Tajemství karibské krize

Dva hlavní aktéři — Nikita Chruščov a John Kennedy — už dávno nejsou mezi živými.

Karibská krize vypukla, protože na Kubu byly dopraveny sovětské rakety. Od Kuby je to k americkému pobřeží 150 km. Přivezené rakety R 12 měly dolet 2000 kilometrů a po nich měly následovat rakety R 14 s doletem 4000 kilometrů. Sovětské lodi, které je přepravovaly, však zadržela americká vojenská námořní blokáda Kuby! Stačily ještě dopravit část jaderných hlavic pro rakety, ale jak svědčí sovětské prameny, žádná z raket nebyla opatřena jadernou hlavicí, dokonce ani ve chvílích maximálního vyhrocení krize.

Myšlenka rozmístit rakety na Kubě vycházela ze SSSR, přesněji řečeno osobně od N. S. Chruščova. V Moskvě byla schválena v létě 1962, po návštěvě sovětské delegace v Havaně. Rakety spadaly do kompetence sovětského vojenského personálu a mohly být proti USA odpáleny pouze v případe amerického útoku a výlučně na příkaz Moskvy.
Jaké byly sovětské pohnutky? Obrana Kuby, upevnění její obranyschopnosti, kterou podle hodnocení sovětského vedení po nezdařeném dubnovém pokusu roku 1961 na Playa Giron ohrožoval nový vpád.

Kubánské pohnutky?

Když kubánské vedení vyslovovalo souhlas s rozmístěním sovětských raket, vycházelo z úsilí zvýšit obranyschopnost nejen své vlastni země, ale i celého socialistického tábora, z povinností solidarity a adekvátně chápaných zájmů společné věci.

Americké pohnutky?

Stůj co stůj — letecké bombardování a vpád několika divizí na Kubu nevyjímaje — se zbavit sovětských jaderných raket, které byly schopny zasáhnout valnou část území USA, a to nejen jih, ale i severovýchod s hlavním městem Washingtonem a obrovskými středisky, jako New York, Boston, Filadelfie, Dallas, St. Louis a další.

Moskva považovala rakety na Kubě za obrannou zbraň a prostředek k alespoň částečnému vyrovnání strategické nerovnováhy, která se tehdy výrazně klonila ve prospěch USA; podle McNamarových údajů předstihovaly USA Sovětský svaz ve strategických jaderných hlavicích, sedmnáctinásobně — 5000 : 300. Washington považoval rakety na Kubě za útočnou zbraň (ačkoli obdobné americké rakety byly v té době rozmístěny v Turecku a Itálii a Sovětský svaz je „toleroval“. Je zajímavé, že zatímco byl SSSR vystaven v podstatě stejnému ohrožení již několik let, jakmile se USA dostaly do stejného postavení, byla z toho obrovská krize.

Washington tvrdil, že až do karibské krize neměl v úmyslu na Kubu vtrhnout.

Obě strany si tedy nerozuměly a navzájem si nedůvěřovaly. Avšak v jednom klíčovém bodu se hodnocení, i když ne výklad, nemohly než shodovat:

SOVĚTSKÉ RAKETY BYLY NA KUBU DOPRAVENY TAJNĚ

Právě utajenost této akce vyvolala zvlášť energický odpor Kennedyho vlády. Vždyť americké rakety se v Turecku a Itálii rozmísťovaly bez utajení, o tom věděla americká i světová veřejnost.

Právě utajenost tohoto kroku Moskvy zapůsobila silně v Americe, a především ve prospěch „jestřábů“ ospravedlnila a posílila představu o nepříteli, který je odhodlán ke všemu v zájmu porážky USA na cestě k jeho historickému cíli — komunistické světovládě. Právě sovětské utajení v mnoha směrech vyvolalo ultimativnost americké linie v řešení krize, což se projevilo ve zřízení »karantény« uzavírající cestu sovětským lodím a v požadavku, aby byly rakety neprodleně demontovány a odvezeny. Vášně na americké politické scéně navíc rozbouřilo i to, že do nejbližších primárních voleb zbývalo jen několik málo dní a v zápase s druhou jadernou mocností musel být prezident USA v takové situaci »o hlavu vyšší“.

Avšak Moskva nedbala těchto amerických neuralgických bodů, prostě jednala, jak byla zvyklá: tajně rozhodovala o vojenských záležitostech a tato rozhodnutí také tajně plnila.

Sovětské vedení se obíralo otázkou dodávek zbraní na Kubu velmi důkladně a kolektivně po dobu několika měsíců. Ale symbolické jádro tohoto rozhodnutí, jeho riskantnost, dobrodružnost, anebo raději řečeno jeho „revoluční romantismus“, nejlépe vyjadřují slova připisovaná N. S. Chruščovovi. Řekl prý, že se Američanům musí strčit do kalhot ježek. A také jim ho tam strčili, protože se podle ruského způsobu ve svých představách soustředili jen na to, jak to bude píchat a děsit toho, kdo bude mít v kalhotách ježka, a opět podle ruského způsobu je vůbec nenapadlo, že se člověk v takovém případě může nejen ošívat, ale že se také může rozzuřit.

Je však otázkou, co by se stalo, kdyby se rozmístění raket předem avizovalo. Zatímco rozmístění raket v Itálii a Turecku nemohl SSSR zabránit, USA by takové oznámení jen podnítilo k okamžitému napadení Kuby.

