobně jako Polsko odmítalo jakýkoliv průchod Rudé armády přes jejich území.

Ale sovětský spojenec nenechal Beneše ve štychu ani ve chvíli jeho nucené emigrace: dva sovětští zpravodajci mu předali dokonce finanční dar sovětské vlády na jeho životní potřeby (10 000 dolarů).

Po 15. březnu 1939 si cestu do SSSR našel Ludvík Svoboda, který s šikem svých vojáků dostal v SSSR bezpečný azyl. Svobodovi vojáci byli internováni, nikdo z nich, jak uvádí Rybas, však nebyl vystaven žádným represím.

K Benešovým lidem se na Stalinův příkaz chovali sovětští hostitelé se zvláštní pozorností a taktem, zdůrazňuje Rybas. A SSSR začal poté, po zahájení sovětsko-německé války, poskytovat této skupině vojáků vše nezbytné i k utvoření čs. zahraniční jednotky v SSSR.

Díky Benešovi vznikala „Velká trojka“

Umanskij, tehdejší představitel SSSR v USA, navázal na příkaz z Moskvy úzké osobní kontakty s prezidentem Benešem, když na počátku emigrace na krátký čas začal působit i v USA. Rybas dále píše:

Beneš pak působil jako zprostředkovatel mezi Rooseveltem a sovětským vedením. Informoval o intenzivním německém nátlaku, aby Poláci na svém území netrpěli československé formace a vydali jim nejznámější české vojáky.

Během setkání s dalším sovětským diplomatem Majským posuzoval Beneš plány na možnou účast Československa při vzniku východní a západní fronty proti Německu v případě očekávané války. „Prakticky bylo pro Beneše vybudováno nikoliv přímé, ale velmi důležité spojení s americkými a anglickými vládními kruhy. Jinými slovy, díky Benešovi se začala vytvářet Velká trojka, která nakonec Německo porazila.“

V létě 1940 (to Anglie již byla ve válce s Německem!) vytvořil Beneš v Londýně exilovou vládu a dosáhl prohlášení Británie a USA, že mnichovská smlouva je neplatná od samého počátku, že Československo de iure nepřestalo existovat a od 15. března 1939 je ve válečném stavu s Německem a plnoprávným členem antihitlerovské koalice. V létě 1941 se Beneš dohodl se Sovětským svazem na zastoupení na úrovni velvyslanců a v SSSR se, jak známo, začala formovat československá brigáda (později sbor) Ludvíka Svobody.

Existuje ustálený názor, že po Mnichovu Češi výrazný odpor Němcům nekladli. Ve skutečnosti proti Němcům bojovali. Po okupaci země v březnu 1939 mnozí vojáci emigrovali – mimo jiné Ludvík Svoboda do polského Krakova a plukovník Karel Klapálek na Střední východ. Oba vytvořili československé vojenské jednotky a podporovali Beneše jako prezidenta. Klapálek velel Východnímu sboru 11 v oblasti Tobruku, kde bojoval proti armádě německého generála E. Rommela.

Za 26 měsíců vyřadili Čechoslováci 24 000 hitlerovců

Po delší anabázi se českoslovenští vojáci s leteckým výcvikem dostali do Anglie, kde se velmi úspěšně zapojili do bitvy o Anglii i následných operací. Významných úspěchů dosahovala čs. zpravodajská služba, jejíž úsilí bylo korunováno zorganizováním úspěšného atentátu na R. Heydricha. Ten byl pro Hitlera jedním z nepostradatelných – bezchybně realizoval stranickou čistku v roce 1934 (likvidaci tzv. Röhmova puče), která Hitlera zbavila vnitrostranické opozice; zajistil a zfalšoval dokumenty naznačující vojenské spiknutí v SSSR vedoucí v Rudé armádě k velké čistce; připravoval provokační záminky k zahájení války s Polskem i SSSR; v lednu 1942 zorganizoval poradu o konečném řešení židovské otázky. Jeho činnost v Čechách Hitler vysoce hodnotil, neboť se mu podařilo krutě potlačit mnohé projevy odporu a „stabilizovat“ protektorát. Atentát jej zastihl těsně před odjezdem do Francie, kde měl učinit totéž. Celý svět byl dojat osudem Lidic…

Beneš byl vrchním velitelem i na Východě. Tato skupina se postupně rozrůstala, do bojů se na naléhání Ludvíka Svobody zapojila v roce 1943 a v boji u Sokolova založila moderní tradici československé armády. Velitel roty poručík Otakar Jaroš, který v bojích padl, se stal za války prvním hrdinou Sovětského svazu z řad cizinců.

Ztráty sboru v letech 1943-1944 byly značné. Činily 4011 padlých, nezvěstných a těch, kteří zemřeli na následky zranění, a 14 202 raněných. Zajaté československé vojáky německá vojska mučila a popravovala. Například po bitvě u Sokolova pět zajatých raněných příslušníků československého praporu pověsili nahé za nohy v mrazu, když jim předtím uřezali uši, nosy a jazyk.

