Než Gavrilo Princip stiskl spoušť

gavrilo-principEvropa a sarajevský atentat






 

V posledních deseti letech jsme svědky zřejmé revize historických procesů vztahujících se k novodobé historii Evropy a Spojených států. Vzhledem k výročí atentátu v Sarajevu a také výročí začátku první světové války jsou tyto revize zaměřeny na otázku odpovědnosti za vypuknutí Velké, respektive první světové války.

Téměř není stát na evropském kontinentu, kde se neobjeví „nové pohledy“ na doložené historické skutečnosti týkající se odpovědnosti za vypuknutí světového střetu.

To se týká především Německa, Rakouska, USA a dalších států. Ve větší či menší tichosti jsou zveřejňovány složky dokumentů, tištěné monografie různé dějepisné hodnoty, rozkvétala publicistika, občas se objevovaly rozhovory, atd. To vše se dělo se záměrem (někdy s větším a někdy s menším halasem), aby se v daný okamžik použilo to, čeho jsme v posledních letech a obzvlášť v loňském roce svědky.

Navzdory tomu, že Komise pro stanovení válečné viny, v jejímž čele stál Američan Robert Lessing, v březnu roku 1919 došla k závěru, že „válka byla naplánována centrálními mocnostmi a jejími spojenci Bulharskem a Tureckem a je výsledkem úmyslně realizovaného působení rozpoutat ji. Se souhlasem Rakouska-Uherska Německo vědomě odmítalo řadu smiřujících návrhů Trojdohody a mařilo její opakovaná úsilí zabránit vypuknutí války.

Cílem Německa bylo dobýt anglické, francouzské, belgické a holandské kolonie, též přebrat Rusku Polsko, Ukrajinu, Bělorusko a Pobaltí a nastolit vlastní dominanci nad světem.

Rakousko-Uhersko připravovalo plány na dobytí Srbska a Černé Hory a podmanit si celý Balkánský poloostrov. Itálie měla záměr dobýt africká území a Dalmácii.

franc-ferdinand

Arcivévoda František Ferdinand d´Este s manželkou Žofií Chotkovou

Odpůrci Německa, především Anglie, Francie a Rusko, kteří měli vlastní imperialistické cíle, utvořili Trojdohodu: Francie a Rusko ji podepsaly v roce 1893, Francie a Anglie v roce 1904, Anglie. Francie a Rusko v roce 1908. Také se připravovaly na válku.

Jejich nejdůležitější cíle byly tyto:

• Anglie – zachovat a rozšířit koloniální říši dobytím německých kolonií, pak Irák a Palestinu od Turecka a zničit Německo jako svého úhlavního soupeře.
• Francie – získat zpět Alsasko a Lotrinsko, uloupit od Německa Sársko a podílet se na rozdělení německých kolonií v Africe.
• Rusko – anektovat Halič a Bukovinu obydlené Ukrajinci, potlačit rakouskouherský vliv na Balkáně a nastolit vlastní. Odtrhnout od Turecka Bospor a Dardanely a některé asijské oblasti.
• Japonsko – dobýt německé kolonie na Dálném východě, přístav Kijao-Čao, Karolínské, Mariánské a Marshallovy ostrovy, německý vliv v čínské provincii Šan-tung nahradit vlastním vlivem a získat dominantní postavení na Dálném východě jako výchozí bod pro dobytí celé Číny.

Rozpory jsou ještě víc zostřeny touhou po osvobození utlačovaných národů Čechů, Slováků, Poláků, Ukrajinců a obyvatel Balkánu.

Události využilo Rakousko-Uhersko a po domluvě s Německem obvinilo Srbsko a srbskou vládu za atentát, a 23. července 1914 předalo srbské vládě ponižující ultimátum. Vzhledem k vyčerpání země v balkánských válkách srbská vláda přijala všechny podmínky, s výjimkou jedné.

grabez cabrinovic princip

 

Trifko Grabež, Nedeljko Čabrinović a Gavrilo Princip

Gavrilo Princip (1894-1918), původem z Bosny a Hercegoviny, nacionální revolucionář, člen Mladé Bosny. V Sarajevu navštěvoval obchodní školu, pak gymnázium, ze kterého byl vyloučen v šesté třídě kvůli vazbám s protirakouskou studentskou organizací.

Do Bělehradu se přestěhoval v roce 1912 a hlásil se jako dobrovolník do nadcházející balkánské války. Nicméně byl odmítnut a pokračoval ve studiu v Bělehradě, kde také navázal kontakt s organizací „Sjednocení či smrt“ (Černá ruka).

Na svatého Víta 28. června 1914 Princip úspěšně vykonal atentát. Při výslechu a na soudním procesu se choval hrdinně a jako mladistvý byl odsouzen na 20 let tvrdého žaláře, ale zemřel na tuberkulózu v dubnu 1918 v Terezíně. Do posledních okamžiků života se považoval za Jugoslávce a jeho jazykem, jak se vyjádřil, byla srbochorvatština.

Z příspěvku Dr. Momčilo MITROVIČE, vědeckého pracovníka Ústavu pro novodobé dějiny Srbska, Bělehrad

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č.180/2014

Redakce : Slovanský výbor ČR, Pol. vězňů 9, 111 21, Praha 1

E-mail: slovanvyborcr@volny.cz

Internet: http://www.slovanskyvyborcr.cz/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.