18. října 1962 přijal prezident Kennedy v Oválné pracovně Bílého domu ministra zahraničních věcí SSSR A. Gromyka. Prezident měl v zásuvce psacího stolu snímky amerických průzkumných letounů, které svědčily o rozmísťování sovětských raket na bojové pozice. Rozhovor, a to velmi ostrý, se točil kolem urovnání s Německem a také kolem Kuby. Prezident ujišťoval, že nemá v úmyslu Kubu přepadnout, ministr hájil právo Kuby upevňovat svou obranu. Avšak … Avšak americký prezident nevyňal ze zásuvky usvědčující snímky a sovětský ministr mu neoznámil, že se přes dřívější ujištění na Kubu dopravují a instalují se tam sovětské jaderné rakety. Později se toto zamlčování vydávalo za důkaz zlých úmyslů Moskvy. Ve svých pamětech to Gromyko vysvětloval tak, že se ho Kennedy na rakety neptal přímo, a proto ani nebylo zapotřebí přímo odpovídat.

Gromyko sice o raketách věděl, ale nevěděl o nich velvyslanec Dobrynin. Nevěděli o nich sovětští diplomaté, novináři ani další pracovníci ve Washingtonu a New Yorku, ačkoli se o tom mohli dohadovat z amerických zpráv, neboť není kouře bez ohně. Bylo to dobře střežené tajemství skrývané před vlastními lidmi, jak to bylo zvykem, a utajovalo se, dokonce i když je už ti druzí odhalili.

V americkém tisku se objevily snímky sovětských raket na Kubě, ale sovětští diplomaté byli povinní to popírat, odmítat a dokonce demaskovat a „dokazovat“ Američanům, že to vůbec žádné rakety nejsou, anebo že nejsou na Kubě, že je to falzifikát a provokace.

NA POKRAJI PROPASTI

22. října 1961 v televizním projevu prezident Kennedy oznámil, že na Kubě jsou rakety a vyhlásil vojenskou námořní »karanténu“. Na zasedání Rady bezpečnosti OSN pomocníci představitele USA v OSN Adlaie Stevensona přinesli do sálu a rozestavili panely s usvědčujícími snímky. Stevenson se otázal sovětského představitele V. Zorina: »Pane velvyslanče, povězte, zda jsou na Kubě sovětské rakety středního a většího doletu; nečekejte na tlumočníka a řekněte: Ano, či ne?“ A rusky zazněl v přijímači Zorinův hlas:

„Já nestojím před americkým soudem, pane Stevensone.«

TASS v sovětských novinách o projevu sovětského představitele uvedla: »V. Zorin usvědčil z nepravdy tvrzení pracovníků ministerstva zahraničních věcí USA vytažená z hromady všelijakého haraburdí o takzvaném „rozmístění sovětských raketových základen“ na Kubě… «

Teprve po 28. říjnu, kdy po urychlené výměně poselství mezi N. Chruščovem a J. Kemnedym byly nakonec vypracovány podmínky kompromisu, začalo do sovětského tisku — ovšem zdaleka ne hned — prosakovat toto klíčové slovo »rakety«. Teprve když se svět vzdálil od pokraje propasti.

Nedá se říci, že by N. Chruščovovi a tehdejšímu předsednictvu OV KSSS neležely na srdci osudy země a lidu. Rychlost, s níž Moskva dohodla kompromis s Washingtonem, o tom svědčí. Moskva slíbila Američanům rakety stáhnout výměnou za jejich závazek, že nevtrhnou na Kubu. Neoficiálně se USA zavázala také do půl roku stáhnout rakety z Turecka a Itálie.

Ovšem v té rychlosti se nestačilo včas informovat Havanu. Léčit ránu takto zasazenou Fidelu Castrovi byl na Kubu urychleně vyslán A. Mikojan.

Jak se v oněch dnech rozhodovalo »na nejvyšších místech“ a jaké varianty se vypracovávaly, o tom máme jen nejasné představy. Mnohé je nadále zahaleno rouškou tajemství. V klíčové oblastí, kde se zahraničněpolitické otázky stýkají s vojenskými, jsou veřejnosti přístupny jen všeobecné dokumenty, často deklarativní, ne však tehdejší klíčová strategická řešení, která jsou dnes už historická a která rozhodla o sovětské vojenské výstavbě.

Za patnáct dvacet let po karibské krizi Sovětský svaz využitím poučení z ní, a zejména po Chrušoovově odstranění, dohnal své zaostávání ve strategických jaderných hlavicích. Deset let po karibské krizi zakotvila sovětsko-americká prozatímní dohoda z roku 1972 o omezení strategických zbrani SALT l přibližnou paritu a na pět lat zmrazila tehdejší stropy strategických raket rozmístěných na zemi a pod vodou.

V polovině 70. let SSSR dostihla USA v jaderných zbraních. S tím se americké vojenské kruhy nemohly smířit a i ve vědomí veřejnosti převládly názory o sovětské vojenské hrozbě, což roku 1980 pomohlo Reaganovi porazit »měkkého« Cartera. Když se stal Reagan prezidentem, prosadil v Kongresu nikterak neutajovaný obrovský program zbrojení.

Taková byla americká odpověď na strategickou paritu.