Po obsazení Charkova našli Němci v jedné z nemocnic těžce raněné příslušníky československého praporu a ubili je přímo na nemocničních lůžkách. V bojích na Slovensku měly kruté popravy masový charakter.

Českoslovenští vojáci totiž s ohledem na Mnichov neměli nikdy právo na statut válečných zajatců a německá justice je soudila jako nepřátele říše. Jejich osudy se v mnohém podobaly osudům legionářů z první světové války. Ti byli při zajetí rovněž popravováni Rakušany jako zrádci. I oni se bili o ideu samostatného Československa, v době kdy vůbec nebylo jasné, že Československo někdy vznikne.

Československá vojska zničila za 26 měsíců bojů 24 000 hitlerovců.

Svědectví de Gaulla

Koncem roku 1943 přiletěl Beneš do Moskvy. Při jednání se Stalinem o poválečném státním zřízení byl přijat model „lidové demokracie“ s tržní ekonomikou, sociální ochranou pracujících a politickou pluralitou veřejného života při účasti komunistů ve vládě, Obnovená republika měla zachovat ve vnějších vztazích „princip stejné vzdálenosti“ od Západu i SSSR. Beneš dohodl se Stalinem odsun německého a maďarského obyvatelstva, politiku vůči Maďarsku a Německu, ekonomickou a vojenskou spolupráci po válce a pomoc v závěrečné etapě války, vztah vůči Polsku a „celkovou politickou linii“ vůči Spojencům.

Kromě toho Beneš jako první z lídrů malých zemí přes výhrady Londýna podepsal spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem.

Vzájemné vztahy mezi Benešem a Stalinem byly určeny mnoha faktory, ale ten hlavní uvedl sám prezident v rozhovoru s představitelem Svobodné Francie generálem de Gaullem 2. ledna 1944 po návratu z moskevských jednání přes Alžír do Londýna. V de Gaullových vzpomínkách je to zachyceno takto:

„Beneš mne informoval o svých jednáních v Moskvě. Vykreslil Stalina jako člověka zdrženlivého v projevu, ale tvrdého v záměrech, který má na každý evropský problém svůj vlastní názor, sice neveřejný, ale zcela konkrétní. Potom mi Beneš objasnil svou politiku. Podívejte se na mapu, řekl. Rusové se blíží ke Karpatům. Ale na Západě stále ještě spojenecká vojska nejsou připravena k invazi ve Francii. To znamená, že právě Rudá armáda bude ten, kdo osvobodí mou zemi od Němců. K tomu, abych mohl zformovat naši legislativu, musím dosáhnout dohodu se Stalinem. Pak přešel k celkové situaci v zemi a začal mne přesvědčovat, že už nejednou prohlásil, že se Československo může znovu zrodit jen cestou spojenectví s Moskvou. Jezdil prstem po mapě a říkal: ‚Toto jsou Sudety, které musíme Němcům odebrat. Zde je Těšín, na který se třesou Poláci. Tady je Slovensko, o kterém Maďaři sní, že si je opět zaberou pro sebe – tam Monsignore Tiso už vytvořil svou separátní vládu. Ale již zítra bude Východní Německo, Polsko a Maďarsko v rukou sovětského Ruska. Jak vidíte, spojenectví s Rusy je pro nás nevyhnutelné.‘

Pokusil jsem se připomenout mu možnost obrátit se na Západ, ale Beneš byl velmi skeptický. ‚Roosevelt,‘ prohlásil, ,se chce domluvit se Stalinem a po vítězství stáhnout svá vojska co nejrychleji domů. Churchilla zajímáme velmi málo. Podle jeho názoru je obrannou linií Anglie Rýn a Alpy. Jakmile toho dosáhne, už ho nic vzrušovat nebude, kromě Středozemního moře. Ohledně nás je připraven zastávat Rooseveltovo stanovisko, pokud za to získá nějakou výhodu na Východě. Pokud je mi známo, v Teheránu nepadlo o Československu ani slovo.‘

Jinými slovy, Beneš fakticky neměl žádnou jinou volbu: spojenectví s Moskvou chránilo zemi před reálným nebezpečím. Když dokazoval de Gaullovi správnost svého rozhodnutí, zdůrazňoval, „že nezávislost a celistvost Československa jsou plně garantovány.

Beneš nadále vítězem

16. května 1945 se po více jak pětileté nepřítomnosti Beneš a jeho vláda vrátili do Prahy osvobozené Rudou armádou. Ve všeobecných volbách v květnu 1946 získali komunisté 38 % hlasů. 16. června zvolilo Ústavodárné národní shromáždění Beneše znovu prezidentem a komunistu A. Zápotockého předsedou parlamentu. 3. července 1946 se předsedou vlády složené z několika stran stal komunista Klement Gottwald.

Během dvou let došlo k závažným mezinárodním změnám. Německo („potenciální zloduch“, za kterého ho považoval Roosevelt) se nestalo neutrální, jak si přála Moskva. Roosevelt již opustil tento svět, a proto se Československo společně s druhými zeměmi „lidové demokracie“ fakticky stalo předmostím Sovětského svazu proti západní Evropě.

V polovině února 1948 vystoupili komunističtí lídři v čele s Gottwaldem s požadavkem na utvoření nové vlády. 25. února 1948 Beneš prohlásil, že bude postupovat tak, aby zabránil krveprolití.

9. května 1948 přijal parlament novou Ústavu a ve volbách 30. května byl zvolen parlament, ve kterém většinu získali komunisté. 7. června 1948 podal Beneš demisi a odešel fakticky neporažený, protože text nové Ústavy nepodepsal.

Zemřel po druhém záchvatu mrtvice v Sezimově Ústí 3. září 1948.

V devadesátých letech minulého století se ČSSR rozpadla na Česko a Slovensko, to byl však nekrvavý proces. Díky Benešově politice nevznikla Sudetoněmecko-česká republika a Maďarsko-slovenská republika, k čemuž by s vysokou pravděpodobností došlo, kdyby se prezident Beneš zachoval jinak.

Při vstupu České republiky do Evropské unie propukla v Německu, Rakousku i Česku polemika o odpovědnosti české politické elity za vysídlení německého obyvatelstva, o vrácení majetku a dokonce o návratu občanských a politických práv sudetským Němcům. Beneš byl pojednou označován za hlavního viníka „nedemokratických, silových rozhodnutí“. To, že Stalin jako první ze světových vůdců té doby Beneše podpořil, všemu dodávalo pikantní nádech.

Mimochodem, téměř všichni významní čeští politici Benešovy dekrety podpořili a parlament prohlásil, že „právní a majetkové vztahy, vyplývající z příslušných právních aktů a zákonů, jsou platné, nezpochybnitelné a nezměnitelné“.

Tehdejší český prezident V. Havel považoval za povinnost zastat se Beneše jako skutečného demokrata a tragické osobnosti „kapitulující před zlem“, neboť „postupně pragmaticky na základě vlastního přesvědčení dospěl k názoru, že pevný mír si žádá vysídlení Němců“.

Po Gorbačovově chybě eliminující výsledky jaltské konference bez potřebných proruských kompenzací se obnovil i tlak na zrušení Benešových dekretů. Česká strana je označila za „vyhaslé“, to však představitelům sudetských Němců zřejmě nestačí.

Kardinální otázkou sporu jsou zřejmě majetkové kompenzace, ovšem bez souvislosti s válečnými reparacemi Československu jako jedinému státu Německem neodškodněnému. Mohlo by to vyvrcholit i zpochybněním Postupimských dohod. Není bez zajímavosti, že prezidentský kandidát Schwarzenberg se v roce 2013 vyjádřil, že za tyto kroky by nyní Beneš „stanul před tribunálem v Haagu“. Tím se ovšem český ministr zahraničí zařadil k vydavatelům knihy z roku 1943 „Zločinec Beneš“ (autor A. Bouchal), snižující Benešův význam pro stát i poválečnou Evropu.

Benešovi se dostalo ocenění již na samém počátku velkého válečného dramatu, kdy jeho výsledek ještě nikdo nemohl předvídat. Tehdy se při setkání s důstojníky a vojáky 1. československé smíšené brigády v roce 1941 v Anglii britský premiér Churchill údajně vyjádřil, že „Beneš je největší evropský politik a diplomat, který lépe než jiní bojuje s Hitlerem“.
A skutečně, nikdo z evropských politiků v roce 1941 tak nekompromisně jako Beneš proti Hitlerovi před útokem Německa na SSSR nevystupoval.

Dnes se na to zapomíná a racionální a konstruktivní spolupráce s členy Velké trojky (a se Stalinem!) je považována za politický nezdar. Autor se domnívá, že i tam, kde čas není pánem, Beneš pokračuje ve svém dialogu se Stalinem v přítomnosti dalších velikých politiků a nepřestává dokazovat, že sociálně demokratické ideje a stát vstřícný k člověku je to nejlépe vhodné pro člověka žijícího v té těžké době.

Autor potřebuje za nutné zdůraznit, že společně s řadou vedoucích představitelů vítězných velmocí a vynikajících politiků dvacátého století je Edvard Beneš, zrazený v roce 1938, i přes prohru v roce 1948, nadále vítězem.

Prof. S. J. Rybas

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 183/2015

Redakce : Slovanský výbor ČR, Pol. vězňů 9, 111 21, Praha 1
E-mail: slovanvyborcr@volny.cz
 Internet: http://www.slovanskyvyborcr.cz/

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *